Karel IV. a Vztah k Přírodě

Doba panování Karla IV. je pro krajinu mimořádně významná. Rozkvět našich zemí je dán nárůstem počtu obyvatelstva, zakládáním nových dvorů, vsí a měst, rozmachem dolů, hutí, ale i zakládáním vinic, zahrad a chmelnic.

Již před ním se ovšem myslivostí zaobíral pravděpodobně největší hospodář na českém trůnu - Karel IV.

Česká myslivost je celosvětovým fenoménem. Vykrystalizovala z niterného vztahu člověka vůči přírodě. Souborem činností vycházejících z lásky ke zvěři i jejímu přirozenému prostředí. Z touhy stát se její nedílnou součástí. Snahy zachovat existenci zvěře pro generace příští. Z hluboké pokory vůči nezměrné moudrosti evoluce zakleté v každém výdechu živého tvora.

Tradičně pojatá myslivost není pouhým lovem. Je lovem povzneseným na morálně, společensky i organizačně vyšší úroveň. Jejím primárním smyslem není usmrcení zvěře. Je jím cílená péče o vybrané populace volně žijících živočichů. A lov je jen jedním z finálních nástrojů.

Kořeny myslivosti jsou prastaré. Sahají do doby, kdy první knížecí rody upevňovaly svoji moc v zemi. Nedílnou součástí prezentace jejich postavení bylo i bohatství krajiny, pestrost a početnost zvěře.

Čtěte také: Aktuální vývoj kauzy

Staletí nad českou kotlinou plynula. Zvěři a přírodě přála tu více, tu méně. Střídali se panovníci, stavební slohy, politické, kulturní i společenské trendy.

Také na současné umění je třeba hledět s určitou opatrností, protože silné meditativní osobnosti (u nás např. V.

Historický Vývoj Alejí

Historický vývoj alejí začíná u pěšin existujících od nepaměti. K významnému rozvoji a zahušťování sítě cest a místních spojnic, zajišťujících komunikaci mezi vesnicemi a panstvími, docházelo od třináctého století, tedy v průběhu středověké kolonizace.

Ve druhé polovině sedmnáctého století ovládl architekturu barokní sloh. Příjezdové cesty s alejemi dodávaly zámkům a panským sídlům velkoleposti. Na „panskou“ krajinnou architekturu navazovalo „lidové krajinářství“ s kapličkami, křížky a božími mukami doprovázenými stromy. Venkovské aleje vedly k mlýnům, kovárnám, bělidlům a valchám.

V přípisu z roku 1752 je uložena povinnost sázet stromy u nových císařských silnic z důvodů hospodářských, estetických, orientačních a bezpečnostních. Nejvíce alejí vzniklo za vlády Marie Terezie a Josefa II., kdy se začaly vysazovat také ovocné aleje.

Čtěte také: Životní prostředí za vlády Karla Velikého

Na přelomu osmnáctého a devatenáctého století přišla z Anglie nová krajinářská tvorba, která se po francouzském stylu formální zahrady odcizené přírodě vrací zpět k estetice přírodě blízké krajiny. Zbořily se středověké hradby, ostrá hranice mezi městem a krajinou zmizela.

V polovině devatenáctého století pokračovala dostavba císařských silnic a bylo započato s vedlejšími, nestátními silnicemi. Zákon nařídil podél nich sázet aleje, obzvláště stromy ovocné a moruše.

Výsadba ovocných stromů u silnic se rozmáhala, zatímco aleje vysazené v období baroka zestárly a některé byly vykáceny nebo ustoupily úpravám silnic.

Aleje jsou naším přírodním i kulturním dědictvím, otiskem v duši i výsledkem naší lidské praktičnosti. A tak je naše země protkána tisíci kilometrů silnic, silniček a polních cest. Většinu z nich lemují stromořadí. Tak tomu bylo od nepaměti.

Na stromech mohou ptáci odpočívat, hnízdit i z nich vyhledávat a lovit svou kořist, kterou jsou hmyzí škůdci i hlodavci, a vlastník pole tak má zcela zdarma zajištěnu biologickou ochranu úrody. Možnost využití stromů v krajině je pro ptáky mnohdy životně důležitá.

Čtěte také: Boj Karla Gotta s nemocí

V dnešní kulturní krajině pro ně není dostatek míst k odpočinku a oni často usedají například na sloupy elektrického vedení, na nichž může snadno dojít k jejich úrazu či usmrcení.

Stromy, které na sebe navazují ve stromořadích, fungují jako velmi účinný a využívaný biokoridor pro řadu druhů živočichů. Mnoho zvláště menších živočichů od ptáků až po hmyz nerado překonává dlouhé vzdálenosti, jako jsou třeba dlouhé lány polí, kde se nemají možnost okamžitě ukrýt před predátorem, a přemisťují se raději kratšími přelety mezi stromy.

Jednou z nejpodstatnějších funkcí stromů v krajině je jejich schopnost zabránit erozi půdy, která je v současné době jednou z velkých hrozeb pro zemědělskou krajinu. Stromy navíc zadržují v místě vodu a udržují tak stabilní vodní režim a mikroklimatické podmínky.

Přesto byla v období po druhé světové válce řada stromořadí vykácena kvůli rozšiřování silnic, vyvolanému nárůstem automobilového provozu. Zbývajícím alejím nikdo nevěnoval potřebnou péči a nová stromořadí se vysazovala jen málo.

V roce 2006 začaly krajské správy silnic, které ošetřují silnice II. a III. třídy, ve všech krajích plošně kácet aleje. V posledních letech se ale trend obrací a vztah k alejím se narovnává. Z mnoha dobrých důvodů se stará stromořadí obnovují a nová vysazují.

Obnova Aleje a Založení Oskerušového Sadu v Oskořínku

4. 6. V Oskořínku na Nymbursku udělali zdánlivě jednoduchou věc. Vysadili alej a založili sad. Takový krok je důležitější, než by se na první pohled mohlo zdát. Stačí si uvědomit, jakým přínosem pro krajinu aleje vždycky byly, jsou a budou.

A to se stalo i v Oskořínku na Nymbursku.

Oskeruše je největší a nejplodnější ovocná dřevina v celé Evropě a v posledních letech se opět vrací k vinohradům a polním cestám. Lahodné plody oskeruše a jejich léčivé účinky znali už staří Římané.

Plody se zpracovávají na ovocný čaj, marmelády, mošty, tinkturu z pupenů, která blahodárně působí na křečové žíly, a především pak na léčivou pálenku oskerušovici. Již za Rakouska-Uherska a později za první republiky ji skupovali věhlasní lékaři a konzumovali ji coby „elixír pro vnitřnosti a zažívání“.

Oskerušovice napomáhá předcházet trávicím problémům a odstraňovat je, reguluje a čistí mízní a krevní systém, upravuje nízký tlak a v současné době je prý vhodná k prevenci některých civilizačních chorob.

U nás jsme se s oskeruší před oskořínským projektem setkávali jen na území jižní Moravy a Slovácka.

„Právě za těmito stromy jsme se vydali před několika lety s tělovýchovnou jednotou Sokol Oskořínek do obce Tvarožná Lhota, kde mají oskerušové muzeum a pořádají Slavnosti oskeruší,“ vzpomíná Dana Ottová.

„Z tohoto muzea nemůžete odejít s prázdnou, a proto někdo zakoupil pálenku, druhý zase sazenici stromu a tím vznikl počinek, že bychom v naší obci opět obnovili výsadbu,“ popisuje.

Myšlenka vysázet zde alej oskeruší byla na světě. Projekt dostal název Obnova alejí a založení oskerušového sadu v obci Oskořínek. Při jeho realizaci bylo vysazeno celkem 282 stromů; 219 z nich na třech polních cestách a oskerušový sad o 63 stromech založený na ploše 4 028 m2 a travně-bylinné porosty založené na ploše 5 960 m2.

Návrh počítal i s ošetřením stávající vegetace - s probírkami, zdravotními řezy, udržovacími řezy a dalšími.

„Už v přípravném čase projektu jsme museli změnit druh pozemku, na kterém měl být sad vysázen, z orné půdy na sad. Projekt musel být zároveň v souladu s naším územním plánem. Též bylo nutné rozhodnutí Odboru životního prostředí a zemědělství Krajského úřadu Středočeského kraje a závazné stanovisko ve věci obnovy alejí a založení oskerušového sadu v obci Oskořínek. To přišlo dne 9. března 2018. K projektu bylo nutné i biologické posouzení projektu, a to jako hlavní podklad k žádosti o podporu z OPŽP, prioritní osa 4,“ vypočítává Dana Ottová.

tags: #karel #iv #vztah #k #prirode #cesky

Oblíbené příspěvky:

• Mód přežití: Jak funguje a jak se z něj dostat
• Rozhovor s prof. Petrem
• Perforovaný odpadkový koš
• Odhalení úniku vody
• Recyklace plastů a oběhové hospodářství