Kolik lidstvo vypouští emisí ročně?

22.03.2026

S blížící se klimatickou konferencí OSN (COP30) v Brazílii přinášejí světové organizace varování před nedostatečnými kroky ke snížení emisí. Podle OSN by současné klimatické plány omezily globální emise skleníkových plynů do roku 2035 jen o deset procent.

Generální tajemník OSN António Guterres varoval: „Nebudeme schopni udržet globální oteplování pod 1,5 stupně Celsia v nadcházejících letech.“ Klimatické plány, které dosud oznámily jednotlivé vlády, by podle částečné studie OSN snížily globální emise pouze o deset procent. Výkonný tajemník OSN pro klima Simon Stiell uvedl: „Lidstvo tak poprvé obrací křivku emisí směrem dolů, ale stále to zdaleka nestačí.“

Více než sto zemí své projekty nepředložilo včas, tudíž nebyly do studie zahrnuty. OSN následně do výpočtů doplnila údaje o Číně, Evropské unii a Spojených státech - i s nimi však vyhlídky zůstávají neuspokojivé.

Oxfam upozorňuje, že nejbohatší mají na růstu emisí nepřiměřený podíl, zatímco nové analýzy nevládních organizací identifikují 28 takzvaných „uhlíkových bomb“.

Od roku 2021 bylo také podle nových dat několika nevládních organizací (Lingo, Data for Good, Reclaim Finance, Éclaircies) uvedeno do provozu 28 rozsáhlých těžebních projektů ropy, plynu a uhlí, přestože mají potenciálně katastrofální dopad na klima. Tyto projekty studie označují jako takzvané „uhlíkové bomby“ - tedy těžební projekty, které během své životnosti vyprodukují více než miliardu tun oxidu uhličitého. Nejvíce projektů se nachází v Číně (43 procent), dále v Rusku (devět procent) a USA (pět procent).

Čtěte také: Energie z obnovitelných zdrojů

Kromě toho bylo od roku 2021 schváleno či spuštěno více než 2300 menších těžebních projektů, jejichž jednotlivé emise přesahují pět milionů tun CO2, což odpovídá ročním emisím města jako Paříž. Celkový emisní potenciál všech těchto projektů by byl jedenáctkrát vyšší než zbývající globální uhlíkový rozpočet, který by udržel oteplení pod hranicí 1,5 stupně Celsia.

Lidský faktor a emise CO2

Web Our World in Data popisuje vztah mezi koncentracemi skleníkových plynů a globálními teplotami: „Lidské emise oxidu uhličitého a dalších skleníkových plynů jsou hlavním faktorem globálního oteplování. Od začátku industrializace se průměrné globální teploty zvýšily přibližně o 1,3 stupně Celsia. Oteplování se rozložilo nerovnoměrně po světě - severní polokoule se oteplila více než jižní, v některých oblastech o více než pět stupňů Celsia.

Nespočet studií a článků podtrhuje roli lidského faktoru na emise oxidu uhličitého. Například podle páté hodnotící zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC) jsou emise a činnosti člověka příčinou téměř sta procent oteplení zaznamenaného od roku 1950.

Analýza webu Carbon Brief došla k podobnému závěru, s tím, že ačkoliv existují i přírodní faktory ovlivňující klima Země, kombinovaný vliv sopek a změn sluneční aktivity by v posledních padesáti letech vedl spíše k ochlazení než k oteplení.

Podle webu Our World in Data současné plány na snížení emisí CO2 již snížily budoucí oteplení oproti scénáři bez jakýchkoli opatření. Pokud by politiky pokračovaly stávajícím tempem, globální teploty by do roku 2100 vzrostly přibližně o 2,7 stupně Celsia proti předindustriální éře. Pokud by všechny země splnily své současné závazky, oteplení by se snížilo na 2,1 stupně Celsia.

Čtěte také: Digitální stopa: Příběh na Instagramu

Odlišná měření emisí CO2

Dle článku publikovaném na webu Our World in Data lze emise oxidu uhličitého měřit různými způsoby a každý ukazatel zdůrazňuje jiný aspekt odpovědnosti za klimatickou změnu.

Emise jednotlivých států ukazují, kolik která země aktuálně vypouští do ovzduší, ale nezohledňují velikost populace - větší země zkrátka produkují více emisí. Spravedlivější obraz poskytuje měření emisí na osobu (per capita), které ukazuje, kolik CO2 připadá na jednoho obyvatele. Tento pohled odhaluje výrazné nerovnosti: bohaté země mají násobně vyšší emise na hlavu než chudé.

Při hodnocení odpovědnosti je podle článku důležité také zohlednit obchod. Státy, jež mezi sebou obchodují, dováží a vyváží i „skryté“ emise.

Z dlouhodobého hlediska dle článku klimatickou nerovnost umocňují historické emise, které se v atmosféře udržují po staletí.

Globální emise CO2 dle regionů a zemí

V levé části jsou celkové roční emise světových regionů za rok 2023 v gigatunách CO2eq včetně procentuálního zastoupení (jedna gigatuna je miliarda tun). Plochy jednotlivých obdélníků odpovídají relativním emisím daného regionu. V pravé části jsou roční emise přepočtené na jednoho obyvatele daného regionu vyjádřeny v tunách CO2eq.

Čtěte také: Poplatky za odpad v ČR

Česká republika produkuje 0,114 CO2eq ročně, co odpovídá 0,22 % světových emisí na 0,13 % globální populace. Asie produkuje více než polovinu globálních emisí, zároveň však představuje 59 % globální populace. Z jednotlivých států má v absolutních číslech nejvyšší emise Čína. V Číně od roku 2021 funguje celostátní program pro obchodování s emisemi v sektoru výroby elektřiny, který mát být od roku 2025 má být rozšířený na další průmyslové sektory. V přepočtu na obyvatele má ze sledovaných regionů nejvyšší emise Austrálie a Nový Zéland - přibližně dvojnásobné v porovnání s obyvateli České republiky.

Obecným předpokladem bývá, že čím rozvinutější je země a ekonomika, tím více skleníkových plynů by měla vypouštět. Těchto deset zemí se podílí na celosvětové produkci CO2 z 68 %. Přitom ale dva největší znečišťovatelé (Čína a USA) tvoří téměř dvě třetiny této produkce (44 % celosvětových emisí). Čína přitom poměrně nedávno sesadila USA z nejvyšší pozice světového producenta skleníkového plynu CO2 a dnes se podílí již více než čtvrtinou na celosvětových emisích CO2.

Pokud bychom ale do výpočtů zahrnuli EU jako celek (28 členů), pak by historický vývoj vypadal následovně a EU by se tak stala třetím největším znečišťovatelem.

Jak je na tom Evropa

Země Evropské unie se v rámci Kjótského protokolu zavázaly k různým omezením svých emisí a EU jako celek si pak ve své klimatické politice určila řadu cílů, které chce do budoucna naplnit. Klimatická politika EU pak zahrnuje jak celoevropské prvky typu EU ETS, nebo zvyšování energetické efektivity zařízení, tak i národní politiky, které jdou ještě dál.

Evropský systém obchodování s emisními povolenkami (již zmiňovaný EU ETS) je hlavním nástrojem pro omezování (resp. regulaci) množství emisí vypouštěných do ovzduší z vybraných průmyslových a energetických sektorů. Jeho principem je, že každý emitent zařazený v systému EU ETS musí za každou tunu emisí skleníkových plynů zakoupit jednu emisní povolenku. Emisní povolenky se obchodují na trhu (obdobně jako komodity) za cenu, která odpovídá jejich aktuální potřebě na trhu.

EU dnes sice své závazky dané v Kjótském protokolu plní, ale často se ozývají hlasy, že svou politikou negativně působí na průmysl, který se tak stává méně konkurenceschopným ve srovnání se zeměmi, které politiky na ochranu klimatu nezavedly.

V celkovém srovnání zemí EU, je pak vidět ustálený a mírně klesající trend vývoje vypouštěných skleníkových plynů.

Vývoj emisí CO2 v čase

Následující graf ukazuje odchylku průměrné roční teploty od normálu 1961-1990. Červená čára ukazuje průměrnou hodnotu, šedé linie značí horní a dolní interval spolehlivosti. Prudký nárůst vidíme zejména od 80. let. Pravidelné nárůsty a poklesy lze připsat střídání dob ledových. Po dlouhou dobu nedosáhly koncentrace CO2 hodnoty 300 ppm (parts per million, molekul na jeden milion). Nyní jsou však již vyšší než 400 ppm. Pokud si graf přiblížíte na současnost (přetažením levého táhla pod grafem směrem doprava) uvidíte, že prudký nárůst začal především ve 20. století.

Následující graf ukazuje vývoj emisí CO2 dle jednotlivých regionů od roku 1750 až po současnost. Kliknutím na relativní škálu (zaškrtněte „relative“ v levém dolním rohu) se zobrazí relativní procentuální škála. Je dobře vidět, že v polovině 18. století lze připisovat takřka veškeré emise CO2 Evropě. Podíl Evropy se poté začal snižovat s tím, jak začaly CO2 emitovat i další části světa. Od poloviny 20. století vidíme výrazně se zvyšující podíl Číny a dalších zemí v Asii.

Pokud se podíváme na absolutní škálu, pak kolem roku 1900 činily globální emise CO2 přibližně 2 miliardy tun, zatímco o 115 let později, v roce 2015, už to bylo 36 miliard tun (18násobný nárůst).

Srovnávat emise jednotlivých zemí může být mírně zavádějící. Je totiž logické, že například Čína bude mít vyšší emise než Česká republika, protože se jedná o zemi s téměř 140x více obyvateli a více než stonásobnou rozlohou. V tomto směru je tedy vhodné přepočítat emise na počet obyvatel, tedy spočítat emise CO2 na jednoho obyvatele.

Nejvyšší emise na obyvatele mají země na arabském poloostrovu s rozvinutým ropným průmyslem - například Kuvajt nebo Spojené arabské emiráty. Ze zemí, které mají relativně vysoké emise CO2 na obyvatele v roce 2017 a zároveň se jedná o země s relativně vysokým počtem obyvatel, můžeme jmenovat například Spojené státy americké (16,24 t), Austrálii (16,90 t) nebo Kanadu (15,64 t). Celosvětový průměr činí 4,8 tun na osobu za rok.

Na první pohled by se mohlo zdát, že emise na osobu do značné míry souvisí s rozvinutostí dané země a životními standardy. To však úplně není pravda. Například řada velmi rozvinutých zemí v Evropě má na osobu emise CO2 relativně nízké - jmenovat můžeme třeba Švédsko (4,19 t), Velkou Británii (5,18 t), Francii (5,48 t). V České republice to podle tohoto zdroje dat z roku 2017 bylo něco málo přes 10 t na osobu. Podobně jako Česká republika je na tom například Německo nebo Nizozemsko.

Klíčovou roli v rozdílech mezi jednotlivými zeměmi v Evropě hraje zdroj energie.

Podíl jednotlivých zemí na globálních emisích

V současné době je největší množství emisí produkováno v Asii (53 %) - je to ale také kontinent, na kterém žije 60 % světové populace. Celkové emise Asie jako celku jsou tedy na obyvatele pod hranicí světového průměru. Ze všech zemí je nejvyšší množství emitováno v Číně a to s velkým náskokem (9,84 tun ročně), následují pak Spojené státy Americké (5,27 miliard tun). Celkově bylo v roce 2017 vyprodukováno 36,2 miliard tun CO2, Čína tedy emituje téměř 25 % globálního množství.

Severní Amerika s 18 % z globálního celku je svými emisemi velmi podobná Evropě (17 % globálního celku). V rámci Evropy (6,1 mld. tun) pak na EU-28 připadá 3,5 mld tun. Na další kontinenty pak v roce 2017 připadalo 1,3 mld tun (Afrika, 3,7 % světových emisí), 1,1 mld tun (Jižní Amerika, 3,2 % světových emisí), 0,5 mld tun (Oceánie, 1,3 % světových emisí).

V Asii má emise jednoznačně nejvyšší Čína, následuje pak Indie a Japonsko. V Severní Americe dominují Spojené státy Americké, následovány Kanadou a Mexikem. V Evropě má emise nejvyšší EU-28, následuje Rusko a Turecko.

Zpočátku byly takřka veškeré světové emise koncentrované na území Velké Británie a to dokonce až do roku 1888, kdy se ujaly nevalného prvenství Spojené státy Americké. Toto je dáno faktem, že Velká Británie byla první zemí, kde odstartovala průmyslová revoluce. V posledních dekádách pozorujeme výrazný nárůst podílu Asie.

Kumulativní emise CO2

Odhaduje se, že celkové množství emitovaného CO2 od roku 1751 antropogenní činností je přibližně 1,5 bilionů tun CO2.

Region	Kumulativní emise CO2
Evropa	514 mld. tun
Asie	457 mld. tun
Severní Amerika	457 mld. tun
Afrika	43 mld. tun
Jižní Amerika	40 mld. tun
Oceánie	20 mld. tun

Největší podíl má historicky stále Evropa (třetinový). Ze všech zemí na světě mají momentálně nejvyšší kumulativní emise CO2 Spojené státy Americké (400 mld. tun, přibližně čtvrtina světových kumulativních emisí CO2 od roku 1751). Kumulativní součet USA je v tuto chvíli víceméně přesně dvojnásobný, než kolik činí součet Číny (200 mld. tun). Významný podíl má také Rusko (100 mld. tun). Naopak některé dnes významné země nemají významný historický podíl, protože jejich emise narostly výrazně až v poslední době (například Indie nebo Brazílie).

Z evropských zemí má nejvyšší kumulativní emise CO2 Velká Británie (77,1 mld. tun) a Německo (90,6 mld. tun).

Emise CO2 spojené s obchodem

Červeně zbarvené země mají vyšší emise CO2 spojené s importem než emise CO2 spojené s exportem. Naopak země zbarvené do modra mají emise CO2 spojené s exportem vyšší než emise spojené s importem. Jako příklad můžeme uvést Českou republiku - ta má poměr -0,29 %, což znamená, že emise spojené s exportem převažují a tento rozdíl je ekvivalentní 0,29 % celkových ročních emisí. Pokud bychom tedy vzali v potaz emise CO2 na zemi přepočtené na cílovou destinaci produktu, jehož výroba emise zapříčinila, emise ČR by byly o 0,29 % nižší. Naopak například Spojené státy americké mají hodnotu +7,7 %, což znamená, že po přepočtu by emise USA byly o 7,7 % vyšší.

Většina evropských zemí má vyšší emise importu než exportu. Česká republika je v tomto směru výjimkou, byť je tento podíl pro ČR jen velmi mírně negativní. Vyšší emise z importu má také Severní Amerika, většina zemí Jižní Ameriky a velmi vysoký je tento poměr u některých afrických zemí (sami produkují CO2 jen minimálně, ale dováží řadu výrobků).

V USA byl poměr mezi emisemi CO2 z importu a exportu od roku 1990 do roku 1998 přibližně 0, tedy vyrovnaný. Od roku 1998 ale došlo k nárůstu poměru, tedy převládají emise CO2 z importu (5,72 mld. tun, 2016) nad emisemi CO2 z exportu (5,31 mld. tun, 2016). V Číně od roku 1990 vždy převládaly emise CO2 z exportu, ale tento rozdíl se v průběhu času od 90. let minulého století zvyšuje - v roce 1990 výroba 2,06 mld. tun a spotřeba 1,97 mld. tun, v roce 2016 výroba 6,91 mld. tun a spotřeba 6,27 mld. tun. Emise z výroby tedy procentuálně narostly v poměru k spotřebě z 104,5 % na 110,2 %.

Zdroje emisí CO2

Od roku 1750 přibližně do roku 1870 se jednalo takřka výhradně o uhlí (coal). Následně se začaly projevovat i další paliva a v roce 1968 poprvé převýšily emise CO2 ze spalování ropy (oil) ty ze spalování uhlí. Od začátku 20. století se pak výrazněji začaly projevovat emise CO2 z výroby cementu a spalování zemního plynu při těžbě (flaring).

Největší podíl má výroba elektřiny a tepla (49,0 %) a tento podíl se od roku 1960 zvyšuje. Na druhém místě je pak sektor dopravy (20,5 %) spolu se sektorem výrobního průmyslu a stavebnictví (20,0 %). V oblasti eurozóny také dominuje výroba elektřiny a tepla (38,8 %), vyšší význam než je celosvětový průměr ale má doprava (29,1 %). V Severní Americe tvoří výroba elektřiny a tepla 45,3 % a doprava 33,2 %. V Číně má sektor výroby elektřiny a tepla podíl poloviční (52,3 %), naopak doprava je méně významná (8,6 %). Výrazný podíl má v Číně sektor výrobního průmyslu a stavebnictví (31,7 %).

Ekonomický růst a emise CO2

Záleží samozřejmě na tom, v čem ekonomický růst spočívá a jak k němu jednotlivé země přistupují. Obecně můžeme tento parametr označit jako ekonomickou CO2 intenzitu. energetická účinnost - množství energie vyžadované na jednotku GDP. Tento parametr souvisí s produktivitou a účinností použitých technologií. uhlíková účinnost - emise CO2 na jednotku energie. Tento parametr je závislý především na energetických zdrojích, tedy jak byla energie vytvořena.

V roce 2022 celý svět vypustil do atmosféry 57,4 miliard tun CO2eq. Tato jednotka přepočítává množství různých skleníkových plynů na množství CO2, které by mělo stejný příspěvek ke skleníkovému jevu. Klimatická změna závisí na celkovém množství skleníkových plynů v atmosféře, při srovnávání jednotlivých zemí je však také vhodné vyjádření na obyvatele.

V roce 2022 Česko vypustilo 118,5 milionů tun CO2eq, přepočteno na obyvatele jde o 10,9 tuny CO2eq na osobu. Světový průměr v roce 2022 byl 7,2 tun CO2eq na osobu.

Například v Česku je výroba elektřiny a tepla zodpovědná za 33 % emisí skleníkových plynů, oproti tomu průmysl přispívá 28 %, doprava 16 % a zemědělství přibližně 8 %. Podíl jednotlivých sektorů na emisích se liší jak v čase, tak napříč zeměmi. V Česku jsou relativně vyšší emise z energetiky oproti ostatním zemím kvůli vyššímu podílu uhelných elektráren a skutečnosti, že Česko je vývozcem elektřiny.

Na přibližně 70 % světových emisí skleníkových plynů se podílí oxid uhličitý. Globální oteplení je přibližně přímo úměrné celkovému množství emisí skleníkových plynů, které vypouštíme do atmosféry. Pro zastavení klimatické změny je tedy nutné přestat vypouštět skleníkové plyny a dosáhnout takzvané klimatické neutrality.

Množství emisí, které lze ještě vypustit, abychom nepřekročili určitou teplotní hranici, se označuje jako uhlíkový rozpočet.

Největších emisních úspor může Česko dosáhnout proměnou svého energetického mixu.

tags: #kolik #lidstvo #vypouští #emise #ročně