Rostliny v přírodě

Rostliny jsou skupinou organismů, které jsou převážně fotosyntetické. Vytvářejí kyslík nutný pro existenci většiny organismů. Jsou nedílnou součástí životního prostředí (např. v něm zadržují vodu), jsou zdrojem potravy pro živočichy i člověka. Rostlinami se zabývá botanika.

Evoluční vývoj rostlinám umožnil osídlit všechny kouty naší planety a vytvořil síť vzájemně komplikovaných vztahů mezi rostlinami a živočichy, kterým jsme se věnovali již v několika předchozích článcích o (nejen) aromatických rostlinách. Nyní si ukážeme, že vonný jazyk neovládají jen aromatické rostliny, ale i rostliny produkující nektar.

Jak rostliny cestují?

Člověk má tendenci pohlížet na rostliny jako na nehybné organismy, které žijí na jednom místě připoutané kořeny k půdě. Opak je však pravdou. Například prostřednictvím semen se rostliny mohou pohybovat v prostoru i v čase. Semena a plody na cestách. Rostliny umí cestovat nejrůznějšími způsoby, již jsme si ukázali, jak jim mohou pomoci živočichové. Nyní se podíváme, jak může pomoci vítr či voda i jaké mechanismy si vyvinuly rostliny, které se spoléhají jen samy na sebe.

Druhy rostlin

Pojem druh má v biologii výsostné postavení, protože je základní jednotkou vývoje života. Jak ale druh vymezit? Tato otázka přidělala vrásky na čele i opravdovým odborníkům. Definic druhu existuje celá řada. Tak to v přírodě skutečně funguje - alespoň u většiny živočichů. Složitější situace je ovšem u rostlin. Hlavní komplikaci představuje fakt, že různé druhy rostlin se často bez problémů kříží. Na rostliny navíc značně působí prostředí, kde rostou. Mohou proto vypadat pokaždé trochu jinak, i když patří k jednomu druhu. To jistě neznamená, že by rostliny druhy netvořily!

Nové druhy organismů nevznikají „z ničeho“, ale vždy z již existujících druhů. Vše začíná vytvořením bariéry, jež některým jedincům úplně nebo částečně brání v tom,, aby se rozmnožovali s ostatními příslušníky druhu. Příkladem bariéry je vyvrásnění pohoří, které oddělí populace na severním úbočí od těch na jižní straně hor. Severní i jižní populace se poté vyvíjejí nezávisle a přizpůsobují se prostředí, v němž žijí. Pokud jsou populace odděleny bariérou dostatečně dlouho, mohou se rostliny začít lišit svým vzhledem, a dokonce i ztratit schopnost vzájemného křížení. Potomky jedinců z původně izolovaných severních úbočí pak můžeme označit za příslušníky nového druhu.

Čtěte také: Sázení rostlin a kompost

Předpokládá se, že většina rostlinných druhů na Zemi vznikla díky geografickým bariérám podobným té z našeho příkladu. Snadno si lze představit, že bariérou může být rozdělení kontinentu, vznik pohoří nebo rozlehlého jezera. Výjimečné postavení mají mořské ostrovy. Rostliny, které se s notnou dávkou štěstí dostanou z pevniny na ostrov a uchytí se zde, mají velkou šanci stát se jednou novými druhy. Takové druhy jsou často endemické - nerostou nikde jinde na světě než na svém ostrově či souostroví. Například na Havajských ostrovech je endemických 89 % z tisíce původních druhů kvetoucích rostlin.

Některé rostliny mají velmi specifické stanovištní nároky. Rostou třeba jen na určitém typu horniny nebo pouze ve vysokých nadmořských výškách. Vhodná stanoviště pak mohou fungovat podobně jako ostrovy, přestože se nacházejí na souši.

Křížení rostlin

Křížení jsme si zatím představili jako proces stírající rozdíly mezi příbuznými populacemi. U rostlin však nezřídka vede k přesnému opaku - ke vzniku nových druhů. Křížením dvou rostlinných druhů vznikají mezidruhoví kříženci (hybridi). Někdy trpí sníženou životaschopností či neplodností. Jindy jsou ale stejně zdatní jako jejich rodiče, nebo dokonce ještě úspěšnější. Hlavní předností mezidruhového křížení je, že hybridní rostliny dokážou rychle získat nové vlastnosti - stačí jim zkombinovat dědičnou informaci otce a matky. Kříženec tak může zdědit některé znaky v nezměněné podobě po jednom z rodičů. Zbylé vlastnosti jsou unikátní a vznikají kombinací rodičovských genů.

Zásadní roli v evoluci rostlin hraje proces takzvané polyploidizace. Umožňuje zdánlivě nemožné - vznik nového druhu během jedné či dvou generací, a navíc přímo v populaci původního druhu. Prvním krokem je zdvojnásobení počtu chromozomů v buňce, ke kterému vzácně dochází kvůli chybám během buněčného dělení. Nadbytek dědičné informace má na rostliny zpravidla pozitivní vliv. Mají větší listy a vyšší vzrůst, někdy jsou dokonce schopné osídlit stanoviště pro daný druh dosud nepříznivá. Toho se mimochodem využívá i ve šlechtitelství, kde se polyploidizací podařilo zvýšit výnosy mnoha plodin. Zároveň se polyploidní rostliny nemohou již od svého vzniku rozmnožovat s jedinci původního druhu, kteří mají o polovinu méně chromozomů.

Ke zrození druhu tedy není nutná žádná prostorová bariéra. Čerstvě vzniklé polyploidní druhy bývají velmi podobné svým rodičům. Na první pohled je někdy nerozeznají ani botanici. Proto je obvykle nevydělují do samostatných druhů, i když perfektně splňují definici zmíněnou na začátku našeho článku. Až když se postupem času dostatečně rozrůzní od svých předků, jsou popsány jako nové druhy.

Čtěte také: Znečištění ovzduší: role rostlin

Jedovaté, nebo léčivé?

Jedovaté, nebo léčivé? Záleží samozřejmě na dávce, jak formuloval slavný lékař a alchymista Paracelsus již v 16. století. Minule jsme se zaměřili na poodhalení tajemství interakcí rostlin a hmyzu zejména pomocí silic. Mezi rostlinný arzenál sekundárních metabolitů patří i jiné látky. Povíme si, jaké látky jedovaté rostliny obsahují a k čemu jsou dobré z hlediska léčivých účinků pro člověka.

Invazivní rostliny

V naší přírodě je rozšířeno mnoho druhů invazních rostlin. Svým způsobem se ale invazivně chová mnoho rostlinných druhů, jde o přirozenou vlastnost, která je součástí konkurenčního boje. Záleží jen na ideálních podmínkách a množství a druzích konkurentů. Pokud se například přestanete starat o svůj trávník, začne se na něm šířit především smetánka lékařská, jitrocel kopinatý, jetel a další druhy, přičemž luční směs v podobě krásně kvetoucích chrp, zvonků, kohoutků, pryskyřníků, pampelišek a podobně z travní plochy jen tak snadno nevytvoříte a obzvláště smetánka postupně zaplevelí celou zahradu. V tomto případě ale nehovoříme o invazních rostlinách, nýbrž o plevelích. Snadno si však zavlečete na zahradu invazi rostlinného druhu svým „dobrým záměrem.“

Tyto rostliny nejsou zapojené do žádných ekologických vazeb v prostředí, kde se invazivně šíří. Skutečně silně invazivní druhy rostlin dovedou poměrně rychle likvidovat ve volné přírodě původní rostlinné druhy. Vyhlášenými agresory jsou bolševník, vlčí bob mnoholistý, netýkavka, křídlatka, zlatobýl, trnovník akát a další. Dovedou se prosadit svým ohromným vzrůstem a až neuvěřitelnou schopností přežít. A nelikvidují jen původní druhy flóry, ale i fauny a mění tak biotopy. A i když se mnohým z nás tyto rostliny líbí, ve skutečnosti jsou náloží s pomalu tikajícími hodinami. Například bolševník jsme si domů dříve nosili do vázy jako dekoraci, jak nás v krajině „jako novinka“ fascinoval a dnes je to zakázané, jelikož tím šíříme jeho semena. Stejně tak šíří semena mnohých invazivních druhů ptáci, oddenky jiných voda. A člověk? Co se mu líbí, to přenese, kam chce.

Situace už došla tak daleko, že například křídlatku (česká, sachalinská, japonská, …) vůbec nesmíme pěstovat, natož si z ní vytvořit oplocení pozemku a podobně. I křídlatka má své přednosti (vytahuje z půdy těžké kovy podobně jako konopí), ovšem její trsy půdu natolik zastíní, že pod křídlatkou prostě již nic neroste. Tato rostlina vytvoří za jedno vegetační období ohromné množství biomasy, která zůstane ležet na půdě, zetlí a vytvoří křídlatce bohatou zásobu humusu. Dokonce když objevíme lokalitu s hojným výskytem křídlatky, měli bychom to nahlásit úřadům (např. odbor životního prostředí místně příslušného městského úřadu), načež bude zajištěna její likvidace.

Louky

V Poodří tvoří jedinečný souvislý komplex o ploše necelých 25 km2, což je asi jedna třetina rozlohy CHKO. V závislosti na vlhkostních poměrech a způsobu obhospodařování na nich lze spatřit hned několik typů druhově odlišných společenstev. Na nejvlhčích místech, jako jsou např. terénní sníženiny, rostou druhově poměrně chudé porosty vysokých ostřic, např. ostřice štíhlá (Carex acuta) či ostřice pobřežní (Carex riparia). Nejčastější jsou psárkové louky s typickými druhy psárkou luční (Alopecurus pratensis), metlicí trsnatou (Deschampsia caespitosa), kohoutkem lučním (Lychnis flos-cuculi) nebo krvavcem totenem (Sanguisorba officinalis). Při nedostatečném kosení mohou tato společenstva přecházet v tužebníková lada s dominantním tužebníkem jilmovým (Filipendula ulmaria). Vlhkostně nejméně náročné jsou ovsíkové louky s ovsíkem vyvýšeným (Arrhenatherum elatius), zvonkem rozkladitým (Campanula patula), kopretinou bílou (Leucanthemum vulgare), chrastavcem rolním (Knautia arvensis) a dalšími druhy.

Čtěte také: O ekosystému kolem nás

Lesy

V Poodří zaujímají pouze 10 % celkové rozlohy, což tuto oblast řadí mezi nejméně zalesněné chráněné krajinné oblasti v ČR. Jednotlivé lesní komplexy jsou z velké části součástí přírodních rezervací (zejména PR Polanský les, NPR Polanská niva či PR Bařiny). Poměrně hojně jsou zastoupena společenstva tvrdých luhů s dubem letním (Quercus robur), lípou srdčitou (Tilia cordata), habrem obecným (Carpinus betulus) a jasanem ztepilým (Fraxinus excelsior). Bylinné patro se vyznačuje barevně nápadným jarním aspektem, který utváří např.

Podél řek, především v ohybech meandrů, se hojně vyskytují měkké luhy. Dominantními dřevinami jsou různé druhy stromových i keřových vrb, především vrba bílá (Salix alba) či vrba křehká (Salix fragilis). V podrostu se ze vzácnějších druhů může vyskytnout např. nadmutice bobulnatá (Cucubalus baccifer). Měkké luhy jsou bohužel čím dál tím více narušovány invazemi nepůvodních druhů rostlin. Z těchto invazních druhů můžeme jmenovat např.

tags: #rostliny #v #prirode #predstavuji

Oblíbené příspěvky:

• Lipno a životní prostředí
• Zoufala situace s uhlím
• Vyšetření ORL a foniatrie
• Texty na pohlednice pro děti
• Spojení myčky a dřezu na jeden odpad: krok za krokem