Recyklace jednorázových plastových krabiček na jídlo a alternativní řešení

Konec plastových kelímků, příborů a dalších výrobků na jedno použití se přiblížil. Nyní se omezení plastů na jedno použití objeví i v českém zákoně, který by měl platit už od července, ale počítá se s ročním doprodejem zásob. Nyní ho musí posoudit parlament. S omezením plastů na jedno použití přišla před třemi roky Evropská komise.

Zakázané mají být plastové kelímky, brčka, příbory i nádobí nebo krabičky na jídlo z polystyrenu. „Kromě toho, že jsou na evropských plážích, tak je u nich i obrovský problém s malou mírou recyklace a to je ta výzva, která je před námi,“ uvedla zakladatelka Institutu cirkulární ekonomiky Soňa Jonášová. Náhrady za jednorázové plastové výrobky se objevují v obchodech a restauracích už nyní. Většinou jsou z papíru nebo dřevěné.

Nová pravidla se týkají také PET lahví nebo nápojových lahví obecně. Vysbírat se jich má postupně až 90 procent, ze 30 procent mají být z recyklovaného materiálu. Víčko má být navíc připevněné k nádobě, aby se neztratilo. „Víte, jak dobře jsme si poradili s plastovými taškami. Zbavíme se tak tisíců tun a opravdu miliard výrobků,“ řekl ministr životního prostředí Richard Brabec (ANO).

Spotřeba jednorázových plastů a alternativy

Spotřeba jednorázových plastových obalů ale nyní roste v některých restauracích, a to kvůli protikoronavirovým opatřením, která neumožňují konzumaci na místě. Výrazně více jednorázových kelímků a tácků potřebují například v kavárně v pražském Braníku. „Teď jsme objednávali a byla to položka 35 tisíc korun, což nám reálně vystačí třeba na rok fungování za běžného provozu. Teď nám to vystačí zhruba na dva měsíce,“ přiblížila provozovatelka kavárny Periferie Cafe Mira Košťálková.

Zákazníky prosí, aby si i v době koronaviru přinesli své nádoby. Volbou je například REkrabička. Tento nový systém využívá již 616 stravovacích zařízení a zakoupené jídlo a nápoje pro okamžitou spotřebu si můžete přinést v zálohované vratné krabičce nebo kelímku. Další alternativou jsou příbory českého startupu Refork. Jsou vyráběny výhradně z přírodních materiálů, dřevní moučky a přírodního polymeru PHB, vše bez použití chemických aditiv nebo pojiv. Plastová jednorázová míchátka a brčka plně nahrazují materiály sklo nebo kov, která jsou opakovatelně použitelná a dobře recyklovatelná.

Čtěte také: Problém jednorázových plastů v ochraně přírody

Jedná se o ekologické a biologicky rozložitelné obaly, které jsou vyrobeny z čistě přírodních materiálů. Mezi přední vlastnosti našich ekologických boxů je jejich nepromastitelnost a snadná recyklace. Navíc je zde možnost potisku dle přání zákazníka. Pokud jste majitelem či pořadatelem akce, kde by našly eko krabičky využití. Ekologické krabičky na jídlo jsou skvělou alternativou. Nejčastěji jsou vyrobené z kraftového papíru a jejich využití je podobné jako u EKO boxů. Ekologické krabičky na jídlo lze potisknout dle vašeho přání. Pokud připravujete pro své zákazníky jídlo s sebou a jsou zastáncem ekologických materiálů, pak tady pro vás máme BIO zatavovací misky, které jsou vyrobené z cukrové třtiny.

Jedná se o plně kompostovatelné jednorázové gastro obalové materiály. V čem je možné si donést oběd z restaurace? Jaké jsou výhody a nevýhody jednotlivých druhů krabiček na trhu? Jako spotřebitel máte na výběr, zda použijete jednorázovou krabičku, půjčíte si vratnou, nebo přinesete svou opakovaně použitelnou. Jaká je Vaše volba?

Děsivá pravda o polystyrenových krabičkách

Polystyren sice patří do plastů, ale NE krabičky od jídla. Jedná se o tenkostěnný polystyren, který je NERECYKLOVATELNÝ. Patří tedy do směsného odpadu a jeho osud je nejistý. Pokud se dostane na skládku (v ČR je to stále šance téměř 50%), tak se nerozloží ani za 10 000 let! Z hlediska odpadu tedy nejhorší možná - a přesto často využívaná - volba.

Naštěstí problém řeší i restaurace a mnoho jich začíná rozdávat jídlo i do ekologičtějších obalů, příkladem jsou kompostovatelné krabičky. Když jsem do nich nakoupila oběd pro celou rodinu, tak jsem je postupně použila jako nádobu na slupky a zbytky z kuchyně a putovaly tak plné do kontejneru na bioodpad.

Speciálním typem krabiček na jídlo jsou boxy na pizzu. I když jsou z papíru, tak jsou často mastné. Mastnou část můžete zkompostovat a nemastnou dát do papíru.

Čtěte také: Jednorázové pleny šetrné k přírodě

Alternativy jednorázových krabiček

Projekt Rekrabička, který umožňuje zapůjčení/zakoupení za 80,- Kč vratné plastové krabičky na jídlo. Jedná se o nasmlouvanou síť restaurací (mapa v odkazu výše), je možné krabičku vrátit i v jiné restauraci. Rekrabiček je v oběhu již přes 30 000 kusů.

Na trhu je celá řad produktů, které se liší tvarem, materiálem, členěním, objemem a pochopitelně i cenou. Prodejci jsou mezi největšími obchodními řetězci (Ikea, Alza, Mall, apod.), ale i jednotlivé alternativní e-shopy, které se specializují na udržitelnost a také firmy s reklamními předměty. Mnohonásobně použitelná krabička mi přijde jako skvělý TIP na firemní dárek. Objem doporučuji minimálně 1 l.

Materiály krabiček

• SKLO

  Je průhledné, máte dobrý přehled co ní je. Nevýhodou je bezesporu vyšší hmotnost, dále rozbitnost. Údržba je jednoduchá a z hlediska odpadu se jedná o vhodný (recyklovatelný) materiál.

• PLAST

  Snad každý má doma plastovou krabičku, kterou používá na potraviny. Oběd Vám do ní v restauraci dát mohou a Vy odejdete s pocitem, že jste ušetřili nejenom peníze za jednorázové balení, ale zejména odpad. Nicméně prodávají se vychytanější plastové verze, jednak z bioplastu, ale i s různými přepážkami. Jedná se o lehký materiál, který lze mýt v myčce a cenově je velice přijatelný. Ale pořád je to plast. Dříve, či později se opotřebí a stane se odpadem, který je těžko zpracovatelný a zatěžuje životní prostředí.

• NEREZ

  Mně se líbí kombinace nerezové krabičky a bambusového víčka, například na Zerowastelife.cz. Nerezové boxy se dobře udržují, nejsou těžké a z hlediska recyklace se jedná o snadno zrecyklovatelný materiál (až doslouží). Oproti sklu jsou hůře rozbitné, jejich použitelnost může být i desítky let. Klasický tvar patrových jídlonosičů s držátkem je opět v kurzu, dělají se z nerezu a s cenou 250-500,- Kč mohou konkurovat i plastu.

  Čtěte také: Odpad z utěrek

WASTEmANKA a jednorázové plasty

Autorka online kurzu, který promění jakoukoliv domácnost v udržitelnou - Očista domova 🙂 „Ukazuji lidem cestu k udržitelnějšímu způsobu života bez nadbytečných odpadů, které by tu po nás zůstaly tisíce let. Polystyrenové krabičky se dají třídit, míra jejich recyklace se ale může různit provoz od provozu. Jako spotřebitelé ji můžeme zvýšit tím, že zajistíme, aby nebyly příliš mastné - tuky a oleje mohou recyklaci znesnadňovat. Jak jsme již psali ve zveřejněné odpovědi k dotazu 432, mastný plastový produkt může být často vhodnější vyhodit do směsného odpadu [1].

S ohledem na novou legislativu [2] by již neměly být volně prodejné a dostupné jednorázové plastové produkty (vatové tyčinky, příbory, talíře, brčka, míchátka, tyčky k balónkům, nádoby na potraviny, kelímky a nádoby na nápoje z pěnového polystyrénu a výrobky z oxo‑rozložitelných plastů). Pomalé nahrazování alternativními materiály, jako je papír nebo bioplast, může mít několik příčin. Zaprvé již zmíněné nakoupené zásoby, které je lepší využít než zbytečně vyhodit. Dalším možným důvodem je, že než vstoupila v platnost legislativa, bylo plastové nádobí cenově přijatelnější a pro chod firmy ekonomičtější [3]. Třetím důvodem může být i určitá pohodlnost používání plastových materiálů, typicky to známe u brček na pití. Plastové krabičky mohou být například oproti papírovým schopné lépe uchovat teplotu jídla.

Zároveň je otázka, zda tento materiál skutečně splňoval to, co sliboval, tedy jestli byl opravdu kompostovatelný. Rozvoj bioplastů je stále v začátcích a s tím souvisí nedostatečná regulace jejich výroby i likvidace [3]. Na rozdíl od papíru či tradičních plastů ještě neexistuje oficiální značení těchto materiálů (recyklační trojúhelníčky). Zhodnocení používání bioplastů namísto plastů je velmi komplexní problém. Na jedné straně stojí výhody bioplastů jako nižší produkce skleníkových plynů, možnost biodegradace či naplnění cílů cirkulární ekonomiky, ale na druhé straně s nimi souvisí využití zemědělské půdy pro produkci něčeho jiného než potravin, vyšší náklady a, jak již bylo zmíněno, nejednotné způsoby likvidace [3].

Bezpečnost plastových obalů

Na uvolňování umělé hmoty do jídla a jeho následné bezpečnosti půjdeme trochu od lesa, a tedy popisem, jaké všechny plastové obaly přicházejí do styku s jídlem a co v nich je. Hlavní materiály čítají: LDPE (low-density polyethylen), HDPE (high-density polyethylen), PP (polypropylene); PTFE (polytetrafluoroethylene, teflon); PVC (polyvinyl chloride); VDC (vinylidene chloride); PS (polystyrene); polyestery včetně PET (polyethylene terephthalate); PA (polyamide); PC (polycarbonate); SI (silicone). Do plastů se také přidávají antioxidanty, světelné stabilizátory, změkčovadla, lubrikanty, antistatické látky nebo teplotní stabilizátory.

Tyto látky se do plastů přidávají za účelem co nejdelšího zachování původních vlastností a funkčnosti plastů. Plastové obaly mohou uvolňovat ale i své monomery nebo oligomery, tedy drobné části sebe sama - stavební jednotky, ze kterých jsou složeny řetězce plastů. Materiály přicházející do styku s potravinami samozřejmě musí být co nejbezpečnější a nejméně chemicky aktivní, tedy uvolňovat co nejméně látek. Všechny obsažené látky jsou pečlivě regulovány jak evropskou, tak českou legislativou (zákon č. 110/1997 Sb. a zákon č. 477/2001 Sb.) [6, 7].

Jsou stanoveny jak bezpečné úrovně těchto látek v materiálech, tak i jejich uvolňování do různých druhů potravin. S postupným opotřebením může dojít k uvolňování některých látek, a to obzvlášť pokud je produkt vystaven mechanickému opotřebení (škrábance), UV záření (slunce), vyšší teplotě nebo kyselému či alkalickému prostředí. Právě díky zmíněné legislativě [6] by pro nás žádné ze zmíněných látek neměly být nebezpečné. Naše poznání ohledně bezpečnosti různých látek se ale stále vyvíjí a poslední dobou se stále častěji přistupuje k omezení či úplnému zákazu potenciálně nebezpečných látek, ačkoliv na jejich (ne)bezpečnosti nepanuje shoda [7].

Z těch nejvíce diskutovaných lze zmínit například bisfenol A, změkčovadlo nejčastěji obsažené ve výrobcích z polykarbonátu. Tato látka může poškozovat náš hormonální systém a její požívání je spojeno s vyšším rizikem různých onemocnění [10]. Proto je používání této látky zpřísňováno a v několika výrobcích (např. dětské láhve) zcela zakázáno [11]. Dalším příkladem je styren, monomer polystyrenu, který je legislativně zařazen do skupiny pravděpodobných lidských karcinogenů. Styren se z polystyrenu do určité míry může uvolňovat a v těle přeměňovat na mutagenní oxid styrenu a další nebezpečné látky.

Nejméně chemicky aktivním, a tedy z tohoto hlediska nejbezpečnějším materiálem pro skladování jídla je sklo, i takové krabičky ale obsahují nějakou plastovou část, která zajišťuje jejich těsnění. Navíc je u jejich používání hlavně dětmi potřeba zvážit riziko rozbití a pořezání se. Z plastových materiálů může představovat riziko už zmíněný polystyren uvolňující styren. Některé studie naznačují, že pokud člověk jí z polystyrenových krabiček několikrát týdně horké jídlo a zároveň ho v nich skladuje několik dní, příjem styrenu může překročit maximální doporučenou hranici [9].

Polystyrenové krabičky také uvolňují více mikroplastů než ty z polypropylenu, polyethylenu či polyethylen tereftalátu (PET), studie se ale zásadně liší v jejich množství a tedy i efektu na zdraví [12]. Jejich uvolňování se také zvyšuje se vzrůstající teplotou a opotřebením materiálu (škrábanci) nebo vlivem dalších podmínek, jako je vystavení slunečnímu světlu. Polypropylenové krabičky mohou naopak za zvýšených teplot uvolňovat antioxidanty [14], ale jen v řádově nižších koncentracích, než jaké by mohly představovat nějaké riziko [15, 16]. Polypropylen a silikon jsou celkově stabilnějšími materiály s nižší tendencí k uvolňování látek a pro dlouhodobější skladování se upřednostňují před polystyrenem.

Tzv. zdravé láhve jsou častěji vyráběny z tvrdších či celkově odolnějších materiálů, které tedy méně uvolňují části plastu a příměsi. Hodně výrobců tvrdí, že jejich láhve neobsahují bisfenol A. Bohužel ne ojedinělým řešením výrobců je nahrazení bisfenolu A bisfenolem S, tedy příbuznou látkou s velmi podobnými účinky, která prochází podrobným testováním a také se diskutuje o její regulaci [17-19]. Dalším aspektem zdravých lahví je, že nejsou vyrobeny z polykarbonátu, který častěji obsahuje vyšší koncentrace bisfenolů [19, 20]. Jak již bylo výše zmíněno, olej a všeobecně mastná jídla mohou usnadňovat přestup součástí plastových obalů do potraviny. Zatím ale například není jasné, jestli se olej rychleji kazí v PET lahvi než ve skleněných lahvích. Některé výzkumy udávají u PET lahví lepší vlastnosti, než mají skleněné lahve, některé naopak rychlejší kazivost potraviny. Výrobci se ale snaží plastové materiály vyvíjet, a tím prodloužit životnost olejů, pochopitelně s ohledem na zdravotní nezávadnost [22].

Některé papírové krabičky, např. obaly na pizzu atd., mohou být potaženy i jinými materiály než jen voskem. A co se týče plechovek, zde je opět důležité správné skladování. Často se hovoří o riziku uvolňování bisfenolu A z plechovek a konzerv. Ten se v tomto případě využívá jako ochranná vrstva do vnitřní části konzerv. Bisfenol A sice má negativní účinky na lidské zdraví, nicméně jeho používání se přísně kontroluje a podle proběhlých výzkumů nedochází v případě plechovek k nebezpečné kontaminaci potravin [23]. Není však vhodné potraviny ohřívat přímo v konzervě, neboť by mohlo dojít k uvolňování látek z ochranné vrstvy do potravin [9]. Obalové materiály potravin jsou kontrolovány nejen v oblasti Evropské unie, ale i na úrovni jednotlivých států. Není tedy důvod se stresovat možnými zdravotními riziky.

Jednorázová ekologie?

S plastovými výrobky na jedno použití vám to ale už tak snadno neprojde. Plasty jsou lehké, pevné, snadno tvarovatelné a dlouho se zdály být ideální náhradou tradičních materiálů: třeba na příbory, nádobí či obaly na jídlo. Plasty v gastroprůmyslu najdete takřka všude. Ministerstvo životního prostředí ČR uvádí, že díky zákazu těchto jednorázových plastů by se měla ročně jejich spotřeba snížit o zhruba 1,77 mld. kusů. Ve své podstatě je každý obal ne-ekologický. Otázkou je, jak moc škodí.

Obvyklým podezřelým jsou „bioplasty“, jež jsou zpravidla vyrobeny z kyseliny polymléčné (PLA). Z hlediska ekologické zátěže dokonce vycházejí bioplasty hůře než výrobky z odpadu ropného průmyslu. PLA plasty navíc nepatří ani do žlutých, ani do hnědých popelnic. Obaly ze škrobu a cukrové třtiny už většinou bývají označeny jako kompostovatelné a skutečně jsou zpravidla vyráběny z odpadu přírodního původu.

Dokonce i papírové nádobí a obaly mají své mouchy: nejsou totiž úplně - jenom - z papíru. Aby jídlo papír nezničilo, mívají vnitřní stěny zpevněné. Ptáte se čím? Tenkou vrstvou plastu! Jednorázová ekologie? Nestačí se zkrátka řídit pouze zelenou barvou na obalu a třemi písmeny „eko“ v názvu. Jednou z mála skutečně ekologických možností jsou obaly, které lze používat opakovaně. Znovupoužitelné nádoby na jídlo přitom mohou být vyrobeny z různých materiálů - klidně i z plastu! Například vratné REkrabičky lze totiž opakovaně použít až 400krát, čímž se ekologická zátěž plastového výrobku výrazně snižuje. Pro REkrabičku a jejího sourozence REkelímka, kterého jste dříve mohli znát pod jménem „Otoč kelímek“, dnes najdete uplatnění už u více než 500 partnerů.

Polystyren a třídění

Lidi často matou jednorázové polystyrénové krabičky na jídlo a polystyrénové kelímky. Oba druhy odpadu lze třídit, ale pozor, pokud jste předtím v krabičce měli pěkně mastný bůček, tak tuto krabičku dejte raději do černé popelnice, jedná se o znečištěný obal.

Další kandidát jsou polystyrénové výplně z krabic. Pokud výplň chránila lednici, tak tento pěkně velký kus polystyrénu prosím nelámejte a nedávejte do žluté nádoby, nýbrž odneste na sběrný dvůr, jsou tam velké kubíkové kabely, kam se v pohodě vleze. Jestliže přeplníte žlutý kontejner nalámaným polystyrenem, tak jednak kontejner zaplníte a další třídiči budou mít smůlu a druhak, a hlavně pak na naší automatické lince by pak lidi i stroje měli z té polystyrénové drtě bílé Vánoce :-) Pochopitelně malé výplně do žluté nádoby patří, ty se vytřídí v pohodě, ale velké kusy a větší množství na sběrné středisko odpadů.

Posledním polystyrénovým kandidátem je stavební polystyrén. Ten, kterým se zateplují domy. Patří nekompromisně na sběrný dvůr, na Jedovnickou 4. Proč nepatří do žlutého kontejneru? Protože je špinavý od lepidel, fasádních barev, tmelů, jsou na něm menší či větší částí perlinky nebo dokonce omítky.

Nová legislativa a náhrady

Nová legislativa zakazující některé jednorázové plasty se provozovatelů a zákazníků rychlého občerstvení, restaurací, ale i kaváren nebo stánků s nápoji, dotkne nejviditelněji u menuboxů, příborů, brček a kelímků. Jakými materiály ale stávající plastové obaly nahradit, aby nezpůsobily ještě více škody v přírodě či na zdraví? „Problém nepředstavují jen kelímky a brčka, ale negativa nabalující se na konzumaci jídla a nápojů ,to-go’. Situaci proto nespasí alternativní materiály.

Spíše než výrazný pokles jednorázových nádob na jídlo a pití, je momentálně patrné nahrazování zakázaných materiálů alternativami. Místo typických menuboxů z expandovaného polystyrenu se používají papírové, bioplastové nebo bambusové vaničky a misky. „Pro enviromentálně uvědomělého spotřebitele je pití z jednorázového kelímku beznadějně out. Naopak nepoučení konzumenti se domnívají, že pití z papírových kelímků je pro životní prostředí méně zatěžující než nápoje servírované v kelímcích plastových. Jedná se o častý mýtus,” varuje Werbynská s tím, že takové kelímky nepatří do tříděného odpadu, nijak se nerecyklují. Většinou totiž nejsou monomateriálové, ale jedná se o papír s asi 5 % polyethylenu.

Papír je problematický jako obalový materiál tekutin, včetně např. jogurtů nebo syrových potravin (např. maso apod.). „Papír většinou nedokáže poskytnout účinnou bariéru. 1. V případě, že je potřeba vyřešit nasákavost, upravuje se často papír nátěrem v podobě voděodolné vrstvy, často na principu plastů. 2. Platná vyhláška Ministerstva zdravotnictví stanovuje jasně a striktně požadavky na obaly z papíru pro kontakt s potravinami s akcentem na použité fluorescentní látky. Této vyhlášce v podstatě žádné papírové obaly ohledem na obsah zjasňujících látek nevyhovují. 3. Tlak na co nejvyšší obsah recyklátu vnáší do papírových obalů riziko neřízeného množství nežádoucích chemických látek včetně minerálních olejů a BPA. V této situaci je třeba ještě řadu věcí vyřešit, a to i legislativně.

Plastová brčka a příbory zákon zakazuje uvádět na trh v jakékoliv formě, tedy nehledě na typ polymeru, což zahrnuje i výrobky z bioplastů. Jiná situace je u nádob na potraviny nebo nápoje. U nich se zákon zakazující jednorázové plasty vypořádává pouze s expandovaným polystyrenem, proto na trhu stále mohou být jednorázové obaly z jiných polymerů, např. Plasty lze vyrobit i z obnovitelných zdrojů - kyseliny polymléčné (PLA), z cukrové třtiny nebo jiných plodin. „Polyetylen ze třtiny je asi čtyřikrát dražší než ten z ropy, což je pro potravináře ekonomicky neudržitelné. Ostatně obdobně je na tom i řada dalších bioplastů. Vedle drahé výroby, je zde však navíc komplikací i jejich sběr k recyklaci. Nejenže neexistuje opravdu účinný systém, ale i samotní spotřebitelé bioplasty automaticky vhazují do žlutého kontejneru, tedy kontejneru na konvenční typy plastů. Odhozené do přírody se takové bioplasty většinou chovají stejně jako běžné plasty - nerozkládají se.

Jako bioplasty se sice označují i biologicky odbouratelné materiály (biodegradable). Ani zde však nelze hovořit o přístupu jednoznačně šetrném k životnímu prostředí. K rozkladu takových materiálů je zapotřebí navodit konkrétní podmínky tak, aby se polymerní řetězec rozpadl na v přírodě běžně se vyskytující látky. Na pozoru je proto dobré být i v případě obalů vyrobených z bambusu. „Bambusové kelímky nebo misky, se kterými se spotřebitelé setkávali na našem trhu, lze nazvat jediným slovem - fake. Byl to pouhý marketingový podfuk, ve většině případů se jedná v podstatě o bakelit s bambusovým plnivem, tedy organickými pilinami. Ty ovšem nepovolují předpisy pro plastové obaly pro potraviny.

„Když se podíváme na populární termohrnky, tak zde je vylučování nebezpečných látek opravdu významným problémem. Velmi často chybí dovozcům Prohlášení o shodě, které je závazným dokumentem potvrzujícím zdravotní nezávadnost daného obalu,” říká Werbynská s tím, že zde je lepší variantou použít sklo či porcelán v podobě opakovaně použitelného nádobí. Vyhněte se používání jakýchkoliv jednorázových obalů, když to není nezbytné. Používejte obaly opakovaně - ať už zálohové systémy nebo vlastní nádoby. Nakládejte s obaly po použití zodpovědně - nevyhazujte je do přírody, ale správně třiďte.

tags: #jednorazove #plastove #krabicky #na #jidlo #recyklace

Oblíbené příspěvky:

• Další výrazy pro odpad
• Výlety Česká Lípa příroda
• Řešení pro koupelnu: Kombinační klozet
• Definice Poruchy Osobnosti z Nedostatku Přírody
• Hlubší pohled na Ekologickou Niku