Pohřbíme (konečně) ekosystém?

04.03.2026

Provokativní komentář M. Konvičky, nadepsaný „Pohřbíme (konečně) ekosystém?“, vznikl parafrázováním a radikalizací článku amerického ekologa O’Neilla, v němž je obsažena kritika zjednodušeného modelu ekosystému, který se nezřídka používá mezi přírodovědci.

Pokud někteří lidé nechápou, že věda se prostě vyvíjí, a dovolávají se učebnicových pravd starých půl století, odstřel ekosystému s nimi moc nezacloumá (vezmou-li jej vůbec na vědomí).

Ostatně věda by asi neměla tajtrlíkovat podle toho, jak si kde který šiřitel jejích pojmů pískne.

V tomto konkrétním případě není hlavním viníkem samotná koncepce ekosystému, nýbrž právě „poptávka po ,vědeckém‘ popisu rovnováhy v přírodě“, kterou zmiňuje Martin Konvička (viz Vesmír 81, 127, 2002/3).

Ta ale přežije, ekosystém neekosystém!

Čtěte také: O konvičkách a šálcích

S argumenty zneužívajícími pojem ekosystém se alespoň dá rozumně polemizovat.

Na rozdíl od M. Konvičky si totiž myslím, že koncept ekosystému je - v úzce vymezené úrovni popisovaných skutečností - funkční a smysluplný.

Příkladem je popis toho, jak ekosystém lužního lesa ovlivňuje počasí a klima (pro jistotu zdůrazňuji, že s rovnováhou ani stabilitou to a priori nemá co dělat).

Nahradit ekosystém společenstvem zde nelze, protože se neobejdeme bez neživé přírody.

Museli bychom složitě opisovat, že máme na mysli „to všechno dohromady“.

Čtěte také: Řešení pro internetové problémy

A jak známo, i věda v takové situaci obvykle dává přednost jednoduchosti a srozumitelnosti (viz notoricky známý příklad přípustného tvrzení typu „žirafa má dlouhý krk, aby...“, mj. M. Konvička stále dokola rozebírá klasickou koncepci ekosystému (a hlavně stabilitu), vše ostatní odbývá několika řádky.

Současné pojetí ekosystému (v různých obměnách) většinou nevychází ani ze zřetelného prostorového ohraničení nějaké jednotky, ani z homogenity.

Relativitu časoprostorových měřítek [současné pojetí ekosystému] mnohdy zdůrazňuje.

Roli člověka neopomíjí; s jeho zahrnutím do „hry“ má ovšem problém, který je alespoň pro aplikovanou ekologii typický a s ekosystémem nestojí ani nepadá.

Přírodní výběr zcela nepřehlíží, ale často se zabývá situacemi, v nichž tento jev nehraje zásadní roli.

Čtěte také: Řešení klimatické krize

S černými skříňkami pracuje, ale to není v přírodních vědách nic neobvyklého (vždyť i „druhová“ koncepce ochrany přírody s nimi musí pracovat, sám biologický druh je černá skříňka).

A konečně Konvičkou mytizovaná „jemná přediva zpětnovazebných mechanizmů“ jsou dle mého celkem prostá záležitost.

Zpětnovazebné mechanizmy v přírodě evidentně existují (ne že by musely vést právě ke stabilitě).

Tam, kde je jich hodně a souvisejí spolu, je můžeme nazvat předivem.

A protože je to předivo mnohdy snadno narušitelné (v jistém smyslu slova nestabilní), lze ho nazvat jemným.

Pokud už se čtenáři Vesmíru oblékli do smutečního, navrhuji pohřbít se všemi poctami raději zasloužilého Oduma a ekosystém ještě chvíli trpělivě oprašovat od ideologického balastu.

Alespoň do doby, než vymyslíme něco opravdu chytřejšího.

Již první věta O’Neillova článku zní záhadně: „Pojem ekosystém se stal standardním paradigmatem pro studium ekologických systémů“.

Z podobných vět čtenář nabude přesvědčení, že termín (a za ním stojící pojem) ekosystém je něco jiného nežli termín (a za ním stojící pojem) ekologický systém.

V pojmenování oživené soustavy je O’Neill nedůsledný a jen nejasně naznačuje, že „v případě ekologických systémů máme co dělat se stovkami až tisíci interaktivních populací“, zatímco „pojem ekosystém zabírá jen část komplexního jevu a zaostřuje se na menší podmnožinu: průměrné nebo integrované vlastnosti všech populací v rámci specifikovaného prostoru“.

K tomu lze dodat, že všichni protagonisté interdisciplinární ekologie hned v úvodu svých učebnic považují termín ekosystém za zkratku termínu ekologický systém, a že jim tedy v drtivé většině jde o srovnatelné pojmy při slovním, ikonickém nebo matematickém modelování složitých biotických a fyzikálních struktur a interakcí.

O’Neillův slovník i citovaný komentář M.

Potřeba holistického pojmu pro oživenou přírodu je stará (historie je načrtnuta v každé učebnici ekologie), ale skutečností je, že většina ekologů na světě a odborníci v návazných biologických, geografických i aplikovaných oborech přijali v průběhu druhé poloviny 20. století pojem ekosystém jako vhodnou reflexi časoprostorové složitosti a mnohorozměrnosti živé přírody, zasazené do abiotického prostředí.

Úměrně k složitosti pojmu jsou v různých definicích zdůrazněny různé strukturní a interakční prvky systému.

Jistě není správné, když O’Neill vychází z úzké definice ekosystému podle prvního vydání učebnice E. P. Oduma z r. 1953 a pomíjí její vybroušenější verze v posledních spisech tohoto klasika.

V metodickém přístupu E. P. Oduma a H. T. Oduma našli moderně myslící ekologové vhodnou cestu pro holistické vyjádření organizace (tj. struktury + funkce) oživené přírody, projevující se v mnoha komplexitách a dimenzích (viz dále).

Jejich modely a definice se staly vzorem pro vědecké studium topograficky vymezených úseků ve vodách a krajině, jmenovitě pro podchycení vstupů a výstupů látek a energie, potravních řetězců, produkce biomasy, přeměny vázané energie, návaznosti životních cyklů, procesů sukcese (postupných změn v druhovém složení), vytváření stability i dynamické rovnováhy struktur, jejich současného trvání a mnoha důsledků lidských zásahů.

Soubory interaktivních prvků začaly být - též díky souběžně se vyvíjející kybernetice - v druhé polovině 20. století přednostně nazývány ekosystémy (termín sám je ovšem starší) a příslušné modely posloužily v mnoha oborech a mezinárodních projektech.

Pro nedostatek jiných „systémově“ vhodných slov pak návazné vědecké i aplikované obory s výhodou přejaly ekosystém za ústřední pojem své heuristiky.

Zrodilo se tedy významné paradigma.

Cesta k termínu označujícímu tento pojem byla dlouhá a nacházela již dříve vyjádření v různě laděných termínech, jako jsou (živá) příroda, mikrokosmos, holocén, biogeocenóza, biosféra, ekosféra, geosystém aj.

V současném slovníku a teorii přírodních i aplikovaných věd je pojem ekosystém akceptován jako termodynamicky otevřená soustava, v níž jsou živé organizmy interaktivně propojeny navzájem mezi sebou i se svým fyzikálním okolím.

Jako u všech vědeckých termínů jde i v tomto případě o abstrakci v lidské mysli, která se snaží postihnout objektivní realitu projevující se v různé složitosti a časoprostorových dimenzích.

Organizaci ekosystému lze znázornit jen pomocí zjednodušených modelů, např. v popisném textu nebo na schématech 2D či 3D, popřípadě v matematických modelech 4D.

V holistických pojmech, týkajících se různotvárných segmentů biosféry Země, jsou složitější a subtilnější složkou všudypřítomné živé organizmy, jejichž chování je závislé na přenosu genetických informací.

V konstrukci různých modelů ekosystému se proto jako protagonisté angažovali nejdříve botanikové, zoologové a hydrobiologové; na ně navázali odborníci v geochemii, biogeochemii, biochemii, pedologii, biogeografii a oceánografii, a teprve později se připojili i odborníci v lékařských oborech.

V důsledku toho se pojem ekosystém stal uznávaným mezioborovým paradigmatem, vhodným pro každou soustavu, v níž je přítomen alespoň jeden živý prvek, a pro libovolnou víceméně časoprostorově vymezenou soustavu interaktivních organizmů a jejich nejbližšího prostředí.

O’Neill ve svém článku kupodivu vychází ze staré definice ekosystému E. P. Oduma z r. 1953, v níž se předpokládala stabilní a uzavřená soustava s cyklickou výměnou materiálů.

Vytýká takovému ekosystému pět hříchů: 1) prostorovou uzavřenost, 2) prostorovou stejnorodost, 3) minimalizaci nebo ignorování přírodního výběru, 4) rigidní pojetí stability a 5) absenci člověka v uvažovaných systémech.

Je pravda, že pozdější definice z pera rodiny Odumů a mnoha evropských teoretiků jsou mnohem výstižnější a nabízejí mnohem všestrannější modely ekosystému.

I když v teorii a praktické aplikaci bývají účelové modely interpretovány zúženě, žádný z výše uvedených „hříchů“ neplatí všeobecně, a zejména nelze přijmout jejich souhrnnou platnost pro devalvaci celého pojmu.

Komplexita a dimenze, uvažované při badatelském studiu a aplikacích v interaktivních ekosystémech, jsou pochopitelně rozmanité.

Častým objektem jsou jezera, rybníky, úseky břehů, malá i velká povodí (např. povodí Hubbard Brook ve východní části USA nebo povodí Dunaje v Evropě), ostrovy (např. Barro Colorado v Panamském průplavu), horská údolí, vymezené lesní porosty nebo luční enklávy, někdy však jen prostorově víceméně oddělitelné součásti více strukturovaných biomů, např. půda, padlý strom, mraveniště nebo patro stromových korun v lese.

Hierarchická návaznost podřazených a nadřazených ekosystémů je evidentní.

Popisovat tropický deštný les s množstvím druhově neurčitelných komponentů je bez odvolání na takovou hierarchii neschůdné.

Geografové i geofyzikové mluví o biosféře jako o největším globálním ekosystému.

tags: #konvicka #pohrbime #konecne #ekosystem #co #to