Psychologie dobra a zla: Vrozené dispozice versus vliv prostředí

Téma dobra a zla v lidské psychice je fascinující a zároveň znepokojující. I v dokonale umělé společnosti, jakou je ta naše, si člověk stále zachovává své lovecko-sběračské dědictví minulosti. V člověku zůstává pud sebezáchovy a mnohé další instinkty, které už dnes nemá šanci nějak přílišně používat. Člověk je predátor, o tom svědčí postavení očí, které je v živočišné říši typické pro dravce.

Jak se tedy s jistou dávkou agrese, která k člověku patří, vyrovnal Fromm? Fromm rozlišuje mezi agresí racionální, kdy člověk reaguje na ohrožení, která slouží k odstranění nebezpečí, ale poté, co je nebezpečí odstraněno, mizí. Tato agrese není touhou po destrukci, ale naopak je to vyjádření touhy po životě. Druhá forma je charakterová vlastnost, trvalá schopnost nenávidět, která doutná uvnitř člověka, který je spíše sám o sobě nepřátelský než aby reagoval nenávistí na popud zvenčí.

Iracionální nenávist může propuknout na základě stejně realistického ohrožení života jako nenávist reaktivní; často však jde o samovolnou nenávist, která využije každé příležitosti, aby se mohla projevit jako nenávist reaktivní. Nenávistnému člověku se zdá, že pociťuje úlevu, najde-li příležitost svoji doutnající nenávist vyjádřit. I zdálo by se, že zde máme dvě protikladné a přirozené vlastnosti člověka. To je ovšem jenom zdání. Jsou tedy síly dobra a zla stejně mocné?

Podle Freuda je destruktivnost vrozena všem lidským bytostem; liší se jen v objektu destruktivnosti - buď se týká jiných, nebo jich samých. Z toho by vyplývalo, že destruktivnost vůči sobě samému je v protikladu k destruktivnosti vůči jiným. Tomu odporuje skutečnost, že lidé se liší mírou své totální destruktivnosti bez ohledu na to, zda je namířena proti nim samým nebo proti jiným. U těch, kteří nejsou sami vůči sobě nepřátelští, nenalézáme destruktivnost ani vůči jiným. Vidíme tedy, že nepřátelství vůči sobě samému a jiným je v souvislosti.

Dále pak, že tyto síly v člověku, které ničí život, se objevují v obráceném poměru vůči těm, které život podporují; oč silnější jsou prvé z nich, o to slabší jsou druhé a naopak. Tato skutečnost poskytuje klíč k porozumění destruktivní energii života; zdálo by se že stupeň destruktivnosti je úměrný stupni, do něhož se člověku znemožňuje rozvíjet své schopnosti. Nemluvím zde o nahodilém zmaření toho či onoho přání, ale blokádě spontánního vyjadřování citových, fyzických a intelektuálních schopností. Jestliže je tendence života růst a žít omezena, pak takto zablokovaná energie prochází procesem změn a přetváří se v destruktivní energii života. Destruktivnost je výsledkem neprožitého života.

Čtěte také: Vztah člověka a přírody

Dle Fromma je tedy vznik zla v člověku způsoben jakýmsi zmrzačením. Právě ono zmrzačení je příčinou, že v člověku vznikne nepřirozená míra a forma agrese. Pokud se toto mrzačení stává celospolečensky rozšířeným a často i propagovaným, není se třeba divit tomu, že někteří lidé považují agresi za „přirozenou“ a kladnou vlastnost.

Předpokládáme-li správně, že destruktivnost je sekundární potencialitou člověka, která se aktualizuje jen tehdy, nepodaří-li se mu uskutečnit jeho „prvotní“ potencialitu, pak jsme však vyvrátili jen jednu z námitek proti humanistické etice. Ukázali jsme, že člověk není nutně zlý, ale že se stává zlým tehdy, chybějí-li potřebné podmínky pro růst a vývoj. Je třeba se vypořádat ještě s další námitkou proti humanistické etice; říká, že ve správných podmínkách pro vývoj dobra nesmějí chybět odměny a tresty, protože v člověku neexistuje žádný podnět k rozvíjení jeho sil. Podle Fromma není třeba autoritativního vedení k tomu, aby vyrost morálně a duševně zdravý člověk.

Fromm se snažil celý svůj život, aby se psychologie stala nástrojem rozvoje člověka, ne jenom jeho vědeckým popisem. Cítil se humanistou a to jej ovlivnilo ve všech jeho dílech. V nich se snaží ukázat, že smysl bytí je v lidskosti a schopnosti tuto vlastnost neustále rozvíjet. Dnes je jeho poselství o to důležitější, o co je silnější tlak na člověka, aby se stal pouhým strojem na vydělávání peněz.

Jestliže tedy humanistická etika spočívá na poznání lidské bytosti, pak by se byla moderní psychologie a zvláště psychoanalýza musela stát jedním z nejsilnějších impulsů pro rozvoj humanistické etiky. Zatímco však psychoanalýza mohutně obohatila naše vědění o člověku, nerozšířila naše poznatky o tom, jak by měl člověk žít a jak by měl jednat. Její hlavní funkce spočívala v „rozbití nimbu“ a v důkazu, že hodnotící soudy a etické normy jsou racionalizovaným výrazem iracionálních - a často neuvědomělých - přání a obav a že si proto nemohou činit nárok na objektivní platnost.

Pokusem proměnit psychologii v jednu z přírodních věd se psychoanalýza dopustila chyby tím, že odtrhla psychologii od problému filozofie a etiky. Přehlédla, že lidskou osobnost nelze pochopit, pokud nenahlížíme na člověka v jeho celistvosti, která zahrnuje jeho potřebu nalézt odpověď na otázku po smyslu jeho bytí a nalézt normy, podle nichž by měl žít. Freudův „homo psychologicus“ je právě tak neskutečná konstrukce jako „homo economicus“ klasické ekonomie. Je nemožné rozumět člověku se všemi jeho emocionálními a dušeními poruchami, jestliže nechápeme povahu hodnot a morálních konfliktů.

Čtěte také: Ekolog: Popis profese

Vliv krizových situací a psychologie přežití

Podle statistik si dokáže zachovat klid a zvládnout krizovou situaci pouze nějakých 10 % - 20 % netrénovaných lidí. Tito lidé nepropadnou panice, dokážou zachovat chladnou hlavu a použít své omezené znalosti a zkušenosti, a ani nemusí být z oblasti přežití. Jeden z důvodů, že tito lidé nepanikaří, je schopnost zachovat si i v těchto situacích humor, byť může být notně černý.

Humor nám tak nejen pomůže udržet si zdravý rozum, ale i jej nastolit. Slyšel jsem, že někteří špičkoví záchranáři přezdívají pytlům na mrtvoly „spacáky na věčnost“. Zní to krutě, ale ti, co tohle zažívají velmi často, to mají jako velmi účinný obranný mechanismus. Přežití znamená zachovat si chladnou hlavu a zůstat „v pohodě“. Vzdát něco je velice jednoduché, ale vzepřít se a vymyslet plán, jak přežít, to již chce odvahu a samozřejmě také znalosti a (praktické) zkušenosti.

Reakci na (krizovou) situaci si vybíráte vy, takže hlavním cílem kvalitního kurzu přežití je naučit vás správně si vybrat. Strach je důležitý, pomáhá nám nejít do všeho bezhlavě. Ale nesmí ho být moc. Pak nás ochromí a výsledkem je náš konec. Lidé se snažili přijít na to, jak se strachu zbavit a nejčastěji doporučení, které získali od těch zkušenějších, je „vůbec nad tím nepřemýšlej. Čím více budeš přemýšlet, tím více (pesimistických) scénářů vymyslíš. Tak je evolučně nastaven náš mozek. Být raději přespříliš opatrný než…vůbec nebýt.“

Ačkoliv považujeme rozum za tu nejvyšší životní funkci, ve skutečnosti jsou to naše instinkty a naše intuice, které nám často zachrání život. Už teď víte, že vše se točí kolem emocí. Již Platon chápal, že emoce mohou převzít otěže a ovládnout rozum. Někdy se tomu říká šimpanzí mozek, opičí mozek, jindy zase plazí mozek, zkrátka pokud emoce budou velet, pak jste na nejlepší cestě to zabalit…. To však neznamená, že emoce jsou špatné. Oni jsou naším nástrojem, který nám pomáhá přežít. Rozdíl je v intenzitě a s tím související vaší psychické odolnosti. Pokud jste odolní, vaše emoce/reakce na určitou situaci nebudou tak intenzivní. Takže místo toho, aby emoce převzaly velení, vás jen upozorní, že je něco jinak.

A další fakt, který je nutné si uvědomit - tělo je ovlivňováno emocemi stejně tak jako emoce tělem. A zatímco si dokážeme představit, že tělo chřadne, pokud je psychika špatná, občas jsem se setkal s nepochopením toho, jak může neudržované tělo ovlivnit následně psychiku.

Čtěte také: Příroda a láska podle Motty

Psychopatizace společnosti a šíření zla v moderní době

Každá historická doba má své psychopaty - tedy osoby, které jdou bezohledně za svými cíli a pro jejich dosažení jsou ochotny udělat cokoliv. Třeba jít i přes mrtvoly - a to často i doslovně. Jejich procento se ve společnosti napříč dějinami pravděpodobně zásadně nemění.

Co se ovšem mění, je způsob, jak se zlo, které produkují, šíří ve společnosti. Zlo je mimořádně infekční virus, jemuž odolá pouze malé procento z nás. Jakmile se zlo usídlí v naší mysli, začne velmi rychle působit. Nejdřív mění naše myšlenky, později chování a nakonec může doslova změnit i naši osobnost. Zlo velmi dobře prospívá na stinných místech, tedy v anonymitě, má rádo zaměřenost na výkon a osobní prospěch, miluje předsudky a stereotypy. Velmi mu neprospívají hodnoty, vzájemnost, tolerance a pochopení. A to je, proč dnes mluvíme o tzv. psychopatizaci společnosti.

V současné době spatřuji dva základní zdroje tohoto jevu. Jednak sociální sítě a obecně internet a média - vytvářejí ideální podhoubí pro pandemickou nákazu nenávistnými myšlenkami, které během krátké chvíle doslova zkorodují lidské hodnoty, nastaví pocit ohrožení, ze kterého se záhy vytvoří nenávist vůči čemukoliv, co není v souladu s mým přesvědčením. A budou to opět média, která mé nenávisti a zlosti poskytnou dostatek živné půdy.

Druhým zdrojem psychopatizace společnosti je mimořádný tlak na výkon. Hovoří se v této souvislosti i o psychopatických korporacích - tedy obchodních subjektech, které drancují přírodní i lidské zdroje jen za účelem zisku. A zde si představte slušného a dobře vychovaného absolventa střední nebo vysoké školy, který přichází do takové korporace. Každý jednotlivý zaměstnanec je tu hodnocen pouze za výkon, bez ohledu na to, jak k němu došel. Náš slušňák se snaží dodržovat pravidla, ale požadovaných výkonů nedosahuje. Nejlepší jsou ti, kteří pravidla porušují a chovají se bezohledně. Co mu tedy zbývá? Odejít, nebo se přizpůsobit.

Většina z nás se přizpůsobí a stane se psychopaty „druhé kategorie“. Tedy psychopaty, kteří to nemají v sobě, ale kteří se pouze nechají strhnout. Odborná literatura někdy v této souvislosti uvádí termín sociopatie.

Environmentální žal a psychické dopady klimatické krize

O globálním oteplování a hrozící klimatické krizi vědci vědí minimálně od šedesátých let 20. století. Kvůli ropné lobby, hlasitým klimatickým popíračům, celospolečenskému optimismu vůči nekonečnému růstu ekonomiky osmdesátých a devadesátých let i kvůli prostým obranným mechanismům naší psychiky jsme ale dlouho žili v popření reality i svých strachů z ní. Potlačené emoce před pár lety konečně začaly masivněji probublávat ven.

Roli sehrála popularita a odhodlání mladé aktivistky Grety Thunberg, která si poprvé v srpnu roku 2018 sedla před švédský parlament a odstartovala celosvětové hnutí Fridays For Future. Mladí lidé z celého světa konečně nahlas projevovali ve stávkách svůj strach, úzkost, smutek i vztek na generaci politiků, kteří se k řešení klimatické krize staví příliš vlažně. I české noviny a magazíny se v roce 2019 zaplnily rozhovory a komentáři o novém fenoménu environmentálního žalu. Pak bohužel vše zastínila pandemie covidu. V hlavách lidí ale pocity zmaru a bezmoci ležely a leží dál. Jak o nich mluvit? A jak pomoci lidem, kteří se v terapeutovnách s podobnými pocity svěřují?

O environmentálním žalu začala v Česku jako první mluvit bioložka, socioložka a environmentalistka Hana Librová a její termín se v médiích ujal. Oproti tomu v zahraničí se po roce 2010 vžilo spíše sousloví eco-anxiety, ekologická úzkost. Ale oba termíny, jak poznamenává sociální ekopsycholog Jan Krajhanzl, nadreprezentovávají jeden druh emoce a ty ostatní trochu nechávají stranou. Přesnějším pojmenováním jevu je podle něj „environmentální distres“, zahrnující všechny náročné a nepříjemné projevy dopadů klimatické krize na naše mentální zdraví.

Environmentální distres nefiguruje v diagnostických manuálech psychických onemocnění, nicméně v roce 2018 Americká psychologická asociace ve své zprávě jasně pojmenovala psychologický fenomén ekologické úzkosti jako „chronický strach z environmentálního kolapsu vycházející z klimatických změn, které jsou podle všeho neodvratné, a spojený s obavami o budoucnost a životy dalších generací“. Jde o celou řadu emocí, většinou směs strachu, hněvu, pocitů viny, bezmoci, zoufalství nebo vyčerpání.

Lidé mohou prožívat podobné pocity jako při posttraumatické stresové poruše. Stejně jako traumatizující situace, kterou neumíme zvládnout, je klimatická změna něco ohrožujícího, co jedinec nedokáže ovlivnit a kontrolovat. Proto byl zaveden pojem pretraumatická stresová porucha, jejímiž příznaky jsou úzkost, vyhoření, spánkové poruchy nebo ztráta smyslu života, tvořící živnou půdu pro další psychické potíže nebo závislosti.

Podle amerického průzkumu z roku 2018 se téměř 70 procent lidí ve Spojených státech obává změny klimatu a přibližně 51 procent se cítí „bezmocně“. Čerstvá česká studie přináší podobná data, v celé věkové škále 60 procent lidí očekává, že dnešní děti budou žít v horším světě, než je ten náš.

Média o klimatu informují pilně, ovšem může se zdát, že zprávy padají do černé díry. Zahlcování fakty, vyvolávání strachu či pocitů viny při zvědomění vážnosti situace nefunguje a lidé radši strkají hlavu do písku. Je to totiž pohodlnější. Lidé reagují na klimatické problémy de facto iracionálně. Mají pocit, že se jich dopady globálních klimatických změn netýkají, nebo si myslí, že se budou dít až v daleké budoucnosti. Obranné mechanismy ega nás tím chrání před stresem, zraněním, paralyzujícími obavami. Psychika mnohých lidí automaticky sahá k bagatelizaci - „aspoň tu bude tepleji a můžeme pěstovat pomeranče“ -, racionalizaci - „jako jednotlivec stejně nic nezmůžu, tak proč bych neletěl na dovolenou“, ignoraci nebo rovnou popření. V případě klimatické krize nám ale obrany dělají trochu medvědí službu, brání nám prozřít a podnikat racionální kroky.

Když přestaneme odrážet nápor děsivých zpráv o klimatické krizi a pustíme je k sobě, mnoho z nás může zažít svíravé úzkosti nebo rozvoj deprese. V současné psychologii už panuje shoda na tom, že prožívat zúzkostňující strach z klimatické krize není patologie. Terapeuti by měli brát obavy klientů z dané situace vážně a nezlehčovat je anebo „nepředpokládat, že jde o dysfunkci duševního zdraví nebo že je člověk trpící ekologickou úzkostí nějak nemocný“, jak píše psychoterapeutka Linda Buzzell. Cílem psychoterapie není klienta z environmentálního žalu „vyléčit“, ale pomoci mu jeho pocity prožít, integrovat a možná - pokud je to v souladu s jeho aktuální kapacitou - je přetvořit v aktivitu a novou sílu.

Klimatická krize zve do terapie i další obří existenciální témata, která sdílíme všichni: nejistotu nebo vyrovnání se s naší vlastní smrtelností. V případě klimatické krize se může zdát, že jednání jednotlivce nemá žádný vliv, což nás může demotivovat a od jakékoli akce odradit. Do psychoterapeutického procesu se tak hodí zahrnout hledání, jak můžeme k lepší budoucnosti sami malými krůčky přispět. Klient se může zamyslet, zda mu dává smysl se účastnit městského zahradničení, založit nějaký sousedský spolek nebo třeba pomoci ve škole zajistit svod na dešťovou vodu - jakýkoli aktivní krok může být léčivý a zmocňující. A pro klima užitečný.

Syndrom vyhoření

Syndrom vyhoření je reakce na dlouhodobý neřešený stres, obvykle, i když nejen, pracovního charakteru. Nejde pouze o únavu, ale stav spojený se ztrátou smyslu své práce, zvýšeným cynismem a pocity neefektivity. Tyto pocity jsou často spojeny s různými dalšími psychickými i somatickými obtížemi. Nejedná se o diagnózu, je to v podstatě přirozená reakce organismu na neadekvátní dlouhodobou zátěž. Je to v určitém smyslu presymptomatický stav, který když neřešíme, následují vážné obtíže - poruchy nálad, neurotické poruchy, ale i některá somatická onemocnění.

Syndrom vyhoření a psychopatie souvisí velmi úzce. Je to důsledek velmi podobných procesů ve společnosti, o nichž jsme mluvili výše. Dle některých studií se přibližně od poloviny 20. století ve společnosti zvyšuje výskyt projevů psychopatie, ale též deprese nebo emoční nestability. Může to být reakce na mizející hodnoty, individualizaci společnosti a již zmiňovaný tlak na výkon.

tags: #jsem #od #prirody #zla #psychologie

Oblíbené příspěvky:

• Ochrana přírody
• Harmonogram svozu odpadu Prostějov
• Třídění odpadu v ČR
• Tipy pro čistý a svěží odpadkový koš
• Definice emise podílových listů