Proč je Evropa v ohrožení: Pohled sociologa Jana Kellera

V posledních letech se sociolog Jan Keller zabýval nedobrou situací a nevábnými perspektivami středních vrstev. Mnoho autorů britské, francouzské, německé či italské sociologie se shoduje v tom, že zejména potomky dnešních středních vrstev čeká výrazný sociální propad, pokud se existující trendy nezastaví.

Podobná situace byla v Evropě ve 20. a 30. letech 20. století. Tehdy byli existenčně ohroženi zaměstnanci veřejného sektoru, ale i drobní podnikatelé a živnostníci. Víme, jak to skončilo. Mnozí z nich propadli statusové panice a uvěřili demagogickým vůdcům.

Střední vrstvy jsou totiž oporou demokracie pouze v případě, pokud se jim daří poměrně dobře a pokud mají naději, že jejich potomci na tom nebudou hůře než rodiče. Tato důvěra se v Evropě postupně vytrácí, což Keller považuje za hlavní riziko dalšího vývoje. Proto se chce v kampani obracet především na střední vrstvy, ať už z veřejného, anebo soukromého sektoru. I když jejich zájmy mohou být v konkrétních případech různé, v zásadě jsou na stejné lodi. A ta loď se potápí.

Podle Kellera, pokud je přílišným radikalismem hájení zájmů středních vrstev soukromého a veřejného sektoru, pak je skutečně radikál.

Spolupráce s ČSSD a Evropská Unie

Keller uvedl, že na shromáždění ÚVV ČSSD získal od zhruba 150 přítomných delegátů téměř 93% důvěru, což dokazuje, že ho neberou jako někoho, kdo by byl sociální demokracii cizí. Zdůraznil, že s touto stranou spolupracuje dlouhá léta.

Čtěte také: Důvody, proč je příroda lepší než město

Zhruba posledních patnáct let vypadal můj pracovní rytmus tak, že jsem studoval literaturu z jednotlých zemí západní části EU, chystal si přednášky a jezdil pravidelně přednášet především do Francie, ale také do Itálie a Španělska na téma komparace sociálních systémů Evropy, sociální exkluze a krize sociálního státu. Pokud se dostanu do Bruselu, budu se chtít těmto problémům věnovat dále.

Budoucnost Evropské Unie

Nejdůležitější otázkou současnosti je, kam se unie vydá. Silnější integrace, status quo nebo krok zpět k čistě ekonomické unii.

Keller je pro větší míru harmonizace (nikoliv pro unifikaci) například v otázce daní, pro jednotný postup například v otázce zahraniční politiky, ale zároveň pro maximální autonomii států i regionů v oblasti kulturní svébytnosti a svérázu. Pokud neprovedete určitou míru harmonizace daní, potom vám praktiky daňového dumpingu Evropu vcelku spolehlivě rozloží.

Není natrvalo možné, aby chudší země lákaly na nízké daně investory a přetahovaly pracovní místa ze zemí bohatších, zvyšovaly u svých bohatších sousedů míru nezaměstnanosti a zároveň se dožadovaly finančních transferů, které jim naplní státní kasu, jež je prázdná mimo jiné právě v důsledku snižování daní.

Z celkem 28 členských států je osm větších než my, má tedy i větší počet europoslanců. Zbylých dvacet středních a menších zemí má dostatek prostoru k tomu, aby vytvářely koalice a hájily společně své zájmy, pokud by usoudily, že jim větší země ubližují. Pokud by se Evropa rozpadla, obávám se, že žádný z velkých států by se zbytkem Československa takto trpělivě nejednal.

Čtěte také: Ekologické zemědělství v ČR: Vývoj

Není v silách EU vyrovnávat v krátkém čase rozdíly v absolutních hodnotách mezd anebo důchodů. Rozdíly jsou příliš vysoké. A pokud by se časem připojila Ukrajina, budou tyto rozdíly astronomické. Spíše by se mělo uvažovat o tom, jak například sblížit poměr mezi průměrnou a minimální mzdou v rámci jednotlivých členských zemí. Jestliže může fungovat jako celek Itálie se svými obrovskými rozdíly mezi severem a jihem, proč by nemohla fungovat Evropa. Tím spíše, že důvod pro soužití je v obou případech stejný.

Kulturní identita a otevřenost vůči muslimským zemím

Keller se domnívá, že s otevřeností vůči muslimským zemím by se mělo počkat až do doby, kdy budou i radikálnější muslimové tak tolerantní a natolik otevření jiným názorům a kulturám, jako byli a stále ještě jsou ve své většině Evropané. Na druhé straně bychom neměli zavírat oči před tím, že v mnoha evropských zemích sílí xenofobie, nesnášenlivost a pocit vlastní výlučnosti.

Taková hnutí se formují vždy, když se velká část společnosti propadá do nejistoty, anebo dokonce beznaděje. Zájem západních zemí o střední a východní Evropu postsocialistické státy mnohdy přeceňují - o to spíš, že v době zvyšujících se sociálních rozdílů mnohé západní metropole vnímají jako nemoderní přítěž i zbytek svých vlastních zemí.

Historická traumata a euroskepticismus

Keller vysvětluje, že Češi mají potřebu se intenzivně vracet k dějinným traumatům kvůli vnímání nesamozřejmosti a zranitelnosti našeho vlastního státu a jeho suverenity. Ze stejného důvodu u nás patrně sílí euroskepticismus. Hodně se jich však obává, že evropský projekt ve své současné podobě je jen jiným způsobem, jak nás o suverenitu a státnost připravit.

My máme trauma z naší slabosti a z porážek, Francouzi mají nemenší trauma ze své bývalé síly a ze svých vítězství v dobách kolonialismu. My jsme na tom svým způsobem lépe než oni. Svoje neúspěchy (dokonce i ty, za které si tak trochu můžeme sami) se snažíme vydávat za důsledek toho, že jsme byli vždy podrobováni a manipulováni silami zvenčí.

Čtěte také: Ekologické a ekonomické aspekty obnovitelných zdrojů

Zklamání ze Západu a přeceňování jeho zájmu

Keller upozorňuje, že o západní zradě se nepřemýšlí jenom u nás. Západ je sice nositelem zklamání, ale stejně tak i nadějí. Ale při troše evropského optimismu se i s takovým pocitem dá žít. Proč právě Západ? Je to směs dvou faktorů a každý z nás je má v sobě namíchány v jiném poměru. Jedním z těchto faktorů je pocit kulturní blízkosti. Rakouská mentalita je nám rozhodně bližší než nejen ruská, ale třeba i polská. Tím druhým faktorem je přitažlivost západní životní úrovně a kupní síly.

Obávám se, že politika impérií nemá tak úplně morální cíle ani u sebe doma. Proč by je tedy měla mít v zahraničí?

Identita Západu a proměna pohledu na EU

Od 80. let se toho s identitou Západu přihodilo tolik, že už by možná bylo na čase napsat druhý díl Unesené Evropy. Většina sociologických studií se shoduje v tom, že horní vrstvy v západních zemích si v podmínkách globalizace pěstují nadnárodní identitu. Identitu národní odsuzují jako přežitek, na kterém lpí jen ti méně úspěšní.

Londýn má blíže k New Yorku, ale i k Bruselu, Frankfurtu a Paříži než k anglickému venkovu a Barcelona se chce osamostatnit hlavně proto, aby nemusela doplácet na chudší části Španělska. Pokud je na této hypotéze něco pravdy, tak chudší země východní Evropy budou západním metropolím marně připomínat, že jsou jejich součástí a že by s nimi měly držet.

Pro ty nejúspěšnější je Evropská unie příliš malá, slibnější šance se otevírají především v Asii. Ti málo úspěšní mají pocit, že je pro ně Evropská unie zbytečná, či dokonce škodlivá. Jejich materiální situaci jim spíše zhoršuje konkurence laciné pracovní síly z Východu a Jihu. Navíc jim upírá právě jejich identitu, kterou si budují v měřítku národním.

Terorismus a reakce na něj

Keller se domnívá, že těch škod, které vyplynuly z útoku na Irák bylo nepoměrně více, než úspěchů v boji s terorismem a k tomu výzkumu.

Keller vysvětluje terorismus jako reakci na určitou deprivaci, a zároveň jej odsuzuje. Tvrdí, že je třeba postupovat tvrdou represí proti těm lidem, kteří udělali atentát v Madridu. To je naprosto pochopitelné, ale jestliže se nebudeme snažit pochopit proč to ti lidi dělají, tak nám žádná represe nepomůže.

Preventivní údery jsou cesta do pekla, protože jakmile připustíme preventivní údery jednoho státu, není žádný důvod, proč by jiný stát nemohl udělat preventivní úder.

Keller je přesvědčen, že terorismus vlastně proti nám využívá naše vlastní zbraně. On útočí našimi letadly na naše mrakodrapy, časem zaútočí zřejmě na naše atomové elektrárny, to znamená, my žijeme v rizikové společnosti a terorismus využívá všech těch rizik k tomu, aby nás poškodil.

Ideální řešení by znamenalo snižovat míru rizik, která jsou zabudovaná v naší civilizaci. Například z ekologického pohledu, z hlediska terorismu je perfektní, když lidé žijí ve velkých urbanizovaných celcích, kde nadělají hodně mrtvol s malým nasazením síly. Pokud by se obyvatelstvo více decentralizovalo, bylo by to ekologické a bylo by to jedno z protiteroristických opatření.

Korupce v České republice

Václav Žák uvádí, že česká společnost není zvyklá jednat nekorupčně a dokaď, kdo z nás nepoužije čas od času služební telefon k soukromého hovoru, kdo z nás není ochoten si neříct o stvrzenku v obchodě, když evidentně ví, že to bude sloužit daňovému úniku. Je to do jistý míry pozůstatek totality určitě . Je to dáno tím, že moderní velká společnost funguje na neformálních vazbách a my jsme pořád zvyklí prosazovat tradiční hodnoty. Tradiční hodnoty jsou korupční.

Lidé, kteří jednají v korupčním prostředí, by neměli jednat bez magnetofonu. Tady se dá, společnost je v určitém stavu, ale dá se tomu opravdu pomoct změnou...

Ekonomická situace Evropy

Česká národní banka pojmenovala pesimistický scénář vývoje evropské ekonomiky jako "Evropa v depresi". Dokument obsahuje černou vizi víceletého propadu ekonomiky, poklesu cen nemovitostí, vysoké procento nesplacených úvěrů a malé zisky bank. Úspory ve státních pokladnách evropských zemí podvazují růst ekonomik. Klesají reálné příjmy lidí, zvyšuje se počet lidí bez práce. A roste i počet lidí ohrožených chudobou.

Podle České národní banky si tuzemský finanční sektor vloni i v prvním čtvrtletí letošního roku zachoval nebo dokonce posílil svou odolnost. A to jak z hlediska kapitálu, tak i likvidity.

Michal Mejstřík vidí rozpor v tom, že na jedné straně by se Evropa chtěla co nejvíce integrovat, a na druhé straně jsou v národní politice jednotlivých států i v politice Bruselu velice výrazné prvky neoliberální politiky. Myslí si, že neoliberální Evropa je nesmysl přímo z definice. Základem neoliberálismu je svobodná konkurence, jestliže si budou jednotlivé státy svobodně konkurovat, tak některé budou vítězné, jiné budou poražené a v rámci svobodné Evropy potom vždycky po každém tom kole zápasu, Evropa vezme, Brusel vezme peníze z kapes těm vítězům a přesype je do kapes těm poraženým, aby mohlo naběhnout další kolo sjednocování, ale velice antagonistického sjednocování Evropy.

Tomáš Tomčány uvádí, že jedním z rizik pro české bankovnictví je bankovní unie, která by přenesla část pravomocí České národní banky na Evropskou centrální banku a české banky by byly dohlíženy pod stejným měřítkem, jako například řecké banky.

Některé země jsou napřed a k těm patří nepochybně Německo. Nezapomeňme, že to byla dokonce vláda sociální demokracie společně vlastně i levicově orientovaným Zelenými, která prosadila třeba reformu hard 4, něco podobného ve Francii neznáme. A já na tom neshledávám nic neoliberálního, je to prostě uznání reálného faktu, že v určité chvíli sociální stát nemá takovou prostor pro velkorysost a dívat se na Evropu jenom zevnitř, a to si myslím, že to je ten, to je bohužel momentálně ten dominující pohled například z některých politiků ve Francii, že je hrozně nebezpečné.

Evropa si na sebe vzala skutečně velké břímě, a to velké břímě spočívá v tom, že garantuje něco, co je negarantovatelné. A garantuje to takovým způsobem, že ty země jižního křídla, které se domnívaly, že mohou zvyšovat svůj životní standard, nade všechny meze, tak docela závažným způsobem narazily.

Ty banky začaly správně riziko vnímat velmi odlišně a to svoje původně chybné chování, v tom se asi shodneme, tak vlastně začaly korigovat. A já oceňuju, že ten systém, který máme před sebou, někdo může říci neoliberální, ale je to systém, který vlastně má tu zpětnou vazbu. To co totiž, když jenom připomenu ten systém, který jsme tady zažili před rokem 1989, tak ten měl fatální vadu, že žádnou zpětnou vazbu neměl.

Banky nasadily tu sebereflexi na tu zpětnou vazbu zrovna takovým způsobem, že to finančně poškozuje nízkopříjmové skupiny a celá patra středních vrstev. Zatímco ti bankéři, kteří za všemi těmi operacemi stáli, tak si odnesli zlaté padáky a teď třeba už nemá pracovní vrtulník, ale už zbyl mu jenom pracovní Mercedes.

Počet lidí, kteří padají k hranici chudoby, je to každý 10. Česká republika před transfery je míra ohrožení příjmovou chudobou 37,2 % a po transferech 9 %. A když se podíváme na všechny sousední země včetně Maďarska, Rakouska, tak tam ta míra ohrožení osob příjmovou chudobou je mnohem vyšší.

Čínský kapitalismus je tak dramaticky ostrý, je to takový korporativismus, kombinovaný vlastně tímto tady, tím jejich způsobem řízení, který se datuje možná od Konfucia, ale který na té standardní úrovni je skutečně tím nejdrastičtějším a nejostřejším kapitalismem a ať chceme, nebo nechceme, tak je to ekonomika, která už v tuto chvíli je druhá největší na světě a já nemůžu předstírat tady v Evropě jakousi oázu klidu a pevně věřit, že ty všechny větry se okolo nás přeženou a že já si tady budu přerozdělovat ten stále menší koláč.

Minulý rok kleslo pod práh chudoby v České republice tolik lidí, že by se s tím dalo naplnit jedno krajské město. 86 tisíc lidí, to máte skoro Hradec Králové, nebo to máte Plzeň, od dětí až po seniory, to je fakt, s tím se nedá nic dělat. Další fakt, ty domácnosti, které jsou chudé, chudnou rychleji než ostatní domácnosti.

Za posledních 5 let potraviny vzrostly o 16 %, bydlení, energie o 37 % a léky vyletěly o 41 %. Zase dalo by se to statisticky zpochybnit, protože my víme, že největší složkou, položkou ve výdajích domácností jsou výdaje na bydlení. To, že vyletěly léky o 41 % může být zavádějící, protože ty léky tvoří 2-3 % výdajů domácností. Ale u těch lidí, zejména seniorů, u starších lidí, u handicapovaných lidí, kde ty léky tvoří velkou část výdajů, tak ti jsou skutečně v zoufalé situaci.

Česká republika v posledních dvou letech měla historicky nejúspěšnější sektor exportu, který právě kompenzoval, významně kompenzoval vlastně ten pokles domácí spotřeby, to znamená vytvářel pracovní místa, smysl toho konání je, vytvářet ten větší koláč, který se potom jaksi lépe rozděluje.

Radar v České republice - názory Jana Kellera

Jan Keller říká: "Zbrojení a vystupování z pozice síly jen znásobuje existující rizika, místo toho, aby je účinně zvládalo. Konkrétní případ umístění amerických vojenských základen ve dvou zemích střední Evropy je důkazem toho, že vlády, které tímto způsobem postupují, nemají v úmyslu rizika tlumit, chtějí z nich naopak profitovat pro temné mocenské cíle. Uvažované základny jsou jen prvým krokem na cestě, kdy Evropa se má stát rukojmím svářících se vojenskoprůmyslových komplexů dvou největších zemí světa, které se sobě až nápadně začínají podobat svojí neschopností řešit své vlastní problémy. Pokud by se Evropa stala hříčkou těchto sil, ztratila by právo považovat se za nositelku hodnot, které si zaslouží úctu a následování.

Keller se domnívá, že způsob, jakým Bushova administrativa prosazuje demokracii v Iráku, je otřesný a pro Ameriku zahanbující. Budoucí právní statut amerických vojáků na našem území není znám nejen občanů, ale ani poslancům. Zná ho možná jen pár vyvolených ve vládě a z jejich mlčení lze usuzovat, že se nemají čím chlubit. Vláda nebere ohledy na názor většiny voličů patrně proto, že se domnívá, že jí stačí podpora několika procent vlivné finanční elity a medií v kombinaci s nezájmem velkého množství voličů k tomu, aby vyhrála jakékoliv volby. Tuto vládu nezajímá, co potřebujeme my. Má jasno v tom, co potřebuje ona sama, a tyto priority ze svých mocenských pozic zcela důsledně hájí. Výhodou fungující demokracie je, že si tyto pozice zatím nemůže uchovat doživotně a dědičně. Můžeme se připravit na to, že se o to budou snažit.

Keller uvádí, že ve hře jsou velké peníze investorů a mocenské zájmy politicky silných zahraničních kruhů. Proto naši vládní politici nemají svobodu chovat se jinak, než jak se chovají. Kdyby postupovali podle svého svědomí (předpokládejme na chvíli, že nějaké mají), museli by z politiky odejít a začít se živit úplně jinak.

Mnoho údajů ve zprávách objednaných vládou se průběžně mění, jsou opravovány s tím, že definitivní měření bude možné provádět až po instalaci radaru v Brdech. To jinými slovy znamená, že lidé v širokém okolí se změní v jakési pokusné králíky. Pokud bude měřením zjištěno, že záření je nebezpečnější, než se původně předpokládalo, bude Středočechům dávka snížena. Pokud bude záření shledáno neškodným, bude možno jim dávku zvýšit. Keller je rozhodně proti tomu, aby se dělaly pokusy na Středočeších.

Domnívá se, že otázka zdravotních dopadů je vládou záměrně stavěna do popředí. Pokud by se totiž zjistilo, že je to z krátkodobého hlediska v normě (co to může napáchat z hlediska dlouhodobého, to nikdo dnes zodpovědně říci nedokáže), pak se budou stoupenci radaru tvářit, že je vše v naprostém pořádku. Osobně zde nechci radar ani v případě, že by vládní odborníci náhodou zjistili, že má léčivé účinky.

Idealní strana, kterou bych si přál volit, je strana s výrazně ekologickým programem, která by dělala takovou politiku, aby v naší zemi příkře nenarůstala sociální nerovnost, a která by se angažovala v boji s korupcí. A to nejen svými proklamacemi, ale fakticky. Bohužel žádná taková strana na naší politické scéně dnes není.

Po každé změně režimu přichází po počáteční euforii vždy období, kdy k moci se dostávají noví hlupáci a noví diletanti. Nestojíme tedy před nijak novým a ojedinělým problémem. Ví se také, že systém politických stran podporuje mnoha různými způsoby korupci a manipulaci s občany. Má tendenci degenerovat ve vládu nových oligarchií, které mohou zcela bez kontroly hromadit majetek díky tomu, že spolehlivě kontrolují moc. Jejich slabina je v jediném. Časem vždy začnou potlačovat demokracii, která se jim hodila jen k tomu, aby se k moci dostali.

Je třeba, abychom využívali svých demokratických práv, upozorňovali nahlas na to, co dělají, přesvědčovali lidi, aby je už nevolili. Tak se časem dostanou na jejich místa jiní lidé, kteří budou vystaveni stejným svodům. Budou ale vidět, jak neslavně dopadli jejich předchůdci. Demokracie není ničím jiným než tímto věčným procesem.

Dvě věci jsou nejdůležitější. Za prvé se lidé, kteří jsou proti radaru, nesmějí rozkmotřit mezi sebou. Je to hnutí velmi nesourodé, což je určitě dobře. Zároveň z toho ale plynou výhrady jedněch vůči druhým. Tyto výhrady je třeba nechat si na dobu, až bude nebezpečí radaru zažehnáno. A druhá věc s tím úzce souvisí. Je třeba si dávat pozor na provokace.

Jestliže vláda uvolnila 15 milionů na přesvědčovací kampaň, bylo by velmi nepravděpodobné, pokud by určitá část z toho nebyla věnována na akce, které mají za cíl kompromitovat odpůrce radaru v očích veřejnosti. Je to ta nejpřímější cesta, jak získat pro radar u nezasvěcených lidí podporu. Vždycky platilo, že když očerníte protivníka, stojí vás to méně úsilí, než když pracně vyvracíte jeden po druhém jeho věcné argumenty.

Skutečnost je taková, že dnešní mocní by si hrozně rádi hráli na demokraty, ale přitom by potřebovali, aby lidé byli zticha jako dříve. Ale takhle by to nešlo. Buď začnou respektovat názory svých spoluobčanů, kteří je koneckonců k moci dostali, anebo vyjde najevo, že vlastně žádnými demokraty nejsou.

tags: #keller #proc #je #evropa #v #ohrozeni

Oblíbené příspěvky:

• Emise a porno
• Recyklace polystyrenu v ČR
• Studie o kolísání klimatu
• Co je Ekologický Program?
• Správné značení obalů