Tizian: Koncert v přírodě a jeho odkaz

29.11.2025

Pociťte vášeň Giorgione da Castelfranco v našich uměleckých reprodukcích. Objevte umělecká díla nyní! Již ve středověku byla urbanizace v Itálii na vysokém stupni. Dóžata určovala život ve městě a často byla mecenáši umění. Nebylo divu, že mezi městy vypukla soutěž a závod o prestiž uměleckého rozvoje. Zatímco Florencie byla pod vlivem Leonardo da Vinci, Benátky rozvíjely svůj vlastní umělecký proud.

Giorgione a vliv benátské školy

Giorgione z Castelfranca byl ohromen Leonardovým uměním. Zejména malba olejem, která měla u Leonarda zvláštní lehkost, se Giorgionemu zdála hodná napodobování po celé jeho tvůrčí období. Zároveň byl Benátčan a umění v Benátkách dominoval malíř Bellini, zakladatel benátské školy. Castelfrancovi se podařilo vytvořit symbiózu různých proudů a proslavil se expresivními portréty a atmosférickými krajinami.

Umělcovi současníci se vyjádřili, že Giorgione se narodil jen proto, aby vdechl postavám na obrazech ducha. Giorgione je popisován jako umělec s nezkrotnou radostí ze života, který se nikdy nebránil flirtování a byl vítaným hostem na slavnostech. Díky skvělým způsobům a charismatu měl přístup do honosných městských domů. Giorgioneho díla se nesla v duchu jemu vlastního espritu. Malíř se nespokojil s průměrnými motivy. Hledal krásu přírody a zachycoval dokonalé okamžiky. Dále rozvinul Leonardův přístup ke stínům a vytvořil měkké přechody. Na obraze Judita s hlavou Holofernovou je kromě krajiny působivá zejména drapérie roucha.

Konflikt mezi sochaři a malíři

Mezi italskými umělci panovaly velké rozdíly. Byli to sochaři na jedné straně a malíři na straně druhé. Sochaři si sami nárokovali rozměrnost. Tvrdili, že pouze socha může být viděna ze všech stran. Giorgione oponoval. Tvrdil, že dokáže zachytit všechny perspektivy obrazu, aniž by změnil pozici diváka. Na důkaz toho namaloval nahého muže, jehož tvář se odrážela v řece. Jeho levý profil byl zobrazen ve zlaté náprsence a pravý bok v zrcadle. Pózovaná scéna ukazuje malířův humor. Ukázal, že pohled na přírodu lze na obraze zobrazit ze stejné perspektivy jako v sochařství.

Giorgio z Castelfranca zanechal v Benátkách a okolí mnoho stop. Maloval fresky na stěny domů, vytvářel portréty a zachycoval přírodu. O jeho obrazy byl zájem daleko za hranicemi Benátek. Bohužel, mor ukončil slibnou jedinečnou kreativitu.

Čtěte také: Koncert Komunální Odpad: Králíky

Tizian Vecelli: Život a dílo

Tiziano Vecelli, stručně Tizian nebo také Titian (narozen mezi léty 1488-1490, Pieve di Cadore (oblast Veneto) - 27. srpna 1576, Benátky) byl proslulý italský renesanční malíř. Maloval portréty, krajiny a náboženská i mytologická témata. Patří mezi nejvýznamnější a nejznámnější umělce vůbec a jeho dílům se obdivovaly nejen celé generace umělců, kteří v něm hledali poučení pro svá vlastní díla, ale také netenčící se zástupy diváckých obdivovatelů.

Datum Tizianova narození není přesně známo. Z jeho vlastní korespondence vyplývá, že ani on sám patrně své stáří přesně neznal. Zdá se, že se vydával za staršího záměrně, aby tím působil na city svých dlužníků. Například v dopise španělskému králi Filipu II. z 1. srpna 1571 se podepsal jako králův služebník, nyní devadesátipětiletý.

Tizian pocházel z vážené a bohaté rodiny z nevelké horské obce Pieve di Cadore v severní Itálii, v oblasti, která se po roce 1420 stala součástí Benátské republiky. Tizian měl zřejmě ke svému dětství a rodišti vřelý vztah, a proto nikdy neztratil kontakt se svým venkovským společenstvím. Pravidelně ještě i jako stařec do Pieve di Cadore zajížděl, investoval tu do půdy a obchodu s dřívím a vystupoval jako protektor a mecenáš.

Přátelil se s významným malířem Giorgionem, který ho silně ovlivnil - kolem roku 1510 nelze dílo obou malířů od sebe téměř rozeznat. V letech 1507-1508 vytvářeli Tizian a Giorgione výzdobu průčelí Fondaca dei Tedeschi, obchodního a společenského domu německých kupců v Benátkách a zároveň jednoho z hlavních center mezinárodního obchodu ve městě.

Za války, kterou proti Benátkám vedla od roce 1508 Liga z Cambrai a která byla součástí půlstoletého zápasu o hegemonii nad severní Itálií, odešel Tizian do Padovy, kde vytvořil soubor fresek z legendy o sv. Po návratu do Benátek, zotavujících se z války a morové rány, nastal Tizianův rychlý vzestup ke slávě a bohatství a všeobcnému uznání.

Čtěte také: Greenpeace: Koncerty a akce

Roku 1513 byl pozván do Říma. Pozvání nepřijal, ale využil ho k upevnění svého postavení v Benátkách. Oznámil Radě deseti, že dává přednost práci pro vlast před pozváním do Věčného města a současně se nabídl, že v sále velké rady v Dóžecím paláci namaluje bitevní scénu technikou olejomalby. Nežádal finanční odměnu, ale příslib úřadu prvního senzála u Fondaco dei Tedeschi, a to za obvyklých podmínek, tedy že serenissima (Benátská republika) mu poskytne ateliér, dva pomocníky a malířské potřeby.

Úřad senzála byl velmi výhodný. Vynášel ročně 100 dukátů a senzálovou povinností bylo pořizovat portréty a votivní obrazy vládnoucích dóžat. Tizianův požadavek nebyl příliš taktní, protože senzálem byl doposud jeho učitel Giovanni Bellini, který ovšem pro svůj věk již nemohl dostát svým povinnostem. Toto jednání mu vyneslo jistou pověst hamižného a vypočítavého obchodníka, danou také tím, že Tizian v té době navazoval kontakty s mocnými vládci tehdejší Evropy. Byl však v té době již na vrcholu své slávy a patříl mezi nejžádanější umělce.

V projevech úcty a uznání vůči němu se předstihovali Gonzagové v Mantově a rod d´ Este ve Ferraře, který ho zřejmě doporučil přízni dalších knížecích rodů. Od roku 1523 Tizian pracoval pro syna Isabelly d´ Este Federica Gonzagu, knížete z Mantovy, jehož dvůr poté navštěvoval pravidelně skoro 20 let. Pro Alfonse I. Ferrarského vytvořil většinu svých děl v letech 1516 až 1523. Od třicátých let jej také často zaměstnávali vévodové urbinští. Roku 1543 mu ve Ferraře poprvé seděl modelem papež Pavel III., pocházející z římského rodu Farnese.

Nejdůležitějšími Tizianovými patrony byli jistě španělští Habsburkové. Německý císař a španělský král Karel V. se nechal Tizianem portrétovat při své korunovaci roku 1530 v Bologni. Císař pak znovu povolal Tiziana do Bologne a v letech 1548 a 1550-1551 do Augšpurku, kde se konaly říšské sněmy. Zde byl Tizian zahrnut objednávkami portrétů tehdejší vysoké společnosti. Již v Bologni udělil císař Tizianovi hodnost hraběte palatinského, řád zlaté ostruhy a jmenoval ho svým osobním malířem s právem, že jedině on smí císaře portrétovat.

Tizian se stal přítelem básníka Pietra Aretina a sochaře a architekta Jacopa Sansovina - Sansovino zvěčnil tváře všech tří přátel v medailonech na dveřích sakristie Sv. Marka, Tizian portrétoval Aretina dokonce několikrát. Přestože Tizian sám neměl žádné vyšší vzdělání, osvojil si nepochybně mnoho z renesanční vzdělanosti stykem s řadou vzdělaných šlechticů a osobnostmi jako Pietro Bembo, Baldassare Castiglione, Sebastiano Serlio, Jacopo Strada, Lodovico Dolce a zejména Pietro Aretino. Rád diskutoval - měl jistě co říci v oblastech, které zajímaly učence 16. Kultivovanost Tizianova vystupování a schopnost vzdělané konverzace vyzdvihují četní doboví autoři.

Čtěte také: Co je Maok: Koncert v přírodě?

Vasari, známý životopisec renesančních malířů, uvádí, že málokterý významný cizinec, projíždějící Benátkami, si dal ujít příležitost Tiziana navštívit. Tizian byl, jak již jsme si řekli, také člověk velmi podnikavý a dalo by se říci zištný. Po celý život se snažil o získání různých penzí, dotací a beneficií, že - jak s nadsázkou uvedl jeden jeho životopisec - často jedním dechem nabízel svým aristokratickým mecenášům obrazy a stavební dříví. Obchodoval také se zemědělskými produkty ze svého rodiště a zejména obilím, ukládal peníze do nemovitostí, zlata a drahokamů, občas také peníze půjčoval. Většina jeho dopisů se týká obchodních záležitostí. Tón těchto dopisů, zejména při vymáhání nedoplatků, je někdy až povážlivě hrubý, stejně jako se s důstojností velkého malíře nesrovnávají nepřesnosti, jichž se dopustil ve svém daňovém přiznání v Benátkách roku 1566. Dnes by se takové jednání označilo jistě jako daňový podvod či únik.

V rodinném životě neměl tolik štěstí jako v profesním. Oženil se s dcerou lazebníka Cecilií, kterou si přivedl z rodného Pieve di Cadore, aby pracovala v jeho benátské domácnosti a dělala mu modelku. K sňatku, jehož důvodem byly asi ohledy na veřejné mínění, v souvislosti s malířovými styky se vznešenou benátskou společností, došlo roku 1525, kdy už měli dva syny, Orazia a Pomponia. Cecilia zemřela roku 1530. Ze zprávy mantovského vévody se dozvídáme, že Tizian nesl smrt své ženy údajně velmi těžce. Děti, na nichž lpěl, mu však působily mnoho starostí. Orazio byl jen průměrným malířem a Pomponio, o jehož kněžskou kariéru se Tizian s pomocí Aretina horlivě zasazoval, vedl raději výstřední a marnotratný život. Jeho milovaná dcera Lavinia, která se narodila brzy po formálním sňatku rodičů a byla roku 1555 provdána za Cornelia Sarcinelliho ze Serravalle, zemřela roku 1562 poměrně mladá a bezdětná.

Tizian maloval až do posledního roku svého života. Zemřel za morové epidemie 27.

Vývoj Tizianova díla

Tizianovo dílo během umělcova života prošlo pochopitelně jistým vývojem. V raném období umělec maluje hlavně obarzy s náboženskou tématikou jako zakázky pro kostely. V prostředním období jeho tvorby převládájí portréty, přecházející stále více od slavnostního reprezentačního portrétu, vytvářeném na objednávku jako manifestace moci, síly a bohatství, k psychologické analýze. Vedle portrétů vytváří dramatické náboženské kompozice a historické obrazy. V pozdním období sílí v náboženských kompozicích výraz soucítění s tragikou lidského života, zářivost koloritu hasne a nositelem výrazu se stává dělený rukopis pracující s barevnými skvrnami. Tehdy Tizian, stejně jako Michelangelo, zavrhl smyslový ideál krásy svého mládí. Postavy splývají s prostředím v jednotný barevný zjev. Nerozeznáme žádné linie - tvary se spojují se svým vzdušným okolím. Obraz tak přestal být zdrojem smyslových zážitků a stal se subjektivní duchovní hodnotou. Právě v tomto je spatřováno jeho dokonalé mistrovství a také právě tyto vrcholy jeho tvorby byly tolik obdivovány moderními umělci, kteří v díle tohoto velkého umělce spatřovali předobraz svých vlastních snah.

Pro obyvatele české republiky není bez zajímavosti, že ve sbírkách Obrazárny Pražského hradu je obraz, olej pojmenovaný Podobizna mladé ženy, který byl v Praze registrován již roku 1685. Je obdobou originálu v Pařížském Louvru a umělec jej vytvořil v období let 1512 až 1515.

Tizian a Kroměříž

Když se v Arcibiskupském zámku v Kroměříži v roce 1848 konal ústavodárný říšský sněm habsburské monarchie, zámeckými sály se procházela intelektuální elita rakouské říše. František Palacký, Josef Kajetán Tyl, Karel Havlíček Borovský nebo František Ladislav Rieger se tehdy možná zastavili i u fascinujícího Tizianova obrazu Apollon a Marsyas. Ten se do arcibiskupských sbírek dostal už v roce 1673, ale teprve začátkem šedesátých let 20. století se podařilo odhalit zbytek umělcova podpisu, který jednoznačně potvrdil Tizianovo autorství. Společně s korunovačními klenoty českých králů a relikviářem svatého Maura patří Tizianův obraz k nejcennějším uměleckým památkám České republiky.

Zatímco ale na královské koruně nebo zlaceném relikviáři můžeme oči nechat, na obraz Apollon a Marsyas se jen těžko budeme dívat se zalíbením. Drsná a brutální scéna ilustruje vyprávění z Ovidiových Proměn. Legenda vypráví, jak satyr Marsyas našel v lese flétnu, naučil se na ni hrát a vyzval Apollona k hudební soutěži. Bůh, uražený takovou domýšlivostí a pýchou, si vymínil, že vítěz smí poraženého zaživa stáhnout z kůže. Vy už tušíte, že pro satyra to nemohlo dopadnout dobře, a skutečně pískání na rákosovou flétnu se jen těžko mohlo srovnávat s božskou hrou na lyru.

Ani odborníci netuší, kdy obraz Apollon a Marsyas vznikl. Jedni vycházejí z toho, co o Tizianovi napsal jeho současník Vasari, a sice že zatímco jeho první práce byly provedeny s neuvěřitelnou jemností a péčí, „…práce z poslední doby jsou malovány hrubými tahy a pomocí skvrn, takže zblízka se na ně dívat nelze, ale zdálky jsou dokonalé.“ Poslední Tizianovy práce opravdu nesou podobné znaky, jako je uvolněný styl a ztlumená barevnost. Existuje ale zajímavá teorie, která vznik obrazu zařazuje do posledních let Tizianova života. Inspirací mu totiž mohl být krutý osud Marca Antonia Bragadina, benátského velitele kyperské pevnosti Famagusta. Když v roce 1571 pevnost dobyli Turci, zajali ho, mučili a nakonec zaživa stáhli z kůže.

Na Tizianovo umění se nikdy nezapomnělo a vlastnit obraz od Tiziana znamenalo vlastnit poklad - to platilo kdysi stejně jako nyní. Máme štěstí, že jeho mistrovská plátna máme v České republice, a to v zámecké obrazárně v Kroměříži a v Obrazárně Pražského hradu (Toaleta mladé ženy).

Uměleckým dědictvím po Tizianovi je vedle jeho děl barva odstínu tizian, tedy barva vlasů krásek z jeho obrazů. Najdete ji na paletě podzimních barev: zlatá, plavá nebo světle hnědá, barva mědi a bronzu, s lehkým nádechem do oranžova, červena či do zrzava.

Kroniky se rozházejí již v tom, kdy se tento umělec narodil. Jedna tvrdí, že roku 1476 nebo 1477, prohlídka Kroměřížského zámku vás ujistí o roce 1485, další encyklopedie uvádí, že žil kolem 1490-1576. Již dle jména je to samozřejmě Ital a překvapivě malíř. Byl vyučený v Benátkách u Belliniů, ovlivnila jej však i tvorba staršího spolužáka Giorgiona, po němž některá díla (jako například Venuše) dokončoval a s nímž spolupracoval na výzdobě průčelí Fondaca dei Tedeschi v Benátkách (1508, bohužel nezachováno). V rané fázi lze jen těžko od sebe dílo obou umělců rozeznat (příkladem je Koncert v přírodě, střídavě připisovaný oběma).

Ve středním období převládají portréty, T. se stal výhradním portrétistou císaře Karla V. (Karel V. v bitvě u Mühlbergu, 1548); výrazem uznání bylo 1553 povýšení do hraběcího stavu. Souběžně maloval mytologické obrazy (proslavená je Venuše z Urbina (1538), či nejvzácnější klenot obrazárny Kroměřížského zámku druhého patra druhé síně, číslo exponátu je 49 a jméno je Apollón a Marsyás - T. jej vytvořil dle prohlídky ve věku 90ti let a prokázal v něm nejen umělecké mistrovství, ale i filosofickou hloubku. Apollón - bůh rozumu a světla - vítězí nad Marsyem, který teprve pravdu a světlo hledá a je po sázce stahován z kůže).

T. dále vytvářel mimořádně dynamické náboženské kompozice (např. Ecce Homo, 1543, nebo nástropní malby benátské Santa Maria della Salute, kolem 1544). v posledním období se rukopis dále uvolnil, linie byla potlačena stejně jako zářivost koloritu (Korunování trním, 1576 - nedokončeno).