Jak žijí slepice v přírodě

Vzpomeňme si na první informaci, kterou jsme se o těchto fascinujících tvorech dozvěděli. S velkou pravděpodobností to bylo ve spojitosti s jejich produkcí vajec. Informace o tom, že slepice „dávají vejce“ se přitom netýká ani tolik jich samotných, jako nás, lidí. Již od dětství nám jsou určitá zvířata předkládána jako někdo, z koho je užitek.

Slepice a kohouti patří mezi velmi podceňovaná zvířata. Jejich schopnosti přitom dokazují nesprávnost takových domněnek. Slepice umí předvídat budoucí situace, uvažovat pomocí dedukce (u lidských dětí se vyvíjí až v sedmi letech). Dokáží prožívat celou řadu pozitivních i negativních emoci, jako je strach či očekávání. Vynikají výborným zrakem, rozlišovací schopnosti barevných odstínů mají dokonce 5x lepší než člověk.

Dle genetických srovnávacích testů se současná nosnice vyvinula z ptáka, kterému se v angličtině říká “red junglefowl“, latinsky Gallus gallus. Tento hrabavý pták žil a dodnes žije v jihovýchodní Asii a postupně se díky lidskému obchodování a bitvám rozšířil přes Indii do západní Asie, Egypta a Evropy. Předchůdci našich slepic se využívali pro kohoutí zápasy, na maso, vejce a taky jako různé posvátné oběti.

Postupně se objevují další studie, které porovnávají geny divokých slepic s geny současných domestikovaných plemen. Původní kur samozřejmě nesnášel jedno vejce denně jako se to děje u současných nosnic, všechno fungovalo jako u našich volně žijících ptáků. Slepice snášely vejce sezónně, většinou na jaře, jediným účelem bylo zachovat druh, takže když slepice snesly dostatečný počet oplodněných vajec do hnízda na zemi (u kura bankivského je to 4-9 vajec), zasedly na ně a vyvedly kuřátka.

Divoký kur žije dodnes v Asii v tropických lesích, v noci spí na stromě, přes den shání potravu, vyhledává různé křovinaté a travnaté plochy. Kohout je výrazně zbarvený, slepička je z důvodu maskování zbarvena do hněda, nemá skoro žádný hřebínek, nemá laloky (podobně jako u samičky našeho bažanta). Samička pečuje o kuřátka do věku 12 týdnů, poté jsou ze skupiny vyhnána a musí se přidat k jiným slepicím, nebo si založit vlastní hejno.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Existuje několik druhů kura žijícího ve volné přírodě, jsou to různé linie, které jsou si vzhledově podobné. Kur domácí vznikl pravděpodobně křížením jednotlivých linií a posléze samozřejmě zasáhl člověk, který kura dále šlechtil a zvýrazňoval žádoucí vlastnosti (tzv. Domestikované slepice jsou méně aktivní než jejich předchůdci, jsou méně agresivní vůči potenciálním predátorům a méně náchylné ke stresu.

Domestikace slepic začala nejdříve na místě dnešní Číny, Thajska, Kambodži, Vietnamu a Indie asi kolem 7000 př.n.l. V Číně je chov slepic zdokumentován kolem roku 5000 př.n.l., v Indii o trochu později - kolem roku 3000 př.n.l. Lidé objevili, že když budou slepicím vejce brát, ty budou snášet další a další vajíčka.

Slepice jsou sociálně žijící zvířata, vytvářející soudržné společenské vazby. Jejich komunikace probíhá pomocí nejrůznějších druhů volání, ale i vizuálních projevů. Velkou pozornost věnují výběru místa pro hnízdo i jeho výstavbě. Díky silným mateřským pudům jsou velmi pečlivými matkami, svému mláděti se intenzivně věnují, ukazují mu okolí a učí, jak si obstarat potravu. Při hrozícím nebezpečí, chladu či dešti je k sobě tiskne pod řídly, kde je svým vlastním tělem chrání či zahřívá. O jejich silném poutu vypovídá i fakt, že nevylíhnuté kuře začne ve vejci 24 hodin před narozením ustrašeně pípat a ztiší se, až když ho kvočna uklidňuje hlubokým kvokáním zvenčí. Kuřata mají schopnost ihned po vylíhnutí vyhledat svou matku i ve tmě na vzdálenost 15 metrů.

Drtivá většina slepic zneužívaných ke komerčním účelům je nucena strávit život uvnitř bezokenních hal. V současné době je v České republice drženo 85 % těchto ptáků v klecích, 14 % v halách na podestýlce nebo s otevřenými klecemi (voliérový chov). Zbylé 1 % žije ve volných nebo ekologických chovech. Za obrovskou produkci neoplodněných vajec může průmyslové šlechtění slepic na dlouhé, a především časté období snášky. Jejich divoké předchůdkyně snesly přibližně 8-18 vajec ročně, a to pouze během jara, kvůli reprodukci. Vinou manipulace s jejich těly snesou dnešní slepice až 330 vajec ročně. Což je téměř jedno vejce každý den.

Od rodičovského hejna slepic zemědělci požadují co nejvíce oplozených násadových vajec, z nichž se vylíhnou kuřata, jež budou další generací otroků vaječného průmyslu. Do hal určených k rozmnožování lidé instalují všechny typy systémů chovu. Do budov líhní přiváží zaměstnanci z rozmnožovacích chovů oplodněná tzv. násadová vejce. Proces líhnutí ptáčat se odehrává uměle uvnitř speciálně vybudovaných inkubačních komor, které jsou řízeny počítači.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Speciální druh zotročovatelů slepic představují domácí chovatelé, kteří je využívají za účelem vlastní spotřeby vajec nebo prodeje úzkému okruhu lidí. V řadě případů nutí ptáky žít na velmi omezeném, nezatravněném prostoru, užívaném celou řadu let. Slepice jsou ve výše zmíněných snáškových halách VŠECH vězeňských systémů drženy rok až rok a půl, pokud však předčasně nezemřou na důsledky podmínek prostředí či onemocnění, které nikdo neléčí.

Slepice jsou jedním z nejoblíbenějších druhů drůbeže chovaných lidmi po celém světě. Mají bohatou historii a jsou uznávány pro své výživné maso a vaječnou produkci. Průměrná délka života slepic v přírodě se pohybuje kolem 7-8 let, s některými jedinci dosahující až 10 let v závislosti na podmínkách prostředí, kterému se přizpůsobují.

Existuje několik klíčových faktorů, které mohou ovlivnit délku života slepic v přírodě. Mezi nejdůležitější patří životní prostředí, kvalita potravy, genetická predispozice, úroveň stresu a zachování hierarchie v chovné skupině. Je také důležité brát v úvahu genetické faktory, které mohou určit predispozici různých plemen slepic k určitým chorobám nebo genetickým vadám, které mohou ovlivnit délku jejich života.

Slepice mají výhodu schopnosti adaptace na různé prostředí a podmínky, což zvyšuje jejich šanci na dosažení delšího života. Další výhodou délky života slepic v přírodě je udržitelnost populace a zachování biodiverzity.

Celosvětově čítají více než 20 miliard jedinců, což z nich dělá jeden z nejhojnějších druhů obratlovců naší planety. Přesto mnoho z nás s ptáky ani nepřijde do kontaktu, alespoň tedy ne, dokud jsou naživu. Pokud jste si někdy všimli zvláštnosti ve slepičím chování, není to nic neobvyklého. Slepice je tvor společenský a inteligentní a v mnoha situacích se chovají velice vynalézavě. Dokáže také rozeznat jednotlivé osoby a nechá se lehce ochočit.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Slepice k nám přišly již před tisíci lety z Asie, kde je lidé domestikovali a následně rozšířili do celého světa. Ovšem to, co jsme však těmto tvorům provedli v posledních desetiletích s příchodem nejhorších forem velkochovů, kdy jakékoli přijatelné podmínky pro život hospodářských zvířat šly stranou, je neodpustitelné a neodpovídá standardům společnosti 21.

Tvrzení, že v tak špatných podmínkách, jako jsme měli šanci vidět v záběrech z klecových chovů v reportáži pořadu 168 hodin, by slepice nebyly schopné snášet vejce, je nesprávné. Pro domestifikované slepice je snášení vajec biologická konstanta.

Chovy nosnic můžeme rozdělit na čtyři typy. Prvními jsou klecové, dříve konvenční bateriové, které jsou však od roku 2012 zakázány. Klece se musely mírně upravit aby se staly tzv. „obohacenými.“ Nově získaný prostor však činil jen 50cm2 (prostor odpovídající asi třem krabičkám od zápalek). Dále existují podestýlkové (halové) chovy, chovy s volným výběhem a bio chovy.

Klecový chov je takový chov, kde na jednu slepici vychází 600cm2, což je vlastně rozměr odpovídající jedné A4. Dokážete si představit život na tak malém prostoru? V ČR je 87,6 procenta nosnic právě v klecových chovech. Klece musí od roku 2012 obsahovat hnízdo a hřady, které umožňují pro jednoho tvora prostor na bidýlku o patnácti centimetrech.

V podestýlkových chovech mají slepice možnost většího pohybu. Na jednu slepici zde podle normy vychází 1111cm2, což je téměř dvakrát více místa. Slepice zároveň má k dispozici mnohem větší celkový prostor k pohybu. I zde se nacházejí místa určená k hnízdění a hřadování. Hnízdění v klecových chovech je obtížné a stává se tak velkým problémem. Není ojedinělé, že vznikají boje a agresivní chování, neboť potřebu hnízdit mají všechny nosnice, zatímco prostor pro uskutečnění tohoto přirozeného chování je nedostatečný.

Výzkum chování slepic prokázal, že slepice upřednostňují přístup k hnízdu (a tedy snášku v relativním klidu a soukromí) dokonce i před ziskem potravy a to i po delší době hladovění. To dokazuje, proč bychom měli klást takový důraz na míru pohody při hnízdění.

Jedním z největších problémů chovu nosnic bývá špatná kvalita peří, jehož příčinou jsou nedostatečné podmínky pro život (welfare), odírání o mříže klece a agresivita vzniklá z frustrace. Frustrace u slepic vzniká z nedostatku prostoru, navíc je jim odepřeno uskutečňování základních přirozených aktivit, které mají ukotveny hluboko ve svých genech. Obvyklým důsledkem je potom přechod na jiný typ chování.

Pokud tedy slepici odepřeme možnost popelení, bude ve stresu a bude chtít svou potřebu uspokojit něčím jiným, repetetivním neuspokojivým „popelením“ se na drátech, případně napadáním okolních jedinců. Kanibalismus je více než častým problémem téměř všech velkochovů. Nepřirozeně vysoká produkce vajec znamená pro slepici velký nápor na celý organismus.

Nekvalitní podmínky pro život jsou pak dalšími faktory toho, proč délka života neodpovídá ani zdaleka délce života slepic v minulosti nebo například v ohleduplnějším domácím chovu. Vysoká snáška znamená pro slepici obrovskou ztrátu vápníku a to vede k častým osteoporózám. V klecových chovech se pak již tak slabým jedincům zasekávají končetiny ve mřížích a dochází ke zlomeninám. Omezený prostor v klecích zvířatům neničí pouze psychický stav.

Slepice, tak jako každý jiný živý tvor, si tvoří své vlastní skupiny a v nich členěné hierarchie. Pokud však slepice násilně umístíme do klecí, odkud nemohou uniknout, má to tragické důsledky především pro slabší jedince. V halových a dalších alternativních systémech mají zvířata větší možnost útěku před agresivnějšími jedinci. Díky studiím víme, že slepice upřednostňují menší skupiny oproti větším. To ovšem platí pouze za podmínek, že mají dostatek prostoru.

Ze studie provedené v roce 1996 však vyplývá, že slepice raději budou ve velkých skupinách, pokud budou mít zajištěno více prostoru. V přirozených podmínkách stráví slepice zhruba 50 až 90% svého bdělého času hledáním potravy (cca 1500 zobů za den). Toto přirozené chování opeřencům zůstává i přes to, že mají pravidelnou potravu zajištěnou v krmítkách. V chovu slepic v klecích je vyhledávání, hrabání a vyzobávání potravy ze země nemožné a tak zvířata opět velice strádají.

Popelení je dalším silným vzorcem slepičího chování. Klasicky má podobu „vyválení se“ v sypkém materiálu. Slepice se potřebují popelit alespoň jednou za dva dny a celý proces trvá zhruba půl hodiny. Tato aktivita umožňuje zvířeti hygienu a péči o peří a povrch těla. Instinktivní hřadování má u slepic význam jako ochrany před predátory, kdy se ve volné přírodě přes noc ukrývaly na stromy.

Podle legislativy má délka hřadu (bidýlka) patnácti centimetrů odpovídat potřebám jedné slepice. Bohužel, podle výzkumu Appleby z roku 1995 víme, že reálně je tato délka mnohdy nedostačující. V obohacených klecových chovech je výška klece klasicky 45 centimetrů, což znamená, že hřady nemohou být umístěné příliš vysoko. Většinou jsou dány 7 centimetrů nad podlahou, aby bylo umožněno skutálení vejce do sběrného kanálu.

Například Evropská vědecká veterinární komise uvedla, že hřady umístěné 5 centimetrů nad podlahou nejsou ani považovány za hřady. Jedná se pak pouze o další typ podlahy. Ve 21. století, pokud se chceme nadále považovat za vyspělou společnost, opravdu nesmíme přihlížet tak odpudivému zacházení se zvířaty jako je právě chov v klecových systémech. Měli bychom se nyní snažit zlepšit podmínky ve velkochovech alespoň tím, že odmítneme klecové chovy a přejdeme k bezklecovým alternativám.

Každý, kdo viděl záběry z klecových chovů, by měl pocítit zodpovědnost a učinit rozhodnutí, jestli se chce doopravdy podílet na podporování takového týrání zvířat. Měli bychom nesnášet snášení v tomto nesnesitelném prostředí a začít podle toho také jednat. Alternativní chovy si rozhodně neidealizuji a vím, že také mají svá úskalí, ale je to krok správným směrem.

V dobách před průmyslovou revolucí bylo zrní příliš cennou surovinou na to, aby se jím celoročně, jak je dnes běžné, krmila drůbež. Úlohou slepic (a jiných domácích zvířat) bylo zužitkovat biomasu, která pro lidi nebyla jedlá, nebo byla těžko stravitelná a přeměnit ji do jedlejší, stravitelnější a chutnější formy, tedy do vajec a drůbežího masa.

tags: #jak #žijí #slepice #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Koš na tříděný odpad 3x11
• Nápady pro sklízení zážitků
• Schéma recyklace betonu
• Metody ochrany přírody
• Integrovaná ochrana rostlin