Judikatura a placení poplatků za komunální odpad při trvalém pobytu v České republice

V České republice existuje několik modelů úhrady nákladů obce za likvidaci komunálního odpadu. Podle jednoho by měla být platba navázána jen na trvalý pobyt, podle jiného na faktický pobyt (a tím reálnou produkci odpadu), podle dalšího na oboje atd. Tyto různé náhledy nacházejí svůj odraz v existujících třech modelech, z nichž si obce mohou vybrat.

Je třeba mít na paměti, že každé systémové pravidlo pracuje se všeobecněním a představuje "systémovou spravedlnost." Ta může v individuálním případě vést k výsledku, který jednotliví aktéři vnímají jako nespravedlivý. Je vždy na obci, aby posoudila, který z možných systémů se v jejích podmínkách nejvíce blíží spravedlivému řešení, a ten si zvolila.

Systém místního poplatku je pro obce z hlediska správy poplatku bezpochyby nejkomfortnější, jeho komfort spočívá v jednoduchém rozpočítání nákladů mezi poplatníky, a toto rozpočítání je jednoduché proto, že nezohledňuje produkci odpadů jednotlivých domácností (nemovitostí). Jde tedy o systém paušální. Pokud obci tato paušalizace nevyhovuje, může si zvolit systém jiný (při vědomí toho, že správa poplatku nebude tak jednoduchá).

Konstatovala jsem, že vymezením dvou skupin poplatníků místního poplatku za komunální odpad a určení algoritmu rozpočítání nákladů na likvidaci odpadů mezi ně, tj. mezi osoby s trvalým pobytem na území dané obce a osoby vlastnící v obci stavbu určenou k individuální rekreaci, byt nebo rodinný dům, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba (dále také "rekreační objekt"), zákonodárce jasně určil, kolik který poplatník bude platit na místním poplatku.

Pokud některé obci nevyhovuje toto pravidlo určující míru příspěvků jednotlivých poplatníků, protože její místní podmínky jsou natolik specifické, že by rozdělení poplatkové povinnosti podle zákona o místních poplatcích představovalo nespravedlivé řešení, může si zvolit jiný systém úhrady nákladů za nakládání s komunálním odpadem (smluvní systém či systém poplatku podle § 17a zákona o odpadech).

Čtěte také: Soudní dvůr EU a ochrana přírody

Jestliže si však vybere systém místního poplatku, musí respektovat zákonem dané mantinely a při formulování osvobození a úlev musí jako rozhodné kritérium zvolit jiné než to, kterým zákonodárce rozdělil poplatníky na dvě skupiny a navázal na toto dělení výši poplatkové povinnosti. Obce mohou zohledňovat např. sociální postavení osob, jejich vysoký či nízký věk, fakt, že nemohou tvořit komunální odpad, protože se na území obce nezdržují nebo že do systému již z jednoho zákonného důvodu přispívají apod.

Na možné způsoby kompenzace nákladů obce za likvidaci komunálního odpadu existuje mnoho náhledů. Nemohou však jednotlivé formy kombinovat a snažit se do systému místního poplatku implantovat pravidla systému jiného, respektujícího vyšší zohlednění produkce odpadů.

Úvodem závěrečného hodnocení rekapituluji podstatné závěry své zprávy. Zákon o místních poplatcích určuje, že poplatek ve výši jedné sazby se hradí za každou osobu s trvalým pobytem v obci a za každý rekreační objekt (bez ohledu na to, zda objekt spoluvlastní více osob nebo bez ohledu na to, jak často, jak dlouho a kolik osob objekt užívá).

V této souvislosti jsem argumentovala nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/02, ze dne 10. prosince 2002, a uvedla jsem, že Ústavní soud v něm, podle mého názoru, potvrzuje, že zákonná úprava je produktem snahy zákonodárce nalézt rovnováhu mezi osobami s trvalým pobytem a chataři.

Zákonnou úpravu dvou skupin poplatníků a určení, kolik bude poplatník v které skupině platit na místním poplatku, proto považuji za kogentní pravidlo, které musejí obce při tvorbě obecně závazné vyhlášky o místním poplatku za komunální odpad respektovat.

Čtěte také: Aplikace § 71 Zákona o ochraně přírody

Ráda bych na tomto místě podrobněji rozebrala výše zmíněný nález Ústavního soudu, z něhož, podle mého názoru, vyplývá, že Ústavní soud ve shodě se mnou považuje zákonné rozdělení poplatníků a navázání míry poplatkové povinnosti na ně za kogentní zákonné pravidlo, zatímco podle názoru ministerstva tento závěr z nálezu nevyplývá, a obce proto jsou oprávněny formou úlevy modifikovat míru poplatkového zatížení celé jedné zákonné skupiny poplatníků, pokud je taková modifikace s ohledem na místní poměry důvodná.

Ústavní soud řešil případ obecní vyhlášky, která osvobozovala od poplatku osoby s trvalým pobytem v obci, pokud současně splnily další podmínku - uzavřely s obcí smlouvu o odvozu přiměřeného počtu odpadních nádob. Na první otázku Ústavní soud odpověděl, že kombinace více způsobů úhrady likvidace odpadů možná není.

Ústavní soud řešil dvě otázky. Jednak zda obec může ve vyhlášce kombinovat dva systémy úhrady likvidace odpadu a dále, zda může narušit rovnováhu mezi zákonodárcem definovanými skupinami poplatníků.

Ústavní soud se v citované pasáži, podle mého názoru, věnoval tomu, jak by na dané osvobození (resp. fakticky spíše úlevu) nahlížel pouze optikou zákona o místních poplatcích, tedy v případě, že by posuzované ustanovení nebylo protizákonné již z důvodu zmíněné kombinace dvou způsobů úhrady.

Popsal, že napadená vyhláška zavádí pro určitou skupinu poplatníků quasi poplatek, jehož výše je zcela v rozporu s pravidly zakotvenými v § 10b zákona o místních poplatcích, a připomněl, že: "toto ustanovení se snaží vytvořit systém placení místních poplatků, jenž by (alespoň do určité míry) spravedlivě rozdělil náklady na provoz systému nakládání s komunálním odpadem, jež mají být hrazeny formou místního poplatku, mezi dvě skupiny poplatníků."

Čtěte také: Ohrožení pod vlivem návykové látky

Ústavní soud dále v textu uvedl, že: "citované ustanovení vyhlášky zmíněnou rovnováhu mezi oběma kategoriemi poplatníků narušuje, když jednu z nich daným osvobozením zvýhodňuje před druhou, a to za situace, kdy tento postup s ohledem na příslušnou právní úpravu nelze ospravedlnit věcnými důvody."

Domnívám se, že právě tato věta je zdrojem rozporu mezi mnou a ministerstvem. Ministerstvo z ní dovozuje, že Ústavní soud, zmiňuje-li absenci věcných důvodů, dává tím najevo, že obecně s nimi počítá a nevylučuje, že v případě jiné obce mohou nastat.

Naopak, podle mého přesvědčení, Ústavní soud danou větou zdůraznil, že věcnými důvody se zabýval zákonodárce, když uvažoval o skupinách poplatníků a míře jejich poplatkového zatížení, a proto Ústavní soud zdůraznil, že úlevu celé zákonné skupině poplatníků: "s ohledem na příslušnou právní úpravu nelze ospravedlnit věcnými důvody."

Obec se proto může pohybovat pouze v mantinelech zákona o místních poplatcích, a: "pokud by chtěla ve vyhlášce zakotvit možnost úlev či osvobození, musela by tak učinit na rovném základě, tj.Ačkoli jsem z popsaných důvodů přesvědčena o tom, že v obecní vyhlášce o místním poplatku za komunální odpad nemůže být zakotvena úleva na poplatku plošně celé jedné skupině poplatníků, považuji za vhodné se argumentačně vypořádat s názorem ministerstva, podle kterého to možné je, a obě řešené vyhlášky tuto možnost zohledňují zákonným způsobem.

Stručně připomínám, že obec Čížkov úlevu odůvodnila horšími podmínkami pro trvalé bydlení (na rozdíl od podmínek k rekreaci), za které považuje nedostatek pracovních míst a nutnost dojíždění, omezenou provozní dobu prodejen, absenci základní školy a lékařské péče. Ministerstvo dospělo k závěru, že obec může popsané negativní skutečnosti kompenzovat úlevou na místním poplatku s cílem udržet v obci občany, jelikož judikatura Ústavního soudu nepožaduje, aby mezi předmětem poplatku a zvýhodněním byl přímý vztah.

Obec Slavošov argumentovala tím, že některé rekreační objekty jsou obývány i celoročně, přičemž osoby v nich žijící zde nemají hlášený trvalý pobyt, případně se v nich zdržuje více osob, tudíž produkují takové množství odpadu, které neodpovídá sazbě pouze jednoho místního poplatku. Ministerstvo ve vztahu k této obci konstatovalo, že sazby poplatku jsou stanoveny pro obě skupiny stejně a rozdíl plyne až z poskytnuté úlevy.

Úleva musí být stanovena tak, aby nedocházelo k obcházení zákona, a z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/02 podle ministerstva vyplývá, že úlevu je možné poskytnout celé jedné skupině poplatníků, pokud úleva nebude produktem libovůle.

Připomínám, že daně a poplatky lze ukládat jedině na základě zákona a smyslem plateb za komunální odpad (místního poplatku za komunální odpad i dalších dvou typů úhrady likvidace odpadu) je kompenzace obcí vynaložených nákladů na jeho svoz a likvidaci. Místní poplatek nemůže být využíván jako politický nástroj k podpoře usazování lidí na venkově.

Pokud jde o argument obce Slavošov, tj. celoroční obývání chat, nepopírám, že produkce odpadu z jedné intenzivně využívané chaty může dosáhnout stejného objemu, jako činí odpad celé rodiny přihlášené v obci k trvalému pobytu. Podotýkám však znovu, že obce si mohou vybrat ze tří způsobů úhrady likvidace odpadů a nemohou "ohýbat" systém místního poplatku tak, aby byl ve výsledku ideální kombinací dvou systémů.

Tento postup považuji nejen za nezákonný, ale i společensky velice nežádoucí. Nedělí totiž lidi podle toho, jaké množství odpadu produkují, ale na "naše-místní" a "cizí-chataře". Přitom to, že někdo svoji chatu užívá celoročně a třeba i s více osobami, ještě neznamená, že takovým způsobem své chaty využívají všichni chataři. Přesto na jejich práva, jejich "spravedlnost" obec při tvorbě vyhlášky nemyslela. Zřejmě jí postačuje, že za některé chataře zaplatí jiní chataři, jen když to nebudou místní občané.

Dále doplňuji, že posuzováním trvalého pobytu v konkrétní obci jako rozhodného kritéria pro získání určité výhody se v minulosti zabýval i Nejvyšší správní soud. Řešil tři případy, které se týkaly přípustnosti zakotvení nižší ceny jízdného v hromadné dopravě pro seniory s trvalým pobytem v daném městě (tj. nikoli pro všechny seniory bez ohledu na místo jejich trvalého pobytu). Nejvyšší správní soud dospěl ve všech případech k závěru, že trvalý pobyt nemůže být rozlišovacím kritériem a jeho uplatnění představuje diskriminaci.

V této souvislosti se Nejvyšší správní soud zabýval i tím, kdy komunální odpad při běžném životě lidí vzniká a zda lze žít tak, že člověk žádný odpad neprodukuje.

Žalobce, Ing. T. V., CSc., vlastní dům č. p. 8 v B. - místní části obce S., ležící poblíž Prahy. Tento dům využívá jako rekreační objekt. Obecní úřad v S. (dále též „obecní úřad“) vydal dne 13. 9. 2010 rozhodnutí - platební výměr č. 1/2010, č. j. 185/2001 Sb., o odpadech, ve znění zákona č. 223/2009 Sb., a na obecně závaznou vyhlášku obce S. č. 2/2007, o poplatku za komunální odpad (dále též „obecní vyhláška č. 2/2007“).

Stejného dne jako platební výměr 1, tedy 13. 9. 2010, vydal obecní úřad druhé rozhodnutí - platební výměr č. 3/2010, č. j. 334/2010 (dále též „platební výměr 2“), jímž vyměřil žalobci poplatek za komunální odpad v částce 1 300 Kč, tentokrát s odkazem na obecně závaznou vyhlášku obce S. č. 4/2008, o systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a poplatku za komunální odpad (dále též „obecní vyhláška č. 4/2008“).

Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížnost. Dvě ze svých kasačních námitek označil jako stěžejní. Ve své druhé stěžejní námitce pak stěžovatel dovozuje, že v jeho nemovitosti na území obce S. žádný odpad nevzniká, a není tudíž plátcem příslušného poplatku.

Stěžovatel dále „z opatrnosti“ uvedl též další důvody pro zrušení napadeného rozsudku krajského soudu. Jeho - v pořadí třetí - námitka spočívá v tom, že před vyměřením daně měl být nejprve registrován jako daňový subjekt; bez toho mu nebylo možné daň vyměřit.

V pátém bodě stěžovatel upozorňuje, že krajský soud se vůbec nevypořádal s tím, jak byla stanovena výše poplatku v platebním výměru 1.

Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že ve vydaných rozhodnutích o odvolání doplnil a opravil soudem dříve vytýkané vady. Dále upozornil, že stěžovatel zcela pomíjí zákonnou definici pojmu „odpad“ a „zbavování se odpadu“ stejně jako fakt, že důkazní břemeno leželo pouze na něm, a že v celém řízení toto důkazní břemeno, i s ohledem na koncentraci řízení, neunesl.

Nejvyšší správní soud shledal, že podmínky řízení jsou splněny, a kasační stížnost vyhodnotil jako přípustnou. Nejvyšší správní soud poté kasační stížnost posoudil a dospěl k závěru, že není důvodná.

Stěžovatel již ve svých odvoláních proti platebním výměrům 1 a 2 namítal, že v jeho nemovitosti č. p. 8 v B. nevzniká komunální odpad, neboť jeho vzniku on sám i jeho rodina důsledně předcházejí. V domě topí dřevem, popel kompostují, odpad z ovoce a zeleniny a plevel ze zahrady taktéž.

Právní úprava České republiky skýtá obcím celkem tři různé způsoby financování, pokud jde o hospodaření s komunálním odpadem (nelze je uplatňovat současně):

1. místní poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů dle § 10b zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů,
2. poplatek za komunální odpad dle § 17a zákona o odpadech, nebo
3. smluvní systém vybírání úhrady za komunální odpad ve smyslu ustanovení § 17 odst. 6 zákona o odpadech.

Obec S. z těchto tří variant zvolila druhou v pořadí, tj. poplatek za komunální odpad, jak v roce 2008, tak v roce 2009.

Definice osoby poplatníka v této variantě se zásadně liší od jejího vymezení podle varianty první, tj. místního poplatku za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů. U místního poplatku má vymezení poplatníka formální charakter, neboť kritériem je zde trvalý pobyt fyzické osoby v obci, popř. vlastnictví stavby určené k individuální rekreaci, bytu nebo rodinného domu, ve kterých není hlášena k pobytu žádná fyzická osoba (srov. § 10b odst. 1 zákona o místních poplatcích).

Naproti tomu u poplatku za komunální odpad je poplatník vymezen jako každá fyzická osoba, při jejíž činnosti vzniká komunální odpad (srov. § 17a odst. 2 zákona o odpadech). I zde pracuje zákonodárce s nevyvratitelnou právní domněnkou, že dané osoby využívají obcí zavedený režim nakládání s komunálním odpadem, neboť opačný přístup by podporoval nežádoucí chování (nelegální ukládání odpadu v přírodě, využívání cizích nádob určených k odkládání odpadů apod.).

Stěžovatel má tedy pravdu potud, že skutečně může existovat situace, kdy určitá osoba nebude považována za poplatníka, resp. plátce poplatku za komunální odpad navzdory tomu, že má na území příslušné obce evidován pobyt nebo že zde vlastní nemovitost. Zejména to platí v případě, že daná osoba tvrdí (a prokáže), že se na území obce, jež poplatek vyměřuje, ve vyměřovacím období vůbec nezdržovala, tudíž zde ani nevyvíjela žádnou činnost, při níž by mohl vznikat odpad. To je zásadní odlišnost od místního poplatku, kde takovéto tvrzení není relevantní a rozhoduje výhradně jen formální kritérium trvalého pobytu, resp. vlastnictví nemovitosti (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. ledna 2008 č. j. 5 Afs 175/2006‑116, č. 2473/2012 Sb. NSS a na něj navazující rozsudky č. j. 1 As 116/2014‑29 a č. j. 9 Afs 81/2009‑48).

Ani jedno z těchto možných tvrzení však stěžovatel neuplatnil. Netvrdil, že by na území obce S. v rozhodné době vůbec nepobýval; svou nemovitost běžně využívá se svou rodinou k rekreaci. Dále přiznává, že určité množství neupotřebitelných věcí jeho činností vzniká, že se jich však zbavuje mimo území obce, kde vlastní rekreační objekt. Proto se podle něj nejedná o odpad, jelikož ten je zákonem definován jako movitá věc, které se osoba zbavuje nebo má úmysl nebo povinnost se jí zbavit. Stěžovatelovo tvrzení o tom, že nevytváří žádné odpady, tedy není založeno na tom, že by se důsledně vyhýbal pořizování jakýchkoliv dále neupotřebitelných materiálů (zejména plastových, hliníkových a skleněných obalů), nýbrž na tom, že „posouvá“ svůj úmysl zbavit se jich v čase až do doby, kdy s nimi opustí území obce S. Takový výklad zákona však Nejvyšší správní soud považuje za účelový.

Na obaly od jogurtů a další věci, jež stěžovatel podle svého tvrzení z obce S. na konci svého pobytu odváží, nelze nahlížet jinak než jako na odpad. Není rozhodné, kde dojde ke skutečnému zbavení se dané věci. Povinnosti původce komunálního odpadu plní ovšem ze zákona obec (srov. § 17 odst. 1 zákona o odpadech). Ta proto musí vytvořit a provozovat systém shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a umožnit svým obyvatelům jej využívat.

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Bejčkové a soudců Ondřeje Mrákoty a Vojtěcha Šimíčka ve věci žalobkyně: L. J., zastoupené advokátem Mgr. Vladimírem Smělým, Cejl 25, Brno, proti žalovanému: Městský úřad Tišnov, náměstí Míru 111, Tišnov, proti rozhodnutí ze dne 4. 7. 2022, čj. MUTI 13623/2022, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 9. 2023, čj.

V této věci se NSS zabýval otázkou, zda lze vyměřit místní poplatek poté, co obecně závazná vyhláška, která tento poplatek zavedla pro daný kalendářní rok, byla zrušena vyhláškou zavádějící poplatek pro následující rok.

Městský úřad v Tišnově vydal v srpnu 2021 exekuční příkaz, kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně, a to za účelem vymožení nedoplatků vzniklých na místních poplatcích za komunální odpad za roky 2014 až 2017 (v celkové výši 3 500 Kč) a nákladů exekuce (ve výši 500 Kč).

V žalobě podané u Krajského soudu v Brně namítala, že se městský úřad nevypořádal s její odvolací argumentací. V napadeném rozhodnutí totiž chybí posouzení její klíčové námitky: že všechny čtyři platební výměry, kterými jí městský úřad v letech 2017 a 2018 vyměřil nedoplatky, byly vydány až po době platnosti jednotlivých obecně závazných vyhlášek, a tedy v rozporu s hmotným právem.

Krajský soud žalobu zamítl. Připomenul, že žalobkyně společně s námitkami podala také podnět k nařízení přezkumného řízení a k vyslovení nicotnosti exekučního příkazu, který městský úřad postoupil Krajskému úřadu Jihomoravského kraje. Ten se podrobně zabýval jednotlivými platebními výměry, vyhláškami, splatností poplatků a dalšími skutkovými okolnostmi, se kterými právní úprava spojuje vznik poplatkové povinnosti. Uzavřel, že platební výměry byly vydány v souladu se zákonem. V tom, že pak městský úřad převzal závěry krajského úřadu, neshledal krajský soud vadu řízení. Vyrozumění krajského úřadu totiž bylo žalobkyni doručeno a mohla se s ním seznámit. Městský úřad přitom podstatné závěry krajského úřadu shrnul. Podle krajského soudu tak postupoval v souladu se zákonem.

Proti rozsudku krajského soudu se nyní žalobkyně (stěžovatelka) brání kasační stížností. Tvrdí, že všechny čtyři platební výměry trpí vadou, neboť byly vydány mimo období platnosti místní vyhlášky, která upravovala poplatkovou povinnost na území města Tišnova pro příslušný kalendářní rok. Každá z vyhlášek byla zrušena vyhláškou platnou pro následující rok.

Článek 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod stanoví, že daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona - v tomto případě na základě vyhlášky platné v okamžiku, kdy je daň vyměřena.

Podstatou stěžovatelčiných námitek je, že se dosud žádný z rozhodujících orgánů - tedy městský úřad, krajský úřad ani krajský soud - nevypořádal s jejím argumentem, že v době vydání platebních výměrů už neplatily jednotlivé vyhlášky upravující místní poplatek za komunální odpad v příslušném kalendářním roce, neboť byly vždy zrušeny vyhláškou upravující totéž pro následující kalendářní rok. Stěžovatelka tedy namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, v němž prý krajský soud nereagoval na její argumentaci.

K takovému postupu ale nebyl podle NSS důvod. Se stěžovatelčinou argumentací se městský úřad a následně i krajský soud dostatečně vypořádaly.

Už v námitkách proti exekučnímu příkazu stěžovatelka tvrdila, že místní poplatky jí byly vyměřeny až po uplynutí platnosti příslušných vyhlášek, tedy bez opory v zákoně k okamžiku vydání platebních výměrů. Sama dala podnět k vyslovení jejich nicotnosti, neboť platební výměry trpí vadami, které je činí zjevně právně neuskutečnitelnými.

tags: #judikatura #placení #odpadů #trvalý #pobyt

Oblíbené příspěvky:

• Ovoce podél cest v Česku
• Jak nainstalovat pračku a sušičku
• Více o Lysé hoře
• Recenze: Odpad Město Smrt
• Papež František a klima