Jedinečná příroda: Co to znamená?

Slova příroda a přirozenost patří k nejvíce zneužívaným. Na rozdíl od slov jako pravda, mír nebo bůh mám jakousi naději, že alespoň zčásti jde o nedorozumění, které lze napravit pokusem o poučení.

Historický pohled na přírodu

Začneme nejstaršími významy, pak si ukážeme proměny významu, které v tom udělaly guláš. Netvrdím, že nejstarší užití představují jakýsi „správný“ význam, pouze to, že mohou přispět k rozmotání řady nedorozumění. Problém spočívá také v tom, že jde jak o slova ryze akademická, tak i emočně hodně exponovaná.

Nechceme se chovat nepřirozeně, někteří dokonce chtějí zachraňovat přírodu. Jiní se zase na přirozenost dívají skrz prsty, když ctí nějaké nadpřirozeno nebo jednostrannou nadvládu jazyka či techniky nad vším ostatním. Z výrazů příroda a přirozenost se staly také hodnotové výrazy.

Co znamená chovat se přirozeně? Asi ne škrobeně, ale taky ne pouze a jen divoce. Vždyť i ta zvěř se občas chová docela způsobně, i když samozřejmě po svém, ale dokáže dokonce i záměrně klamat a občas projeví svou příslovečnou divokost, lidé někdy taky. Většina rostlin navenek působí jako mírnost sama, neboť své pomalejší násilnosti a záludnosti skrývá, zatímco pohlaví naprosto nevinně vystavuje slunci. Horniny se často nechovají nijak, alespoň zdánlivě, totiž v našem časovém měřítku, pokud nespustí procesy, které s námi zatřesou.

Fysis a přirozenost

Slovo fysis (φύσιϛ) uvedl do filosofie Hérakleitos, těsně po roce 500 před n. l., alespoň pokud jde o zachované texty. Fysis je pro Hérakleita tím, co je třeba vnímat a chápat (B 112), a také pečlivě rozlišovat (B 1). Základem poznání je podle něho rozpoznávání, rozlišování různých přirozeností. Díky zakoušení fysis rozpoznám kozu od pampelišky i bez biologického vzdělání. Jindy zase kamaráda od nádraží a ostatních lidí na něm, i když se občas můžu trapně zmýlit. Není to vždy snadné.

Čtěte také: Duševní zdraví a příroda

Fysis může být individuální i skupinová. Ta individuální se může týkat třeba kamaráda, jeho vzhledu a povahy, ale také jenom některé jeho okamžité projevené vlastnosti, zatímco jindy se projeví jiné. V jiném kontextu se jinak projevuje, navíc v jiném světle vypadá leccos jinak. Skupinová přirozenost se v krajním případě týká druhu nebo prostě taxonu, ale často také nějaké užší nebo jinak založené skupiny, třeba věkové kohorty, typu postavy, barvy vlasů nebo oblasti zájmů.

Vždy přitom platí, že podle fysis rozpoznáváme, i když se můžeme mýlit. Jednou nás zmýlí proměny dotyčné přirozenosti, jindy proměny kontextu, ve kterém ji potkáváme. Všechno na světě je časné. Už Anaximandros v 6. století před n. l. říkal, že všechno vzniká jakožto zanikající, i když přitom nepoužil výraz fysis, přinejmenším se nezachoval. Jenže ono to začíná zanikat už od okamžiku svého vzniku, a dovznikává to až do konce svého zániku. Někdy je dokonce ten vznik a zánik špatně určitelný, závisí na hledisku, zčásti může být jeho přesné určení spíše smluvní.

O každé přirozenosti máme jen dílčí znalost, neboť jsme zažili jen některé její stavy a projevy. V jakési úplnosti bychom ji mohli vidět až po konci její existence, když už ale není. K rozpoznání patří i možnost všímat si charakteristické tenze proměn tvarů (například růstová strategie stromů a keřů manifestovaná umístěním pupenů). Každý momentální tvar je výsledkem druhové i individuální růstové strategie, ale taky reakcí na vnější události, od poklidného vlivu prostředí po úrazy všeho druhu.

Skutečnost je spíše sumou časově rozložených událostí, třeba proměn tvarů a vlastností, občas i kolizí. Tohoto aspektu si všímal už Plútarchos (kolem 100 n. l.) a v racionálním stylu jej popsal Aflred N. Whitehead (Process and Reality 1929). U nás toto procesuální pojetí skutečnosti převzal Ladislav Hejdánek (1927-2020).

Ocenění fysis je spojeno s vnímáním hodnoty v každém smyslu slova a často i s krásou, i když krásou v posledku tragickou. Pro tu měli Řekové vypěstovaný smysl, a nejen Řekové. Mácha prý napsal: „Miluji růže, protože vadnou...“ Nevadnoucí růže by byla vyrobená.

Čtěte také: Proč je příroda největší luxus?

V Řecku klasické doby rozvinul koncept fysis zvláště Hippokratés (kolem 420 před n. l.). Jde ale spíše o rozvoj Hérakleitových myšlenek, přesazených na medicínskou půdu. Lékař musí znát obecnou lidskou přirozenost (přirozenost druhu), aby mohl léčit i neznámého člověka, například poskytnout první pomoc. Velká část lidí naštěstí reaguje na nemoc nebo úraz i na léčbu velice podobně.

Po polovině 5. století před n. l. se objevují sofisté. Jedním z mála znaků, který alespoň většinu z nich spojuje, je rozlišení problémů na přírodní a společenské. Něco je dáno od přírody (fysei), z jalové krávy tele nevytáhneš. Vše ostatní, třeba jak tele pojmenuju nebo co s ním udělám, je věcí našich lidských zvyků, zákonů, dohod a smluv (nomoi, v singuláru nomos). Je to dáno úmluvou (nomó).

V latinské civilizaci se silně projeví motiv podobný sofistickému rozlišení. Bude to rozlišení na přírodu (natura) a kulturu (cultura). Základem je zemědělská metafora. Příroda není hodnotová, vždyť ani nemusí mít vlastníka, to je pro latiníky důležité. Je sice předpokladem kultury, ale představuje pro ni i nebezpečí. Je potřeba ji přemáhat, abychom ochránili své zahrady, pole a stáda. Hodnotná je kultura, polní i sociální.

Lidé občas zatouží po věčnosti nejen z náboženských důvodů, ale také kvůli stabilitě pojmů, nutné k aplikaci jednoduché formální logiky. Místo o přirozenostech, které vznikají jako zanikající, proto raději mluví o „jsoucnech“, ta prostě jsou. To, co se při změnách jsoucna nemění, označil Aristotelés pojmem podstata. Docela pěkným příkladem je jabloň, která zůstává jabloní, i když zrovna nemá jablka ani nekvete.

Obecnění konceptu podstat ovšem přináší problém: Podstata se stává synonymem taxonu, navíc neměnného taxonu. Takto je přeznačen i pojem přirozenosti: „Přirozenost člověka, psa, koně, kamene…“ Ne určitého člověka (psa, koně), nýbrž druhu. Významové pole slova fysis se tvrdě zúžilo, vynechalo všechny významy individuální a ty ze skupinových, které neoznačují taxony.

Čtěte také: Krásy argentinské provincie

Oproti tomu už v 13. století Roger Bacon upozorňoval (Liber Tertium II,7,8,10), že „jediné individuum vyniká nad všechny obecniny“, avšak lidé přikazují adorovat obecné pojmy, což je dáno zemdleností intelektu (propter eam debilitatem).

Moderní pohled

Měl jsem po desetiletí zvyk se na Ekologických dnech v Olomouci ryze akademicky pohádat s Václavem Bělohradským. Argumentoval prioritou existence před přirozeností. Jsem zvyklý na pojmosloví, ve kterém je přirozenost synonymem existence, nikoli její opozitum. Tehdy jsem ještě netušil, jak silně scholastika přežívá, vlastně spíš znovu ožívá, dokonce natolik, že se proti ní Václav Bělohradský vymezuje, navíc zčásti její terminologií.

V aristotelském významu je na rozdíl od nejstarších autorů přirozenost ekvivalentem neměnného druhu a neměnné podstaty, „esence“. Individuum má svou existencí naplňovat svou esenci. Proti tomu pozvedli v polovině 20. století existencialisté heslo „Existence předchází esenci.“ Myslí tím, že aktuální stav existence kteréhokoli individua je pro ně samotné i pro naše poznání zásadnější než jakákoli obecnina, než dedukce z druhového určení, než esence.

Až doposud jsem se zde snažil o čistě pojmoslovný referát. Možnost volnějšího pokračování na bázi inspirace ranou antikou jsem pouze naznačil u tématu uchopování přirozeností. Tudy vidím sám za sebe ve filosofii cestu. Jde o náležité uchopování. Náležitost je dána kontextem.

Romantismus a estetizace přírody

Romantický obdiv k přírodě, jehož kořeny bychom našli v 18. století, má velkou zásluhu na tom, že dnes žasneme nad krásou velehor, skal nebo pralesů. Pokud by nás naše evropská kultura nenaučila, že jde vlastně o esteticky cenná místa, nejspíš bychom nad nimi dodnes ohrnovali nos.

Nový vztah romantiků k přírodě měl řadu důsledků nejen v umění a v nové emotivní reakci na některé přírodní objekty a jevy, které nyní vzbuzovaly silný estetický zájem (hory, divočina, bouře atd.). Měl za následek, nebo svoji paralelu, i v tehdejším pojetí vědy. Romantismus byl sice ve své většině hnutím uměleckým, které mělo pochopitelně i rozsáhlejší působnost např. v politice, ale věda měla v úvahách romantiků vždy důležité, ba výsadní postavení.

A přitom právě tehdejší, zejména německá přírodověda, naturfilosofie, nám může nabídnout nový pohled na přírodu i dnes. Podívat se podrobněji na vědecké myšlení tehdejší doby má smysl už z jednoho prostého důvodu - pro estetizaci přírody hraje totiž v té době věda stále významnější roli. To ona se stává religiem 19. a 20. století, kdy přebírá řadu funkcí, ale i sílu podnětů, které mělo dříve náboženství a filosofie.

Naturfilosofie, česky někdy „přírodní filosofie“ (to je ale poněkud širší termín, přesnější je německý termín Naturphilosophie označující jen určité období), vystupovala proti mechanistickému osvícenskému pojetí přírody a zdůrazňovala její živost. Příroda byla podle tehdejšího názoru živá a nepřevoditelná beze zbytku na procesy fyzikální či chemické. Setkáváme se zde tedy s vitalismem, s přesvědčením, že živé se od neživého odlišuje zcela zásadně, např. přítomností životní síly (např. élan vitale).

Pro naturfilosofii bylo také typické zaměření na vývoj živého, na schopnost vnímat jeho proměny, takže se zde objevovaly různé „protoevoluční“ úvahy. Snad nejvýznamnější naturfilosof Lorenz Oken (1779-1851), zakladatel časopisu Isis (1817-1848), uvažoval např. o vzniku všeho organického postupnými změnami, metamorfózami z jakési protoplazmy, praslizu za působení světla a galvanizmu.

Naturfilosofie byla také poněkud skeptická k „samospasitelnosti“ přírodovědy založené pouze na matematizaci přírody. Stejně jako Rousseau se skepticky dívali na „umrtvování“ přírody. Pro tehdejší přírodovědu je také charakteristická těsná souvislost a návaznost na filosofické systémy (Kanta, Herdera, Schellinga), což jí na jednu stranu dávalo patřičnou hloubku i schopnost dívat se na problémy v celistvosti, někdy ovšem až přílišnou spekulativnost.

Důležité pro tehdejší vědu bylo chápání přírody jako vtělení duchovního principu, což bylo chápání blízké všem romantikům. Ten ve svých dílech zdůrazňoval, že přírodě můžeme porozumět pouze tehdy, pokud ji nepokládáme za něco mrtvého, mechanického, za prosté nakupení atomů, nýbrž vidíme-li ji jako jednotný živoucí celek. V tomto jednotném celku, absolutnu, lze pak rozlišovat dvě řady, mody - jednu, v níž převažuje objektivno, reálno, hmota, a druhou, v níž převládá duch, subjektivno, ideálno. Jsou to jen póly jednoho kontinua, příroda a duch jsou totožní.

Pro naturfilosofii byla přímo typická poetická či umělecká nálada. Není náhodou, že řada naturfilosofů se zabývala uměním a naopak řada umělců té doby vědou. Jak píše Emanuel Rádl, „nadbytek citu, poetický názor na přírodu, záliba v metaforách, touha po geniálním zachycení přírody odtud braly svůj pramen“, což vedlo až k tomu, že „málokdo dbal o hranice mezi mystikou, básní a exaktní vědou“.

Umění a věda byly, nebo alespoň měly být, jednotou, krása a poezie přírody tvořily celek s jejím poznáváním. Touha a snaha spojit vědecký diskurs s estetikou a uměním byla něčím z dnešního hlediska výjimečným, z tehdejšího hlediska přitom naprosto nezbytným. Dnes již pouze postmoderně „přepínáme“ mezi různými diskursy.

Goethe a Humboldt: Přírodovědci a estetika

Podívejme se nyní alespoň trochu na dva přírodovědce tohoto období, z nichž každý přinesl k estetizaci přírody něco významného. Prvním z nich byl samozřejmě nejen přírodovědec, ale i básník Johann Wolfgang von Goethe (1749-1832). Génia jeho formátu lze těžko vtěsnat pouze do jednoho směru. Jeho význam pro vývoj estetického postoje k přírodě je zcela nesporný.

Paralelně ke Kantovi bylo Goethovo chápání umění spojeno s představou organičnosti, naopak vnímání organismů bylo estetické. V přírodě byly podle Goetha jednotlivé organismy stvořené pro určitý způsob života a v tomto smyslu dokonalé. U krásného organismu jsou naopak všechny jeho části v takovém poměru, že žádný neomezuje ve svém účinku ostatní, navíc před námi skrývá „nutnost“ a „potřebu“ - krása tedy ani pro Goetha není v proporčnosti.

Druhým přírodovědcem, který by měl být zmíněn a jehož vliv přesahuje okruh vědců či vzdělanců, je Alexander von Humboldt, zakladatel geografie, ale i biolog, geolog či etnograf. Pro Humboldta je estetická dimenze přírody zdrojem neutuchající rozkoše, která se ještě stupňuje přírodovědnými znalostmi - proto se u něj tyto dimenze tak prolínají.

Tato rozkoš z vnímání přírodních krás, popisování přírodních objektů jako krásných, „estetizování“, je také to nejdůležitější, co Humboldt přináší. Sám totiž nebuduje nějakou novou teorii organické či přírodní krásy založené na přírodních vědách. Jeho popisy přírody se ale staly ve své době přímo vzorem vnímání přírodní krásy, inspirací tak silnou, že je srovnatelná snad právě s Rousseauem.

Zejména měl ale Humboldt zásadní vliv na vnímání přírody tropické, a vůbec deštných pralesů. Humboldtovo dílo se stalo přímo vzorem pro vnímání tropů a obdiv k nim. Bylo téměř povinnou četbou všech cestovatelů, kteří je vozili s sebou a jeho ozvuky najdeme v nadšení nad krásou tropických krajů po celé 19. století.

Vliv romantismu na turistiku

Dobře je vliv romantismu patrný na dvou činnostech, které jsou s estetizací přírody těsně spjaty a které rozvíjejí dosud nevídané vztahování se ke krajině. Jedním z nich je právě turistika, především ta pěší či alespoň částečně pěší. Na různá význačná místa se cestovalo pochopitelně vždy, většinou však ve formě náboženských poutí, nebo za pamětihodnostmi umění či exotikou cizích zemí.

To, že by se navštěvovala krajina, a to v zásadě i ta vlastní, „za humny“, za účelem zhlédnutí přírodních krás, je však opravdové novum, zahájené vyššími vrstvami společnosti až vlastně v 18. století. Romantismus však tento trend pak rozšířil na podstatně širší měšťanské vrstvy, které inspirovány především četbou doslova vtrhly do přírody. Zde velkou roli hrály cestopisy po evropských zemích, které byly i vlivným zdrojem estetického vnímání přírody a také inspirace.

V českých zemích, poněkud opožděně třeba ve srovnání s Británií, „turistický“ trend započal právě na konci 18., resp. počátku 19. století v intelektuálních vrstvách německého etnika českého pohraničí, což bylo způsobeno i relativní nedotčeností přírody v pohraničních horách.

Od německého obyvatelstva pak okouzlení přírodou přejímá i české obyvatelstvo. Vzorem pro české romantické výletníky jsou zde i velcí němečtí intelektuálové a umělci - po české krajině putují Goethe, Humboldt, Tieck i Friedrich.

Turistika je v masovém měřítku provozována v podstatě jen v zemích, kam zasáhla německá romantika, jež byla na přírodu silně orientovaná.

tags: #jedine #priroda #co #to #znamena

Oblíbené příspěvky:

• Bio zemědělství: Globální a lokální pohled
• Efektivní kompostování s Kvetinac 5v1
• Změna klimatu – co je prokázáno?
• Výkup Vozidel po Celé ČR
• Aktuální trendy v odpadovém hospodářství