Jaká může být příroda

V loňském roce se svět obrátil naruby a ústředním tématem se stal nový typ koronaviru a nemoc Covid19. Nová situace nám kromě jiného nesmlouvavě připomněla, co je v našich životech stále TO nejdůležitější. Jsem přesvědčená, že první věc, která každého napadne, je zdraví. Ano, bezpochyby. Ale! Zdraví ani našeho života by nebylo, kdybychom neměli přírodu. Z přírody čerpáme vše, co k životu potřebujeme. Stojí při nás, podporuje nás a obrazně se dá říci, že nás „bezpodmínečně miluje“.

A teď je to zase příroda, ke které se i v této době celosvětové korona-krize vracíme. V ní totiž stále ještě můžeme zažívat chvíle beztrestné svobody a volného dechu. Nacházíme v ní útěchu a podporu, užíváme si v ní pocity radosti a spokojenosti. Hledaly jsme. A pak jsme našly ne tolik známou, ale o nic méně úspěšnou a schopnou ochranářskou neziskovou skupinu JARO Jaroměř. Stojí za ní nadšení lidé s pevnou vůlí a neoblomným elánem, kteří každodenně svýma vlastníma rukama v přírodě, v terénu dělají to, co je právě potřeba.

Odměnou jim je „rozkvetlá“ a životem překypující krajina. Pochopily jsme, že oni vidí svět srdcem. A tím si získali srdce naše i naši důvěru. Na svém kontě mají nespočet úspěšně zrealizovaných menších i větších a hlavně smysluplných ochranářských projektů v České republice, ale také na Slovensku, v Rakousku, v Maďarsku, na Ukrajině a v dalších nejen evropských zemích. Ochrana přírody potřebuje komplexní přístup, nadhled a schopnost přírodním procesům rozumět v jejich širokých souvislostech. A s tímto nadhledem potom jít a každý den udělat i třeba drobnost, která každá ve své jednotlivosti mnoho neudělá, ale společně dokáží mnoho.

Já i Andy, každá ve svém běžném životě děláme, co zvládáme, abychom přírodu zatěžovaly co nejméně a vrátily jí aspoň část toho, co si z ní bereme. Od začátku roku 2021 k této naší osobní snaze přidáváme další dílek, a to 2 % z každého prodaného výrobku Anela, které pošleme organizaci JARO Jaroměř na jejich nový rozjíždějící se projekt na Východočeské Sahaře. Cílem projektu je navrátit vodu do lesů tam, kde původně vždy byla, a tím zvýšit jejich stabilitu, druhovou rozmanitost rostlin i živočichů a podpořit zadržování vody v celém půdním profilu.

Definice přírody

Příroda - chápe se ve dvou významech: 1. jako to, co jest, veškerenstvo, vesmír; 2. jako to, co není vytvořeno lidmi, co se vytvořilo samo (na rozdíl od kultury, civilizace). V evrop. jazycích mají výrazy odpovídající čes. „příroda“ také další význam, který lze vyjádřit čes. slovem přirozenost, tj. povaha věci.

Čtěte také: Česká ekologická daň

P. vystupuje v dějinách jako základ a rámec života lidské společnosti, jako původní domov i jako cizí nepřátelská mocnost, s níž je nezbytné zápasit. Člověk je částí přírody a zároveň více než pouhou její částí, protože překračuje p. cílevědomou činností, svobodným utvářením sebe sama a svého prostředí. To, co patří do sféry kultury, bývá označováno jako „druhá příroda“ (resp. přirozenost) člověka. Lovecko-sběračské kultury jsou zpravidla součástmi přirozených ekosystémů a lze je charakterizovat rovnovážným vztahem k p. Ničení původních stanovišť rostlinných a živočišných druhů nabývá na rozsahu s rozšiřováním pastevectví a zejm. zemědělství, kdy dochází k vytváření stálých lidských sídel, k nahrazování původních ekosystémů umělými zemědělskými ekosystémy. Odlesňováním byla již zpustošena rozsáhlá území (např. oblast Středozemního moře, Blízký východ).

Zároveň s debatou o estetice přírody dochází v novověku rovněž k pokusům o konstrukci přirozeného stavu, Thomas Hobbes přichází se svou tezí ,,člověk člověku vlkem", v níž je člověk sebestředná bytost myslící jen na vlastní dobro. Jean Jacques Rousseau zastává naopak ideu nezkaženého lidství, v jeho pojetí je příroda primární dobro a člověk se kazí teprve kulturou. S problematikou přírody a jejím chápání souvisí diskurz přirozenosti (v angličtině se pro obojí používá pojem nature). Konkrétně jde o zdání přirozenosti a otázky, co je přirozené a co již není.

Anders Hansen poukazuje na fakt, že když něčemu dáme přívlastek, že je to přirozené, tak to slouží jako nezpochybnitelný fakt, který vyvolává dojem nezpochybnitelnosti a normálnosti. Co je považováno za přirozené je zároveň správné a nezpochybnitelné, nepřirozené pak může být považováno za škodlivé a zároveň vyvolávat snahy o potlačení resp. vrácení do normálního přirozeného stavu. S tím souvisí i definice rizika jako přirozeného či umělého, jak dále rozvádí Giddens (viz článek Riziková budoucnost). Anders Hansen zkoumal diskurzy přírody a kultury, tak jak jsou prezentovány v médiích, a rozlišil pět základních diskurzů přírody. První je chápání přírody jako dobré, nezkažené (což se často využívá např. v reklamě na bio výrobky). Dalším diskurzivním rámcem, v němž je příroda interpretována, může být zranitelnost (respektive, že přírodě škodíme, je křehká). Oproti tomu vystupuje třetí pojetí přírody jako hrozby (povodně, tornáda a další přírodní katastrofy).

Příroda se neustále mění, stejně jako naše nahlížení na ni. Murray Bookchin vystupuje proti vnímání přírody staticky a poukazuje na přírodní dynamiku. Naše představy o přírodě jsou často spíše představami o životním prostředí vzhledem k tomu, že v opravdové přírodě (něčím, co není poznamenané kulturou) se prakticky nepohybujeme. John Barry poté poukazuje na čtyři typy životního prostředí, prvním z nich je divočina (příroda nepoznamenaná kulturou), krajina, zahrada (příroda, v níž se již projevuje kultura, např. venkovská krajina), městská krajina (parky stejně jako problémy krajiny spojené se sídelní kaší) a globální životní prostředí (jenž může být nahlíženo z planetární perspektivy).

Definování je ale důležité pro pochopení světa - kulturního i přírodního - ve kterém žije. Navzdory všemu, co přináší moderní civilizace, zůstává člověk zcela závislý na přírodním světě. Intenzivně (a jaksi samozřejmě) využíváme přírodní zdroje k udržování a dalšímu zvyšování životní úrovně, aniž bychom si tuto svou základní závislost plně uvědomovali. Mít kam vyrazit na procházku, za sportem nebo mít chalupu s pěkným okolím, kde je ticho a klid.

Čtěte také: Jak pečovat o kuchyňský drtič

Přírodní kapitál a jeho ekonomická hodnota

Používá se pojem přírodní kapitál, který zdůrazňuje právě ekonomickou hodnotu přírody: nepřeberné množství přírodních zdrojů, které využíváme a bez nichž bychom se často neobešli. Příkladem může být třeba zhoršování kvality půdy. A spolu s tím se snižuje i schopnost půdy zadržovat vodu: ta se z ní ztrácí rychleji než z půdy zdravé - a v české a moravské krajině je to čím dál více vidět. Kvůli klesající kvalitě půdy se zemědělcům a na ně navázanému potravinářskému průmyslu a prodejcům potravin výrazně zvyšují náklady a zároveň snižuje zisk. Negativně se to pochopitelně promítá i do cen pro spotřebitele.

Jinou ukázkou narušení dynamické přírodní rovnováhy v důsledku aktivity člověka, která měla velké ekonomické a sociální dopady, byl dramatický pokles v populaci indických supů a následné rozšíření vztekliny v zemi. Když však začali indičtí farmáři pro své chovy používat určitý typ léků proti zánětům, ukázalo se, že látky obsažené v lécích jsou pro supy smrtelné. Úbytek těchto velkých ptáků vedl k tomu, že rozkládající se těla dobytka zůstávala dlouhé dny na místě, což způsobilo rychlé přemnožení divokých psů a ti pak rozšířili vzteklinu, jež přivodila smrt tisícům Indů.

Třetím příkladem obrovské ztráty přírodního kapitálu jsou dopady spojené s bezprecedentním rozšířením kůrovce, k němuž došlo v posledních letech v Česku. Pokračující změna klimatu stále víc oslabuje zdejší lesy, které v důsledku nevhodných pěstebních postupů z minulosti (především vysazování stejnověkých smrkových monokultur) a zhoršujícího se stavu lesní půdy nejsou v dobré kondici, což se pak promítá i do jejich schopnosti přizpůsobovat se měnícím se podmínkám a bránit se škůdcům.

Přírodní kapitál tedy má i významnou ekonomickou hodnotu, a přestože může být někdy obtížné ji jednoduše vyčíslit penězi, v hospodářské prosperitě hraje tento kapitál jednoznačně klíčovou roli. Přírodní kapitál je něčím, co využíváme, ale neprodukujeme. Nejdůležitější změnou, kterou dnes nutně potřebujeme, je změnit způsob, jak o přírodě přemýšlíme.

Lesy jako příklad přírodního kapitálu

Konkrétně se to dá ukázat třeba na příkladu lesů, jež tvoří významnou část přírodního kapitálu na naší planetě (a současně, jak už bylo zmíněno v předchozí kapitole, je to příklad velmi relevantní i pro Českou republiku). Lesy jsou dnes ve světě s osmi miliardami lidí, rychle mizející biodiverzitou a pokračující klimatickou změnou pod značným tlakem a nemají dostatek času se na tyto rychlé změny podmínek adaptovat.

Čtěte také: Ohrožení Evropy Maďary

Zaostřeno na Česko: ačkoli si čím dál víc lidí uvědomuje, že se s našimi lesy něco děje (ostatně jde o patrně nejviditelnější projev klimatické změny v našem regionu), k velké proměně přístupu k lesnímu hospodaření u nás zatím nedošlo. Lesy v Česku nejsou významné společenské ani politické téma a mají málo pozornosti médií. Je klíčové, aby se to brzy změnilo a abychom kromě obecných úvah (či nářků) hlavně začali řešit praktické kroky, které stav našich lesů zlepší.

Potřebujeme spíše skloubit podporu všech funkcí lesa, produkčních i neprodukčních - hospodařit tak, aby v lese vůbec nějaké dřevo vyrostlo (a tedy se i později dalo těžit a následně dále zpracovávat). Tento cíl není nedosažitelný a i v Česku už máme dlouhou řadu příkladů, kde to v praxi funguje, někde dokonce už mnoho let. I v dalších lesích u nás bude ovšem nutné začít hospodařit jinak - podporovat v lese druhovou, věkovou i prostorovou pestrost a využívat co nejšetrnější pěstební i těžební postupy.

Co se týče legislativy, v Česku je dnes důkladná novelizace zákonů spojených s lesy (včetně navazujících předpisů), které budou klást vyšší nároky na přírodě blízké hospodaření a flexibilní přístup a které budou brát v úvahu změny klimatických podmínek a předpokládaný vývoj v dalších dekádách, velice potřebná.I přes snahy Evropské komise formulovat společné další směřování evropského lesnictví a vytvořit společný legislativní rámec však velká část práce zůstává na jednotlivých členských státech a neobejde se bez jejich vlastní iniciativy.

Cílem do roku 2025 je mít pod trvalou ochranou asi 100 000 ha finských lesů a pod dočasnou dalších 80 000 ha. Rozhodně by ale i v Česku šlo o vykročení dobrým směrem, neboť koncept plateb za ekosystémové služby je jednou z možností, jak vnímat (a ocenit) hodnotu lesa mnohem šířeji než jen jako cenu prodaného dřeva. Jiným možným nástrojem, s nímž se do budoucna počítá a který propojuje regulace a trh, jsou tzv. uhlíkové certifikáty.

S těmi budou vlastníci lesů (ale například i zemědělci) moci obchodovat, v principu podobně jako se dnes obchoduje na trzích s emisními povolenkami - rozdíl je v tom, že v případě uhlíkových certifikátů nepůjde o princip „znečišťovatel platí“, ale o zvýhodňování šetrného hospodaření. Ve zdravé, kvalitní půdě na poli či v lese je totiž uloženo více uhlíku než v půdě degradované, a citlivé nakládání s půdou tak kromě jiného přispívá i ke zmírňování klimatické změny.

Chování v přírodě a její ochrana

Chráněná území patří k nejnavštěvovanějším oblastem v České republice. Některá ikonická místa naší přírody už ale trpí vysokými počty turistů, proto zvažte, jak a kdy svůj výlet naplánovat. Výlet plánuji podle svých schopností a zkušeností. S sebou si vezmu vše, co mohu potřebovat. Většinou nevadí, když si natrhám lesní plody pro svou potřebu. Neničím okolí, netrhám květiny a nezabíjím nic živého. Odnáším si jen zážitky a obrázky. Respektuji omezení v chráněném území. Vnímám a jsem ohleduplný k přírodě i místním obyvatelům. Neruším hlukem, světlem ani svou přítomností, nepřekážím.

Sleduji okolí, neriskuji. Vím, že příroda může být pro nepozorného návštěvníka nebezpečná. Vše, co jsem si do přírody s sebou přinesl, si též odnáším. Když potřebuji na záchod, nezůstávají po mně viditelné stopy. Chráním navštívené místo. Nezveřejňuji fotografie a souřadnice míst, která nejsou přístupná a všeobecně známá.

Je například jasné, že už pouhý zákaz freonů si vyžádá v rozvojových zemích řadu obětí, protože zvláště pro chudé lidi se citelně prodraží chladící zařízení všeho druhu a tím i možnost skladování a konzumace zdravotně nezávadných potravin. Samotná spontánní adaptace na nové podmínky by byla téměř jistě po všech stránkách levnější, protože ať už se na omezování emisí vydají jakékoli prostředky, k adaptaci na měnící se okolnosti bude muset docházet tak jako tak. Kromě toho je nepochybné, že by se dostavily i kladné efekty, které se nikdo, pokud je mi známo, nepokusil vyčíslit.

Jsme příroda, která se ozývá. Jsem příroda, která se brání. Příroda je pro člověka přirozeným prostředím, ve kterém se vyvíjel a které potřebuje v mnoha různých ohledech pro svůj život. O to víc je zásadní pro nás skauty, jelikož je součástí naší výchovné metody. V přírodě realizujeme velkou část naší činnosti, jezdíme tam na výpravy a tábory. Jak s ní ale pro naše potřeby zacházet?

Vztah člověka k přírodě

Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik: potřeba kontaktu s přírodou, adaptace na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí. Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může. Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný.

Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově - svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor.

Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí. Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů.

Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě. Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí.

Člověk s vyšším environmentálním vědomím má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy - znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji.

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost.

Pro dnešní dobu je přitom příznačné, že vztahy lidí k přírodě a životnímu prostředí jsou nevyvážené a plné rozporů - například kdo rád chodí do přírody, nemusí ji chránit, a kdo v ní nalézá estetická uspokojení, nemusí být zdatný zálesák. Proto je problematické snažit se vtěsnat rozmanitost a různorodost vztahů lidí k přírodě do jednoho termínu nebo jedné škály.

Ekosystémové služby

Přírodu ale člověk potřebuje, což lze hezky ukázat na konceptu tzv. ekosystémových služeb. Ty představují přínosy, jež příroda člověku poskytuje. Může to být utržené jablko u klubovny, les zmírňující odtok vody na naše tábořiště při velké bouřce nebo západ slunce na puťáku. Navíc se koncept ekosystémových služeb snaží o vyčíslení hodnoty přírody řečí peněz, což může být pro někoho srozumitelnější.

Ekosystémové služby se dělí na:

• poskytovací - díky přírodě získáváme z ekosystémů např. vodu nebo potraviny;
• regulační - procesy v atmosféře vedoucí ke stabilitě klimatu, koloběh vody, kontrola eroze apod.;
• kulturní - přinášejí estetické, rekreační nebo vzdělávací hodnoty;
• podpůrné - např. tvorba půdy nebo koloběh živin a fotosyntéza.

Tento pohled na přínosy, které nám příroda a krajina poskytují, může být užitečný a návodný pro vědomé rozdělení toho, jak na ně během naší činnosti nahlížíme.

Poznávání přírody

Příroda pro nás může být otevřenou encyklopedií a laboratoří. Tábory a výpravy jsou ideální příležitostí pro rozumové poznávání přírody - od rozpoznávání jednotlivých druhů organismů přes pozorování jejich chování, sledování přírodních zákonitostí až po propojování dílčích znalostí, popř. využití kontextu, který příroda nabízí.

Je dobré si klást otázky typu: „Proč se zrovna daná věc děje na tomto místě? Jak krajina vypadala dříve (a z jakého důvodu) a jak to ovlivňuje její současnou podobu?“ Také můžeme bádat a postupně rozkrývat celou síť vztahů a příběhů v krajině nebo v daném ekosystému. Kromě cíleného poznávání a pozorování jednotlivých druhů lze využít i obyčejnou vycházku. Ta často vede k mnoha dotazům, jež se můžeme snažit společnými silami s oddílem nebo kmenem zodpovědět, nejlépe s povolaným průvodcem, který dokáže navést na správné odpovědi či je přímo poskytnout.

Příroda je živlem, který lze kromě rozumu poznávat i přímou zkušeností. Vztah k přírodě lze budovat skrze emoce a smysly. Navíc budování tohoto vztahu přispívá k poznání a harmonickému rozvoji nás samotných. Emoční a smyslový vjem pomáhá zachytit přírodu v celé šíři možných projevů, jak je můžeme jako lidé pojmout. Navíc přináší podnětné, v dnešní městské uspěchané době tolik potřebné klidné prostředí. Příroda rozvíjí naše pozorovací schopnosti i trpělivost.

Aktivní vztah k přírodě

Přírodu můžeme poznávat různými způsoby a zároveň se k ní při naší činnosti postavit aktivně. Příroda je hodnotou sama o sobě, kterou bychom měli chránit. Proto je dobré ostatním vysvětlovat, jak se v přírodě chovat a být ohleduplní, což vyžaduje potřebné znalosti. V dalších krocích lze přiložit ruku k dílu a zapojit se do aktivit, které přírodě pomáhají. K tomu jsou zapotřebí hlubší znalosti (např. v jakých lokalitách má smysl sázet konkrétní dřeviny, kde jsou naopak nežádoucí, nebo jaká opatření jsou potřeba ke zlepšení vodního režimu či fungování krajiny).

K tomu vhodně slouží program patronátů zaštítěný Skautským institutem, v rámci kterého se oddíl s odborným průvodcem stará o vybranou přírodní lokalitu (skautskyinstitut.cz/patronaty). Příroda je zdrojem a může být také dílnou. Intenzivně ji využíváme a jsme na ní závislí. Můžeme se zdokonalovat ve využívání a zpracování přírodních materiálů pro svoje potřeby (táborové stavby), přitom je ale nutné k přírodě přistupovat udržitelně.

tags: #jaká #může #být #příroda

Oblíbené příspěvky:

• Greenpeace a kvalita ovzduší
• Prokazování emisí vozidla
• Ochrana přírody v kostce
• Zakladni pojmy ochrany prirody
• Znečištění v Jablonci