Jak reaguje člověk v ohrožení života: Psychologický pohled

Traumatizující událost vyvolá téměř v každém v době ohrožení tíseň a výraznou stresovou reakci. Akutní a posttraumatická stresová reakce je „duševní otřes“ po traumatizující události. Zjednodušeně lze říci, že „duševní otřes“ je při traumatizujících událostech normální lidskou reakcí na nenormální situaci.

Extrémní zážitky ležící za hranicí obvyklých lidských zkušeností však mohou způsobit duševní trauma, které ovlivní další život a prožitky zasažené osoby. Lidé traumatizovaní v důsledku závažných extrémních zážitků jsou často vnitřně rozervaní, rozlišují například mezi životem "před" a životem "po" události, která změnila jejich život. Často prožívají existenční nejistotu a zpochybňují své dosavadní přesvědčení o "normálnosti", "pořádku" či "kontrole". V této situaci by neměli být ponecháni sami sobě. Jsou-li příznaky posttraumatické stresové reakce včas rozpoznány, může vhodná pomoc zabránit prohlubování obtíží.

Posttraumatická stresová porucha

Posttraumatická stresová porucha vzniká jako zpožděná a/nebo protrahovaná („prodloužená“) odezva na stresovou situaci neobvykle hrozivého nebo katastrofického rázu, která pravděpodobně u každého člověka vyvolá pronikavou tíseň. Psychická situace zasažené osoby je poznamenána především hlubokou nejistotou a narůstajícími pochybnostmi, popřípadě i pocity viny.

Člověk by měl vědět, že se momentálně nachází ve výjimečné životní situaci, a proto se stává citlivějším. Měl by si pozorně všímat svých vlastních pocitů a reakcí, zvláště těch negativních (pociťuje-li např. odmítání nebo má-li přání vyhýbat se sociálním kontaktům apod.). Samozřejmě, že je možné se v takové situaci krátkodobě stáhnout a duševně se stabilizovat. Je důležité, aby byl zasažené osobě po mimořádném zážitku někdo nablízku, nejlépe někdo z okruhu jeho nejbližších. Tento člověk by měl naslouchat, chce-li dotyčný hovořit, neměl by na něho však naléhat nebo se ho vyptávat.

Přitom by měl vědět, že musí stát při něm a nechat mu potřebný čas, aby se opět vzpamatoval. Měl by se rovněž snažit pochopit, že se zasažený člověk po mimořádném zážitku uchyluje do ústraní. Může být pro něj těžké o věci hovořit. Takové chování není třeba chápat jako odmítání pomoci. Po určité době může mít člověk po traumatickém zážitku potřebu si o všem pohovořit. Pokud jsou reakce na zátěž vážné, je zapotřebí vyhledat profesionální pomoc.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

Reakce na ohrožení

Stres prožíváme na čtyřech úrovních, které se vzájemně ovlivňují:Psychické a tělesné příznaky vyvolané emocionálním otřesem obvykle po několika dnech odezní. V některých situacích a u některých jedinců mohou příznaky přetrvávat během jednoho až třech měsíců po prožité události, obvykle zcela odeznívají do půl roku.

Trauma je somaticko-duševní stav, který vzniká po prožití situace, kdy se člověk cítí extrémně přemožený, bezmocný, zranitelný, vyděšený a nemůže provést účinou reakci, která by uvolnila nakumulovanou energii. Dojde k zamrznutí. Nedojde k uvolnění a zklidnění nakumulovaného napětí a energie přes účinnou reakci. Situace se tím vnitřně vlastně neukončí. Traumatizovaný člověk prožívá své trauma pořád dokola, i dávno po tom, co nebezpečí pominulo. A pak stačí sebemenší náznak přicházejícího nebezpečí, a vracíme se zpátky do svého traumatu, zamrzáme nebo ze situace rovnou utíkáme. Každá reakce na traumatické prožívání vzniká hluboko v mozku a je naprosto nedobrovolná a nevědomá.

Když se ocitnou v přímém ohrožení života a jejich tělo se například dostane do stavu zamrznutí, poté co nebezpečí pomine, snadno se uvolní vybitím nahromaděné energie. Ze zamrznutí se zvířata dostávají tím, že se třesou, chvějí, hluboce oddychují a často také dokončují v útěku nebo útoku neuplatněné motorické pohyby.

"Funkční zamrznutí"

Naše tělo reaguje na nejrůznější stresory různými způsoby. Jedním z nich je „zamrznutí“ - tedy fyzické, psychické a emocionální vypnutí. To může mít svůj smysl v případech, kdy je v ohrožení náš život. Problém ale je, když takové zamrznutí nastane v běžném životě a začne se dotýkat například chození do práce, randění nebo setkávání se s přáteli. Ačkoli se nejedná o skutečnou klinickou diagnózu, „funkční zamrznutí“ je fenomén, se kterým se mnoho mladých lidí ztotožňuje.

Lidé ve funkčním zamrznutí možná působí, že v životě normálně „fungují“ - mohou pracovat, účastnit se rodinných aktivit a stýkat se s přáteli jako obvykle. Licencovaná psycholožka Miranda Nadeauová pro New York Post říká, že ve funkčním zamrznutí se podle ní můžete ocitat, pokud jste psychicky i fyzicky uvázli na místě a fungujete na autopilota. „Funkční zamrznutí vám umožňuje pokračovat v životě, ale robotickým, odpojeným způsobem,“ popisuje. Každodenní stres může narůst do úrovně, která vaše tělo ochromí. Lidé, u nichž dochází k funkčnímu zamrznutí, mohou také navenek vypadat, že se jim daří dobře, uvnitř se ale potýkají s problémy.

Čtěte také: Dopady lidské činnosti na vodní zdroje

Pokud cítíte, že na vás přichází reakce zamrznutí, můžete vyzkoušet techniku uzemnění. „Spojit se s tělem lze také pomocí pohybu a cvičení,“ navrhuje Taylorová. „Jít na procházku, dělat jógu, intenzivní cvičení nebo jiný pohyb umožňuje klientovi spojit se s emocemi, pocity a myšlenkami.“ Strategie používané ke zvládnutí zamrznutí se podle ní mohou časem stát více či méně užitečnými, je proto také důležité s regulačními dovednostmi nadále experimentovat.

Příčiny traumatu

Pojem trauma se v posledních desetiletích používá stále častěji, i když v různých souvislostech. V odborné terminologii se tento výraz používá pro akutní těžké zranění (např. polytrauma po těžké dopravní nehodě) a pro psychicky výjimečné situace („psychotrauma“) vyvolané událostmi, které postiženého člověka zasáhnou (např. Přes hranice zvládnutelnéhoTrauma mohou způsobit nejrůznější děsivé události. Trauma přichází nečekaně, proto není možné se na něj připravit. Postižení lidé jsou vystaveni extrémnímu strachu, ztrátě kontroly a bezmoci. Většina lidí následně není schopna tyto situace extrémní bezmoci zpracovat. Mechanismy zvládání běžných situací na tuto situaci nestačí a svět se postiženým doslova zhroutí. V extrémních stresových situacích má člověk instinktivně potřebu buď utéct, nebo bojovat. Pokud ani jedno není možné, nachází se člověk v bezvýchodné situaci.

Zda je daná situace skutečně prožita traumaticky, závisí i na konkrétním člověku a na okolnostech traumatu (trvání, intenzita apod.). Pokud někomu způsobí újmu blízká osoba (např. někdo z rodiny nebo přátel), zanechá tato skutečnost mimořádně hluboké stopy, protože dojde k rozsáhlému zklamání a narušení důvěry. Člověk obvykle jinak zpracovává traumata způsobená jinými lidmi (někdy dokonce těmi, kterým důvěřuje) než například přírodní katastrofy.

Některé okolnosti a vlastnosti působí proti traumatickým vlivům jako „ochranný štít“. Patří sem například dobrá vazba na druhé, společenská podpora a důvěra ve vlastní schopnosti. To znamená, že člověk se cítí svobodný v rozhodování o svém jednání, a věří, že své plány dokáže úspěšně zrealizovat. Důvěra ve vlastní schopnosti tak znamená kontrolu nad vlastním životem a okolními událostmi. Člověk se snaží „být pánem nad svým životem“ a necítit se bezmocně. V extrémních případech však tato ochrana narazí na své limity. To je zcela normální a nemá to co dělat se slabostí.

Reakce těla a duše na trauma

Stres má biologický smysl. Extrémní a trvalý stres má však negativní vliv na tělo i na duši. V případě traumatu jde o extrémní zátěž, která může zanechat stopy i v mozku. V akutních, extrémních zátěžových situacích je systém zpracovávající stres přetížen. V důsledku toho může dojít k jeho ochromení a „ztuhnutí“.

Čtěte také: Více o vztahu člověka a přírody

Pokud extrémní stresová reakce přetrvává, má tato skutečnost negativní dopad na zpracovávání informací. Informace již není možné předávat dál do takzvaného hipokampu (struktury v mozku, kde se rozhoduje, které zkušenosti jsou pro nás důležité), který následně rozhoduje o „přesunu“ důležitých informací do mozkové kůry, tedy do dlouhodobé paměti. Tam je zkušenost kognitivně zařazena a člověk se z ní může poučit. Porucha v hipokampu vede k tomu, že není možné uložení traumatického zážitku do paměti a člověk se tedy nemůže ani poučit. V blízkosti hipokampu leží amygdala, neboli „mandlový nukleus“. Tam se ukládají pocity spojené s určitou zkušeností, ať už negativní nebo pozitivní.

Mezery v paměti

Smyslové vjemy, tělesné stavy a pocity spojené s traumatem se ukládají do amygdaly. Jako střepy rozbitého zrcadla se rozpadají na spoustu kousíčků a nemohou tak být zařazeny a vnímány jako smysluplný celek. Z toho důvodu je člověk nemůže v budoucnu použít jako zkušenost, ze které by se poučil. Výrazně se sníží práh pro podněty zvenčí, které člověk vnímá jako potenciálně ohrožující. Fragmenty začínají žít svým vlastním životem a mohou se objevovat na všech smyslových kanálech jako takzvané intruze (vnitřní obrazy traumatického zážitku) a překrývat aktuální realitu. V takových situacích jsou dále potlačovány jednotlivé mozkové funkce, například přestane fungovat Brocovo centrum řeči. V důsledku toho chybějí slova, která by dokázala prožité vyjádřit. Člověk si trvale připadá jako v hororovém filmu.

Kombinace částečných vzpomínek, mezer v paměti a stále se vynořujících obrazů a pocitů představuje pro postiženého velkou zátěž. Mohou se objevit poruchy spánku, noční můry, omezená schopnost projevovat emoce (např. neschopnost milovat nebo plakat), podrážděnost a velký strach o sebe a o své vlastní zdraví. Náhlé znovuprožití traumatu v mysli postiženého člověka se označuje jako flashback. Flashbacky se objevují i v jiné souvislosti, například po užití drog.

U postižených se střídá na jedné straně touha neustále se s událostí vypořádávat, a na druhé straně pocit, že člověk o prožité události nechce mluvit. Proto se za určitých okolností snaží vyhýbat všemu, co by mu trauma mohlo připomínat. Všechny tyto reakce spojené s traumatem mohou být chápány jako pokus o jeho zpracování. Člověk se snaží ochránit sama sebe před zavalením pocity. V nejširším slova smyslu slouží tyto reakce k přežití. Jde o běžné reakce na mimořádnou situaci.

Válka, mučení a útěk

Ne každý uprchlík je traumatizovaný. Ale traumata a poruchy způsobené traumatem se u osob, které musely uprchnout, objevují velmi často. Na rozdíl od přírodních katastrof působí takzvané „man-made disaster“ (katastrofa způsobená člověkem, jako například válka) na psychiku člověka mnohem silněji. Chybí pocit sounáležitosti, vzájemná důvěra je otřesena, budoucnost se jeví jako nejistá. Na pomoc traumatizovaným uprchlíkům se specializují některé organizace.

U třetiny lidí, kteří prožili traumatické zážitky, se rozvinou projevy způsobené traumatem, například posttraumatická stresová porucha. Všímejte si varovných signálů a případně využijte pomoc odborného personálu (především z oblasti psychologie, psychoterapie a psychiatrie). Myslete přitom také na sebe a nebojte se požádat o pomoc sami pro sebe. Nepopsatelné utrpení postižených osob často silně zasáhne i ty, kteří jim pomáhají. Bližší informace naleznete v článku Posttraumatická stresová porucha: diagnóza.

Včasná pomoc a podpora

Psychická traumata mohou vést k akutním stresovým reakcím, posttraumatickým stresovým poruchám i k trvalým změnám osobnosti. Důsledkem traumatické zkušenosti mohou být i jiné psychické poruchy a onemocnění (např. závislosti, deprese, disociativní poruchy, sebevražedné sklony apod.). Objeví-li se příznaky psychického traumatu, je důležité vyhledat odbornou pomoc. Včasná pomoc- bezprostředně po události (pokud možno na místě) - pomáhá situaci zvládnout a snižuje riziko rozvoje pozdějších poruch spojených s traumatem. Pomoc by však měla být přizpůsobena konkrétním potřebám postižené osoby. Je-li trauma velmi závažné nebo pokud je jím postižený velmi zasažen, prvním krokem by měla být krizová intervence. V jejím rámci je poskytnuta akutní pomoc, která postiženému umožní zátěžovou situaci zvládnout. Pokud se to v dostatečné míře nepodaří, existují speciální formy terapie, které pomáhají zpracovat další důsledky události a smířit se s nimi.

Po akutní traumatizaci je cílem každé podpory uvést trauma do celkových souvislostí tak, aby si člověk uvědomil: „Bylo to strašné, ale přežil jsem to.“

Posttraumatický „růst“

Třebaže to může znít překvapivě, může mít traumatizace v mnoha případech i pozitivní důsledky. Roli zde hraje také psychická odolnost neboli resilience. To však v žádném případě neznamená, že by měl každý člověk odejít z traumatické události „posílen“. Posttraumatický růst také nelze zaměňovat s neomezenou euforií. Strašlivé zkušenosti by tím rovněž neměly být bagatelizovány. Zátěžové situace nejsou čímsi v principu nežádoucím.

Trauma je naše vlastní reakce na určitou událost. Je zcela individuální, protože každého z nás zasáhne a poznamená něco jiného. Důležitý je také objem toho, co ještě sneseme. Trauma je pro nás vždy stresujícím zážitkem, ale ne každá stresující událost způsobí trauma. Trauma s sebou vždy nese určitou míru utrpení, jedná se o něco nepříjemného, zahlcujícího, ohrožujícího náš život. Z dané situace nemáme možnost uniknout, jsme bezmocní.Je nutné opět vybudovat vnitřní pocit bezpečí a důvěry. A to může trvat dlouho, někdy i celý život. Vždy je ale naděje, že se na základě těchto těžkých zkušeností něco naučíme, získáme větší odolnost, odkryjeme své skryté vlastnosti a vlastně zesílíme. Často se mluví o traumatu ve významu osobní transformace projdeme něčím těžkým a stane se z nás úplně jiný člověk, změní se náš život.

Environmentální žal

Environmentální žal nebo ekologická úzkost je termín, který se dnes často skloňuje v souvislosti se zhoršujícím se stavem klimatu. Jak pracovat s úzkostmi vyvolanými ať už obavami o budoucnost planety nebo záplavou dalších negativních zpráv, jež se na nás valí ze všech stran? Úzkost je přirozená reakce na dlouhodobě prožívané nebezpečí nebo negativní podněty. Reakci zamrznutí může vyvolat řada faktorů - včetně vysoké úrovně stresu v práci nebo ve škole, problémů s rovnováhou v rodinném životě nebo intenzivních konfliktů ve vztazích. „Tato reakce je často automatická a slouží jako zvládací mechanismus, který se obvykle snaží zabránit stresujícím emocím, myšlenkám a tělesným pocitům,“ vysvětluje pro Health licencovaná terapeutka Tigist Taylorová.

Pokud nám úzkost zabraňuje žít běžným životem tak, jak jsme byli zvyklí, začne ovlivňovat aktivity denního života, znamená to, že nejsme schopni vyjít ven, dojít do práce, začneme mít problémy ve vztazích nebo se světem okolo sebe, měli bychom zpozornět. První pomoc bývá obrátit pozornost ke svému tělu a naslouchat mu, zklidnit se do běžného fungování pomocí jednoduchých dechových cvičení a relaxačních technik, zklidnit tepovou frekvenci, opustit stresové prostředí, pokud je to možné, mít klid pro sebe.

Důležité je to, aby vás vnímal jako člověka, kterému může důvěřovat. Pak je třeba projevit starost, nabídnout pomoc. Musíte ale počítat s tím, že člověka v takové situaci nemusíte ani logickými argumenty přimět k tomu, aby něco začal dělat. Podstatné ale je, aby věděl, že tam pro něj jste, i když pomoc nepřijme. Buď pomoc využije později nebo to přispěje k tomu, že se s tím začne lépe vyrovnávat sám, protože bude cítit, že se o něj někdo stará.

Na úzkost dobře fungují techniky kognitivně behaviorální terapie, kde se pracuje i s tréninkem některých situací, které mohou úzkost vzbuzovat. S obecnou úzkostí je to složitější, dlouhodobá psychoterapie může ale velmi pomoci. Úzkostnější člověk se většinou během života naučí techniky, jež mu v různých situacích pomáhají. Ty pak přirozeně aplikuje, když se úzkost objeví. Problémem může být to, když se nakumuluje víc věcí naráz a člověk je úzkostí zaplaven natolik, že už jeho běžné způsoby řešení nefungují. To je zlomový bod, kdy je dobré vyhledat odbornou pomoc. Většina lidí ale vystačí s vlastními zdroji řešení úzkosti, a to i v tak krizových situacích, jakou jsme prožili 21.

Je dobré si uvědomit, co má skutečně význam pro náš život a pro naše vlastní prožívání. Někdy pomáhá trošku se odpojit od sociálních sítí, od informací chrlených médii, a věnovat se spíše vlastním vztahům a životu, zvýšit relevanci věcí, které se dějí okolo mě, prožívat opravdovost vlastních přátelských a milostných vztahů. To tvoří skutečnou hloubku života. Na druhou stranu není nic neobvyklého, když člověk v reakci na přehlcení informacemi necítí velký žal nad všemi špatnými zprávami a příběhy, které k němu přicházejí z mediálního prostoru. Pokud je schopen mít přirozené reakce ve svém běžném životě a v tom, co prožívá, může to být normální reakce na nadlimitní přehlcenost informacemi. Zbystřit je ale třeba, když je člověk plochý ke všem podnětům, tedy i ve svém vlastním životě.

tags: #jak #reaguje #clovek #v #ohrozeni #zivota

Oblíbené příspěvky:

• Hmyz a kaštany v ČR
• Monoblok zpracování odpadu – princip fungování
• Poloha autobusového nádraží v Lázních Bělohrad
• Stylové fotoalbum pro vaše vzpomínky
• Žárovky a klima v ČR