Klimatické Změny: Vliv Člověka a Slunce

Průměrná teplota na naší planetě v uplynulém století rostla a tento trend nadále pokračuje. Podle některých lidí je to přímý důsledek lidské činnosti, především pak vypouštění množství skleníkových plynů do atmosféry. Je zřejmé, že množství slunečního záření dopadajícího na Zemi má naprosto zásadní vliv na teploty zde panující. Zvýší-li se tedy aktivita Slunce, lze očekávat i vyšší teploty na Zemi a naopak. Nicméně není zcela zřejmé, jak konkrétně se tento vliv projeví a jak jej kvantifikovat.

Podle jiné teorie vyšší sluneční aktivita - a s ní související silnější magnetické pole - vede k zeslabení přítoku částic kosmického záření do Sluneční soustavy. Tyto částice by přitom měly ionizovat atmosféru a spustit tvorbu oblaků. Pokud ovšem k Zemi vůbec nedorazí, množství oblačnosti v atmosféře se sníží a dojde k ohřevu planety. Pokud bychom tuto myšlenku přijali - aniž máme přímé důkazy o vlivu kosmického záření na tvorbu oblačnosti - můžeme mít nyní problém k vysvětlování.

Vědecké Důkazy Vyvracejí Vliv Slunce na Současné Oteplování

Vědci vyvrátili tezi, že za globální oteplování může zvýšená sluneční aktivita a že současná změna klimatu může být vysvětlena přirozeným cyklem Slunce, napsal deník Independent.

Analýzu provedli Mike Lockwood (Rutherford Appleton Laboratory, UK) a Claus Fröhlich (World Radiation Center, Švýcarsko). „Rozhodli jsme se provést jednoduchou a přímou analýzu potenciální role Slunce na nedávné klimatické změny a to bez použití jakýchkoliv výstupů počítačových modelů,“ zdůrazňuje Mike Lockwood. Poukazuje tak na fakt, že skeptici vlivu člověka na globální oteplování jej často zpochybňují kvůli závislosti na počítačových modelech.

Jako základní veličiny pro svou analýzu použili číslo charakterizující množství slunečních skvrn, aktuální stav slunečního cyklu, intenzitu magnetického pole Slunce, přítok kosmického záření a intenzitu slunečního záření. Když porovnali všechny tyto veličiny a jejich vývoj za posledních 40 let, ukázalo se, že sluneční aktivita dosáhla svého maxima v polovině 80. let minulého století a od té doby plynule klesá!

Čtěte také: Klimatické podmínky

„…všechny sluneční faktory, které by mohly ovlivňovat klima, se vyvíjejí ve špatném směru. Množství slunečních skvrn dosáhlo maxima v minulém století dvakrát. Naposledy to bylo v roce 1985 a od té doby charakteristické číslo klesá. Magnetické pole chránící Zemi před kosmickým zářením bylo naposledy v maximu v roce 1987 a od té doby klesá, zatímco intenzita kosmického záření byla v roce 1985 minimální a nyní vzrůstá.

Posledním ukazatelem je měření jasnosti Slunce. Ačkoliv se provádí teprve od roku 1977, ukazuje i menší časový rozsah dat, že hodnota přítoku slunečního záření rovněž klesá. „Po 20 let se přítok kosmického a slunečního záření vyvíjí v opačném směru a dosud jsme nezaznamenali žádný vliv na teplotu,“ říká Mike Lockwood.

Jedinou možností jak udržet souvislost mezi sluneční aktivitou a nárůstem globální teploty je připustil jisté časové prodlení mezi změnami na Slunce a jejich vlivem na Zemi.

Mike Lockwood a jeho kolega Claus Fröhlich ze Světového radiačního centra ve švýcarském Davosu vypracovali nejsilnější argument proti tvrzení, že současné oteplování je součástí přirozeného cyklu sluneční aktivity.

Analýza záznamů veškeré sluneční aktivity v posledních několika desítkách let - jako například slunečních skvrn a magnetických polí - ukázala, že od roku 1985 sluneční aktivita znatelně klesá, zatímco globální oteplování stále pokračuje. Mike Lockwood z Rutherford Appleton Laboratory v Chiltonu v Oxfordshire řekl: "V roce 1985 Slunce v každém ohledu udělalo naprostý obrat.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Historický Kontext a Klimaskeptici

Teorie, že minulé změny v solární aktivitě mohou vysvětlit některé změny klimatu před průmyslvou revolucí, vědci nezpochybňují, píše Independent. V předchozích stoletích, například zejména mezi léty 1420 až 1570, kdy Vikingové museli opustit svá sídla v Grónsku, solární minima korespondovala s neobvykle chladným počasím. Stejně jako "malá doba ledová" v 1. století.

Avšak klimaskeptici tohoto využívají ve sporu, zda za globální oteplování mohou skleníkové plyny antropogenního původu. Například v pořadu Velký švindl globálního oteplování (The Great Global Warming Swindle), který uvedla britská televize Channel 4, byl vzestup solární aktivity v druhé polovině 20. Mike Lockwood řekl, že se rozčílil, když viděl dokumentaci, napsal Independent.

Tvůrci pořadu totiž odstřihli grafy teplot a cyklu slunečních skvrn z 80. let, protože oba jevy začaly jevit opačný trend. "Problém je, že teorie sluneční aktivity a klimatu byly zneužity při vysvětlování současného oteplování. Skeptikové převzali perfektně odvedenou vědeckou práci a znevážili ji," řekl Mike Lockwood.

Britská Královská společnost k tomu sdělila: "Existuje malá společnost lidí, kteří se snaží zmást veřejnost ohledně příčin klimatických změn.

Omyly o Příčinách Klimatické Změny

Mezi rozšířené omyly o příčinách probíhající klimatické změny patří třeba to, že by na to měl vliv záklon zemské osy, nebo Slunce. Je však probádané a prokázané, že současnou klimatickou změnu nezpůsobuje ani jedno z nich, přičemž vycházíme z těchto obecně známých Croll-Milankovičových cyklů a současných poznatků paleoklimatologie:

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

• V případě orbitálních cyklů Země se vzhledem k současné klimatické změně jedná o zcela jiné časové měřítko (desítky tisíc let versus desítky let), tedy v časovém měřítku současné klimatické změny je vliv jejich změny nepostřehnutelný.
• Celkové orbitální vlivy jsou v současnosti malé a dále se oslabují, což je dáno tím, že excentricita oběžné dráhy Země je malá a stále zvolna klesající.
• Pokud pomineme toto jiné časové měřítko a oslabující se orbitální vlivy, současná změna astronomických geometrických parametrů Země projevující se od poloviny holocénu směřuje k ochlazování, a to buď vlivem trendu precese zemské osy (krouživý pohyb) se letní oslunění vysokých severních šířek blíží minimu, tudíž se jedná o trend ochlazujícího, i když stále mírnějšího vlivu, nebo náklonem zemské osy, který je v současnosti průměrný a zvolna klesá, čímž klesá i oslunění vysokých severních šířek a vliv je tedy ochlazující a bude pokračovat ještě deset tisíc let.

Doby ledové se však v „dohledné“ době nedočkáme. Orbitální cykly Země neovlivňují roční úhrny záření zvenčí na Zemi. Jejich vliv se odehrává skrze změnu sněhové pokrývky (změnu albeda) vysokých severních šířek. Je-li tam v létě ozářenost silnější, pokrývka rychleji ubývá, více záření se pohltí. Je-li slabší (jak tomu bylo v posledních tisíciletích), pokrývka trvá z jara do léta déle. Nyní už je ale tento přirozený trend zcela zvrácen antropogenním zesílením skleníkového jevu.

A co se týče sluneční aktivity, ta se projevuje mj. množstvím slunečních skvrn, které kolísá zhruba v jedenáctiletém cyklu. S nimi souvisí i změna zářivého výkonu Slunce. Hodnoty maxim se nepravidelně mění a minima odpovídají stavu, když na Slunci téměř žádné skvrny nejsou. Rozdíl mezi příkonem energie na Zemi v období maxima slunečních skvrn oproti jejich minimu je asi 0,1 W/m2, což je změna o řád menší, než činí nynější přebytek příjmu energie Zemí oproti výdeji do vesmíru vlivem zesíleného skleníkového efektu atmosféry.

Zářivý výkon Slunce v posledních staletích mírně narůstal. Tento nárůst mohl mít určitý oteplující vliv. Od roku 1960 však zářivý výkon Slunce klesá.

V diskuzích o klimatické změně můžeme narazit na argument, že změny klimatu způsobuje sluneční aktivita nebo změna oběhu Země kolem Slunce. Slunce je hlavním zdrojem tepla pro Zemi. Proto dává smysl předpokládat, že změnu zářivého výkonu Slunce zde pocítíme na teplotě.

Slunce září díky termonukleární přeměně vodíku na helium. Tyto plyny jsou zde ve formě plazmatu (velmi horkého elektricky nabitého plynu) a pohyb elektrického náboje vytváří magnetické pole. Toky plazmatu způsobují, že Slunce má velmi silné magnetické pole. Jako každý magnet má severní a jižní pól. Během 11-letého cyklu se tyto póly vymění. Během tohoto cyklu Slunce zažívá tzv. solární maximum. Při něm je zářivý výkon Slunce větší než obvykle a jeho povrch je plný bouří a slunečních erupcí. Tuto fázi poznáme podle velkého počtu slunečních skvrn. Sluneční skvrna je narušení magnetického pole, které omezí tok horkého plazmatu na povrch. Proto je studenější a tmavší než okolní povrch. Solární minimum je naopak fáze slunečního cyklu, kdy je povrch klidný a s minimem slunečních skvrn. Zářivý výkon je v této fázi nižší.

Výkyvy ve sluneční aktivitě tedy existují a jsou pravidelné. Data o vyzařování Slunce a teplotě na Zemi. Na tomto grafu vidíme několik křivek. Žluté popisují zářivý výkon na 1 m2, který doputuje k vnější hranici atmosféry. Světlé křivky jsou konkrétní hodnoty, ty tlustší jsou 11leté klouzavé průměry (průměr za předchozích 11 let). Hodnoty ozáření Země Sluncem se během posledních 140 let pohybovaly mezi 1360 až 1362 W/m2. Vidíme, že ozáření Sluncem je celkem stálé. I při nejlepší vůli s uvažovaným rozsahem 2 W/m2 je proměnlivost dopadajícího záření cca 0,15 %. Během posledních 40 let ozáření Země Sluncem klesalo, zatímco teplota na Zemi prudce rostla.

Země obíhá kolem Slunce po dráze, která má tvar elipsy. Země rotuje kolem osy, která není kolmá na rovinu oběhu Země kolem Slunce. Úhel mezi osou rotace a kolmicí na rovinu oběhu Země kolem Slunce se mění v rozmezí 22,1°-24,5° v cyklu dlouhém 41 000 let. Na představu nejtěžší vliv na pohyby Země je axiální precese. Axiální precese je ve zkratce změna směřování zemské osy. V současnosti zemská osa míří na Polárku, a proto nám na severní polokouli Polárka ukazuje sever. To ale neplatí stále. Za pár tisíc let se směřování zemské osy změní a sever nám bude ukazovat jiná hvězda.

Mezi vědci panuje shoda na tom, že Milankovičovy cykly způsobovaly střídání dob ledových a meziledových.

1. Doba trvání těchto cyklů se pohybuje v řádu desetitisíců let. Jsou tedy příliš pomalé na to, aby způsobily současnou změnu klimatu, která trvá v řádu stovek let.
2. V současné době se nacházíme za vrcholem doby meziledové. To znamená, že z pohledu Milankovičových cyklů jsme v období, kdy by teplota už neměla růst a už vůbec ne současnou rychlostí.

Pokud jste předchozí videa z cyklu klimatických změn neviděli, tak se na ně podívejte, protože z nich toto video vychází a informace z nich zde budu často používat. Už víme, jak probíhají tepelné procesy na Zemi, skleníkový efekt, uhlíkový cyklus a další procesy spojené se zemským klimatem. Doposud jsme totiž jasně neprokázali, co je příčinou klimatické změny. Pracujeme pouze s teorií, že je za ni zodpovědný člověk vypouštěním skleníkových plynů. To, že se zvyšuje teplota na Zemi i koncentrace skleníkových plynů nutně neznamená, že tyto děje spolu souvisejí. To je zapotřebí dokázat.

Na tomto grafu od amerického úřadu pro atmosféru a oceány vidíme nárůst průměrné světové teploty nad světovou pevninou. Můžete namítnout, že je to je následek toho jak rozšiřujeme města a v nich je díky betonu prostě tepleji. Tomu ovšem realita neodpovídá, protože stejný rostoucí trend mají i teploty svrchních vrstev oceánů. Tam je nárůst pomalejší, protože voda lépe akumuluje teplo, ale i zde je nárůst je kolem 1 °C.

Tento teplotní nárůst z dlouhodobých měření je patrný na dalších 4 na sobě nezávislých měřeních celkové světové průměrné teploty (NASA GISS, Cowtan&Way, Berkley Earth, Met Office Hadley Center).

Růst mořské hladiny vidíme na tomto grafu od NASA. Začátkem 20. století bylo tempo růstu mezi 1,2-1,7 mm za rok, posledních 30 let pozorujeme nárůst 3,3 mm za rok. Tento nárůst je dán jednak skutečností, že teplejší voda zabírá díky teplotní roztažnosti větší objem a dále také díky tání ledovců, které do oceánů dodává další vodu. Zvyšující se hladinu moří a oceánů potvrzují jak místní měření na Zemi, tak satelitní data.

Na tomto grafu lze vidět pokles pH oceánů, což značí rostoucí kyselost vody. Ve videu o uhlíkovém cyklu jsme si vysvětlili, že tato kyselost je dána kyselinou uhličitou, která vzniká při pohlcování atmosferického oxidu uhličitého ve vodě.

Na tomto obrázku vidíme úbytek ledu Arktidy. Hodnoty v grafu reprezentují rozlohu zaledněné plochy v září, kdy je přirozeně rozloha zalednění nejmenší. Poslední data ukazují pokles rozlohy zalednění Arktidy o 13 % za dekádu. Toto tání se týká také pevninských ledovců, např.

Nepříliš známým projevem klimatických změn je prodloužení délky vegetačního období. Vegetační období je doba, ve které jsou rostliny aktivní - raší květy, rostou listy a plody.

Klima Země se tedy dynamicky mění. Než se pustíme do dalšího pátraní, je třeba si položit otázku, jestli je vůbec co zkoumat. Podívejme se tedy na historii vývoje teplot na zemi. Pro lepší kontext, zhruba v této době se Homo erectus naučil používat oheň k vaření. Logicky se můžete zeptat, jak můžeme mít záznamy teplot z tak dávných dob. Odpověď zní, že nemáme. Teploty ze vzdálené minulosti se neurčují z přímých měření, ale nepřímo, např.

Vidíme, že teploty se pohybovaly nahoru a dolů tak, jak se střídaly doby ledové a meziledové. Hodnoty na grafu jsou odchylky od průměrné teploty za posledních 1 000 let. Takže ano, i v geologicky nedávné historii bylo na Zemi tepleji. Má to ale dvě velká ALE. To první se vztahuje k cyklům dob ledových a meziledových. Vrchol poslední doby meziledové nastal před 6 000 lety a vlivem Milankovičových cyklů by se klima mělo lehce ochlazovat místo současného rychlého ohřívání.

Podle dat z NASA se rychlost teplotních nárůstů během posledního milionu let pohybovala v řádu 4-7 °C za 5 000 let. Navíc, pokud se podíváme na teplotní projekce klimatických modelů IPCC, tak se nezdá, že by tento rostoucí trend hodlal polevit. Na grafu vidíme různé prognózy vývoje teploty atmosféry podle toho, jak moc se odkloníme od spotřeby fosilních paliv.

Víme, že teplota na Zemi zažívá bezprecedentní nárůst. A také jsme si jisti tím, co za něj nemůže. Za změnu teploty nemůže poloha Země vůči Slunci, kterou ovlivňují Milankovičovy cykly - tento parametr by sám o sobě vedl Zemi k lehkému ochlazování. Vulkanická činnost způsobuje určité emise CO2 (cca 1 % oproti lidským emisím), zároveň však při velkých erupcích dochází ke značnému odrazu sluněčního záření na sopečném prachu v atmosféře.

Dále můžeme mezi podezřelé zařadit odlesňování. Je pravda, že kácením stromů snižujeme množství CO2, které stromy mohou z atmosféry pohlit. Na druhou stranu po vykácení lesa mají vzniklé holiny větší schopnost odrážet sluneční záření než původní lesy.

Přízemní ozón je další z možných příčin změn klimatu. Tento plyn již podle názvu není ozónem, který známe z ozónové vrstvy. Přízemní ozón vzniká složitými reakcemi UV záření a lidských emisí, např. oxidů dusíku. Tento ozón je pro lidské plíce dráždivý a stejně jako jeho stratosferický protějšek pohlcuje tepelné záření.

Často zmiňovaným faktorem ovlivňujícím klima jsou aerosoly. Jedná se o pevné nebo kapalné částice rozptýlené ve vzduchu. Za aerosoly můžeme považovat prach vzniklý např. ze spalování uhlí, dopravy, sopečných erupcí nebo pouští. Většina aerosolů rozptýlených v atmosféře odrážejí sluneční záření zpět do vesmíru, např. ale saze jej pohlcují. Aerosoly mají také silný vliv na tvorbu oblačnosti.

Důkazy o Vlivu Skleníkového Efektu

Pak zde stojí široce uznávaná teorie, že za klimatickou změnu může sílící skleníkový efekt. Jaké jsou ale pro toto tvrzení hmatatelné důkazy?

1. Z laboratorních měření víme, že skleníkové plyny zadržují stejné tepelné záření jako je to odcházející ze Země - brání tedy jejímu ochlazování.
2. Asi nejsilnější důkaz přichází ze satelitních měření. V roce 1970 bylo změřeno frekvenční spektrum odchozího tepelného záření ze Země a to samé bylo změřeno roce 1996. Na tomto grafu vidíme, že se snížilo množství odchozího tepelného záření přesně v těch frekvencích, jaké zadržují skleníkové plyny.

Když ale vyšponuje naše kritické myšlení ještě dále, musíme se zeptat na jednu otázku. Nyní se dostáváme se k argumentu, který často používají odpůrci vlivu skleníkových plynů na klima. A musím říct, že tento argument není vůbec hloupý. V dlouhodobém horizontu teplota na Zemi ovlivňuje množství množství oxidu uhličitého v atmosféře. Při pohledu do klimatické historie zjistíme, že spouštěčem střídání dob ledových a meziledových byly Milankovičovy cykly, které úpravou parametrů oběhu Země kolem Slunce ovlivňovaly množství energie dopadající na Zemi.

Ve chvíli, kdy bylo dopadajícího záření málo, tak na pólech přibývalo ledu - rostoucí množství ledu znamená více odraženého světla díky odrazivosti ledu. Což znamenalo další ochlazení a to zase více ledu atd., prostě klasická pozitivní zpětná vazba. S poklesem teploty vzduchu klesla teplota oceánu. S klesající teplotou roste schopnost oceánu pohlcovat CO2, takže CO2 je více pohlcován z atmosféry do oceánu a to má za následek slabší skleníkový efekt. V historii tedy změna teploty atmosféry opravdu způsobovala změnu obsahu skleníkových plynů v atmosféře. Tedy přesný opak co tady tvrdím mnoho videí v řadě. Znamená to tedy, že je celý koncept příčin klimatických změn špatně?

Odpověď zní - NE. Kdyby se oxid uhličitý uvolňoval z oceánů, tak by jeho množství v oceánu klesalo. My ale víme, že množství oxidu uhličitého v mořích a oceánech roste, protože roste jejich kyselost. S tímto grafem jsme se už setkali. Popisuje nám pokles koncentrací izotopu uhlíku C-14 v atmosféře. Ve videu o uhlíkovém cyklu jsme si vysvětlili, že tento uhlík je radioaktivní, s postupujícím časem se rozpadá a také, že ve fosilních palivech se tento uhlík nenachází. Nikde jinde tak nízké koncentrace uhlíku C-14 nejsou - ani ve vegetaci, v půdě, atmosféře, či oceánech.

Spalováním fosilních paliv se tedy do atmosféry dostávají plyny ochuzené o uhlík C-14, a proto jeho koncentrace v atmosféře klesá. To nám spolu s klesající koncentrací atmosferického kyslíku dává jasný a nezvratný důkaz toho, že za nárůstem skleníkových plynů v atmosféře je člověk a emise skleníkových plynů. Navíc zvýšené koncentrace skleníkových plynů svým výskytem odpovídají lidským zdrojům znečištění. Řetězec příčin a následků máme tedy prokázaný. S jistotou víme, že skleníkové plyny vznikající spalováním fosilních paliv a výrobou cementu zesilují skleníkový efekt, který zadržuje vyzařovanou tepelnou energii ze Země a ohřívají tak atmosféru.

tags: #klimatické #změny #člověk #slunce #vliv

Oblíbené příspěvky:

• Motivace k třídění odpadu
• Tipy pro mentální detox
• Výlety v Budějovicku
• Ekologická solární energie
• Dopad dopravy na životní prostředí v ČR