Ukládání jaderného odpadu: Výzvy a řešení v České republice a ve světě

Ačkoliv se letos Německo rozhodlo definitivně vystoupit z jaderné energetiky, ani v nejmenším tím nevyřešilo problém radioaktivního odpadu. Pouze snížilo celkový objem vyhořelého paliva, které bude muset jednoho dne uložit pod zem. Německé atomové elektrárny ho vyprodukují každým rokem 450 tun.

Německo bude muset v následujících desetiletích zlikvidovat pravděpodobně mnohem více jaderného odpadu než se dosud počítalo. Samotné množství středně a slabě aktivního odpadu, pro který se nyní staví konečné úložiště v šachtě Konrad, by se mohlo oproti dřívějším předpokladům až zdvojnásobit. Dosud se počítalo s tím, že se v šachtě Konrád uloží 298.000 kubíků jaderného odpadu, většina z likvidace jaderných elektráren. Do tohoto množství odpadů spolková vláda zahrnuje podle zprávy i odpady ze zařízení obohacování uranu v Gronau. Jeho provozovatel Uranco nyní skladuje asi 13.000 tun odpadů z obohacování uranu. Dalších 200.000 kubíků odpadů přibude, jakmile se vyklidí bývalý solný důl Asse II u Wolfenbüttelu.

Kam se uskladní dodatečný jaderný odpad, je stále otázkou. Cílem jsou dvě konečné úložiště, informuje deník Süddeutsche Zeitung s odvoláním na národní plán na likvidaci odpadů: šachta Konrád pro odpady, které vyvíjejí méně tepla, a druhé úložiště pro „horké“ kontejnery s vyhořelým jaderným palivem.

Podle zprávy někdejšího sekčního šéfa Spolkového úřadu pro ochranu před radioaktivitou (BfS) Ulricha Kleemanna totiž pod solným ložiskem probíhá tektonická zóna s plynovými kavernami a hrozí, že metan pronikne puklinami do vytěžených prostor, kde by se mohl začít hromadit ve výbušných koncentracích. Pokud by v nich byl ukládán jaderný odpad, mohlo by v případě exploze plynu dojít k nekontrolovatelnému úniku radioaktivity.

O existenci plynonosných vrstev o mocnosti 50-75 metrů nacházejících se pod solným ložiskem v hloubce přibližně tří kilometrů věděli geologové již dříve a potvrdily je také informace v archivech bývalé NDR, která na druhé straně někdejší vnitroněmecké hranice kdysi prováděla vrtný průzkum. U sasko-anhaltského Salzwedelu se dříve nacházel největší podzemní zásobník plynu v bývalém východním Německu.

Čtěte také: Jak se počítá poplatek za skládku?

Německá Spolková společnost pro radioaktivní odpady - Bundesgesellschaft für Endlagerung (BGE) zadala hannoverské stavební firmě Ed Züblin AG zakázku na výstavbu haly pro překládání pro ukládání nízko a středněaktivního jaderného odpadu v úložišti Konrad v dolnosaském Salzgitteru. BGE uvedla, že společnost Züblin získala zakázku na základě celoevropského výběrového řízení.

Překládací hala s přilehlou vyrovnávací halou v areálu dolu Konrad 2 bude s celkovou délkou 140 metrů největší budovou, která bude v nadzemní části úložiště postavena. Zahájení výstavby překládací haly je naplánováno na první čtvrtletí roku 2023, dokončení je plánováno na rok 2025. V komplexu budov budou dodané balíky s odpadem radiologicky zkontrolovány, vyzdviženy z nákladních automobilů a železničních vagonů a připraveny k přepravě do podzemí úložnou šachtou Konrad 2. Na výstavbu budovy, odolné proti zemětřesení, budou dohlížet různé orgány.

Konrad - bývalý důl na železnou rudu - bude prvním německým úložištěm nízko a středněaktivního odpadu. V roce 2002 vydalo dolnosaské ministerstvo životního prostředí rozhodnutí o schválení záměru vybudovat úložiště Konrad. Po několika soudních řízeních bylo toto schválení v roce 2007 potvrzeno Spolkovým správním soudem. Důl Konrad je pod dohledem společnosti BGE upravován pro využití jako úložiště.

Obě důlní šachty jsou rekonstruovány a vybavovány potřebnou infrastrukturou v podzemí. Tato infrastruktura zahrnuje mimo jiné dopravní štoly a úložné prostory v hloubce přibližně 850 metrů. Přestavba šachty Konrad 2 pro svoz kontejnerů pod zem byla zahájena v roce 2017 výstavbou dna šachty (podzemní překládací stanice pro kontejnery na odpad). Tato fáze výstavby je již v pokročilé fázi. V samotném dole jsou již plně vyhloubeny komory pro zahájení ukládacích prací. Důlní otvory pro infrastrukturu, jako je dílna v kontrolní zóně a zařízení na zpracování ofsetů, se v současné době hloubí na šesti stěnách současně a jsou v pokročilé fázi dokončování.

Konrad zpočátku přijme přibližně 300 000 metrů krychlových odpadu, což je 95 procent objemu odpadu v zemi, přičemž 1 procento odpadu je radioaktivní. V současné době je tento odpad uložen nad zemí v meziskladech a na státních sběrných místech. Německé úřady plánují, že Konrad nakonec pojme 650 000 metrů krychlových odpadu z provozu a vyřazování jaderných elektráren a také z průmyslu, medicíny a výzkumu.

Čtěte také: Čína a ukládání odpadu

V rámci německého národního programu, vyhlášeného v srpnu 2015, jsou pro konečné uložení radioaktivního odpadu navrženy dvě lokality: Konrad pro nízko a středněaktivní jaderný odpad a další, dosud neurčená lokalita, pro vysokoaktivní odpad.

Úvahy o vybudování jaderného úložiště v dole Konrad v dolnosaském Salzgitteru jsou staré přes třicet let. Tak dlouho to trvalo, než vláda Dolního Saska dala projektu v roce 2002 zelenou. Málokterý projekt v Německu vznikal tak dlouho a stála tolik peněz. Až 30. dubna 2002 dolnosaský zemský kabinet vedený premiérem Sigmarem Gabrielem (SPD) schválil konečné povolení k úložišti a 22. května ho udělilo ministerstvo životního prostředí v Hannoveru. Vůči projektu se vymezila řada odpůrců.

Situace v České republice

V prosinci 2015 proběhla v České republice první fáze zjišťovacího řízení posuzování vlivů Aktualizace Koncepce nakládání s radioaktivními odpady a vyhořelým jaderným palivem na životní prostředí (SEA). Zpracována byla pouze v jedné variantě - hlubinné úložiště v ČR.

Úložiště jaderného odpadu by měl stát postavit v jedné ze čtyř lokalit: Janoch u Temelína, Horka a Hrádek na Vysočině a Březový potok na Klatovsku. Doporučuje to panel expertů Správy úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO). Návrh ještě posoudí Rada SÚRAO, definitivní rozhodnutí bude na vládě, učinit by ho měla do pěti let. Úložiště by poté mělo být do provozu uvedeno nejpozději v roce 2065.

Expertní panel ředitele Správy úložišť radioaktivních odpadů 4. června uzavřel svou práci a starostové i obyvatelé měst a obcí z dnešních devíti lokalit, kde probíhalo hledání místa pro hlubinné úložiště vysoceradioaktivních odpadů, se dozvěděli, ve kterých čtyřech ponesou břímě svého ohrožení dál. Jsou to Janoch u Temelína, Hrádek na Jihlavsku, Horka na Třebíčsku a Březový potok v Pošumaví.

Čtěte také: Podmínky pro skládky odpadů dle vyhlášky

Návrh věcného záměru zákona o zapojení obcí do výběru úložiště je po mnoha odkladech připraven pro jednání vlády. Jde na něj s rozporem se svazy zastupujícími zájmy více než 4 700 měst a obcí z celé republiky - Svazem měst a obcí, Sdružením místních samospráv i Platformou proti hlubinnému úložišti, které od zákona očekávají výraznější posílení možností samospráv při rozhodování o úložišti.

První etapa hledání místa pro konečné hlubinné úložiště vysoceradioaktivních odpadů má podle představ státních úřadů skončit do konce června vládním souhlasem s výběrem čtyř lokalit z dnešních celkem devíti. Trvala déle než patnáct let a byla provázena podváděním a nesplněnými sliby ze strany zodpovědných politiků a státních úředníků. Zásadně tak byla nabourána důvěra starostů a obyvatel obcí, kteří ani dnes nemají jistotu, že v budoucnu nedojde k dalším změnám.

Na programu jednání dnešní vlády je informace o dalších 2,8 miliardách korun, které má Správa úložišť radioaktivních odpadů (SÚRAO) poskytnout podniku DIAMO za zajištění provozuschopnosti podzemního výzkumného pracoviště (PVP) Bukov do roku 2030.

Alternativní přístupy k ukládání jaderného odpadu

Česká republika je jedna z asi 50 zemí, které musí problematiku RAO/VJP řešit. Jak se dozvídáme v úvodu česky otitulkovaného švýcarského filmu Die Reise zum sichersten Ort der Erde (2013): „Více než 350 000 tun vysoce radioaktivního odpadu a vyhořelých palivových tyčí je uloženo v dočasných skladech v areálech jaderných elektráren a v meziskladech po celém světě.

Tabulka 2 obsahuje údaje o několika vybraných zemích světa, včetně České republiky. Vyplývá z ní, že prozatím nikde na světě se nezačalo budovat konečné hlubinné úložiště pro VJP. Nejdále se zatím dostalo Finsko, které již získalo stavební povolení v roce 2015, po něm má následovat Švédsko a Francie. Dočasnému centrálnímu skladování dává přednost Jižní Korea od roku 2024, Nizozemí od roku 2003 (na dobu 50-100 let) a taktéž Velká Británie, Španělsko (na 60 let) a Spojené státy americké (po změně strategie v roce 2012).

S konečným hlubinným úložištěm pro NSRAO mají zkušenost zatím jen Jižní Korea, Německo a Spojené státy americké. V Německu řeší problémy s kontaminací v bývalém solném dole Asse II (od roku 1988 do dolu vtéká solný roztok kvůli přetížení stěn v důsledku ukládání kontejnerů s odpadem).

Tabulka 1: Přehled ukládání RAO/VJP ve vybraných zemích

Zdroj: Olga Kališová podle World Nuclear, OECD/NEA, UN, IAEA, Nuclear Heritage, Science Direct a webů organizací.

Vznik trvalého hlubinného úložiště je obvykle zdůvodňován kupříkladu jeho schopností izolovat radionuklidy skryté v superkontejnerech od biosféry a také zamezit teroristickému útoku či snah zmocnit se třeba plutonia. Jenže ani přes miliardové investice (hlubinné úložiště v ČR má stát 111 miliard korun) neexistuje garance funkčnosti úložiště jako izolátoru radionuklidů v hloubce pět set metrů na statisíce let dopředu.

V rozhovoru v Hospodářských novinách s vědcem Josefem Stemberkem z Ústavu struktury a mechaniky hornin Akademie Věd ČR, který zkoumá dlouhodobé mikropohyby v žulovém masivu v laboratoři Grimsel ve Švýcarských Alpách, zaznělo, že se masiv v roce 2013 pohnul o téměř 0,1 centimetru, což z hlediska umístění úložiště představuje zásadní problém.

V bývalém solném dole Asse II v Německu mají problémy s kontaminací povrchové vody cesiem a tritiem z NSRAO, neboť puklinami v solné hornině proniká do komor s odpadem voda už několik let. Trvalo 8 let, než Spolkový úřad pro ochranu před radioaktivním zářením (BfS) rozhodl, že se NSRAO přemístí, a bude trvat dalších minimálně 20 let, než se tomu tak stane, neboť se musí nejdříve postavit nová šachta.

Přes tyto problémy a navzdory čtyřicetiletým protestům organizovaným například iniciativou Umweltschutz, někteří politici a energetické koncerny v Německu stále uvažují o hlubinném úložišti v Gorlebenu (v dalším bývalém solném dole). Překážkou v jejich úsilí je také majitel pozemků v sousedství bývalého dolu Gorleben, hrabě Andreas von Bernstorff, který je podle dolnosaského práva vlastníkem nerostů skrytých pod svými pozemky a uplatňuje své nároky sůl vytěžit.

V České republice chce SÚRAO vsadit na stabilnost hydrogeologických podmínek žulového masivu a odolnost obalů kontejnerů z uhlíkové oceli po více než 100 tisíc let, a chce razit asi 250 ukládacích vrtů do (pohyblivé) skály pro asi 6 tisíc superkontejnerů obsahujících kolem 9 tisíc tun VJP, ačkoli toto číslo nejspíš není konečné vzhledem k uvažovaným plánům na nové reaktory v jaderných elektrárnách Temelín a Dukovany (SÚRAO/RAWRA, 2012). Podle Přílohy 1 Metodiky použití kritérií (podkapitola 4.2) je aktuální číslo pro VJP 10 tisíc tun a pro RAO 5 tisíc metrů krychlových.

Plány na umístění HÚ v žule jsou v protikladu s tím, že mezi lety 2017 až 2025 se mají v PVP Bukov prověřovat vlastnosti přeměněných hornin. V závislosti na tom, v jaké míře a kvalitě nám informace o úložišti budou úřady a bezpečnostní orgány poskytovat, se po pár generacích dá snadno zapomenout na VJP a RAO skryté v hloubce půl kilometru.

Od roku 2010 se problematice předávání informací dalším generacím věnuje šestiletý projekt Výboru pro nakládání s radioaktivními odpady (NEA RWMC) s názvem „Uchovávání záznamů, znalostí a paměti (RK&M) napříč generacemi“ (OECD, 2016). První fáze (2011-2014) byla zakončena konferencí ve francouzském Verdunu, které se zúčastnilo téměř 200 zástupců ze 17 zemí. Nejčastěji zkoumanou formou odkazu informací generacím byly viditelné a srozumitelné objekty umístěné v blízkosti lokality pro umístění RAO/VJP (např. střednědobé sémiotické totemy nebo světelné ukazatele na solární pohon).

Dlouhodobý úspěch uchovávání RK&M má záležet na tom, jak se bude dařit udržovat povědomí o zodpovědnosti vůči dalším generacím v myslích aktuálních regulátorů, provozovatelů úložiště a zainteresovaných stran typu místních a regionálních úřadů a veřejnosti.

Vratnost a opětovné vyjmutí

Vratnost („reversibility“) znamená dát možnost budoucím generacím rozhodnout o modifikacích nebo přeorientování úložného procesu, popřípadě vyjmout odpady v souvislosti s novým způsobem zneškodňování nebo přepracování.

Následující seznam znázorňuje výhody a nevýhody vratnosti a opětovného vyjmutí, tak jak je shrnula NEA na základě názorů institucí a odborníků ve Finsku, Švýcarsku, Německu, Spojených státech amerických, Belgii, Švédsku, Japonsku, Francii a Velké Británii (Tabulka 3).

Z publikace dále vyplývá, že jeden z ukázkových příkladů společnosti, který klade velký důraz na R&R, je Švýcarsko. Dle názoru Švýcarského federálního úřadu pro energii (SFOE, str. 31) je vratnost nutno brát v úvahu při plánování HÚ tak, aby další generace měly možnost využít nové poznatky v souvislosti s HÚ. Vratnost je také uplatněna i v procesu výběru lokality a dovoluje budoucím generacím přehodnotit rozhodnutí.

Od roku 2003 mají ve Švýcarsku v důsledku toho koncept zvaný monitorované dlouhodobé hlubinné skladování (v originále „monitored long-term geological storage“), který kombinuje izolaci radioaktivních odpadů pomocí technických a geologických bariér s možností opětovného vyjmutí na žádost společnosti. Opětovné vyjmutí je technicky proveditelné jak v monitorovacím období během provozu, tak po uzavření HÚ.

Podobně uvažují v Belgii (ONDRAF/NIRAS, str. 41) a ve Francii (ANDRA, str. 59), kde mají HÚ reverzibilního typu, aby budoucí generace mohly zvolit vlastní řešení, s přihlédnutím k budoucímu pokroku v oblasti vědy a techniky. V obou zemích má být také možnost opětovného vyjmutí zaručena na zhruba 100 let. Podle Spolkového ministerstva pro životní prostředí, ochranu přírody a jadernou bezpečnost (BMUB, str. 35) mají v Německu dokonce uvedeno v dokumentu Bezpečnostní požadavky (2010), že technická proveditelnost opětovného vyjmutí RAO/VJP musí být prokázána po dobu 500 let po uzavření HÚ.

Ve Spojených státech amerických jsou podle Jaderné regulační komise (NRC, str. 39) pojmy vratnost a opětovné vyjmutí uvedeny z důvodu bezpečnosti, ekonomiky a ochrany životního prostředí už v zákoně Nuclear Waste Policy Act z roku 1982.

Prodloužené dočasné skladování

Hlubinné úložiště (v originále „geological disposal“), u kterého se uplatňují koncepty vratnost a opětovné vyjmutí, se velice podobá principu prodlouženého dočasného skladování (v originále „extended interim storage), ovšem bez nutnosti nákladného budování podzemní části úložiště, jak ukazuje Obrázek 4 (ONDRAF/NIRAS, 2011).

Kanada je příkladem země, kde zvolili adaptabilní postupné nakládání (v originále „adaptive phased management“, APM), což je jakýsi kompromis mezi prodlouženým dočasným skladováním a hlubinným úložištěm co do umístění zařízení pro nakládání s RAO/VJP (NWMO, 2015). APM zahrnuje centralizovanou kontrolu a izolaci RAO/VJP v hlubinném úložišti, s možností zvolit dočasné podpovrchové skladovací zařízení (v originále „interim shallow-underground storage facility“), jenž by bylo umístěno v lokalitě, kde by žila informovaná komunita ochotná takové zařízení hostit.

Klíčovým prvkem APM přístupu je, že je dostatečně flexibilní, aby se přizpůsobil měnícímu se sociálnímu a technologickému vývoji.Na první pohled vyžaduje prodloužené dočasné skladování mnohem aktivnější přístup od původců RAO/VJP než hlubinné úložiště. Takzvanou „zátěž“ v podobě finančních nákladů na provoz, bezpečnostní dohled a aplikování nového výzkumu a vývoje ve vědecko-technické oblasti na nakládání s RAO/VJP lze vnímat i jako možnost pro budoucí generace řešit problémy, které může hlubinné ukládání začít vykazovat po letech provozu či po jeho uzavření.

Předávané správcovství

Metoda prodlouženého dočasného skladování je jakousi variantou metody předávané správcovství (v originále „rolling stewardship“), která byla poprvé představena ve Spojených státech výborem Národní rady pro výzkum (NRC, 1995) a poté v publikaci Národního institutu pro environmentální politiku (NEPI, 1999). Robert Del Tredici s Gordonem Edwardsem, prezidentem CCNR, vydali publikaci o příkladech předávaného správcovství a důvodech k němu (Edwards a Del Tredici, 2013). Vyjadřují se v ní, že předávané správcovství nemá být chápáno pouze jako dočasná opatrovnická činnost, ale jako aktivní a zcela angažované úsilí o nepřetržité vylepšování bezpečnosti skladování RAO/VJP a kontrolu nad ním. O to, aby příští generace měly motivaci hledat a najít řešení a neustále zlepšovat proces a aby úniky radioaktivních látek byly okamžitě odhaleny nebo jim bylo preventivně zamezeno.

Varování budoucích generací

Systém podzemního ukládání radioaktivního odpadu existuje už zhruba pět desetiletí, smrtelným nebezpečím však může být po tisíce let. Vzhledem k tomu, že se uvažuje o výstavbě více než dvaceti jaderných úložišť na celém světě, je rozumné zamyslet se nad tím, podle čeho naši potomci, třeba za 500 generací, poznají, kde tato úložiště leží a proč by se jim měli vyhýbat.

Odborníci přicházeli s různými návrhy, od zlověstně vypadajících památníků a takzvaných „atomových kněží“ až po geneticky upravené radiační kočky.

Na počátku osmdesátých let 20. století, kdy se světové vlády a jaderný průmysl začaly stále více zabývat otázkou, jak dlouhodobě ukládat radioaktivní odpad, vznikl nový obor: jaderná sémiotika. Obsahově velmi široké, ze své podstaty neexaktní a někdy až surrealistické studium toho, jak budeme budoucí generace, civilizace - nebo dokonce takzvané „postlidské druhy“, tedy organismy, které by mohly na planetě přijít po nás, varovat před smrtícím dědictvím, jež jim zanecháváme.

Pracovní skupina HITF konstatovala, že nejúčinnějším způsobem, jak zastrašit budoucí generace, bude vytvoření obrovských monumentů na úložištích jaderného odpadu, jejichž cílem bude vyvolávat pocit nebezpečí a strachu. Jedním z navrhovaných „nálepek nebezpečí“ je rozlehlé území obrovských kamenných trnů vyrůstajících ze země všemi směry. V rámci jiného návrhu bylo předloženo jakési atomové „Stonehenge“, umístěné nad úložištěm odpadu a skládající se z obrovských žulových sloupů označujících hranice této oblasti. Jeho součástí by byly hliněné valy okolo vlastních ploch zařízení i stavba v jeho středu, v níž by byly uloženy bližší informace o úložišti.

Další exempláře informací by byly zakopány v okolí samotného úložiště a také uloženy v archivech po celém světě. Vyhotoveny by byly na speciálním papíře s dlouhou životností a označeny jasně vyznačeným administrativním sdělením: „Uchovávejte po dobu 10 000 let.” I kdyby nesly mrazivější varování, například: „Toto místo není čestné. Není zde připomínán žádná vysoce vážená osoba... není zde nic cenného. To, co je zde, bylo pro nás nebezpečné a odpudivé.“), stejně by takto obrovské památníky s velkou pravděpodobností nakonec přitáhly pozornost zvědavců, zločinců, a dokonce i budoucích archeologů a v konečném důsledku by nejspíš podpořily právě to, čemu mají zabránit - aby byly na místě prováděny vykopávky. Mohly by dopadnout jako egyptské pyramidy. Stále tu jsou, i když jejich kněží jsou dávno pryč a my opomíjíme strašlivé kletby, drancujeme jejich pohřební komory a znesvěcujeme jejich mrtvé.

Pracovní skupina HITF ukončila svou činnost v roce 1984 se závěrem, že jakýkoli úspěšný pokus vyslat varování napříč hlubokým příkopem času se bude muset opřít o monumentální architekturu a značky. Stavby by podle nich měly být dostatečně trvanlivé, aby nevyžadovaly údržbu po dobu 10 000 let, a také dostatečně znepokojivé, aby si lidé připomínali nebezpečnost toho, co skrývají - ať už prostřednictvím ústní tradice, nebo fyzických archivů - napříč nesčetnými generacemi.

Několik let po vzniku pracovní skupiny HITF přišli spisovatelka Françoise Bastideová a sémiotik Paolo Fabbri se zcela odlišným přístupem, jak ochránit budoucí generace před nebezpečným odpadem: Vyšlechtit „radiační kočky“, které by v přítomnosti radiace měnily barvu. Kočky by pak byly vypuštěny do volné přírody, kde by se rozmnožily, a zatímco by se po Zemi proháněly generace jejich potomků, příběh o kočkách měnících barvu a o nebezpečí, které symbolizují, by se tradoval dál v lidových vyprávěních.

Čtyřicet let od zrušení pracovní skupiny HITF vymýšlela způsoby, jak varovat budoucí generace před pátráním v toxických radioaktivních mauzoleích, Agentura pro jadernou energii se sídlem v Paříži - mezivládní orgán podporující spolupráci 33 vyspělých jaderných zemí. V rámci její iniciativy Zachování záznamů, znalostí a paměti napříč generacemi (RK&M) byla v roce 2019 zveřejněna závěrečná zpráva - právě v okamžiku, kdy jednotlivé členské vlády přehodnocovaly význam jaderné energie jakožto kroku ke snížení globálního oteplování. Na rozdíl od „atomových kněží“ a „Stonehenge“ před desítkami let se zpráva RK&M zaměřuje na způsoby, jak pomoci budoucím generacím činit informovaná rozhodnutí prostřednictvím knihoven, časových kapslí a fyzických značek.

Namísto vytvoření pole obrovských kamenných trnů by kolem místa, kde je jaderný odpad uložen, mohly být zakopány tisíce značek, které by obsahovaly informace zaznamenané na trvanlivých materiálech, jako je pergamen (pergamen vyrobený ze zvířecí kůže), spíše než na laminovaných papírových dokumentech či USB discích.

Neil Hyatt se domnívá, že tento přístup se odráží v britských plánech najít na britské půdě komunitu, která by souhlasila s umístěním národního jaderného úložiště na svém území a pomocí uvedené instituce budovat vztah komunity k úložišti, a to nejen během jeho výstavby, ale také po celou dobu plánovaných 750 let jeho provozu a následně i uzavření a monitorování jeho okolí.

tags: #konrad #ukladani #odpadu #informace

Oblíbené příspěvky:

• Přírodní povrchy pro zahrady
• Řešení pro nakládání s odpady
• Film o znečištění ovzduší
• Globální klima - tipy na četbu
• Příroda a děti: pohled Bc. Evy Hudkové