Kamzík horský: Význam v přírodě

Kamzík horský (Rupicapra rupicapra L.) je jedním z hlavních diskutovaných živočišných druhů v souvislosti s tématikou návrhu na vyhlášení Národního parku Jeseníky (NPJ). Problematika kamzíka je diskutována hned z několika hledisek.

Hlavní téma je především jeho nepůvodnost v jesenických horách a dále pak negativní vliv na vzácnou a ohroženou subalpínskou vegetaci, který spočívá ve spásání vegetace, v okusu lesních kultur a v negativním vlivu exkrementů a sešlapu.

Historie kamzíka horského v Jeseníkách

V letech 2012 - 2013 proběhly v podhůří Jeseníků oslavy 100 let chovu kamzíka horského v Jeseníkách související s mezinárodní odbornou konferencí (11. a 12. října 2012) v Bruntále vztahující se k problematice kamzíka horského v Jeseníkách. Konference završená odbornou diskuzí představitelů různých zainteresovaných stran konečně otevřeně pojednala o často zmiňovaných problémech s kamzíkem horským v Jeseníkách a celkově o jeho budoucím bytí. Díky názorovým posunům a novým pohledům na věc došlo ke společnému závěru, že kamzíci v Jeseníkách za stanovených podmínek zůstanou.

Většině populace naší malé, ale krásné České republiky je znám kamzík horský (Rupicapra rupicapra) s různých publikací, přírodovědných filmů a podobně. Kamzík horský je v povědomí spojován s vysokými horami.

Kamzík horský je představitelem vysokohorské fauny v Evropě a žije jako původní druh v alpských zemích, tj. ve Švýcarsku, Rakousku, Itálii, Francii a Německu. Dále v Evropě žije ve Španělsku, Andoře, Albánii, Řecku, Rumunsku, Slovensku, Polsku a v zemích bývalé Jugoslávie.

Čtěte také: Horský les: příroda a hry

V Lužických horách byl kamzík vysazen v roce 1907 a v Jeseníkách o šest let později, tedy v roce 1913. V současné době jsou stavy kamzičí populace v Lužických horách značně decimovány vlkem obecným (Canis lupus), který se zde pravděpodobně dostal z Německa, kde se přemnožil.

Loni uplynulo 105 let od doby, kdy první z Alp přivezení kamzíci vstoupili na půdu Jeseníků. Stále se jim tam velmi dobře daří a bezesporu patří mezi nejpozoruhodnější živočichy nejvyšších moravských horSnad nejintenzivněji začne člověk vnímat veškeré přírodní dění paradoxně tehdy, když se dlouhodobě zaměří na jeden živočišný druh a jeho biotop, a to v průběhu celého roku, nikoli pouze v čase sezónních biorytmů. Se spoustou neopakovatelných zážitků tak získá i množství překvapivých poznatků. Podobně se vedlo i mně, když jsem se začal soustředěně věnovat kamzíkům...

Pokud bychom se podívali na Hrubý Jeseník z ptačí perspektivy, určitě by nám neunikly dva základní rysy tohoto nejvyššího moravského pohoří. Jsou to jednak ploché vrcholy s dominantním hlavním hřebenem a četnými vrcholovými skalami (tzv. tory); dále pak strmá údolí, z jejichž převážně lesnatých úbočí vystupují rovněž rozmanité skalní útvary (skalní hradby a výchozy). Oba jmenované biotopy kamzík v průběhu roku s různými preferencemi využívá.

Je kamzík horský v Jeseníkách nepůvodní druh?

Nepůvodnost kamzíka v Jeseníkách se začala řešit již v roce 1996. Z hlediska platné legislativy, je nepůvodní druh podle zákona č. 114/1992 Sb. (4) Záměrné rozšíření geograficky nepůvodního druhu rostliny či živočicha do krajiny je možné jen s povolením orgánu ochrany přírody; to neplatí pro nepůvodní druhy rostlin, pokud se hospodaří podle schváleného lesního hospodářského plánu nebo vlastníkem lesa převzaté lesní hospodářské osnovy.

Miko, Borovičková a kolektiv se v komentovaném 2. vydání zákona č. 114/1992 Sb. „Nepůvodní druh je definován jako druh, který není součástí přirozených (přirozeně se vyskytujících) společenstev určitého regionu. Kamzík horský žije v Jeseníkách již 100 let, za tuto dobu se snad již druh stává součástí společenstev. Kromě toho determinace přirozeného společenstva je v případě Jeseníků velice problematická, neboť jsou značně pozměněny dlouholetou lidskou činností, která původní jesenickou přírodu znatelně pozměnila, a proto můžeme dnes hovořit spíše o krajině kulturní.

Čtěte také: Více o jilmu horském

Z daleké historie, paleohistorie, existují doklady, že kamzík na území ČR žil. Historické nálezy jejich kostí spadají do doby asi před 115 tisíci lety. Největší početnosti kamzíků na našem území (území ČR, konkrétně např. Moravského krasu) můžeme datovat před 15 - 30 tisíci lety. Postupné oteplování před 12 tisíci lety a následný vliv člověka značně ovlivnilo populace kamzíků a souviselo také s jejich vyhynutím.

Na mezinárodní odborné konferenci 100 let chovu kamzíka horského v Jeseníkách byla řešena i tato otázka. Prof. Koubek z Ústavu biologie obratlovců AV ČR v rámci diskuze konference uvedl, že kamzík horský žijící dnes na území Jeseníků nemá nic společného s kamzíkem, který tu žil před 15 tisíci lety. Tehdy se totiž jednalo o paleontologický druh, který přestože má stejný název, není stejným druhem jako dnešní kamzík horský. Obdobný názor sdílí i Dr. Nývltová - Fišáková z Akademie věd ČR, která se věnuje paleontologii velkých savců a také považuje kamzíka horského v Jeseníkách za nepůvodní druh, pokud se původnost uvažuje v rámci holocénu.

Z příspěvku JUDr. Flory s názvem Právní aspekty původnosti, vyplynulo, že v ČR není v platné legislativě zakotven časový úsek původnosti ani regionu. Právnicky se jedná o neurčitý pojem. Přesto však existují určité vymezené znaky, podle nichž se původnost/nepůvodnost vymezuje. Za tyto znaky můžeme považovat především tyto: a) skutečnost, že tento druh se v Jeseníkách nikdy v minulosti nevyskytoval, paleontologické nálezy osvědčují pouze přítomnost jiných druhů; b) skutečnost, že výskyt kamzíka v Jeseníkách v současné době není důsledkem jeho samovolného rozšiřování, ale lidského zásahu. Na základě těchto znaků je kamzík považován spíše za nepůvodní druh. To ovšem neznamená konec jeho existence.

Na tuto otázku se jistě pokoušel odpovědět každý, kdo se o problematiku spojenou s kamzíkem horským v Jeseníkách jakkoliv zajímal, ale jak tato otázka vůbec vznikla? Problematika nepůvodnosti tohoto druhu byla řešena především z důvodu případného vyhlášení Národního parku Jeseníky, a to konkrétně ve vztahu k zákonu č. 114/1992 Sb.

Závěrem k nepůvodnosti a obecně výskytu kamzíka horského v Jeseníkách. Lze konstatovat, že nepůvodnost byla řešena především z důvodu navrhovaného Národního parku Jeseníky a jeho možné existence, která podnítila řadu diskuzí o možnosti přítomnosti nepůvodního druhu v parku. Příslušným a také výchozím zákonem je zákon č. 114/1992 Sb. Tentýž zákon také definuje v § 5 ods. 4 pojem nepůvodní, definice je však velmi stručná a neurčitá.

Čtěte také: Ekologický význam srnce

Škodlivost kamzíka horského

Dalším diskutovaným tématem kolem kamzíka horského v Jeseníkách je jeho škodlivost. Na škodlivost je pohlíženo z několika různých směrů. Jedny z prvních zmínek o škodlivosti kamzíka horského v Jeseníkách souvisely s jeho vyšší početností. Postupem času zaznělo i od Správy CHKO Jeseníky, že kamzík horský je příčinou úbytku vzácných druhů rostlin.

Jak uvádí Ing. Mlčoušek, z průzkumu vyšlo zjištění, že na základě přímého pozorování a podle pobytových znamení byla zjištěna vysoká koncentrace kamzičí zvěře. Zálehy a okusy byly zjištěny v místech vzácných endemitů. Na pochůzkových trasách byl zjištěn poškozující okus u jestřábníků, jitrocele tmavého a u dalších chráněných druhů. Z průzkumu ale nebylo možné posoudit, do jaké míry se podílejí ostatní vlivy např. emise, kyselost půdy, kvantitativní změny v rostlinných společenstvech (dříve vs. nyní).

Na základě tohoto zjištění vydal VÚLHM několik doporučení. Jedním z nich bylo založení pokusné ohraničené plochy v rezervaci Velká kotlina, která může lépe ukázat negativní vliv zvěře. Značná pozornost byla od roku 1989 také věnována i častěji se objevujícím škodám na lesních kulturách.

Výsledky výzkumu z roku 1991 lze shrnout následovně: z hlediska výskytu a početnosti kamzík nejvíce využívá nejvyšší partie Velké kotliny (Schauerova a Formánkova stráň). Z porovnání mapy botanicky hodnotných území a mapy zatížení vyplynulo, že v 1. stupni zatížení se nachází jen asi 1 % plochy, ve 2. stupni je to asi 15 %, zbývající část (84 %) Velké kotliny není zatěžováno vůbec nebo minimálně. Dále z výsledků tohoto výzkumu bylo při hodnocení poškozování půdního povrchu kamzíkem zjištěno, že nejsou poškozeny tak velké plochy jako v případě jelena evropského. Navíc kamzík pravidelně využívá trvalé ochozy.

Z hlediska pastvy bylo konstatováno, že hmotnost naplněného trávníku kamzíka horského je asi 7 kg (selektivní způsob pastvy), a u jelena evropského je hmotnost trávníku 12 kg (neselektivní způsob pastvy). Vyšší spotřeba a neselektivní způsob pastvy jelena evropského jsou důležité faktory, jež je třeba zohlednit při hodnocení vlivu kamzíka horského na vegetaci.

Analýza trávníků a exkrementů kamzíka horského potvrdila dominanci trav metličky křivolaké (Avenella flexuosa) s metlicí trsnatou (Deschampsia cespitosa), které tvořily 75 % obsahu trávníku a 85 % objemu exkrementů. Dále části brusnice borůvky (Vaccinium myrttillus), jež tvořila 16 % obsahu trávníku a 10 % objemu exkrementů. Pouze dvakrát byl přítomen kamzičník rakouský (Doronicium austriuacum), který jako jediný podle zákona č. 114/1992 Sb., vyhlášky č. 395/1992 Sb. patří do kategorie ohrožených druhů.

Studie z roku 1999 uvádí, že botanické složení potravy kamzíka je téměř identické jako u jelena. Dále uvádí, že potravní niky kamzíka a jelena se silně překrývají (80 - 90 %), příčinou jsou omezené zásoby dvouděložných bylin a listnatých dřevin (preferované složky v létě). Z toho vyplývá, že si konkurují o potravu s vyšším obsahem živin.

Na základě výsledků sledování okusu dřevin na trvalých transektech v NPR Praděd bylo doloženo, že okus v oblasti NPR Praděd, byl soustředěn především na jeřáb ptačí a další listnaté dřeviny jako je javor klen, buk lesní, bříza bělokorá a vrby. Jeřáb ptačí je ve vrcholových partiích nejčastější dřevinou a také přirozenou součástí těchto společenstev, navíc se jedná o dřevinu se stabilizační a meliorační funkcí, proto je jeho poškození nejvíce znepokojující.

Autoři studie však uznávají, že tlak zvěře v současnosti polevil (na rozdíl od poloviny 90. let). Z hlediska hodnocení významu jednotlivých druhů by kamzík horský nemohl být v početnostech z 90. let akceptovatelnou součástí ekosystémů pradědských horských smrčin na hranici lesa, neboť by docházelo k takovému poškození, že byla zcela znemožněna reprodukce těchto porostů. Je třeba podotknout, že v současné době se populace kamzíka v oblasti NPR Praděd odhaduje na pouhých 30 - 40 jedinců.

Chování a ekologie kamzíka horského

Původní domovinou kamzíků, kteří dnes žijí v ČR, jsou Alpy. Poddruhy kamzíka horského se však vyskytují i v jiných hornatých oblastech Evropy - například v Tatrách. Dle kosterních pozůstatků v jeskyních Českého a Moravského krasu se u nás ale kamzíci vyskytovali už v době ledové. Po ní však z našeho území zmizeli.

Jako vysokohorský druh obývá Abruzzy, Alpy, Tatry, Transylvánské Alpy, rumunské Karpaty a některá pohoří na Balkáně i v Malé Asii (populace z Kanteberského pohon, Pyrenejí a Apenin jsou nověji řazeny k jinému druhu - kamzíku středozemnímu, R. pyrenaica). Na několika dalších místech Evropy i světa (např. Nový Zéland) byl vysazen člověkem.

Pravým životním prostředím kamzíků jsou horské louky a skalnaté terény (u nás v Hrubém Jeseníku), v nižších polohách se přizpůsobili i k životu v lesním prostředí (Lužické hory). Samice se sdružují s mláďaty do tlup až o 30 kusech, starší samci žijí samotářsky nebo v menších skupinách. Mnohdy podniká i delší přesuny podle sezóny (v zimě sestupuje k horní hranici lesa), při nepříznivém počasí, častém vyrušování, v době kladení mláďat nebo i za potravou. Na pastvu vychází přes den a jídelníček zahrnuje hlavně přízemní druhy rostlin a letorosty horských dřevin, v zimě se spokojí se suchými zbytky trav, lišejníky a jehličím.

Nejčastěji se ozývá výstražným hvízdáním, které vzniká vyfouknutím vzduchu nozdrami. Říje začíná v listopadu a trvá téměř do konce prosince. V té době se zvyšuje i činnost zvláštních pachových žláz, umístěných v zátylku za růžky - jejich výměšky otírají samci i samice o kosodřevinu, suché stonky rostlin nebo trsy trávy. Říji doprovázejí četné honičky a souboje samců, z nichž však jen málokteré končí vážnějším poraněním.

Po 180-190 dnech březosti rodí samice na přelomu května a června v ústraní na nepřístupném místě obvykle 1 mládě. I ve složitém terénu je schopno matku následovat již asi 1-2 hodiny po porodu, ke stádu se společně připojí asi po 6-8 týdnech. Mláďata sají půl roku a ve dvou letech pohlavně dospívají. V přírodě se dožívá věku okolo 15-17 let. Lovný druh zvěře (doba lovu 1.10.-30.11.).

Adaptace kamzíka horského

Charles Darwin napsal, že v přírodě nepřežívá nejsilnější nebo nejinteligentnější druh živočicha, ale ten, který se dokáže přizpůsobit změnám v životním prostředí. V průběhu mnoha tisíců let se kamzík dokázal přizpůsobovat stále se měnícím klimatickým podmínkám. Teprve člověk svým necitlivým přístupem k přírodě může zničit tento krásný druh horské zvěře.

Kamzičí zvěř upřednostňuje přehledná, pokud možno volná prostranství, která mu umožňují včas zpozorovat nebezpečí. V Lužických horách se kamzíci spokojují s lesními komplexy v blízkosti písečných skal s přilehlými loukami. V Jeseníkách žijí převážně v lesních komplexech se strmými a kamenitými svahy, velice rádi a často vycházejí na hlavní hřeben Hrubého Jeseníku, který se táhne v celé délce jesenického masivu, kde mají dostatek volného prostoru.

Tlupy kamzic a kamzíčat žijí většinu roku pohromadě a jejich velikost není stabilní. Mění se i v závislosti na velikosti populace, v zimě může mít až 60 jedinců. Běžně se počet pohybuje do 15 kusů a mění se podle okamžitých podmínek. Tlupu vede nejzkušenější kamzice. Kamzičí zvěř se může dožít až 25 let. Kamzíci, samci, od třetího roku života vytvářejí tlupy až o 5 jedincích a žijí v blízkosti kamzic s mláďaty. Často se stává, že tlupu mladých kamzíků vede stará neplodná kamzice. Staří kamzíci, tj. od 9 let věku, žijí samotářským způsobem života.

Své okolí sledují všichni členové tlupy. Když některý člen tlupy zachytí neznámý pach nebo vidí něco neobyčejného, naježí se mu na hřbetě chlupy, zdvihne hlavu a zapíská varovný signál. Celá tlupa se dá na útěk. Směr úniku tlupy určuje kus, který nebezpečí zpozoroval, další vedení pak přejímá vedoucí kamzice.

Při mrazivém větru, sněhových vánicích a nízkých teplotách vyhledávají kamzíci slunečná místa v závětří s menší sněhovou pokrývkou, spojují se ve větší tlupy. Před blížící se zimou scházejí do nižších poloh a to vždy po stále stejných trasách, kamzičích stezkách.

V době před kladením opouští kamzice tlupu a odchází do ústraní s dobrým krytem a s dobrým výhledem. Kamzice nově narozené kamzíče olizuje, tím je osušuje, čistí a masíruje, jinými slovy podporuje činnost vnitřních orgánů. Již ve druhém týdnu života se kamzíčata začínají pást, i když stále zůstává jejich hlavní potravou mateřské mléko. Po půl roce příjem mateřského mléka končí.

Kamzičí zvěř je přizpůsobena k životu v horách jak po stránce fyzické, tak po stránce potravních nároků. V těžkých zimních měsících je na potravu nenáročná, oproti tomu ve vegetačním období bývá vybíravá. Z 90 % se kamzičí zvěř živí bylinnou potravou. Z 10 % jsou v potravě zastoupeny semena, plody a pupeny dřevin. Dospělí kamzíci spásají různé druhy trav, kapradí, mechy a lišejníky. Mladí kamzíci dávají přednost letorostům jehličnanů, keřovým výhonkům a lišejníkům.

Kamzík jako symbol hor

V Tyrolsku lze tuto souhru pozorovat obzvlášť dobře: pomocí pěti zvířat, která jsou pro tyrolskou duši téměř stejně důležitá jako hory, v nichž žijí. Kozorožec, orel skalní, orlosup bradatý, kamzík a svišť: v mnoha chráněných oblastech Tyrolska můžete vidět velkou pětku Alp ve volné přírodě. Vyplatí se je však sledovat i v každodenním životě.

Divoká zvířata jsou v Tyrolsku známým jevem: Potkáte je v supermarketu, u stanice lanovky i v hospodě, hlídají vchody do domů a plní obchody se suvenýry: orli skalní, svišti, kamzíci, supi bradatí a kozorožci. Nesetkáte se s nimi sice naživo, ale na samolepkách, emblémech, obrazech, v podobě sošek - a plyšových hraček.

Tyrolané a návštěvníci Tyrolska znají ten pocit: radost, když na horské louce uslyší hvízdat sviště. Vzrušení z pozorování stáda kamzíků na strmé stěně. Majestátnost kozorožce v dálce. Úžas, když se po obloze vznese silueta orla nebo supa. Před každou túrou doufáte, že uvidíte některého z "velké pětky". Zároveň jsou nám tato zvířata důvěrně známá. "Velká pětka" spojuje pocit domova a touhy. Silná kombinace.

Když se dnes v erbech klubů, logách a uměleckých dílech objevují zlatí orli nebo kozorožci, je za tím láska k přírodě, vyjádření identity, naděje, že si vypůjčíme trochu její síly. V posledních letech se populace obnovily díky cílenému chovu a ochranářským programům. Stačí nám, když "velkou pětku" čas od času zahlédneme v dálce.

tags: #kamzík #horský #význam #v #přírodě

Oblíbené příspěvky:

• Témata pro výuku: Člověk a příroda
• Podrobná analýza ohrožení lidské legitimity
• Právní rámec likvidace vozidel
• Recyklace odpadu v České republice
• Ekologické balení konzerv