Hérakleitos z Efezu: Spis O Přírodě

Hérakleitos napsal v Efesu kolem roku 500 př. n. l. nebo o málo později spis v iónské próze, který představuje vrchol iónské předsokratovské filosofie.

Je mimořádně jasný a veselý mudrc (alespoň při troše dobromyslného cynismu), který může osvětlit mnohé z toho, co v myšlení ostatních předsokratiků archaické doby jinak zůstává temné.

Hérakleitos se stylizuje do podoby mudrce starší doby, v souladu s tím pochvalně zmiňuje a parafrázuje priénského mudrce Bianta (B 39, B 104).

Jeho spis O přírodě je napsaný vyhroceným, svévolným, obrazy a příměry oplývajícím stylem, usilující o co nejsevřenější výraz a pro svou aforistickou stručnost - pravděpodobně taktéž úmyslně - spis velmi temný.

Více než sto jednotlivých zlomků, které se nám z něj zachovaly, rozhodně tímto dojmem působí.

Čtěte také: Podstata informace dle Platóna

Titul Spisu

Spis opatřila titulem Peri fyseós, O přírodě, O přirozenosti. Titul Peri fyseós je pro Hérakleitův spis doložen až u autorů doby kolem r. 200 n. l. a pozdější, nejdříve u Sexta Empeirika a Díogena Laertia.

Předpokládat, že v jejich době je už tradiční, takže je možná až o řadu století starší, ale od Hérakleita skoro jistě nepochází.

Takový titul ještě nezmiňuje Aristotelův nástupce Theofrastos, který kolem r. 300 př. n. l. řecké myšlení pozdně archaické a raně klasické doby.

Charakteristika Hérakleitova Díla

Hérakleitovo dílo představuje jakýsi poslední květ archaické doby a také poslední významný iónský příspěvek k pochopení přírody.

Co do literárního žánru je to tzv. iónská naučná próza, s jakou začal Anaximandros. Také v obsahu spisu potkáme analogie s tím, co víme o Anaximandrovi.

Čtěte také: Skautské družiny a smysluplný program

Podle legendy zachované u Diogena Laertia dal Eurípidés Sókratovi přečíst Hérakleitův spis a zeptal se ho, co si o něm myslí.

Platón si s mnoha motivy Hérakleitova spisu hraje často a rád, přestože jej zařazuje do velice problematické a kritizované skupiny „přátel proudění“ (v kontrastu k „zastavovatelům jsoucna“).

Hérakleitos nemluví o žádných podstatách, natož neměnných, ale o proměnnách přirozenosti. Zčásti je to vyjádřeno už samotnou strukturou jeho psané řeči.

Aristotelés si stěžuje na dvojznačné větné vazby v Hérakleitově díle a především na souřadné vyslovování opozit, dokonce typu „je a není“.

Hlavní Myšlenky

Hérakleitovo myšlení si nejlépe představíme několika jeho zlomky. Využijeme překlad Z. Kratochvíla:

Čtěte také: Co je příroda podle antických filosofů?

• DK 22 B6 (Aristotelés, Meteorologica II, 2, p. 355a13): „Slunce je každý den nové.“
• DK 22 B12 (Iulianus, Oratio VI, 191c): „Těm, kdo vstupují do téže řeky, přitékají pokaždé jiné vody.“
• DK 22 B8 (Aristotelés, Ethica Nicomachea VIII, 2, p. 1155b4): „Protichůdné se shoduje a z rozcházejícího se vzniká nejkrásnější soulad a všechno vzniká sporem.“
• DK 22 B126 (Tzetzés, Scholia ad exeg. in Iliad. p. 98.17): „Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje; vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje.“

Tyto zlomky dokládají dvě základní přesvědčení, z nichž Hérakleitovo myšlení vychází - věci kolem nás se proměňují a podstatou věcí i dění jsou protiklady.

Hérakleitos kolem sebe pozoroval tytéž jevy jako starší Pýthagorás a Míléťané. Avšak na empirických datech jej zaujalo něco jiného než jeho předchůdce, jinak řečeno podstatným a určujícím rysem skutečnosti podle něj není ani nějaká ἀρχή, ani čísla či abstraktní protiklad meze a neomezeného.

Proměnlivost

Hérakleitos poukazuje na to, že věci kolem nás netrvají, nýbrž se v různém stupni mění, a tím vlastně (neustále) zanikají. Proměnlivosti si Hérakleitos všímal u živých organismů, u neživých jednotlivin (řeka, Slunce) i u látkového základu celé skutečnosti (oheň, vzduch, země, voda).

Jestliže se neustále vše mění, vše podléhá určitým procesům, co bude počátkem nebo hnacím principem všeho dění?

Míléťané prostě řekli - k základním charakteristikám ἀρχή náleží pohyblivost, ἀρχή je nadána dokonce věčným pohybem.

• DK 22 B90 (Plútarchos, O delfském E 8, p. 388e): „Všechno se směňuje za oheň a oheň za všechno, jako zlato za zboží a zboží za zlato.“
• DK 22 B31 (Kléméns Alexandrijský, Stromata V, 104, 2): „Proměny ohně: nejprve moře, z poloviny země, z poloviny prafórthýs.“

Tyto tři zlomky poukazují na zásadní význam ohně v přírodním dění. Zlomek B90 snad naznačuje, jak oheň působí - jednoduše věci spálí, čímž je např. dřevo „směněno“ za oheň.

Oheň se tedy podle Hérakleita může měnit na vodu, a to podle Chrýsippova vysvětlení a také podle B76 (viz výše) skrze vzduch. Ovšem ani v těchto zlomcích nenacházíme odkaz na empirický základ takového přesvědčení.

Protiklady

Ve zlomcích se hovoří o protikladech velmi často a je zmíněno mnoho konkrétních protikladných skutečností.

• DK 22 B88 (Plútarchos, Consolatio ad Apollonium 10, p. 106e): „Totéž je uvnitř: živé i mrtvé, probuzené i spící, mladé i staré. Neboť toto se proměnivší se zase ono v ono promění.“
• DK 22 B51 (Hippolytos, Refutatio IX, 10, 5): „Nechápou, jak se rozcházející samo se sebou shoduje: ladění protikladné jako u luku a lyry.“
• DK 22 B126 (Tzetzés, Scholia ad exeg. in Iliad. p. 98.17): „Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje; vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje.“

První tři typy protikladů nejsou spojeny se změnou, věc zůstává tatáž, pouze je jinak nahlížena. Teprve typ d) odhaluje vztah protikladů a změny: Protiklady na určité škále představují stavy či meze, jichž věc střídavě nabývá, protiklady jsou tedy rámcem změny, věc se mění z protikladu v protiklad, viz např.

Zlomek B126 snad naznačuje, že protiklady jsou i příčinou změny - teplé se přece ochlazuje tím, že na ně působí studenější, a naopak. V tom případě porozumíme závěru zlomku B8 (viz oddíl B.), že „... všechno vzniká sporem“.

Zápas

Zápas (boj) je univerzální charakteristikou skutečnosti, v zápase se ustavují všechny věci. Např. Hérakleitos zdůrazňuje, že tento boj je řádným stavem skutečnosti, nelze jej tedy odsuzovat a upřednostňovat místo boje „mír“.

V uvedených zlomcích se netvrdí, že se jedná o boj protikladů. Ale v B8 nacházíme stejné tvrzení jako v B80 - „všechno vzniká sporem“, a přitom B8 hovoří o protikladech (viz oddíl B.). Díky tomu jsme zřejmě oprávněni spojit zápas s protiklady.

B53 pak přidává ještě jednu informaci: Zápas protiklady vytváří (někoho činí svobodným, někoho otrokem). Pak platí, že skutečnost je tvořena protiklady, jež se kvůli své protikladnosti střetávají a bojují spolu, a tím jsou vytvářeny nové protiklady.

Λόγος

Nejvyšší pojem je vyjádřen krátkým výrazem: Λόγος. Co jím Hérakleitos rozumí? To je ovšem velmi těžká otázka. Ještě si připomeneme zlomek B31 („... vlivem logu a boha, který všechno uspořádává, se oheň skrze vzduch obrací ve vlhkost...“, viz oddíl C. a.) a učiníme první závěr: λόγος vyjadřuje princip, zákonitost či „vzorec“, podle něhož spolu bojují protiklady a podle něhož probíhá neustálá změna.

Snad byl jeho záměr přímo opačný a snažil se záměrně využít mnohoznačnosti slova λόγος, aby jeho prostřednictvím zdůraznil jednotu různých témat. Mnohoznačnost termínu λόγος je zřejmá už z různých překladů - „řeč“, „určení“.

Termín „míra“ nebo častěji v plurálu „míry“ (μέτρα) je pojmu λόγος zřejmě blízký. Blízkost obou termínů prokazuje opět zlomek B31:

DK 22 B94 (Plútarchos, De exilio 11, p. 603e): „Slunce nepřekročí své míry; jinak by Erínyje, pomocnice Diké, nalezly.“

Míry tedy charakterizují a ovládají přeměny „živlů“, aktivity ohně v celokosmickém měřítku a také pohyb Slunce jako jednoho procesu kosmického dění.

Je-li oprávněno sblížení termínu „míry“ s termínem λόγος, můžeme spekulovat, že λόγος by při analytickém pohledu představoval soubor poměrů či vymezení, jež udržují všechny neustálé děje v takových mezích a mírách, které zajistí jejich nepřetržitost. Pak je λόγος celkem zákonitostí, jež zajišťují stabilitu světa spočívající v neustálém boji protikladů.

Hérakleitos a Osud

Koncem archaické doby se objevil iónský přírodozpyt, a prvním, kdo rozsáhleji představil roli náhody v uspořádání kosmu, byl Hérakleitos z Efesu.

Hérakleitos dokáže děje v přírodě popisovat také docela kauzálně, např. když jde o cyklické střídání převažujících tenzí ve škálách protikladů (diferencí). Například (B 126): „Chladné se zahřívá, horké se ochlazuje; vlhké se vysušuje, seschlé se zvlhčuje.“

Cykly v chodu světa souvisí s jeho tragickou krásou, patří k nim i střídání generací, to je tradiční řecký motiv. To je osud. Jenže osudovou roli má také náhoda, jak v uspořádání světa, tak v božských a lidských dějích, v těch navíc taky božská i lidská svoboda.

Dá se to přeložit i tak (Ch. Kahn), že „Nejkrásnější uspořádání na světě je hromada nahodilého smetí.“

V řecké antice šlo mimo jiné o výklad estetiky souhvězdí, tvořených náhodným rozložením hvězd, ale to je jen jeden z velice mnoha příkladů nahodilého základu estetického nebo jindy zase sociálního řádu, který nám umožňuje orientaci.

Řečeno antickým slovníkem: Osud se děje skrze náhodu! Té náhodě, která se zrovna uplatnila, říkáme osud.

Nutno také vědět, že Řekové své děti sice velice hýčkali, ale neměli romantickou představu nějaké dětské nevinnosti. To dítě si hraje, takže nezlobí. Naopak tvoří, samozřejmě ne ve smyslu stvoření, ale pořádání. Tvoří různá uspořádání nějakých hracích kostek, posunuje nějakými hracími kůstkami nebo kamínky. Hra je zde označena jako „posunovací“.

Zeus jako hravý malý kluk, to je dost na pováženu. Analogii to ovšem má, například na řecké Krétě. Tam si Zeus hrál už jako mimino.

Právě tato podvojnost hry ji činí zábavnou. Taková je podle Hérakleita povaha kosmu. Ony celkem ustálené cykly přírodních i lidských dějů jsou něco jako navyklé postupy v božské hře, málem pravidla, ale zábavnost hry je garantovaná možností překvapivých zvratů.

Hérakleitos užíval různé výrazy pro osud (moira) nebo úděl (moros). Vždy jde o souvislosti se životem a smrtí.

tags: #herakleitos #z #efezu #spis #o #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Jak vybrat koš pod dřez do 500 mm?
• Životní prostředí a odpad v ČR
• Zoologické Zahrady a Environmentální Výchova
• Emisní měření: Přehled
• Minerály v České republice