Porucha Osobnosti z Nedostatku Přírody: Definice a Příznaky

Poruchy osobnosti jsou komplexní a projevují se různými příznaky. Následující přehled má poskytnout podporu a usnadnit cestu k nalezení odborné pomoci.

Co je Porucha Osobnosti?

Jako poruchy osobnosti (resp. specifické poruchy osobnosti dle mezinárodní klasifikace nemocí) se označují trvalé povahové odchylky od normy v případě, že výrazně snižují kvalitu života dotyčného, jeho okolí, nebo jsou přítomny oba aspekty. Jedná se o poruchy - osobnostní odchylky, nikoli o duševní nemoci (psychózy, schizofrenie a bipolární afektivní nemoci); spolu s nimi mohou být nejčastěji přidruženy poruchy neurotické. Představují soubor trvalých povahových odchylek vytvářejících nevyváženou (disharmonickou) nebo zvýrazněnou (akcentovanou) osobnost, u níž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny.

Pro okolí bývají nejvíce patrné jejich zakořeněné, stereotypní a neměnné způsoby chování a reagování na široký okruh různých situací. Díky tomuto omezenému repertoáru reakcí mívají tito lidé často problémy vyrovnat se s obtížnými situacemi, nebo na ně (ve snaze to zvládnout) reagují způsobem, který ubližuje jim, nebo lidem v jejich okolí. Protože vlastnosti, které okolí hodnotí jako „poruchové“, jsou součástí osobnosti daného člověka, on je obvykle vnímá jako normální, jemu vlastní. A to i přesto, že vedou ke konfliktům s ostatními, což mu způsobuje bolest a utrpení. Stává se tedy, že lidé s poruchou osobnosti nevidí problém u sebe, ale u ostatních.

„Hluboce zakořeněné a trvalé vzorce chování, ukazující neměnnou odpověď na širokou škálu osobních a sociálních situací. Reprezentují extrémní nebo významné odchylky od způsobů, kterými průměrný člověk v dané kultuře vnímá, myslí, cítí a zvláště má vztahy k druhým. Takové vzorce chování mají tendenci být stabilní a zahrnovat různé oblasti chování a psychologického fungování. Je průkazné, že charakteristická a trvalá vnitřní struktura a projevy chování jedince jsou jako celek zřetelně odchylné od očekávaného přijatelného průměru chování dané společnosti (nebo od „normy“). poznávání, tj. Odchylka se musí projevovat jako výrazně nepřizpůsobivé, maladaptivní nebo jiným způsobem dysfunkční chování v rámci širšího okruhu osobních a sociálních situací, tj. Jako možná příčina odchylky musí být vyloučeno organické onemocnění, úraz nebo dysfunkce mozku.

Jaké Druhy Poruch Osobnosti Existují?

Odhaduje se, že celosvětově trpí nějakou poruchou osobnosti asi 11 % lidí. Mezi odborníky z různých zemí však nepanuje shoda v definici poruch osobnosti. U nás se používá Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN-10), případně i některá další mezinárodní diagnostická schémata (např. DSM-5). V České republice stojí DSM-5 spíše v pozadí, při stanovení diagnózy se oficiálně používá MKN-10. DSM-5 však pomáhá například při dělení poruch osobnosti do tří tzv. klastrů:

Čtěte také: Emisní problémy a řešení

Klastr A (Podivíni)

Do klastru A se řadí poruchy osobnosti, které se vyznačují podivínským a excentrickým chováním. Patří sem paranoidní, schizoidní a schizotypální porucha osobnosti.

• Paranoidní porucha osobnosti: Dřívější názvy paranoidní poruchy osobnosti byly například osobnost kverulantská či osobnost fanatická. Vnitřní přesvědčení a logika: „Druzí lidé jsou zlí. Kdybych druhým věřil, mohli by mi uškodit.
• Schizoidní porucha osobnosti: Je to dlouhodobá porucha osobnosti charakterizovaná odtažitostí od sociálních vztahů a omezeným vyjadřováním emocí v mezilidských interakcích. Osoby s touto poruchou se vyhýbají blízkým vztahům a preferují samotu, přičemž často vykazují malé nebo žádné potěšení z většiny aktivit. Mají potíže vyjadřovat pocity, bývají rezervovaní, a působí chladně nebo lhostejně. Tato porucha se zpravidla projevuje v dospělosti a je často stabilní po celý život. Vnitřní přesvědčení a logika: „Jsem nepřizpůsobivý, soběstačný a jsem samotář. Druzí lidé mi nemají co nabídnout. Když si budu od druhých udržovat odstup, bude se mi dařit lépe. Kdybych se snažil mít vztahy, nefungovaly by.

Klastr B (Afektovaní)

Do klastru B spadají poruchy osobnosti, které se vyznačují velmi emotivním, dramatickým a náladovým chováním. Řadí se sem disociální (antisociální), histrionská, narcistická a emočně nestabilní porucha osobnosti.

• Disociální porucha osobnosti: Mezi dřívější názvy této poruchy také patří osobnost amorální, osobnost antisociální (tj. protispolečenská), osobnost asociální (to však znamená nespolečenskost), osobnost psychopatická, osobnost sociopatická. Vnitřní přesvědčení a (v některých výjimečných případech oprávněná) logika: „Druzí by mě mohli vykořisťovat, zneužívat. Když nebudu jednat první, mohou mi ublížit. Když můžu využít první, budu ve výhodě. Druzí jsou hlupáci a zoufalci, zatímco já jsem pravděpodobně génius“ (existují výjimky, a to jsou naopak inteligentní lidé, tj. s vyšším IQ).
• Histrionská porucha osobnosti: Dříve se také nazývala jako osobnost hysterická, osobnost psychoinfantilní (pozn.: z lat. histriō, -ōnis, m. = herec). Vnitřní přesvědčení a logika: „Druzí si mě nebudou vážit pro mě samotného. Když nebudu zábavný, nebudu pro druhé přitažlivý. Když se budu chovat dramaticky, získám pozornost druhých a jejich přijetí.
• Narcistická porucha osobnosti: Jsem velkolepý.
• Emočně nestabilní porucha osobnosti:
  • Impulzivní typ: Jde o výrazně cholerického člověka s výraznými výkyvy v chování a nepřiměřeně afektivním jednáním. Tyto afekty nezvládá a často se pak projevuje agresivně vůči okolí, ale i vůči sobě. Často jednají, aniž by uvážili možná rizika a způsobují tím komplikace sobě i okolí. Typická je nízká vytrvalost, špatné plánování aktivit, střídání sexuálních partnerů a predispozice ke zneužívání návykových látek. Dotyčný může trpět pocity prázdnoty, které kompenzuje účastí na nejrizikovějších událostech. Jedinci s touto poruchou nejsou schopni sami sebe dostatečně kontrolovat. Jsou impulzivní, jednají neuváženě a vyvolávají konflikty. Nepřijímají kritiku svého chování a tato kritika je také často spouštěčem výbuchu zlosti. Neschopnost kontrolovat svoje výbuchy může vyústit až v násilné jednání nebo ničení majetku.
  • Hraniční typ: Tato porucha je charakterizována emoční nestálostí. Jedinci mají narušenou představu o sobě, svých cílech a preferencích (i sexuálních). Zásadní jsou jejich partnerské problémy - jsou nestálí a kolísá intenzita prožívání. Partnera střídavě zatracují a idealizují. Ve vztahu se bojí odmítnutí. Trpí neustálým pocitem vnitřní prázdnoty.

Klastr C (Úzkostní)

Do klastru C se řadí poruchy osobnosti, které se vyznačují úzkostlivým, vyhýbavým či nutkavým chováním.

• Anankastická porucha osobnosti: Když nebudu 100% zodpovědný, může se mi zřítit svět. Když zavedu přesná pravidla, dopadne to dobře.
• Vyhýbavá porucha osobnosti: Jsem nežádoucí, neschopný, společensky neobratný. Kdyby mě lidé skutečně poznali, odmítli by mě.
• Závislá porucha osobnosti: Jsem bezmocný. Kdybych se spoléhal na sebe, selhal bych. S pomocí druhých přežiji, budu šťastný apod. Potřebuji druhé, aby mi stále dodávali podporu a odvahu.

Další Kategorie Poruch Osobnosti

• Smíšené poruchy osobnosti: Do této kategorie může být zařazena jakákoliv jiná specifická porucha osobnosti, kterou je lékař schopný spolehlivě definovat. Patří sem např. osobnost narcistická a osobnost pasivně agresivní.
• Jiné specifikované poruchy osobnosti: Když se mnou druzí zacházejí normálně, znamená to, že si o mně myslí, že jsem horší.
• Neurčená porucha osobnosti: Druzí omezují moji svobodu. Kontrola od druhých, jejich zasahování, vyžadování a dominance jsou nesnesitelné. Jsem soběstačný.
• Přetrvávající změna osobnosti: Tato kategorie obsahuje ty poruchy osobnosti a chování, které se vyvinuly následkem silně stresové zkušenosti (např. mučení zajatci, oběti terorismu) nebo následkem prodělaného psychiatrického onemocnění (po propuštění z léčebny) u osob, jež původně byly zdravé, bez osobnostní poruchy. Tyto osoby jsou charakterizovány nepřátelským nebo nedůvěřivým postojem k světu, sociální zdrženlivostí, pocity prázdnoty, beznaděje a odcizení.

Příčiny Vzniku Poruch Osobnosti

Příčiny vzniku poruch osobnosti jsou biologické (genetické predispozice), dále prenatální (zátěžové faktory působící na těhotnou matku, např. stres, traumatické události, rozchod s partnerem, toxicita prostředí, užívání léků) a perinatální (porodní násilí, separace, prolomení rané vazby, drobná poranění mozku dítěte při porodu). Klíčové je potom rodinné prostředí v raném dětství - rizikový faktor představuje přítomnost rodiče s duševní poruchou nebo poruchou osobnosti, traumatizace dítěte, týrání nebo sexuální zneužívání dítěte, příliš tvrdá výchova i přílišné rozmazlování či neúplná rodina. Vzniká také na základě hyperprotektivity spojená s nelibostí rodičů v případě, že se u dítěte začnou objevovat přirozené tendence k autonomii a osamostatnění. Obecně působí negativně konfliktní emočně vypjaté prostředí nebo naopak prostředí lhostejné s minimem podnětů. Další vliv má i škola, vrstevníci a další kulturní a sociální vlivy.

Porucha Osobnosti z Nedostatku Přírody

Někteří odborníci pak užívají termín porucha osobnosti z nedostatku přírody. Jako první s ním přišel Američan Richard Louv v knize Poslední dítě v lese (2005). Ta se stala bestsellerem a spustila celospolečenskou debatu o tom, co s námi dělá nedostatek kontaktu s přírodou.

Čtěte také: Rizikové faktory bipolární poruchy

Dnešní děti tráví venku méně času než dříve, což má negativní dopad na jejich vývoj. Děti se zkrátka přesunuly z plácků a volných prostranství do interiérů. Pro vývoj mláďat savců včetně těch lidských je podle vědců velice důležitá volná hra. Jenže ta se odehrává venku, v divočině, ne v pelechu. Mláďata se hrou učí - jak přežít, jak se chovat v tlupě, získávají a vybrušují motorické schopnosti i sociální dovednosti. „Díky volné hře nespoutané pravidly dospělých se rozvíjí vnitřní fungování některých částí mozku, které umožňuje lepší soustředění a rozhodování, stejně jako zralé emoční a sociální chování,“ píše environmentální pedagog Petr Daniš ve své publikaci Děti venku v přírodě: Ohrožený druh?

„Příroda na lidské zdraví funguje jako určitý, dosud neobjevený vitamin. Zmíněná Jolanda Mass z Amsterodamské univerzity se svým týmem prošla lékařské záznamy více než 345 tisíc lidí a zjistila, že u těch, kteří žijí ve větším množství zeleně, byl statisticky významně nižší výskyt patnácti ze čtyřiadvaceti zkoumaných kategorií nemocí. A žádná ze sledovaných potíží se u nich nevyskytovala ve větší míře než u lidí žijících v méně zeleném prostředí. Další studie svým dílčím výsledkem - procházka parkem zklidní děti s ADHD více než procházka centrem města - nepřekvapí, za pozornost ale stojí fakt, že pohyb v přírodě děti zklidnil stejnou měrou jako léky, které na nemoc užívají.

I proto se venkovní učení stalo v zemích, jako je Skotsko, Kalifornie, Švédsko a Norsko systematickou součástí školního vzdělávání. Usilují o to i moderní čeští pedagogové a pomáhá jim neziskovka Tereza pod vedením zmiňovaného Petra Daniše. Zájem o jejich služby stoupá.

Výskyt a Prognóza

Poruchou osobnosti trpí v celosvětovém průměru asi 6-9 % populace, jiné studie udávají i vyšší údaje (10-15 %). Výskyt se zvyšuje v různých institucionálních zařízeních jako např. věznicích či psychiatrických léčebnách. Prognóza bývá většinou špatná, neboť majoritní vliv mají genetické predispozice. Zmírnit či zvýraznit projevy onemocnění však může prostředí, ve kterém jedinec žije.

Léčba

Lidé trpící poruchou osobnosti se málokdy léčí kvůli tomu, že jsou nespokojeni se svými osobnostními rysy. Považují je za přirozenou součást své povahy a jsou vesměs přesvědčeni o své „normalitě“. Pokud si uvědomují, že jim některé povahové rysy dělají problémy, nepovažují je za léčitelné. Společně s poruchou osobnosti se mohou objevit i jiné psychické potíže, jako jsou úzkosti, deprese, sklony k zneužívání alkoholu či drog, nebo závislost na nich, tendence k sebepoškozování, pokusy o sebevraždu, psychosomatické potíže (zdravotní potíže bez jasného tělesného původu), depersonalizace a derealizace, i přechodné psychotické stavy. Pacienti obvykle vyhledají léčbu právě kvůli svým aktuálním problémům.

Čtěte také: Jak opravit poruchu znečištění u Peugeotu?

O změnu svých osobnostních rysů, která je nutná, aby se psychické problémy nevracely, však neusilují. Dožadují se odstranění svých nejrůznějších obtíží, ale zároveň snadno a rychle odmítají doporučení terapeuta. Nedostatečná spolupráce vede často k předčasnému ukončení léčby. Proto jsou poruchy osobnosti považovány za obtížně léčitelné. V léčbě se využívá psychoterapie, například interpersonální psychoterapie při zvládání konfliktů. Farmakoterapie má spíše druhotný význam. Podávají se malé dávky antidepresiv, případně anxiolytika, u kterých je však riziko dlouhodobého užívání a následného vzniku závislosti.

tags: #porucha #osobnosti #z #nedostatku #přírody #definice

Oblíbené příspěvky:

• Film Jana Hřebejka
• Stavební odpad ČR
• Více o životě v přírodě
• Tipy na ubytování Vřesník
• Jak močovina urychluje kompost?