Co je to příroda v kontextu antické filosofie?

Velkou část svého bádání věnoval Aristoteles oblasti přírody a přírodních jevů. Preskúmal množstvo živočíchov a rastlín, pričom sa usiloval o ich triedenie, a tiež sa zamýšľal nad podstatou ich existencie a vo všeobecnosti nad princípmi fungovania života. Na základe svojich znalostí a skúseností sa podujal preskúmať najvyššiu podstatu, ktorá vytvára základ akejkoľvek existencie života.

Toto skúmanie spracoval najmä v spise O duši a v Malých spisoch o prírode. Aristoteles vyjadruje skúmanie a objasňovanie predstáv o duši a ďalších častiach postupne a pomerne zrozumiteľne, snaží sa príkladmi vysvetľovať zložitejšie záležitosti tak, aby došlo k správnemu pochopeniu veci. V dielach O duši a Malých spisoch o prírode si čitateľ môže vytvoriť zrozumiteľný obraz o antickom filozofickom pohľade na dušu, teda akým spôsobom chápali dušu starší myslitelia až do Aristotelových čias, resp. Súčasťou publikácie sú aj štúdie Petra Kuklicu a Ivana Janeka Bohovia, duša a svet v učení milétskych filozofov prírody a Aristoteles a živé bytosti.

V běžném povědomí je, že každý z nejstarších řeckých filosofů napsal spis O přírodě (Peri fyseós) a skončil život velice bizarním způsobem. To první je ve většině případů omyl, i když mnohdy dobře vystihuje téma, to druhé je skoro jistě pouhá pomluva. Víme o nich jen ze spisů pozdějších antických autorů.

Někteří z nich posbírali rešerše o jejich naukách, v lepším případě je ilustrovali přímými citáty, a spíše pro pobavení čtenářů to doplnili drby o jejich životě a konci. Přitom se uplatnila řada dobových klišé. Například kdo kde všude byl, kdo byl jeho učitel a pak zase žák, co jako první objevil, jakým divným způsobem zemřel. Část toho jsou případné otázky, ale při kritickém přístupu musíme počítat s tím, že často jde spíše o tehdy módní schémata, která zahrnují dokonce i dobovou záhadologickou literaturu. Jako inteligentní zábava je to dobré počtení, ale jako pramen pro kritickou práci je to horší. Když takováto klišé přebírají novodobé učebnice, vytvářejí dojem, že nejstarší filosofie je sice tajemně zajímavá, ale podivná, a že její původci jsou ještě mnohem většími obzvláštníky, než byli.

Přeskočíme teď linii výkladů nejstarší filosofie od Aristotela a Theofrasta dál, až k souhrnnému dílu Diogena Laertia z 3. století n. l., které se zachovalo v úplnosti. Je inteligentně až zábavně koncipované, ale dává plně průchod tomu, co jsme si popsali. Můžete si zkusit číst. Pro množství jmen a dat je to postrach studentstva, ale když můžeme volně listovat a číst jenom to, co nás zrovna zaujme, tak je to jinačí. Někdy poučné, někdy zábavné vstřícně, jindy cynicky zábavné bezděčně. Kdo nemá zkušenost s prací se starými texty, tomu hrozí, že všechno vezme doslova a naletí. V zábavném modu to moc nevadí, ale v kritickém ano.

Čtěte také: Hérakleitos a jeho dílo O Přírodě

Přitom ona kniha obsahuje řadu zajímavých myšlenek, pramenných citátů a cenných informací. Nutno přiznat, že asi tak 90 % životopisných údajů o dávných filosofech jsou pozdější legendy bez věcného základu. Také jejich podoby jsou v drtivé většině případů jen plodem fantazie výtvarníků, odrážejí spíše legendy o povaze a životě dotyčného. V několika vzácných výjimkách není spojitost s reálnou podobou vyloučena. Povahové rysy připisované jednotlivým postavám se většinou objevují až v římské době, tedy se zpožděním přibližně pěti století. Například plačtivý a temný Hérakleitos, Démokritos jako smějící se filosof. Ovšem s výjimkou Theofrastova tvrzení, že Hérakleitos psal v záchvatech pomatenosti. Tam je odstup sotva dvě století. Empedoklovo sebevědomí a Anaxagorova intelektuálská odtažitost patřily k oběžným motivům už v jejich době.

Samostatnou kapitolou jsou pojednání o životě Pythagory. Legendy také nadhodnocují souvislosti mezi jednotlivými postavami, vytvářejí genealogie škol. Někteří se sice navzájem znali nebo aspoň četli spisy ostatních, nějaké myšlenkové linie opravdu byly, ale na školy je ještě brzo, tedy s výjimkou pythagorejců, což ale byla spíše sekta.

Chatrné životopisné údaje o nejstarších filosofech později ožívají po svém. Nevinným příkladem je Anaximandrova ulice v Sozopolu, což je příjemné menší město na jihu bulharského pobřeží. Jedna z velice mála antických zpráv o Anaximandrově životě říká, že „vedl kolonizační výpravu Míléťanů do Apollónie“ (Aelianus, Varia historia III, 17). Dokonce to může být pravda, ale jednalo by se o Apollónii na Krétě, nikoli o Apollónii Pontiké, tedy Černomořskou, Sozopol. Přitom by se občané Sozopolu mohli pyšnit pobýváním jiného předsokratika, totiž lékaře a filosofa Diogena z Apollónie, z téhle Černomořské.

Oblíbeným životopisným klišé je cestování. Mnozí z nich nejspíš opravdu leckam cestovali, vždyť alespoň v nejstarší době to byli většinou aristokraté s širokou oblastí zájmů. Například Thalés z Mílétu byl původně asi velkoobchodník z řecko-fénického prostředí. Přesto je divně účelové, že v podání legend pozdější antiky využívá své geometrické znalosti zrovna k měření výšky egyptských pyramid. Egypt byl vítaným exotickým prostředím. Z míst v Řecku jsou vítané zvláště Delfy. Je pravděpodobné, že někdo z mnoha předsokratiků Delfy navštívil, ale určitě to ani pro „sedm mudrců“ nebylo místo jejich srazů. Žádné nebyly, dohromady je dal až Platón.

K setkávání filosofů se legendám hodí i posvátný ostrov Délos. Nelze vyloučit, že se tam někteří z nich mohli při poutích potkat. Láká dokonce i Sparta (Lakedaimón). Anaximandros tam prý postavil sluneční hodiny (Diogenés Laertios II,1,1) a podle Cicerona také včas varoval před tamním zemětřesením (De divinatione I,50, 12). Opět to těžko úplně vyloučit, ale rozumná skepse je na místě. Celé to připomíná novodobá CV uchazečů o význam. Naopak o Démokritovi se říkalo, že nikdy neopustil rodné Abdéry, a byl hrdý na to, že se nenechal zlákat do Athén.

Čtěte také: Podstata informace dle Platóna

Životopisy dávných filosofů překvapují řadou konkrétních událostí „ze života“. Často umíme určit, z kterých zlomků textu dotyčného autora je literární téma dodatečně smontováno. Například Hérakleitos psal o božské roli náhody, včetně příkladu hracích kostek a příměru s dětskou hrou, přitom opovrhoval populistickou politikou a konzumní společností. Tak se objeví životopisný příběh, který to má ilustrovat. Prý za ním přišli poslové, aby se vložil do politiky, a zastihli ho, jak hraje s dětmi kostky. On jim odpověděl, že tohle je zajímavější a důležitější (Diogenes Laertios IX,3).

Dalším zdrojem příběhů jsou kolující anekdoty, třeba témata z Ezopových Bajek. Roztržitost mudrce ilustruje Thalétův pád. Základem vyprávění je Aisópova (Ezopova) bajka o hvězdáři: „Hvězdář měl ve zvyku vycházet každý večer z domu pozorovat hvězdy. Jednou se procházel za městem, celou myslí byl soustředěn na nebe, nevšiml si studny a spadl do ní. Jak naříkal a křičel, šel kdosi kolem, uslyšel jeho nářek, přišel blíž, a když se dověděl, co se stalo, řekl mu: Ty jsi ale divný! Chceš vidět, co je na nebi, a nevidíš, co je na zemi?“ Pro poctivost nutno dodat, že Aisópos a Thalés byli zhruba současníci a krajané, takže nelze úplně vyloučit ani opačný směr historky, Aisópovu inspiraci Thalétem. Jenže v jiných případech, třeba pro znevážení Anaximenovy nauky o pohybu vzduchu (Pseudo-Aristotelés: Problemata 34,7; 964a10), je pořadí jasné: Bajky jsou zdrojem a filosof cílem.

S Thalétem spojil příběh o pádu poprvé Platón (Theaitétos 174a): „Jako se prý ona vtipná a půvabná thrácká služka vysmála Thalétovi, když pozoroval hvězdy a spadl do studny, zatímco se díval nahoru. Posmívala se mu, že se pokouší poznat věci na nebi, že mu však zůstává skryto, co leží před ním a u jeho nohou.“ Z půvabné služky se časem stane jízlivá stařena a ze studny jáma. A Thalés z žumpy konverzuje na téma, že každý upíná svou pozornost k tomu, co je mu svou povahou blízké.

Vrcholným kouskem je Empedoklův skok do Etny. Nemůžeme jej úplně vyloučit, byl to opravdu podivín, nicméně pravděpodobnější asi bude jiné vysvětlení příběhu. Je to lidová pomsta, možná i reakce na oslavnou verzi, podle které Empedoklés pokojně zmizel v záři světla. Diogenés Laertios (VIII,68n.) ovšem za pravděpodobnější považuje přirozenou smrt, možná následkem zlomeniny po pádu z vozu. Cynická legenda obsahuje pozoruhodný detail: Empedoklés skáče ve stáří do Etny proto, aby ho lid neviděl umírat; Etna ho však zradila, protože vyvrhla jeho unikátní zlatý sandál, díky kterému to všem došlo. Jeden z možných výkladů je, že jde o narážku na střevíce z leštěného bronzu, prý obvyklé u balkánských šamanů. Černý humor řeckého lidu se propašoval do literatury a časem i do vážně míněných učebnic.

Je to samá sebevražda nebo bizarní pohroma. Rekordmanem v počtu různých způsobů smrti je Hérakleitos, všechny jsou zkomoleninami jeho textů o naprosto jiných problémech. Zkusím je sjednotit, aby umřel jenom jednou, protože na rozdíl od Empedokla nepracoval s reinkarnací: Jelikož si zprotivil lidi, žil mimo město a živil se listím. Dostal z toho vodnatelnost. Pohrdal lékaři, takže se léčil sám. Zahrabal se do hnoje, aby z něho sluníčko vytáhlo vlhkost spolu s vlhkostí z hnoje. Jenže přišli psi, nepoznali ho, a roztrhali ho. A možná ho ještě sežraly vši. Na Hérakleita měl spadeno lid, vrchnost a později i metafyzici.

Čtěte také: Skautské družiny a smysluplný program

Někdy je však způsob smrti zdůvodněn až trapně jednoduše. Někteří ani nepsali, například Thalés a nejspíš i Pythagorás. Víme o nich jen ze svědectví o nich. Ve filosofii je stejně jako v náboženství velice účinnou cestou ke slávě nic nepsat, ale mít psavé a vlivné následovníky. Vymyšlená jména spisů podle témat zájmu se přičítají i nepíšícím autorům (Thalés: O rovnodennostech). Podobně se dodatečně pojmenovávají části reálných spisů.

Často zmiňovaný titul O přírodě resp. O přirozenosti (Peri fyseós, Περὶ φύσεως) není dlouho doložen, nejstarší díla ani nemusely mít tituly. Důležitější je samozřejmě obsah. Většinou se týká proměn kosmu, a to paralelně na mnoha úrovních: astronomické, meteorologické, geologické, biologické, individuálního lidského života i skupinových zájmů ve společnosti. K tomu obecná hlediska: cykly, diference (protiklady), jednota veškerenstva. Zvláštními případy jsou díla lékařů s filosofickým přesahem, nebo zase matematiků.

V nejstarší době nemá filosofie jednotně předepsaný literární žánr, i když tón udává nejprve naučná próza a pak její dědicové, naučná pojednání až traktáty, tedy žánry nepříliš odlišné od dnešního jednotného akademického styku. Naučná próza je novinkou 6. století před n. l., slouží k prezentaci výsledků zkoumání. Vedle ní se však užívají i poetické žánry. Sofisté pak zavedou žánr psané promluvy a také dialogu, pokud s tím nezačali už Eleaté.

Spisy předsokratiků se zachovaly skoro jenom v citátech u pozdějších autorů, přibližně od Platóna po byzantskou dobu. Naštěstí jich jsou tisíce. Nejlépe známe díla Empedokla, Hérakleita a Démokrita. Od řady jiných se zachovala pouhá věta (Xúthos) nebo jen několik slov (Anaximenés). Pravost dochovaných textů je v mnoha detailech problematická, ale v celkovém pohledu se citáty jeví jako překvapivě spolehlivé. Dobře to potvrzují i náhodné nálezy papyrů. Také vzácné nálezy dříve neznámých textů dobře zapadají do kontextu toho, co tradičně známe.

Mnohem horší to je s adekvátností referátů a výkladů nauk předsokratiků, ale o tom jindy. Specifickým problémem jsou falza a nápodoby. Ne vždy jsou zavrženíhodné. Po většinu antiky se totiž pěstoval zvyk psát žákovská cvičení, třeba jak by ten či onen odpověděl na list toho či onoho. K tomu je třeba celkem dost umět a vědět, aby to působilo trochu věrohodně.

Spisy byly někdy ukládány do chrámů, jindy se uchovaly prostřednictvím žáků. V klasické době se objevují knihovny a také trh s knihami. Anaxagorův spis byl půl století po sepsání v Athénách běžně v prodeji za drachmu (Platón, Obrana Sókrata 26d-e), což byla mzda kvalifikovaného řemeslníka za jeden až dva dny. Dobře se prodávaly psané řeči sofistů.

Společnost je to velice pestrá, což ilustruje vnitřní pluralitu filosofie. Tedy toho, jak byla filosofie později pochopena, když do ní byli předsokratici inkorporováni. Ti filosofii spojují s racionálním zkoumáním přírody, dokonce leccos měří. Jsou příkladem spojení přírodovědy, filosofie a historie, jemuž dnes říkáme iónská trojčata, u jiných autorů té doby i v opozici k tradičním mýtům. Veseleji a s břitkou kritikou lidového náboženství v tom pokračuje satirický básník a filosof Xenofanés.

V Itálii zakládá Pythagorás velice zvláštní školu, vlastně sektu. Filosofie je tu spojena s novým náboženstvím (s převtělováním), s šamanskými prvky, ale i s přírodovědou. Filosofem pak bude nejspíš ten, kdo už nepotřebuje další inkarnaci. Před tohle všechno předsunul Platón skupinu sedmi mudrců jako předznamenání filosofie na úrovni sapienciality (mudrosloví).

Prvním významným filosofem řecké klasické doby je v raném 5. století před n. l. Parmenidés z Eleje v Itálii. Využívá pro filosofii logiku a zakládá metafyziku. Sdělila mu to bohyně, dokonce v epickém verši, což je pozoruhodná literární stylizace. Tady se objevují pojmy, podle kterých laici dodnes rozpoznávají filosofii: jsoucno, bytí, myšlení, pravda.

Na eleaty reagují přírodovědně orientovaní filosofové: Empedoklés, objevitel přírodního výběru, ač málem šaman; Anaxagorás, objevitel infinitezimality a hypotézy o vzniku soustav z pracho-plynového disku, který prý „přinesl filosofii do Athén; a atomisté, známí hlavně díky Démokritovi. Athény se stávají také centrem působení sofistů, učitelů šikovnosti. Od nich je už jen krůček k Sókratovi a pak Platónovi. I mezi sofisty však najdeme zájem o přírodovědu a matematiku, například v díle věštce a posměváčka Antifonta z Athén. Jinde stále pokračuje tradičněji orientovaná filosofie, například navázáním na Hérakleita v díle lékaře Hippokrata, v lybijské Kyréně působí matematik a filosof Theodóros. V Itálii se pythagorejci rozvíjejí směrem k celkem racionální vědě, věnují se akustice a astronomii, příkladem může být Filoláos.

Standardní edice (např. Diels-Kranz) evidují kolem 90 předsokratiků (přesněji: 83 autorů a 10 skupin autorů nebo anonymních textů). Jsou mezi nimi i postavy ryze mytické (Orfeus), protože jim jsou tradicí připisovány reálné texty. Soupis evidentně fandí pythagorejcům, včetně pouze hypotetických, zato se dost vyhýbá autorům, kteří se pojednávají v edicích staré poezie.

Doporučená literatura:

• Karel Svoboda: Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha: ČSAV 1962.
• Díogenés Laertios: Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Přeložil Antonín Kolář.
• Plútarchos: O Delfském E. Přeložil a vyložil Radek Chlup.
• Z. Kratochvíl: Mezi mořem a nebem. Odkaz iónské archaické vnímavosti.
• Radim Kočandrle: Anaximandros z Mílétu.
• Z. Kratochvíl: ...

tags: #spis #o #přírodě #co #to #je

Oblíbené příspěvky:

• Účinky Douchy na organismus
• Parametry klimatizace Electrolux
• Nevybavné vyšetření otoakustických emisí
• Význam chráněných krajinných oblastí
• Postupy likvidace odpadu z nábytkářství