Komunální odpad a přednostní pohledávky v legislativě ČR

Úpadek dlužníka a jeho řešení má dopady do mnoha oblastí, přičemž s těmito střety je nutné se vypořádat.

Jednou z takových oblastí je i správní trestání.

Byla-li pokuta pachateli pravomocně uložena předtím, než bylo zveřejněno usnesení o úpadku pachatele, a ten ji dosud neuhradil, nemůže být tato pokuta plněním v oddlužení uspokojena.

V souladu s ust. § 170 písm. d) zák. č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (dále jen „ins. zák.“), platí, že se v insolvenčním řízení neuspokojují „mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku“.

Nauka se již ustálila na závěru, že pokuty ukládané v řízení o přestupku jsou „mimosmluvní sankcí postihující majetek dlužníka“ a jako takové se nemohou v rámci plnění oddlužení vůbec uspokojit.

Čtěte také: Platby za Odpad v Jablonném - Důležité Termíny

Toto se týká i blokové pokuty (resp.

Důvodů pro tento přístup lze nalézt vícero.

Jednak jde o to, že stát dobrovolně usnadňuje dlužníku oddlužení tím, že mu „odpustí“ část svých pohledávek - kdy ovšem výnos některých pokut je příjmem rozpočtu obcí, a nikoliv státního rozpočtu, a proto stát takto odpouští i „cizí“ pohledávky.

Dále se nastoluje stav, kdy věřitelé nejsou kráceni na svém uspokojení tím, že dlužník se dopustil protiprávního jednání a trest za toto jednání je plněn v oddlužení na úkor uspokojení ostatních věřitelů.

Věřitelé tedy sami nepociťují negativní následky protiprávního jednání dlužníka.

Čtěte také: Průvodce tříděním odpadu

Pro úplnost lze dodat, že okruh mimosmluvních sankcí je poměrně široký.

V praxi se lze běžně setkat s tím, že správní orgány pohledávky z pokut do oddlužení přihlašují, a je pak na insolvenčním správci, resp. insolvenčním soudu, aby se s touto situací vypořádali.

Přezkoumání takové pohledávky, byť by byla popřena, je nesprávným postupem insolvenčního správce.

Pohledávka by v žádném případě neměla být zařazena do seznamu přihlášených pohledávek, a už vůbec by na ni nemělo být v rámci distribučního schématu nijak plněno.

Přesto „proklouzne-li“ taková pohledávka pochybením insolvenčního správce a insolvenčního soudu do distribučního schématu, bude na ni plněno společně s ostatními přihlášenými pohledávkami.

Čtěte také: Podivín: Poplatek za komunální odpad

Dlužníkovi se tímto sice zvýší souhrn celkové výše přihlášených pohledávek, nicméně vzhledem k tomu, že neplatí pevná třicetiprocentní hranice pro splnění oddlužení, patrně by toto nemělo být problémem pro úspěšné splnění oddlužení.

Dlužník sice dosáhne nižšího procentního uspokojení svého dluhu, neboť by správně měl plnit na menší částku, nicméně neporuší-li v průběhu oddlužení jiné podmínky, nemělo by toto být samo o sobě důvodem pro nesplnění oddlužení, případně pro neosvobození od placení zbytku pohledávek.

V zařazení pohledávky z pokuty do distribučního schématu nelze spatřovat žádné zavinění dlužníka, a proto mu nelze nižší celkovou míru uspokojení přičítat k tíži.

Po dlužníku rovněž, dle mého názoru, není ani možné spravedlivě požadovat, aby takovou pohledávku sám popřel, neboť ta vůbec nemá být přezkoumávána.

Pravděpodobně by navíc dlužník ani nemohl pohledávku popřít, protože by šlo o pohledávku vykonatelnou, a důvod, že se pohledávka v insolvenčním řízení neuspokojuje, by se nedal podřadit pod důvody popření dle ust.

Samostatnou otázkou je pak náhrada škody, která tímto způsobem vznikne zejména ostatním věřitelům, které se lze domáhat vůči insolvenčnímu správci dle ust.

Motivace věřitelů k přihlašování pohledávek z pokut do insolvenčního řízení může být různá.

Jednak může jít o neznalost právní úpravy, za druhé o „pokus“, zda si toho insolvenční správce všimne, či zda pohledávka „proklouzne“, a dále se lze setkat s tím, že se správní orgány snaží o stavení běhu prekluzivní lhůty pro placení daně s odkazem na ust. § 175 odst. 1 a § 160 odst. 4 písm. b) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“).

Věřitelé se někdy domnívají, že pokud by došlo ke zrušení schváleného oddlužení a k zastavení insolvenčního řízení, neměla by do té doby uběhnout prekluzivní lhůta, která by měla být přihlášením pohledávky stavena.

Je pravda, že z jazykového hlediska zákon v ust. § 160 odst. 4 písm. b) daňového řádu obecně spojuje s uplatněním daňové pohledávky přihláškou v insolvenčním řízení účinek stavení prekluzivní lhůty, nicméně dle mého by se ve vztahu k pokutám měl uplatnit restriktivní výklad a tento účinek by se měl vztahovat pouze na daňové pohledávky, které mohou být skutečně v oddlužení uspokojeny, kdy příkladem je např. dlužný místní poplatek za komunální odpad (za období před rozhodnutím o úpadku), neboť přihláška takovýchto pohledávek je bez pochybností úkonem, který je činěn výhradně za účelem dosažení uspokojení přímo plněním v oddlužení, jak stanoví ust.

Pro srovnání lze využít výklad institutu stavení lhůty v soukromém právu.

Podle odborné literatury je jednou z podmínek pro uplatnění ust. § 648 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tedy stavení promlčecí lhůty, že úkon, kterým věřitel uplatňuje právo u orgánu veřejné moci, případně v řízení řádně pokračuje, „je učiněn za účelem uspokojení práva věřitele“ a zároveň „za uplatnění práva nicméně nebude považován úkon, který není podkladem k tomu, aby rozhodující orgán (orgán veřejné moci) nositeli uplatněného práva mohl toto právo přiznat, resp. rozhodnout o jeho existenci“.

Domnívám se, že tato podmínka se plně uplatní i v předmětném případě pokuty uplatněné v oddlužení.

Přihlašuje-li tak věřitel pohledávku s vědomím, že tato pohledávka nemůže být v oddlužení uspokojena, z povahy věci tak nečiní proto, aby dosáhl jejího uspokojení - resp. jejího uspokojení právem aprobovaným způsobem bezprostředně v insolvenčním řízení.

Spoléhání se na chybu insolvenčního správce či insolvenčního soudu rozhodně není legitimním důvodem pro přihlášení.

Vidina pouhého „neprekludování“ pohledávky, která by možná v budoucnu mohla být uspokojena v daňové exekuci, neproběhne-li oddlužení pro dlužníka úspěšně, není z mého pohledu dostatečným naplněním podkladu pro to, že přihláška směřuje svým účelem k dosažení uspokojení věřitele (v insolvenčním řízení).

Takový rozhodně není smysl a účel uplatňování pohledávek v oddlužení.

Správní orgán (správce daně) by měl na základě své přihlášky směřovat k dosažení uspokojení „bezprostředně“.

Komentář k běhu prekluzivní lhůty uvádí, že se jeví logické, aby neběžela jen u daňových pohledávek přihlášených do insolvenčního řízení řádně a včas, které byly na přezkumném jednání zjištěny - pokuty se však vůbec nepřezkoumávají.

Mám za to, že pohledávka z pokuty je tak přihlášena vždy zcela bezúčelně a z povahy smyslu a účelu stavení prekluzivní lhůty nemůže takovéto „bezúčelné“ uplatnění pohledávky na běh prekluzivní lhůty mít žádný dopad.

Lhůta tak plyne dle mého názoru i nadále.

Dotaženo do důsledku, nabízí se akademická otázka: je přihláška pohledávky podaná s vědomím, že plnění není možné v průběhu oddlužení obdržet, která tak slouží pouze k domnělému stavení prekluzivní lhůty, materiálně vůbec přihláškou ve smyslu ust.

Jak by měl tedy insolvenční správce a insolvenční soud s takovouto přihláškou naložit?

Patrně nejjednodušší je, když insolvenční správce kontaktuje věřitele a vyzve ho ke zpětvzetí přihlášky.

Je-li vzata zpět a vezme-li soud zpětvzetí na vědomí a ukončí účast věřitele v insolvenčním řízení, problém s přihláškou mizí.

V opačném případě se, jak již bylo řečeno, pohledávka v souladu s ust. § 189 odst.

Odmítat pohledávku postupem podle ust. § 185 ins. zák. není třeba, neexistuje k tomu důvod.

Nicméně lze najít judikaturu i odbornou literaturu, která obsahuje závěry, že i takovéto přihlášky pohledávek by měly být odmítnuty podle ust. § 185 ins. zák., avšak lze se domnívat, že tento závěr není správný, neboť na situaci dopadá jiný procesní postup, a to ust.

Správní orgán se proti nezařazení pohledávky do seznamu přihlášených pohledávek (a jejímu nepřezkoumání) může bránit žalobou na určení pořadí uplatněné pohledávky ve smyslu ust. § 203a ins. zák.

Zde je třeba poznamenat, že věřitel je oprávněn tuto žalobu podat ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy mu soud tuto povinnost uloží.

Je otázkou, zda je věřitel oprávněn žalobu podat i v případě, kdy soud je nečinný a opomene mu tuto povinnost uložit.

Domnívám se, že ano, a žaloba by neměla být pro předčasnost odmítnuta ani v případě, že věřitel ji podá bez výzvy ze strany soudu.

Ustanovení je třeba přikládat výhradně ten smysl, že lhůta neskončí dříve než 30 dnů po výzvě.

Nikoliv však, že by věřiteli bylo právo podat žalobu založeno až na základě uvedené výzvy.

Vhodné by bylo, aby insolvenční správce - a to např. ve zprávě o přezkumu - navrhl insolvenčnímu soudu, aby věřiteli uložil povinnost podat žalobu.

Odpovědnost by však měla tížit především insolvenční soud, který může výzvu věřiteli učinit i bez návrhu a nemusí čekat na procesní aktivitu insolvenčního správce.

tags: #komunální #odpad #přednostní #pohledávka #legislativa

Oblíbené příspěvky:

• Průvodce ekologickým praním
• Citáty o zvířatech
• Závazné stanovisko k topidlům
• Využití lodních kontejnerů na odpad
• Zajímavosti o puštíkovi obecném