Klimatická variabilita zahrnuje všechny změny klimatu, které trvají déle než jednotlivé povětrnostní jevy, zatímco pojem klimatická změna se vztahuje pouze na změny, které přetrvávají po delší dobu, obvykle desítky let nebo déle. Klimatická změna se může vztahovat na jakékoli období v historii Země, ale tento pojem se dnes běžně používá k popisu současné klimatické změny, často označované jako globální oteplování.
Planetární klima vzniká souhrou velkého množství fyzikálních procesů: sluneční záření je hlavním zdrojem energie, skleníkové plyny mění prostup tepelného záření atmosférou a ovlivňují tak celkovou energetickou rovnováhu planety, oceánské a atmosférické proudy distribuují teplo do různých oblastí planety.
Klimatický systém získává téměř veškerou energii ze Slunce a vyzařuje energii do vesmíru. Rovnováha příchozí a odchozí energie a průchod energie klimatickým systémem představuje energetickou bilanci Země. Pokud je příchozí energie větší než odchozí energie, je energetická bilance Země kladná a klimatický systém se otepluje. Energie, která prochází klimatickým systémem Země, se projevuje v počasí, které se liší v geografickém měřítku a v čase. Dlouhodobé průměry a proměnlivost počasí v určitém regionu tvoří jeho klima.
Faktory, které mohou ovlivňovat klima, se nazývají klimatické vlivy nebo „mechanismy ovlivňující klima“. Patří mezi ně změny slunečního záření, změny oběžné dráhy Země, změny v odrazivosti (tzv. albedo) kontinentů, atmosféry a oceánů, dále horotvorné procesy, kontinentální drift a změny koncentrace skleníkových plynů. Vnější vlivy mohou být buď antropogenní (např. zvýšené emise skleníkových plynů a prachu), nebo přirozené (např. změny slunečního záření, oběžné dráhy Země, sopečné erupce).
Hlavní příčinou změny klimatu je tzv. skleníkový efekt. Některé plyny v zemské atmosféře se chovají trochu jako skleněné tabulky skleníku - zadržují sluneční teplo a nedovolují mu uniknout ven, v tomto případě zpět do vesmíru. To vede ke zvyšování teploty na povrchu Země. Mnohé z těchto skleníkových plynů se v přírodě běžně vyskytují, nicméně v důsledku lidské činnosti se koncentrace některých z nich v atmosféře zvýšila.
Čtěte také: Klimatické podmínky
Jedná se zejména o tyto plyny:
Ke globálnímu oteplování nejvíce přispívá CO2 produkovaný lidskou činností. Do roku 2023 se jeho koncentrace v atmosféře zvýšila na 51 % nad úrovní před průmyslovou revoluce (před rokem 1750). Jiné skleníkové plyny, které vznikají v důsledku lidské činnosti, jsou uvolňovány v menším množství. Metan má na skleníkový efekt větší vliv než CO2, jeho životnost v atmosféře je však kratší. Oxid dusný, stejně jako CO2, je skleníkový plyn s dlouhou životností, který se v atmosféře hromadí v průběhu desetiletí až století.
Čím vyšší jsou koncentrace CO2 v atmosféře, tím vyšší je teplota planety. Zvýšení koncentrace oxidu uhličitého o 10 ppm způsobí oteplení planety asi o 0,1 °C - tento vztah je přibližný, ale dostatečně přesný, aby byl užitečný k odhadům budoucího vývoje. Často se jako citlivost klimatu nazývá oteplení, ke kterému by došlo při zdvojnásobení koncentrací CO2.
Pozemské klima není statické, ale cyklicky se mění. Chápeme-li jeho proměnlivost v geologické historii, hovoříme o klimatických změnách. O recentní míře proměnlivosti klimatu se jednoduše hovoří jako o klimatické změně.
Během čtvrtohor se vystřídalo několik dob ledových (glaciálů) a meziledových (interglaciálů). Globální výkyvy klimatu s rychlými začátky a různě dlouhou dobou trvání nejsou neobvyklé. Doba poledová (holocén) je kvalitativně totožná s dobou meziledovou. Každá ze známých dob ledových a meziledových měla ale neopakovatelný průběh.
Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu
Při deglaciaci zasahovaly prostředí Evropy krátkodobé, ale velmi intenzivní klimatické zvraty. Středoevropský pozdní glaciál charakterizují tři chladné nárazy (stadiály): starší dryas (DR1), střední dryas (DR2) a mladší dryas (DR3), mezi nimiž se udály dvě teplejší období (interstadiály) Bölling (BÖ) a Alleröd (AL). Během dryasových stadiálů se průměrná roční teplota ve střední Evropě pohybovala v rozmezí -1 až 0 °C, zatímco během interstadiálů stoupala až na +3 °C.
Před 15-14,6 tisíci lety docházelo k rychlému borcení kontinentálního zalednění. Tající vody a ledovce rozvrátily oceánskou cirkulaci, což se odrazilo v následném zpomalení až zastavení deglaciace v celé Evropě. Tyto události se označují jako Heinrich (H) eventy.
V souvislosti se skokovou změnou letní severní insolace nastávaly Dansgaard-Oeschger (D-O) eventy, při nichž během 30 let docházelo k oteplení o 5-10 °C. Přísuny tajících vod do Atlantiku ze Severní Ameriky před 13,5 tisíci lety vyvolaly rozsáhlé změny v toku Golfského proudu. Projevily se výskyty jižního oceánského pirátství a ochlazením oceánu. Byla rozvrácena termohalinní cirkulace (THC) oceánu, na dobu 2-3 tisíc let došlo k zastavení ústupu zalednění z Evropy a nastalo stadiální ochlazení.
První ústup zalednění z Evropy vrcholil přibližně před 13 tisíci lety. Období před 13-11,5 tisíci lety bylo provázeno chladnými nárazy, avšak v období před 12,6-11,1 tisíci lety prošly některé světové regiony postupně rychlým oteplením, kdy se během 1500 let průměrná roční teplota zvýšila až o 4,3 °C. Grónsko zásadní oteplení zasáhlo v úseku dlouhém pouhých 10-20 let, během něhož došlo ke skokovému vzrůstu průměrných teplot o 5 °C.
Spodní holocén byl teplý a vlhký. Pro střední a svrchní holocén se stala charakteristická střídání chladných/vlhkých a teplých/suchých období. Evropské klima před přibližně 4,1 tisíci lety bylo svérázné v nepravidelně rostoucích a klesajících srážkách a mírně chladných výkyvech. Před 3,2-2,7 tisíci lety se staly typické chladné a vlhčí podmínky, charakteristické chladnými léty a ochlazením, při němž průměrné teploty mohly být i o 1-2 °C nižší než dnes.
Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně
Úsek před 1,4-1,2 tisíci lety byl ve střední a východní Evropě poznamenán chladnými a vlhkými epizodami. V severozápadní Evropě a Alpách došlo ale k oteplení o 1,0-1,5 °C nad současný normál. Tyto změny souvisely s obdobím středověkého optima. Vlhké středověké pesimum představuje sérii chladných epizod, které přerušily klimatické optimum svrchního holocénu. Bývá datováno přibližně mezi roky 1350-1898. Předcházelo mu století zvýšeného výskytu bouří a chladných let. Mezidobí let 1400-1580 bylo provázeno výskyty mimořádných letních záplav v celé Evropě.
K hlavnímu rozšíření arktického zalednění a alpských ledovců ve svrchním holocénu došlo mezi lety 1680-1700. Vyvrcholením středověkého pesima byla tzv. malá doba ledová (1570-1898). Ta byla ukončena rychlým oteplením kolem roku 1900. Nastalo novodobé klimatické optimum, které pravděpodobně dosáhlo svého konce a opět přechází v období chladné s velkými letními záplavami.
Současná klimatická změna je způsobena činností člověka. Tím se výrazně liší od změn klimatu v minulosti. Spalování uhlí, ropy a zemního plynu a některé další činnosti mění složení atmosféry a přidávají do ní skleníkové plyny. Oteplení světa od druhé poloviny 19. století je zjevné.
Podle Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC) se na průběhu této současné změny účastní i člověk, protože svým působením mění své životní prostředí a zasahuje i do klimatogenních faktorů. Jeho vliv nelze z chápání přirozené proměnlivosti klimatu vyloučit.
Čtvrtá odhadová zpráva IPCC uzavírá, že antropogenní emise skleníkových plynů (CO2, CH4) do troposféry se projeví dlouhodobými vlivy na radiační bilanci zemského povrchu v horizontu až 1000 let.
Vyšší teploty a častější sucha nepříznivě ovlivňují zdraví lesů a pěstování potravin, vzestup hladin oceánů ohrožuje města na pobřeží a kvůli tání horských ledovců chybí voda v povodích, která jsou jimi napájena. To jsou příklady dopadů klimatické změny. Velikost dopadů, s nimiž se budeme setkávat v následujících desetiletích, přímo závisí na tom, kolik skleníkových plynů do atmosféry ještě vypustíme.
Každý ekosystém má svůj „bod zlomu“, tedy moment, kdy začne být změna přírodních podmínek natolik významná, že už ji tento ekosystém není schopen dále zvládat a „zlomí se“ - podobně jako větev stromu při příliš velkém zatížení.
Přestože klimatickou změnu nelze v současnosti snadno zcela odvrátit, včasná opatření mohou zlepšit celkový stav „soužití“ s ní. Klíčovým faktorem pro postupné vyrovnávání se s klimatickou změnou mohou být např. energetika, doprava, zemědělství a využívání půdy, průmysl a ekonomická opatření.
Mezinárodní koordinaci klimatické politiky zajišťuje hlavně UNFCCC (United Nations Framework Convention on Climate Change - Rámcová úmluva OSN o změně klimatu) přijatá v roce 1992. Kjótský protokol (1997) - První závazná mezinárodní smlouva ukládající průmyslovým zemím konkrétní cíle snižování emisí. Pařížská dohoda (2015, COP21) - Přijata 196 státy, jejichž cílem je udržet nárůst průměrné globální teploty výrazně pod 2 °C oproti úrovni před průmyslovou revolucí, optimální limit je 1,5 °C. Současně nastavená opatření s největší pravděpodobností nepovedou k naplnění cílů Pařížské dohody.
tags: #klimaticke #proudeni #zmeny #vysvetleni