Ekologie jako humanitní obor: Definice a význam

Její význam coby spojující a syntetizující síly přesahuje přírodní vědy a zahrnuje i vědy sociální a humanitní. Ekologie je věda, která se často pokládá za základ nového názoru (Weltanschauung). S pomocí ekologie se má zastavit postupující fragmentace vědních oborů.

Co je to ekologie?

Ekologie - odvozeno z řeckého "oikos", což znamená domov; má tedy být studiem "domácího života organismů". Ekologie si uvědomuje životně důležité vazby mezi organismy a jejich prostředím (rostliny, na nich závislí živočichové, s nimi spojené toky chemických látek a působení fyzikálních faktorů prostředí nebo biotopu).

Čím se zabývá vědní obor nazvaný ekologie? Je věda, která se zabývá vztahy mezi organismy a prostředím a mezi organismy navzájem (2. polovina 19 století, Ernst Haeckel, jako samostatný vědní obor se rozvíjí až ve 20. století).

Ekosystém a jeho definice

Oživená příroda se přibližně od druhé poloviny 20. století pojímá v celé složitosti vzájemných vztahů v čase i prostoru; tento mnohorozměrný přístup odráží pojem ekosystém. V současném slovníku a teorii přírodních i aplikovaných věd je pojem ekosystém považován za termodynamicky otevřenou soustavu, v níž jsou živé organizmy interaktivně propojeny navzájem mezi sebou i se svým fyzikálním okolím.

Slovo ekosystém vzniklo spojením slov "ecological" a "system" - znamená soubor prvků a procesů, které tvoří a ovládají chování určité definované části biosféry. Podle původního pojetí, jež zavedl anglický ekolog H. G. Pro účely analýzy a hodnocení ekosystémů je třeba vymezit jejich hranice (to do jisté míry závisí na druhu pokládaných otázek). Dobře definovaný ekosystém je charakterizován silnými interakcemi mezi svými komponenty a slabými interakcemi přes „hranice“.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Hranice ekosystémů je tedy užitečné stanovit tam, kde se vyskytuje mnoho nespojitostí, jako například nespojitost v distribuci organismů, typech půdy, povodích nebo hloubce vodních nádrží.

Ekosystémem je soustava alespoň jednoho živého prvku a jeho vztahů k okolí. Nezáleží na velikosti; ekosystémem je jak kaluž, která se čas od času vytvoří v dutině stromu, tak i oceán.

Podle toho je tedy ekosystémem již izolovaná kolonie houby na mikroskopické misce nebo lidský „jedinec“ s návaznými saprofytními, symbiotickými a parazitickými synuziemi uvnitř i na povrchu těla a v jeho nejbližším fyzickém prostředí. Ve středu zájmu je především strukturní uspořádání prvků; organizace celku, který vytvářejí.

Ve speciálním případě se v ekosystému zdůrazňují strukturní a funkční hlediska, a to z hlediska časového a prostorového. Jde tedy především o podchycení vstupů a výstupů látek a energie, potravních řetězců, produkce biomasy, přeměny vázané energie, návaznosti životních cyklů, procesů sukcese (postupných změn v druhovém složení), vytváření stability i dynamické rovnováhy struktur, jejich současného trvání; patří sem také zkoumání důsledků lidských zásahů.

Definice ekosystému: Funkční soustava živých a neživých složek zahrnující všechny organizmy na určitém území (biocenóza) v jejich vzájemných vztazích a ve vztazích s fyzikálními a geochemickými činiteli prostředí (ekotop). Obecné označení pro ucelenou část přírody (biosféry), která ovšem není uzavřená a komunikuje s ostatními částmi přírody. Příkladem je např. ekosystém listnatého lesa nebo vlhké nekosené louky. Tvořen společenstvím organismů spolu s abiotickým prostředím. Všechny složky ekosystému jsou vzájemně propojeny koloběhem látek, tokem energie a předáváním informací.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Potravní řetězce

Potravní řetězec popisuje potravní vztahy mezi druhy v ekosystému, tj. které druhy požírají které. Obvykle se vztah mezi sežírajícím a sežíraným organismem v diagramu znázorňuje pomocí šipky, která reprezentuje přenos biomasy.

Organismy jsou seskupeny do skupin (tzv. trofických úrovní) podle toho, jak jsou vzdáleny od primárních producentů. Primární producenti, autotrofní organismy, dokážou vyrábět složité organické látky (tedy vlastně „potravu“) jen ze zdrojů energie a anorganického materiálu.

Organická hmota vytvořená zelenými rostlinami slouží jako potrava býložravcům a ti jsou opět konzumováni masožravci. Takový sled několika postupně se konzumujících organismů nazýváme potravní řetězec. Například housenka obaleče požírá listy dubu a sama je potravou sýkory.

Prvním článkem každého potravního řetězce je tedy autotrofní organismus nazývaný producent (P). Zpravidla je jím rostlina, ale může to být i foto- nebo chemotrofní baktérie. Od producenta vede řetězec přes fytofágy a bakteriofágy, tj. konzumenty 1. V případě predátorů se obvykle na dané trofické úrovni zvětšuje velikost těla a počet jedinců klesá, pokud je konzumentem parazit, velikost těla bývá menší než na předešlé úrovni a jedinců je často více. Mrtvá těla organismů na všech úrovních (P, K1 až Kn) jsou konzumována saprofágy a dekompozitory v tzv. dekompozičním řetězci.

Ten vede zpravidla k menší velikosti jedinců, ale jejich vysokým počtům. Vzhledem k tomu, že každá následující úroveň využívá jen malou část biomasy úrovně předcházející a k dalším ztrátám dochází při vlastním metabolismu na každé )rovni, jsou potravní řetězce jen výjimečně tvořeny více než 4 až 5 články a biomasa každé vyšší úrovně je vždy výrazně menší.

Čtěte také: Nerezová ocel a životní prostředí

V ekosystémech s vyšší primární produkcí je úměrně vyšší i sekundární produkce na všech úrovních, ale průměrná délka potravních řetězců se nemění. Zdá se, že délka potravních řetězců je tedy omezena množstvím energie.

Přes logické zdůvodnění je toto vysvětlení řadou ekologů odmítáno, i když jiný pádný důvod omezené délky potravních řetězců nebyl předložen. Za omezující faktor délky řetězců je některými ekology považována s délkou rostoucí křehkost a klesající pružnost, tj. Existence izolovaně, lineárně probíhajících potravních řetězců je spíše teoretickou představou pro snadnější pochopení trofických vztahů. V reálných ekosystémech je většinou každý článek součástí většího počtu potravních řetězců.

Tentýž druh se může uplatňovat na více trofických úrovních, může být zapojen do dekompozičního řetězce a součastně být potravou parazitů i predátorů. Důležitou roli hraje šíře potravních nároků přítomných druhů (monofágové až pantofágové), střídání potravy (hostitelů) v průběhu jejich vývoje a existence potravních cechů (guild).

Obecně obvykle převládají druhy oligo- až úzce polyfágní, směrem k monofágii i široké polyfágii až pantofágii druhů ubývá. Výjimkou jsou dekompoziční složky potravních sítí, které zpravidla vykazují převahu pantofágů. Potravní řetězce probíhají jak dlouhodobě, tak mohou mít jednorázový charakter. Potravní vztahy v ekosystému jsou často velmi spletité a díky nim vzniká tzv. trofická (potravní) síť neboli trofická struktura ekosystému.

Typy potravních řetězců:

• Pastevně-kořistnický: Vede od rostlinných producentů přes fytofágní konzumenty k zoofágním predátorům, popř. k člověku. U živočichů se velikost těla zvětšuje, jejich populační hustota naopak zmenšuje. Čím větší je živočich, zejména masožravec, tím větší je jeho revír.
• Parazitický: Zdrojem potravy parazitů je jejich hostitel, rostlina nebo živočich. Následným článkem je hyperparazit, konzumující tělo parazita. Velikost těla parazitů se zmenšuje, jejich početnost naopak zvětšuje. Potravní vazby parazitů jsou často složité, někdy dochází ke střídání hostitelů, nebo i rozdílným hostitelům u samců nebo samic parazita.
• Dekompoziční (rozkladný): Vede od odumřelé rostlinné nebo živočišné hmoty přes četné návazné dekompozitory až k mikroorganizmům, kteří mrtvou organickou hmotu zcela rozkládají a v konečné fázi mineralizují, poskytujíce tak živiny pro blok producentů. Velikost jejich těla se postupně zmenšuje, početnost naopak zvyšuje až k neobyčejně vysokým hodnotám.

Humanitní rozměr environmentalistiky

Zákl. rys environmentalistiky je hledat kořeny ekologických problémů, pak můžeme najít cestu k řešení těchto problémů. Environmentální - zahrnuje všechny vnější vlivy - nejen přírodní ale i sociální, kulturní. Název - humanitní - opírá se o společenské obory v nejširším slova smyslu (od sociologie, práva k dějinám umění - vše zdroje inspirace).

Témata environmentalistiky zahrnují:

• Zemědělská krajina - vztahy zemědělců ke krajině, jak a proč se chovají, ekologické zemědělství, biopotraviny
• Životní způsob - ekologicky příznivé varianty, proces individualizace (vytržení z rodinného způsobu života, široké rodiny) - co to znamená pro environmentální postup
• Ekonomické aspekty ekologických problémů
• Estetické aspekty krajiny, biologických procesů
• Etika a filozofie

Ekologie se rozrostla v řadu dalších disciplín - autekologie (vztahy jedinců), demekologie (ekologie populací - jeden druh), synekologie (ekologie společenstev - více druhů), restaurační ekologie (obnova). Ekologie vyhledává situace a procesy (modelové), které nejsou rušeny zásahem člověka.

Ochrana přírody - začala v aristokratických kruzích, spojena s úctou ke starým věcem a estetickým náhledem na svět; chránit ohrožené a slabé; ze strany aristokracie to byl i odpor vůči buržoazii.

Trvale udržitelný rozvoj

„Je jen jedna Země, a tu máme od svých dětí půjčenou, musíme jim ji zase vrátit.“ Tak parafrázuje slavný Saint-Exupéryho citát Ivan Rynda z Fakulty humanitních studií UK. Trvale udržitelný rozvoj je komplexní soubor strategií, které umožňují uspokojit lidské potřeby, materiální, kulturní i duchovní, při plném respektování environmentálních limitů. Aby to bylo možné, je nezbytné v lokálním, regionálním i globálním měřítku redefinovat sociopolitické instituce a procesy.

Standardní teorie tvrdí, že trvale udržitelný rozvoj má tři pilíře: ekonomický, environmentální, který byl motivací ke vzniku celého udržitelného rozvoje, a pilíř sociální. K tomu je nezbytná i rovina lidská, člověčí, kde se jedinci mohou rozvíjet v souladu s udržitelným rozvojem a posilovat všechno dobré.

Pro zlepšení světa je potřebný pohyb zdola nahoru stejně jako shora dolů, protože globalizace nás na mnoha úrovních propojila natolik, že jedno řešení bez druhého už není možné. Zaměřit se potřebujeme především na rozvojovou pomoc. Musíme si uvědomit, že rozvoj není růst. Zatímco my, bohatá euroamerická civilizace, nejenom že nesmíme růst, ale měli bychom se ve své spotřebě výrazně omezit, musíme pomoci chudému geopolitickému Jihu, aby naopak přiměřeně rostl (i když zásadně méně destruktivním způsobem, než jakým jsme to provedli v euroamerické civilizaci my), aby dosáhl důstojné životní úrovně, protože jinak se na řešení globálních problémů, počínaje ztrátou biodiverzity nebo rozvratem klimatu, podílet nebude. Nespasí nás specializace, například technologie na jedné straně, nebo jen uměřenost až askeze na straně druhé (například v potravinářství nebo ve stravování), ale vždycky jen synergie.

Okologie

Autentická starost o životní prostředí kolem nás, proto okologie. Je to ekologie v uvozovkách, v přeneseném slova smyslu. Jeden způsob je radikální, a je to jednorázová změna životního stylu, tedy dobrovolná chudoba a snaha o maximální soběstačnost ve všem, co potřebuji. A proto pro nás pro všechny ostatní je tady druhý model, kterému říkám uvědomělá skromnost a výběrová náročnost. Spočívá v tom, že se uskromním ve všech možných legitimních potřebách, počínaje těmi materiálními. Ale dělat to musím uvědoměle, musím o životním prostředí opravdu něco vědět. Za to, že jsem byl poctivě skromný, je mi odměnou výběrová náročnost. Smím si dopřát kvalitu - ne zbytečný nadbytek.

Ekologický luxus

Ekologický luxus je takový typ luxusu, který se vztahuje k přírodním hodnotám. Pro tento způsob života mám rezervován pojem „predační luxus“ - ten z přírody spotřebovává, co v ní ještě zbylo, a nic jí nepřináší. Říkáme, že má velkou ekologickou stopu. Ekologický luxus je naopak takový způsob života, který se snaží přírodě různým způsobem nějak pomoci, přispět k její ochraně.

Bobos jsou vzdělaní, vnímaví lidé, kteří jsou potenciálně oslovitelní něčím, co je může „překlopit“ směrem k preferenci ekologického luxusu. I predační způsob kontaktu s přírodou může člověka oslovovat a měnit, mimo jeho vůli. Nechává v něm zážitky, na kterých může ekologicky příznivý životní styl časem vyrůst.

Vnímání ekologie českou veřejností

Dotazníková šetření ukazují různé pohledy české veřejnosti na ekologii a s ní spojené otázky:

Studium ekologie

Z dotazovaných studovali obory jako ekologie, ekonomie, humanitní obory, strojírenství, zemědělství a další. Mnoho respondentů během svého studia absolvovalo předmět ekologie.

Asociace s pojmem ekologie

Při vyslovení slova "ekologie" si lidé nejčastěji představí přírodu, životní prostředí, třídění odpadu, ochranu životního prostředí a vědu o vztazích mezi organismy a prostředím.

Vědecká disciplína

Většina respondentů považuje ekologii za vědeckou disciplínu, která zkoumá vztahy mezi organismy a prostředím, dopady lidské činnosti na životní prostředí a možnosti ochrany přírody.

Důležitost ekologie pro budoucnost lidstva

Respondenti se shodují na důležitosti zabývat se ekologií s ohledem na budoucnost lidstva.

Rozdíl mezi ekologií a ochranou životního prostředí

Část respondentů vnímá rozdíl mezi ekologií a ochranou životního prostředí, přičemž ekologie je chápána jako širší pojem zahrnující ochranu životního prostředí. Jiní rozdíl nevnímají.

Ekologické zemědělství vs. klasické zemědělství

Respondenti se shodují, že ekologické zemědělství se liší od klasického (produkčního) zemědělství šetrnějším přístupem k přírodě, nepoužíváním chemických hnojiv a pesticidů a důrazem na ochranu životního prostředí.

Třídění odpadů a ekologie

Většina respondentů spojuje třídění odpadů s ekologií, protože třídění odpadu šetří přírodní zdroje, snižuje znečištění životního prostředí a umožňuje recyklaci.

tags: #ekologie #humanitarni #obor #definice

Oblíbené příspěvky:

• Recepty na přírodní postřik proti vosám
• Zázraky přírody s Vladimírem Kořenem
• Adresa skládky v Bohumíně
• Stylový koš vlastní výroby
• Testování pitné vody