Kategorie celosvětového červeného seznamu ohrožených druhů IUCN

Ochrana přírody se tradičně zaměřuje na druhy ohrožené vymizením, tedy vyhynutím nebo vyhubením. Skutečně účinná druhová ochrana se neobejde bez důvěryhodných a objektivních znalostí činitelů ohrožujících současné a budoucí rozšíření a početnost planě rostoucích rostlin, volně žijících živočichů a dalších organismů, kupř. hub.

Za měřítko stupně ohrožení jednotlivých druhů a za nejspolehlivější ukazatele pravděpodobnosti jejich vyhynutí či vyhubení jsou považovány tzv. Červené seznamy ohrožených druhů Mezinárodního svazu ochrany přírody (IUCN). Ty jsou nejúplnějším zdrojem informací o stavu ochrany živočišných a rostlinných druhů a hub na světě.

Historie a vývoj červených seznamů

Začátky červených knih a červených seznamů spadají do roku 1959, kdy tehdejší předseda Komise pro přežití druhů (SSC) nejvýznamnější nevládní ochranářské organizace - Mezinárodní unie ochrany přírody (IUCN) - plukovník Leofric Boyle začal vytvářet kartotéku ohrožených druhů. Na rozdíl od všeobecně vžité představy nesouvisí barva soupisů ohrožených druhů s dopravními světly.

Uvádí se, že se všestranně nadaný Sir Peter Scott, který v čele komise nahradil Boyla, nechal inspirovat seznamem pohřešovaných lodí, který již více než 150 let vede známá pojišťovací společnost Llyod a který je uložen právě v červených deskách. Červené knihy a následně červené seznamy se staly obdobným přehledem druhů, o které můžeme přijít stejně jako o pojištěné lodě, pokud se jim nebudeme včas rozumným způsobem věnovat.

První červená kniha celosvětově ohrožených druhů (Red Data Book) přinášela na jednotlivých kartách údaje o určitém druhu: jeho popis, rozšíření, ohrožení a bionomie. Byla složena z různobarevných, volně vyjímatelných listů, takže se ani v ústředí organizace ve švýcarském Morges, resp. v Glandu nezachoval úplný výtisk. Proto bývá citována jak s různou paginací (počtem stran), tak odlišným vročením. IUCN nejnověji uznává za datum vydání první červené knihy konec roku 1964.

Čtěte také: Bezpečnostní list a ERC

Během 70. a 80. let 20. století se červené seznamy a knihy staly významným nástrojem, napomáhajícím stanovit priority pro konkrétní ochranářské akce a získat pozornost nejširší veřejnosti a řídících pracovníků ohledně aktuálních problémů, které souvisejí s péčí o přírodu a obecněji o životní prostředí.

Až do začátku 90. let 20. století byla příprava červených seznamů a knih založena spíše na názorech jednotlivých odborníků, byť bezpochyby kvalifikovaných, než na pečlivém rozboru nezbytných údajů, ačkoliv pro hodnocení druhů byly navrženy rozmanité, často značně složité indexy. Červené seznamy jednotlivých taxonomických jednotek nebo skupin či stejných taxonů z různých zemí tak nebyly porovnatelné. Ba co víc, stávalo se, že se různí autoři na tom, do jaké míry je hodnocený druh skutečně ohrožen vyhubením nebo vyhynutím, při opakované klasifikaci vůbec neshodli.

Kategorie ohrožení podle Červeného seznamu IUCN

Ve snaze vyřešit uvedený problém přijala IUCN v roce 1994 nové kategorie pro zařazování druhů do červených seznamů spolu s objektivnějšími a vědecky přísnějšími kritérii. Po intenzivní diskusi a ověřování byla jejich závěrečná verze v roce 2000 schválena a oficiálně uveřejněna o rok později. Aktuální text kritérií a kategorií IUCN pro zařazování druhů a nižších taxonomických jednotek do červených seznamů byl publikován v roce 2012. Uvedený přístup umožňuje používání shodných kritérií a kategorií různými hodnotiteli, vychází z pravděpodobnostní klasifikace nebezpečí vymizení příslušného druhu, je použitelný v různých časových měřítcích a dokáže se do značné míry vypořádat s neurčitostí.

Od roku 2004 jsou soupisy druhů a dalších taxonů ohrožených v celosvětovém měřítku každoročně IUCN aktualizovány a jsou zdarma dostupné na internetové adrese www.iucnredlist.org. Poslední červený seznam celosvětově ohrožených druhů a nižších taxonů sestavený IUCN vyšel v Sydney v listopadu 2014 a byl slavnostně představen na 5. světovém kongresu IUCN o národních parcích a chráněných územích: ze 74 106 hodnocených druhů bylo 37 927 (51,2 %) druhů obratlovců.

Kategorie ohrožení podle Červeného seznamu IUCN:

Čtěte také: Česká kategorizace odpadů

• EX (Extinct) - Vyhynulý: Druh vyhynulý jak v přírodě, tak v zajetí.
• EW (Extinct in the Wild) - Vyhynulý v přírodě: Druh přežívá pouze v zajetí.
• CR (Critically Endangered) - Kriticky ohrožený: Druh čelí extrémně vysokému riziku vyhynutí ve volné přírodě.
• EN (Endangered) - Ohrožený: Druh čelí velmi vysokému riziku vyhynutí ve volné přírodě.
• VU (Vulnerable) - Zranitelný: Druh čelí vysokému riziku vyhynutí ve volné přírodě.
• NT (Nearly Threatened) - Téměř ohrožený: Druh nesplňuje kritéria pro ohrožení, ale je blízko k jejich splnění v budoucnu.
• LC (Least Concern) - Málo dotčený: Druh není v současnosti ohrožen.
• DD (Data Deficient) - Chybí údaje: Nedostatek informací pro posouzení rizika vyhynutí.
• NE (Not Evaluated) - Nevyhodnocený: Druh dosud nebyl hodnocen podle kritérií IUCN.

Využití červených seznamů

Protože pokračuje zájem vydávat červené seznamy a červené knihy ohrožených druhů v jednotlivých částech světa nebo státech, vypracovala IUCN v roce 2003 podrobný návod pro používání kategorií a kritérií pro červené seznamy na úrovni nižší, než je celosvětová. Máme na mysli kontinenty či jejich části nebo státy a jejich administrativní a geograficky vymezené jednotky.

Na základě úspěšnosti červených seznamů pro ohrožené druhy připravuje IUCN kritéria pro hodnocení stupně ohrožení ekosystémů. Měla by odrážet míru změny v jejich rozsahu, složení, struktuře a fungování. Uvedený přístup naráží na řadu problému, souvisejících s vymezením ekosystémů a vyčíslením jejich stavu, určením stupně jejich poškození, zástupnými veličinami kvantifikujícími ohrožení a prahovými hodnotami těchto veličin a se standardizací obdobného hodnocení.

Podle posledních dostupných údajů dosud uveřejnilo celostátní seznamy ohrožených druhů 113 zemí: 70,7 % již využilo kritéria IUCN pro zařazování druhů do červených seznamů na úrovni nižší než celosvětové a 11,3 % je upravilo. Jak se dá předpokládat, nejvíce zemí publikovalo červené seznamy cévnatých rostlin (88 %), necévnatých rostlin (76 %) a obratlovců (67 %). Naopak podstatně méně států vyhodnotilo stupeň ohrožení bezobratlých (53 %) a hub a lišejníků (jen 30 %). Platilo přitom, že čím je daná země bohatší (měřeno hrubým domácím produktem), tím více skupin organismů klasifikuje podle stupně ohrožení do červených seznamů. V Evropě publikovalo alespoň jeden celostátní seznam ohrožených druhů 89 % zemí, zatímco v Oceánii jen 13 %. Jen 36 % států má k dispozici alespoň jeden aktuální červený seznam ohrožených druhů.

V bývalém Československu začaly červené seznamy vycházet od konce 70. let 20. století. V letech 1988-1999 byla uveřejněna edice červených knih ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů Československa, resp. ČR a SR. Rozsahem i způsobem zpracování se bezpochyby řadí mezi nejzdařilejší publikace tohoto typu v celoevropském měřítku.

Od roku 1995 byly v ČR sestaveny červené seznamy využívající nové kategorie a kritéria IUCN či jejich upravené verze. Přípravou oficiálních červených seznamů pověřilo MŽP AOPK ČR. Až dosud byly uveřejněny celostátní červené seznamy všech hlavních taxonomických nebo ekologických skupin: hub, lišejníků, mechorostů, cévnatých rostlin, bezobratlých a obratlovců. V současnosti čelí podle odborníků sestavujících červené seznamy ohrožených druhů v ČR zvýšenému nebezpečí vyhynutí nebo vyhubení plná třetina druhů. Ukazuje se ale, že čím méně druhů hodnocený taxon či ekologická/funkční skupina zahrnuje, tím je v ní patrnější jak stupeň ohrožení, tak počet vyhynulých nebo vyhubených druhů.

Čtěte také: Více o kategoriích rizik znečištění vod

Červené seznamy ohrožených druhů nejsou nikde - s výjimkou Ukrajiny - legislativní normou, a nejsou tedy právně závazné. Představují nicméně ucelený názor na to, jak hodnotí stav cílových druhů a dalších taxonů z hlediska jejich ohrožení přední odborníci, a zůstávají tak těžko nahraditelným informačním zdrojem pro tvorbu příslušných zákonů, vyhlášek, nařízení či výnosů.

Přestože je pochopitelná snaha odborníků, kteří připravovali uvedený systém hodnocení druhů, používat pro přípravu červených seznamů pouze jedinou metodiku, je nanejvýš problematické, zda vůbec může být natolik obecná, aby plně platila pro tak rozdílné taxony či ekologické skupiny, jako jsou kupř. řasy a savci. Zejména v případě bezobratlých a „nižších“ rostlin je obtížné, ne-li přímo nemožné, použít navržená kvantitativní kritéria, takže musela být pro přípravu červených seznamů ohrožených druhů ČR rozumným způsobem upravena.

Soudobé ochranářské plánování je založeno na zranitelnosti a nenahraditelnosti složek biologické rozmanitosti. Obě zákonitosti postihují právě červené seznamy, a to od místního po celosvětové měřítko. Pro hodnocení vlivů na životní prostředí (EIA), přípravu a naplňování resortních strategií, koncepcí, plánů, akcí a realizaci mezinárodních mnohostranných úmluv, dohod a protokolů bychom neměli brát v úvahu jen závěrečné zařazení cílového taxonu do určité kategorie ohrožení, ale zejména údaje, které k němu vedly. Červené seznamy celosvětově ohrožených druhů připravované IUCN poskytují cenná data o ohrožení hodnoceného taxonu, ale i o jeho rozšíření a do určité míry také o jeho nárocích na prostředí.

Červené seznamy globálně ohrožených druhů pravidelně vydávané Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) se od začátku 60. let 20. století, kdy se objevily vůbec poprvé, staly významným a všeobecně uznávaným informačním zdrojem, snažícím se co nejobjektivněji zhodnotit, jakému riziku vymření, tedy vyhubení nebo vyhynutí, čelí příslušný druh či nižší taxon.

Faktory ovlivňující ohrožení druhů

Aaron Hague a Kathryn Breonová z univerzity v americkém městě Salisbury se pokusili vyčíslit závažnost pěti faktorů obvykle považovaných za nejvýznamnější z hlediska působení na druhy a další taxony. Využili k tomu uznávaný červený seznam celosvětově ohrožených druhů, nejméně dvakrát za rok aktualizovaný Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN).

Protože odborníci zařazují podle předem daných kritérií druhy a další taxony do příslušných kategorií odrážejících stupeň jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, uvádějí pro ně i hlavní činitele, které mají uvedený stav na svědomí.

Hlavní hnací síly ohrožující další existenci druhů na naší planetě zahrnovaly rozpad, přeměnu a úplnou ztrátu biotopů v důsledku lidské činnosti, nadměrné využívání populací organismů lovem, odchytem, sběrem a sklizní včetně pytláctví, invazní druhy, nemoci a geny, znečišťování prostředí a změny podnebí, přičemž do poslední kategorie patří v tomto pojetí i dopady počasí.

Na 88,3 % z 20 784 druhů, u nichž byly k dispozici potřebné údaje, působilo ničení biotopů, zatímco 26,6 % negativně ovlivňovalo jejich nadměrné využívání lidmi. Čtvrtinu globálně ohrožených taxonů zasáhly dopady nepůvodních invazních organismů. Důsledky znečišťování prostředí se projevily u 18,2 % druhů, jež byly předmětem výzkumu. Vůbec nejmenší podíl na ohrožení druhů vyhubením nebo vyhynutím, konkrétně 16,8 %, připsali experti změnám podnebí a působení počasí.

Již ze součtu výše uvedených procentuálních podílů dosahujícího 175 % je zřejmé, že některé druhy fauny a flóry a další organismy ovlivňuje současně více vnějších činitelů.

Jestliže něco vyplývá ze zmiňované studie na první pohled, pak je to skutečnost, že ničení biotopů představuje závažné nebezpečí pro více druhů než další faktory dohromady. Zmenšování velikosti a fragmentace populací, ubývání přirozených stanovišť a jejich degradace jsou jedny z nejčastějších příčin ohrožení druhů.

Ohrožení ekosystémů

Na druhou stranu je specifická biologická entita mezi společenstvem a krajinou nesporně užitečná, v našem případě mj. Ekosystémová diverzita se určuje obtížněji než druhová nebo genetická rozmanitost právě proto, že skutečně funkční hranice společenstev a ekosystémů jsou obvykle jen těžko rozpoznatelné. Svědčí o tom mj. přítomnost četných ekotonů, přechodových zón mezi dvěma dobře vymezenými ekosystémy.Výjimku z uvedeného pravidla představují jasně izolované ekosystémy (ostrovy, horské hřebeny) nebo ekosystémy vymezené příslušnými procesy: v druhém případě máme na mysli kupř. povodí vodních toků nebo mangrovové porosty rostoucí v prostoru mezi přílivem a odlivem nebo těsně u něj. Situaci rovněž ztěžuje nepřeberné množství typů ekosystémů.

Dlouhou dobu byl za nejúspěšnější pokus o klasifikaci ekosystémů považován návrh na třídění půdního krytu (DiGregorio & Jansen 2000). Nicméně po několikaletém intenzivním úsilí předložila IUCN, konkrétně CEM, propracovaný návrh na klasifikaci ekosystémů (Keith et al. 2020, 2022). Zatímní zkušenosti potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů a nižších taxonů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje. Totéž se vztahuje také na ekosystémy.

Zatímco druhy fauny, flóry a dalších organismů ohrožuje nebezpečí extinkce, u ekosystémů představuje obdobné riziko jejich zhroucení. Na rozdíl od prokazatelně vyhubených nebo vyhynulých druhů jsou zhroucené ekosystémy nahrazeny jinými. Ochránce přírody ale zajímá nejen to, zda určitý ekosystém plošně ubývá, nebo se naopak rozšiřuje, ale i to, jak úspěšně funguje. Ekologové si v tomto případě vypomáhají podobenstvím s lidským zdravím. Jestliže se necítíte dobře, zajdete k praktickému lékaři. Ten vás může poslat na řadu vyšetření u jednotlivých specialistů a po jejich ukončení stanoví diagnózu.

Kolektiv expertů, zabývajících se přípravou červeného seznamu celosvětově ohrožených ekosystémů, neměl před sebou právě jednoduchý úkol. Stejně jako u kritérií pro zařazování druhů do červených seznamů museli odborníci obecně použitelné přístupy přeměnit v jednoznačné kvantitativní hodnoty. První návrh kritérií byl uveřejněn po třech letech intenzivních diskusí (Rodríguez et al. 2011). Později byl doplněn o nepřekrývající se kategorie a návodné příklady jejich použití (Keith et al. 2013). Rada IUCN uvedenou metodiku oficiálně schválila o rok později (Keith et al. 2015). Aby se v co největší míře omezily potíže související s vymezením ekosystémů, byly následně zpracovány obsáhlé pokyny pro aplikaci kritérií a kategorií v různém prostorovém měřítku (Bland et al.

Hodnocení určitého ekosystému začíná syntézou dostupných znalostí a informací o něm. Může jít o jeho popis, kupř. prostřednictvím charakteristických druhů, procesů, funkcí a dalších znaků, mapové podklady o jeho minulém, současném a předpokládaném budoucím rozšíření, určení hlavních vnějších činitelů (hnacích sil), jež jej ovlivňují, prostorová data a indikátory trendů ekologické integrity.

Ekologická integrita označuje stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biologické rozmanitosti. Postihuje proto kapacitu ekosystému podporovat a udržet vyrovnaný, celistvý a adaptivní celek s druhovým složením, prostorovou strukturou a probíhajícími procesy srovnatelnými s přírodním ekosystémem příslušné oblasti (Noss 1990, Pimentel et al. 2000, Plesník 2010a, 2010b, 2023a, WCS 2019, Karr et al.

Kritéria se tak zaměřují jak na prostorové rozšíření hodnoceného ekosystému (A-B), tak na dva prvky ekosystémové integrity (C-D), a to jak v minulosti (nejméně padesátiletá historie), přítomnosti a budoucnosti (výhled 50 let). Protože se různé typy ekosystémů mohou měnit rozdílnými cestami a mechanismy, poškození ekosystému (i.e. snížení integrity podle kritérií C a D) se hodnotí pomocí veličin specifických pro určitý ekosystém a vztažených k jeho zhroucení.

Splnění jakéhokoli z výše uvedených kritérií kvalifikuje daný ekosystém pro zařazení do příslušného stupně ohrožení. Každý ekosystém by měl ale být hodnocen všemi kritérii, pro která jsou k dispozici údaje, přičemž využita by měla být nejlepší dostupná data. Výhodou zůstává, že uvedenou metodiku je možné použít pro hodnocení jak suchozemských, vnitrozemských vodních, mořských a pobřežních ekosystémů, tak v různém měřítku, i.e. Červený seznam ohrožených ekosystémů využívá většinu kategorií ohrožení uplatňovaných v druhových seznamech, a to od nejméně ohroženého: Málo dotčený (LC), Téměř ohrožený (NT), Zranitelný (VU), Ohrožený (EN) a Kriticky ohrožený (CR).

Stejně jako v případě druhů spadají také ekosystémy klasifikované v kategoriích VU, EN a CR mezi obecně ohrožené. Kategorie Vyhynulý nebo vyhubený (EX) a Vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě (EW) musely být, jak jsme již uvedli, v případě ekosystémů nahrazeny kategorií Zaniklý (CO), označující jejich zhroucení. Analogicky s druhy zavádí IUCN také kategorie Ekosystém, o němž jsou nedostatečné údaje (DD) a Nevyhodnocený (NE).

Přestože se klasifikace ohrožení ekosystémů zánikem netěší takové pozornosti, jako je tomu v případě druhů, do roku 2024 vyhodnotilo z tohoto hlediska všechny suchozemské ekosystémy 63 států. V případě mořských ekosystémů šlo o 32 zemí, kdežto soupisy ohrožených sladkovodních ekosystémů včetně mokřadů uveřejnilo 42 států. V řadě dalších zemí proběhlo hodnocení určitých dílčích souborů ekosystémů, kupř. lesů mírného a tropického podnebného pásu v Severní a Jižní Americe.

Protože se doporučuje provádět klasifikaci ohrožení ekosystémů každých pět až deset let, červené seznamy ekologických soustav již opakovaně vyšly kupř. v Norsku, Finsku a Jihoafrické republice (Nicholson et al.

Je zřejmé, že sestavení červeného seznamu ohrožených ekosystémů na jakékoli úrovni bude vyžadovat velké množství důvěryhodných údajů. V některých případech bude možné při sběru dat pro hodnocení ohrožení ekosystémů s úspěchem uplatnit výstupy dálkového průzkumu Země, a to včetně použití umělé inteligence (Plesník & Plesníková 2023) nebo terénního mapování biotopů.

Na druhou stranu červené seznamy ohrožených ekosystémů najdou zcela určitě vhodné uplatnění při naplňování klíčového strategického dokumentu přijatého Úmluvou o biologické rozmanitosti - Kchun-mingsko-montrealského globálního rámce pro biologickou rozmanitost (KMGBF, UNEP 2022c, 2022d, Plesník 2023b). Byly odsouhlaseny přímo jako titulkový indikátor A1 doporučený smluvním stranám úmluvy pro monitorování realizace KMGBF (Nicholson et al.

V roce 2024 publikovala IUCN vůbec první červený seznam v celosvětovém měřítku ohrožených ekosystémů. Odborníci si pro zmiňovaný soupis zvolili specifické, ale relativně dobře vymezitelné ekosystémy, o nichž již určitou dobu víme, že se celkově nenacházejí v příznivém stavu - mangrovy (IUCN 2024b).

V některých případech se výstupem obdobné klasifikace, zejména pokud vycházela z mapování stanovišť, staly červené seznamy ohrožených biotopů, i když při ní byla využita, byť občas upravená, metodika IUCN pro zařazování ekosystémů do červených seznamů. V Evropě je důvodem popsaného stavu jednak tradice, jednak mezinárodní právní normy pracující s typy přírodních stanovišť. V ČR takto vyšel stále ještě nedoceněný Červený seznam ohrožených biotopů České republiky (Chytrý et al. 2019, 2020). Autoři z ČR se významně podíleli i na přípravě Evropského červeného seznamu ohrožených biotopů, pochopitelně v případě suchozemských a sladkovodních stanovišť (Janssen et al. 2016). První část mimořádného díla zahrnovala mořské biotopy (Gubbay et al. 2016).

Kompletní Červený seznam IUCN v nejaktuálnější verzi je dostupný na internetu na stránce www.iucnredlist.org.

tags: #kategorie #celosvetoveho #cerveneho #seznamu #ohrozenych #druhu

Oblíbené příspěvky:

• Čínské ovzduší
• Společenstva a ekosystémy
• Příroda Severní Ameriky
• Jeseníky: Klima
• Přírodní pleťový olej