Hlavní Cíl Ekologických Sítí v České Republice

Ekologická síť je již dlouhodobě nedílnou součástí strategie ochrany přírody a krajiny ve většině vyspělých a v mnoha rozvojových zemích. V některých evropských státech je jedním ze základních nástrojů územní ochrany přírody. V České republice je doposud často vnímána jako synonymum územního systému ekologické stability. To je však zúžený pohled.

Ekologická síť bývá charakterizována jako soustava dostatečně velkých (reprezentativních) jádrových území („ostrovů“ či „biocenter“, obvykle se zvýšenou biodiverzitou, zejména druhovou bohatostí a rozmanitostí biotopů), vzájemně funkčně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny („stepping stones“, menšími územími, které svým charakterem umožňují dočasný výskyt druhů i mimo jádrová území a umožňují tak jejich přesun krajinou). Je to tedy prostorově propojená síť krajinných prvků, které zajišťují uchování nebo zlepšení stavu populací druhů a biotopů, a tím i ekosystémů a v nich probíhajících procesů, včetně stability krajinné struktury a udržitelnosti obnovitelných přírodních zdrojů.

Uvedený výklad je blízký definici územního systému ekologické stability, který je doposud často chápán jako ekvivalent takové sítě v našich podmínkách. Toto vnímání je třeba hodnotit jako zúžené, neboť nevyužívá současné ekonomické ani legislativní nástroje (případně jim neodpovídá). Tím samozřejmě není zpochybněno, že ÚSES bude v ČR vždy tvořit základ (páteř) ekologické sítě.

Ochrana přírody a krajiny a územní plánování v České republice vyniká širokou paletou vhodně se doplňujících nástrojů, které jsou již dnes k vytváření a udržování sítě fakticky využívány. Bohužel však většinou odděleně. Tyto nástroje, které jsou při celostním vnímání důležitými součástmi ekologické sítě, mají různé funkce i význam.

Samostatnou otázkou je funkčnost těchto nástrojů nejen z hlediska právního ukotvení, ale i z hlediska reálné účinnosti. Napovídáme tím, že k popisu ekologické sítě v podmínkách ČR využíváme všechny již chráněné použitelné prvky po vyhodnocení jejich účinnosti a péče o ně. Více se tedy blížíme přístupu obdobnému v Nizozemsku z počátku 90. let 20. století, který byl jedním z východisek pro formulování konceptu Celo­evropské ekologické sítě (PEEN).

Čtěte také: Taxi Liberec: Aktuální Změny

Nizozemský přístup staví na ekologické síti zahrnující velkoplošné přírodní rezervace i jednotlivé maloplošné útvary až po polní meze; ekologickou síť tedy tvoří biologická infrastruktura (ekologicky stabilizující prvky) všech úrovní s diferencovanou ochranou a péčí. Takto vnímaná ekologická síť zahrnuje z většiny také skladebné části navrženého konceptu Celoevropské ekologické sítě, a to včetně významné plochy zón zvýšené péče o krajinu.

Co Vše Tvoří Ekologickou Síť

Páteří celostně uvažované mnohovrstevné ekologické sítě v České republice zůstává s uplatněním ekostabilizačního přístupu vytvářený ÚSES, významnou složkou je většina částí soustavy chráněných území (ZCHÚ všech kategorií, lokality soustavy Natura 2000), většina VKP, ale i vybrané přírodní parky a liniové i plošné prvky nelesní zeleně (interakční prvky ÚSES).

Podle biogeografického významu je ekologická síť na místní (lokální) úrovni tvořena místním ÚSES, VKP (zejména vodními toky a jejich nivami, vybranými lesními komplexy a rybníky) a liniovými prvky nelesní zeleně, na regionální úrovni především regionálním ÚSES, většinou chráněných území a přírodních parků, na nadregionální (celostátní) a vyšší úrovni pak nadregionálním ÚSES a vybranými (většinou velkoplošnými) chráněnými územími a několika přírodními parky.

Ekologickou síť tedy tvoří soustava vzájemně propojených území, kde chráníme a hodnotíme ekologicko-stabilizační funkce (z různých pohledů podle předmětu ochrany konkrétního segmentu) a zajišťujeme či podporujeme diferencovanou péči. Jejím základem je ÚSES.

Ekologická síť je nejdůležitější součástí zelené (přírodní) infrastruktury (zahrnující dále i nepropojená území a přírodě blízké uměle vytvořené plochy nepodílející se na ekologické stabilitě krajiny, ale plnící další ekosystémové služby). Jsme si vědomi toho, že jednotlivé prvky mají různou míru priority (VKP je z hlediska předpokládané kvality prostředí, míry ochrany i péče nesrovnatelný např. se ZCHÚ) nebo jsou z hlediska své kvality různorodé.

Čtěte také: Egyptská metropole: klima

Avšak pouze od takto celostně pojímané ekologické sítě můžeme očekávat plnění veškerých ekosystémových funkcí. V posledních letech se začíná v ČR při dotváření ekologické sítě uplatňovat bio­ekologický přístup, reprezentovaný například migračními trasami velkých savců, kdy cílem je propojení izolovaných lokalit výskytu ohrožených druhů a umožnění migrace, disperze a přesunů mezi těmito lokalitami.

Uvedené kroky jsou potřebné pro vytvoření funkční sítě, podporované současnými nástroji jak v oblasti druhové, zvláštní, tak i obecné ochrany přírody. Reprezentují přístup doposud v praxi v České republice aplikovaný jen dílčím způsobem, založený především na biologických vlastnostech území a minimálních parametrech pro zajištění funkčnosti sítě jako celku, nejen dílčích částí.

Významná část výše uvedených segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. Často se jedná o území určená k ochraně biodiverzity, přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních a přírodních léčivých zdrojů, ochranné lesy, protierozní prvky nebo rekreační plochy.

I proto je nutné síť chápat celostně, protože jen jako ucelená síť vzájemně se podporujících prvků plní veškeré své funkce. Dále zmiňujeme jednotlivé části, prvky nebo nástroje sloužící k vymezení a ochraně ekologické sítě v ČR, seskupené podle jejich institucionalizace a funkcí, které v rámci sítě plní.

Územní Systém Ekologické Stability Krajiny

Koncepce územního systému ekologické stability byla vytvořena již v průběhu 70. a 80. let 20. století jako jedna z vůbec prvních koncepcí ekologické sítě na světě. Kombinuje přírodovědecký přístup (biodiverzitu, reprezentativnost, prostorové parametry), na nadregionální úrovni zdokonalený využitím biogeografického členění ČR, byť s jistými aplikačními problémy, s tvorbou kulturní, hospodářsky využívané krajiny, tedy s územně plánovacím přístupem.

Čtěte také: Pražské Hlavní nádraží a taxi

Postupně se ÚSES podařilo zakotvit v ZOPK, v procesech územního plánování a komplexních pozemkových úprav. Kostra ÚSES je tvořena segmenty (skladebnými částmi) účelně rozmístěnými na základě funkčních a prostorových kritérií tak, aby systém přispíval k zachování biodiverzity a zachování přírodních procesů, příznivě působil na hospodářsky využívaná a obydlená území a podporoval mnohostranné využívání krajiny.

Na území ČR bylo dosud vymezeno přibližně 50 tisíc bio­center a 85 tisíc biokoridorů nadregionálního, regionálního a místního významu na celkové ploše 21 525 km2 (z toho nadregionální ÚSES 12 612 km2, regionální 5 867 km2a místní 3 046 km2).

ÚSES je jedním z nejsilnějších zákonných nástrojů ochrany přírody a krajiny. Umožňuje na třech v prostoru vhodných měřítcích vytvořit propojenou síť přírodních či přírodě blízkých ekosystémů a pečovat o ni. Je však třeba konstatovat, že tento potenciál, navíc podpořený povinností úřadů územního plánování zapracovávat ÚSES jako nezbytný podklad do územně plánovací dokumentace, není doposud dostatečně využíván. I když je takřka stoprocentně vymezený, z významné části není dosud realizován.

Příčinou jsou majetkoprávní vztahy, malá motivace hospodářů a obcí k žádoucí správě, ale i nedostatky v metodickém vedení orgánů ochrany přírody a orgánů územního plánování.

ÚSES není sám schopen zajistit ekologickou stabilitu krajiny a uchování biodiverzity, zůstává však páteří ekologické sítě v ČR. V zachovaných oblastech s kvalitní kostrou ekologické stability je nástrojem k diferenciaci intenzity územní ochrany a péče. V oblastech, kde kostra ekologické stability téměř chybí, představuje jediný nástroj k vytvoření účelně propojených segmentů s přírodě blízkými ekosystémy. ÚSES dotváří územní ochranu přírody v ČR ve skutečnou síť.

Soustava Zvláště Chráněných a Mezinárodně Významných Území

Zřizování chráněných území má v České republice více než stopadesátiletou historii. O soustavě CHÚ se však začíná uvažovat až mnohem později. Zásady pro budování „sítě chráněných území“ byly v ČR definovány v roce 1961, kdy také započalo hodnocení reprezentativnosti do té doby vyhlášených území a definování návrhů na doplnění soustavy o chybějící reprezentativní geobiocenózy.

Následovalo několik vln prověřování a hodnocení stavu vyhlášených ZCHÚ a návrhů na vyhlášení nových. V 90. letech došlo přijetím nového ZOPK a přenesením kompetence ke zřizování nových přírodních památek a přírodních rezervací na úroveň okresních úřadů a správ CHKO k realizaci významné části závěrů a doporučení z tzv. „prověrek“ maloplošných ZCHÚ, prováděných v 70. a 80. letech 20. století.

Projekt optimalizace maloplošných ZCHÚ, realizovaný v letech 2003-2005, navrhuje úpravu soustavy tak, aby chránila dostatečně reprezentativně všechny z hlediska ochrany přírody významné typy biotopů. Jeho výsledky převzaly některé krajské úřady do svých koncepcí ochrany přírody.

Na počátku 90. let dochází k významnému doplnění soustavy chráněných krajinných oblastí. V následujících deseti letech byla několikrát vyhodnocována reprezentativnost soustavy CHKO a přijata řada doporučení, mj. zahrnutých i do Státního programu ochrany přírody a krajiny ČR. Realizoval se však pouze jejich zlomek v podobě rozšíření CHKO Český Ráj a vyhlášení nové CHKO Český les. Několik prioritních území (Dokesko, Doupovské hory, Soutok, Krušné hory ad.) tak dodnes čeká na vyhlášení.

Zásadní kvalitativní změnu soustavy chráněných území v ČR přináší naplňování směrnic Evropské unie o ptácích a o stanovištích, tedy postupné vytváření soustavy Natura 2000 na území ČR.

Podle Ústředního seznamu ochrany přírody, vedeného AOPK ČR, bylo k 31. 12. 2011 v České republice vyhlášeno 2 301 zvláště chráněných území o celkové ploše 12 486 km2 a 41 ptačích oblastí o celkové ploše 7 034 km2. V národním seznamu je zahrnuto 1 082 evropsky významných lokalit o celkové ploše 7 857 km2. Území ZCHÚ překrývají lokality soustavy Natura 2000 ze 61 % (překryvná plocha činí 6 704 km2).

Ustanovení směrnice o stanovištích již nyní vybízejí členské státy k tomu, aby zlepšily ekologickou soudržnost lokalit soustavy Natura 2000 vzájemnou prostorovou provázaností. Tím se nemá na mysli vyhlašování dalších lokalit tak, aby byly prostorově spojité, ale zajištění takových funkcí krajinné mozaiky, aby současné lokality mohly vzájemně „komunikovat“.

V praxi to znamená především zajištění komunikace populací druhů mezi lokalitami tak, aby nebyly jen izolovanými refugii jejich výskytu. Lze říci, že v současnosti jsou v ČR pro vzájemné propojení lokalit ve významné míře vytvořeny legislativní, částečně i ekonomické nástroje. Jejich uplatňování však zůstává stále nedostatečné.

Kromě území začleněných do soustavy Natura 2000 (EVL a PO) se na území České republiky nachází 6 biosférických rezervací UNESCO, 12 mezinárodně významných mokřadů a 75 botanicky významných území. S výjimkou významné části biosférické rezervace Dolní Morava a několika botanicky významných území se všechna tato mezinárodně významná území překrývají se ZCHÚ.

Soustava chráněných území (včetně lokalit soustavy Natura 2000) je ve své současné podobě nejdůležitějším aktivním a konkrétně cíleným nástrojem ochrany biodiverzity v ČR. Její výhodou je definice účelu jednotlivých území, a tím i předpokladu zachování či zlepšení jejich ekosystémových funkcí. Uvedená skutečnost dává dostatečný prostor k aktivnímu plánování péče a zajištění dobrého stavu. Míra schopnosti tento nástroj využívat je však logicky závislá na dostatečném zapojení vlastníků a hospodářů a také na finančním zajištění.

Významné Krajinné Prvky

Významné krajinné prvky tvoří plošně nejvýznamnější součást ekologické sítě v ČR. Jde o ekologicky, geomorfologicky či esteticky hodnotné části krajiny utvářející její typický vzhled a přispívající k udržení její stability. Zákon o ochraně přírody za VKP přímo prohlašuje všechny lesy, rašeliniště, vodní toky, rybníky, jezera a údolní nivy a chrání je před poškozováním a ničením.

Využíváním VKP nesmí dojít k narušení jejich obnovy, aby nedošlo k ohrožení nebo oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce. ZOPK rovněž umožňuje příslušným orgánům ochrany přírody registrovat jako VKP další cenná území, např. mokřady, skalní výchozy, stepní trávníky či slaniska.

VKP prohlášené zákonem zaujímají v současné době v České republice plochu přibližně 30 337 km2, z toho VKP lesy tvoří 28 640 km2 (cca 37 % rozlohy státu), vodní toky a jejich nivy 1 000 km2 (cca 1,3 % rozlohy státu), rašeliniště 193 km2 (cca 0,2 % rozlohy státu), jezera a rybníky 500 km2 (cca 0,65 % rozlohy státu).

Ekologická síť v České republice je utvářena jako mnohovrstevný systém zahrnující celou biologickou infrastrukturu - pohled ze Svatého kopečku u Mikulova na zemědělskou krajinu se zastoupením krajinných prvků různých kategorií.

Ekologickou síť v České republice tvoří soustava velkých jádrových území (chráněných území, biocenter) vzájemně propojených cestami (biokoridory) či nášlapnými kameny. Ochrana přírody a krajiny a územní plánování v České republice pracují se širokou paletou doplňujících se nástrojů, které jsou využívány k vytváření a udržování ekologické sítě. Bohužel však často odděleně.

Významná část segmentů sítě se vzájemně překrývá a zároveň plní souběžně více funkcí. Často se zároveň jedná o území určená k ochraně biodiverzity, přirozené akumulace vod, ochranná pásma vodních a přírodních léčivých zdrojů, ochranné lesy, protierozní prvky, rekreační plochy.

Struktura množiny prvků ekologické stability se neustále mění v prostoru a čase. Tyto změny mohou navíc být ekologicky pozitivní i negativní a kromě působení člověka je mohou vyvolávat i přírodní procesy. Součástí krajinného prvku může být i objekt drobné sakrální architektury - Částrovice na Podblanicku.

Část krajinných prvků v zemědělské krajině, tedy nelesní zeleň, skalní výchozy či mokřady v krajině, zákon o zemědělství č. 252/1997 Sb. v aktuálním znění definuje jako tzv. ekologicky významné prvky (EVP). EVP podle zákona představuje souvislou plochu půdy plnící mimoprodukční funkce, popřípadě jiný útvar, který je součástí zemědělsky obhospodařované půdy nebo k ní bezprostředně přiléhá.

SZIF eviduje EVP, pokud je plocha krajinného prvku součástí nebo přímo přiléhá k zemědělské půdě. Rozlišuje tzv. vnitřní a vnější EVP. Vnitřní EVP musí být obklopeny po celé své hranici zemědělsky užívanou půdou evidovanou v LPIS. Většinou jde o mokřady, kamenné snosy či různé prvky nelesní zeleně - solitérní stromy nebo remízky v polích.

Krajinné prvky, které evidovanou zemědělskou půdou nejsou zcela obklopeny, jsou evidovány jako vnější EVP. Může se jednat například o stromořadí či příkop na okraji zemědělské půdy či mez rozdělující pole či louky.

Ze zákona explicitně neplyne pro hospodáře ani vlastníka pozemku žádná povinnost ochrany EVP. Na vybrané EVP či jejich části tak lze vztáhnout „pouze“ nástroje ochrany přírody, zejména ochranu dřevin rostoucích mimo les, případně ochranu biotopu zvláště chráněného druhu apod.

EVP jsou však chráněny před poškozením nebo zničením v rámci základních podmínek (tzv. DZES, standardy dobrého zemědělského a environmentálního stavu půdy), které musí zemědělci dodržovat, aby měli nárok na zemědělské dotace v rámci Společné zemědělské politiky (SZP).

Hospodařící subjekt nesmí poškodit nejenom evidované EVP, ale i neevidované krajinné prvky, které se nachází na pozemcích evidovaných v LPIS či v jejich sousedství a teoreticky by je jako EVP bylo možné zaevidovat (tedy naplňují definici některého z druhů EVP).

EVP vykazují zásadní odlišnosti od zaužívaných nástrojů obecné ochrany přírody - tedy zejména od územního systému ekologické stability krajiny (ÚSES) a významných krajinných prvků (VKP). Zatímco skladebné části ÚSES a VKP (ať již registrované, či tzv. „ze zákona“) podléhají zákonné ochraně, resp. jejich funkce, pak EVP, jak je výše uvedeno, takovou ochranu postrádají.

Zatímco skladebné části ÚSES jsou podle metodiky s vysokou odborností vymezovány autorizovanými osobami a schvalovány v rámci složitého procesu územního plánování a VKP jsou definovány přímo zákonem o ochraně přírody a krajiny nebo registrovány orgánem ochrany přírody ve správním řízení, pak EVP „pouze“ eviduje SZIF z moci úřední či na návrh zemědělce (ev. vlastníka či kohokoli jiného) po ověření stavu v LPIS (nad ortofotem), spíše výjimečně v terénu.

U EVP tedy absentuje cíleně nastavená zákonná ochrana, ale vynikají jednoduchostí a aktuálností evidence. Tím největším přínosem EVP však je, že na rozdíl od registrace/schválení vymezení skladebné části ÚSES či VKP mohou být EVP evidovány z vůle vlastníka/hospodáře.

Zemědělec má zájem EVP evidovat, aby zachoval plochu daného krajinného prvku v rámci tzv. obhospodařované plochy a měl tak možnost na ni získávat veškeré plošné dotace (přímé platby, AEKO, EZ a další). Další velkou motivací pro evidenci EVP je osvobození od daně z nemovitosti.

Ke zvýšení atraktivity zakládání a evidence EVP také přispěje novela zákona o ochraně ZPF, jejíž účinnost se předpokládá od července letošního roku a která považuje EVP za součást ZPF, nebude tak nutné zemědělskou půdu pro tyto prvky odnímat.

Většinu EVP tvoří krajinné prvky, které lze v teorii ekologických sítí, konkrétně územního systému ekologické krajiny, zařadit pod pojem interakční prvky. Interakční prvky představují důležitý přírodě blízký biotop planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů.

Jejich úkolem je podporovat vzájemné vazby mezi organismy v krajině navzájem a mezi organismy a jimi osídlenými prostředími. Mezi typické interakční prvky jsou tradičně řazeny přechodové biotopy lesních okrajů (pláště, lemy), remízky, skupiny stromů, solitérní stromy v zemědělské krajině, drobná prameniště, společenstva na mezích a kamenicích, na agrárních terasách, vysokokmenné sady, břehové porosty, parky nebo aleje.

Interakční prvky nejsou výslovně uvedeny v žádné právní normě, proto na rozdíl od biocenter a biokoridorů nejsou v územních plánech závazně zobrazovány nebo pouze informativně. Vzhledem k nápadné shodě výčtu typických interakčních prvků a druhů EVP a kodifikaci tohoto institutu v zemědělské legislativě se nabízí nahrazení interakčních prvků na zemědělské půdě právě EVP.

tags: #hlavní #cíl #ekologických #sítí

Oblíbené příspěvky:

• Řešení globálního oteplování
• Proces recyklace PP pytlů
• Znečištění vodních toků urbanizací
• Emise ve Dvoře Králové
• Tipy na ubytování v přírodě v Orlických horách