Emise: Definice a Vliv na Životní Prostředí

09.03.2026

Pojem znečišťování ovzduší (emise) zahrnuje celou řadu procesů, při nichž dochází k vnášení znečišťujících látek do ovzduší. Zdroje znečišťování ovzduší mohou být přírodního (např. sopečná činnost, požáry, produkce znečišťujících látek rostlinami) nebo antropogenního původu. Znečištění ovzduší představuje hlavní environmentální rizikový problém celého světa.

Pod pojmem emise označujeme množství škodlivin vypouštěných daným zdrojem do ovzduší. Uvádí se v jednotkách hmotnosti za rok (např. t/rok). Naopak, imise neboli množství znečišťujících látek v konkrétním místě v konkrétním čase. Pojem imise vyjadřuje stav znečištění, tedy koncentraci škodlivin v ovzduší. Imise vznikají rozptylem a promícháním emisí v atmosféře.

Vrstva identifikuje reálné znečistění z emisí a skleníkových plynů v lokalitě. Hlavním zdrojem dat o znečišťování ovzduší je Registr emisí a stacionárních zdrojů (REZZO), který slouží k archivaci a prezentaci údajů o stacionárních a mobilních zdrojích znečišťování ovzduší. REZZO je součástí Informačního systému kvality ovzduší (ISKO) provozovaného ČHMÚ. Pro projekt RESTEP byly předány údaje za rok 2011 v rozdělení podle zákona č. 86/2002 Sb.

Dopady Znečištění Ovzduší

Znečištění ovzduší je naléhavým problémem, který má závažné důsledky na globální úrovni. Ovzduší obsahuje různé škodlivé látky, které mohou negativně ovlivnit lidské zdraví a životní prostředí. Znečištěné ovzduší si může vybrat svou daň v různých podobách od respiračních onemocnění po kardiovaskulární problémy. Má vliv i na neurologický vývoj dětí.

Zdravotní problémy mohou nastat v důsledku krátkodobého i dlouhodobého vystavení se znečišťujícím látkám v ovzduší. Přibližně 99 % světové populace dýchá ovzduší, ve kterém alespoň jednou v roce překračuje koncentrace jedné či více znečišťujících látek hodnotu doporučenou pokyny WHO. Znečištění ovzduší je rizikovým faktorem mnoha hlavních příčin úmrtí.

Čtěte také: Likvidace nebezpečných odpadů

Odhady WHO ukazují, že asi 6,7 milionu úmrtí způsobených převážně neinfekčními chorobami lze přičíst společným účinkům znečištění vzduchu v okolním prostředí a v domácnostech, WHO. Krátkodobá i dlouhodobá expozice látkám znečišťujícím ovzduší je spojována s dopady na zdraví. Závažnější dopady postihují lidi, kteří jsou již nemocní. Děti, senioři a chudí lidé jsou náchylnější. Dlouhodobé dopady znečištěného ovzduší podle statistik zkracují lidský život v průměru až o deset měsíců. Zejména v městských oblastech v roce 2020 vedla expozice PM2,5 v koncentraci nad úroveň směrnic WHO (z roku 2021) k 238 000 předčasných úmrtí v EU-27.

V roce 2020 poklesla předčasná úmrtí připisovaná expozici PM částicím o 45 % v EU-27 ve srovnání s rokem 2005. Znečištění ovzduší rovněž poškozuje suchozemské a vodní ekosystémy.

Nejvýznamnější Znečišťující Látky

Mezi nejvýznamnější znečišťující látky patří:

Polétavý prach (PM10, PM2.5): Jedná se o částice s nejvýznamnějším rizikem pro zdraví. Částice jsou značeny podle velikosti v mikrometrech (µm) a právě částice menší než 10 µm jsou pro naše zdraví nejškodlivější, protože se nezachytí v horních cestách dýchacích (např. v nose), ale pronikají hluboko do plic a mohou se dostat až do krevního oběhu. Důsledkem jsou respirační dopady a kardiovaskulární a cerebrovaskulární onemocnění: ischemická choroba srdeční a mozková mrtvice. V roce 2013 byly tyto částice zařazeny také jako příčina rakoviny plic. Ve venkovním prostředí jsou hlavními zdroji znečištění vzduchu lokálně specifické zdroje především z dopravy, průmyslu, elektráren, ze stavenišť, spalování odpadů, z požárů nebo z práce na polích.
Polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU): Jedná se o skupinu látek, z nichž řada má toxické, mutagenní či karcinogenní vlastnosti. Mezi jejich hlavní zdroje v Česku patří vytápění domácností tuhými palivy a silniční doprava (nedokonalé spalování). Patří mezi tzv. endokrinní disruptory, látky poškozující funkci žláz s vnitřní sekrecí, tlumí náš imunitní systém a u těhotných žen ovlivňují růst plodu. Prenatální expozice PAU pak může souviset s výrazně nižší porodní hmotností a pravděpodobně také s negativním ovlivněním kognitivního vývoje dětí.
Oxid dusičitý (NO2): Je agresivní prudce jedovatý plyn, jehož koncentrace nad 200 μg/m3 může způsobovat vážné záněty dýchacích cest a souvisí s výskytem bronchitidy a astmatu u dětí. Vzniká ve spalovacích motorech a v domácnostech v kotlích, krbech, plynových sporácích a troubách.
Přízemní ozon (O3): Je jednou z hlavních složek fotochemického smogu. Vzniká fotochemickou reakcí slunečního svitu a nečistot (např. oxidů dusíku) v ovzduší. Proto je znečištění ozonem nejčastější během slunečných dní. Koncentrace ozonu v ovzduší může způsobovat dýchací problémy, astma, omezovat činnost plic nebo způsobovat plicní choroby.
Oxid siřičitý (SO2): Vzniká spalováním fosilních paliv nebo zpracováváním minerálních rud obsahujících síru. SO2 ovlivňuje dýchací soustavu a funkci plic a způsobuje podráždění očí.
Radon: Je radioaktivní plyn, který vychází z určitých skalních a půdních útvarů a soustřeďuje se v suterénech nebo v přízemí domů. Radon může být jednou z hlavních příčin rakoviny plic. Studie v Evropě, v Severní Americe a v Číně navíc potvrdily, že zdravotní rizika představuje i nízká koncentrace radonu. Tento plyn, který se běžně vyskytuje v rezidenčních zařízeních, totiž přispívá k výskytu rakoviny plic po celém světě.

Smogová situace je stav mimořádně znečištěného ovzduší, kdy úroveň SO2, NO2, částic PM10 nebo O3 překročí některou z tzv. informativních prahových hodnot uvedených v Zákoně o ochraně ovzduší. Upozornění se vyhlašuje, když je hodnota 12hodinového průměru těchto škodlivých látek překročena na většině měřicích stanic v dané oblasti a dosahuje hodnoty 100 μg/m3.

Historický Vývoj a Současná Situace v ČR

Vývoj úrovně znečišťování ovzduší je úzce spjat s ekonomickou a společensko-politickou situací i s rozvojem poznání v oblasti životního prostředí. Historicky mělo Česko v období těžkého průmyslu problémy se znečištěním ovzduší, zejména oxidy síry a oxidy dusíku. Po roce 1989 docházelo ke snižování emisí znečišťujících látek díky modernizaci průmyslových zařízení a k přizpůsobení ekonomiky evropským standardům. Významný vliv měla též plynofikace lokálních topných systémů.

Čtěte také: Příčiny klimatických změn

V současnosti jsou v Česku hlavním zdrojem znečišťujících látek PM částice, které vznikají při vytápění domácností při spalování dřeva, uhlí nebo odpadů. Následují emise z průmyslu a dopravy. Mezi další znečišťující látky, které vyvolávají velké obavy, patří přízemní ozon (O₃) a polycyklické aromatické uhlovodíky (PAU).

Normy, které bývají převážně právně závazné, musí zohledňovat technickou proveditelnost, náklady a přínosy jejich dodržování. Evropská unie v minulosti přijala řadu opatření, kterými se se znečištěným ovzduším snaží vypořádat. Z evropských opatření vychází Imisní limity vyhlášené pro ochranu zdraví lidí a maximální počet jejich překročení v Česku, ČHMÚ. Tyto limity sice do značné míry reflektují poznatky a pokyny WHO, i tak ale mnohonásobně Evropské limity převyšují a připouští tak vyšší míru znečištění.

Legislativa a Kontrola

Základním právním předpisem pro ochranu ovzduší v ČR, je Zákon 86/2002 a jeho novela č. a doplňuje první „porevoluční“ zák. č. 309/91. Tento zákon stanovuje pravidla pro předcházení a omezování znečišťování ovzduší, ochranu zdraví lidí a ekosystémů před negativními následků znečišťování ovzduší a zlepšování kvality ovzduší. Dále zákon určuje úplaty a sankce za znečišťování.

Inspekce m.j. (ČIŽP - česká inspekce) je zřízena jako výkonný odborný a kontrolní orgán. Ministerstvo životního prostředí stanoví podle § 24 písm. zákona č. pravidla pro zjišťování a vykazování emisí skleníkových plynů.

Měření Emisí

Měření emisí znečišťujících látek se provádí v místě před vyústěním odpadního plynu do ovzduší nebo na jiném místě, jestliže je v něm složení odpadního plynu stejné jako ve vyústění nebo je přesně definováno obsahem srovnávací složky, nejčastěji kyslíku tak, aby výsledky měření byly porovnatelné s hodnotami emisních limitů.

Čtěte také: Vývoj Greenpeace v Česku

Správnost údajů kontinuálního měření ověřuje jednorázovým měřením autorizovaná osoba podle § 15 odst. 1 písm. a) zákona nejméně jednou za rok a dále při každém významném zásahu do emisního měřicího systému nebo technologického procesu nebo významné změně zpracovávaných surovin nebo spalovaného paliva, a to do 3 měsíců od vzniku některé z uvedených změn. Přípustná tolerance pro ověření správnosti údajů kontinuálního měření je 10 % z hodnoty emisního limitu měřené znečišťující látky, pokud jiný právní předpis nebo orgán ochrany ovzduší nestanoví jinak.

Účinnost spalování pro účely této vyhlášky se vypočte z komínové ztráty, přičemž ostatní kotlové ztráty se nezapočítávají. Tato ztráta je vyhodnocována softwarovým vybavením měřicího systému z naměřených veličin, kterými jsou obsah kyslíku, teplota spalin a teplota spalovacího vzduchu měřených analyzátorem s elektrochemickými články.