Krajinná ekologie – Učebnice a její aplikace

Krajinná ekologie je obor, který zahrnuje disciplíny základního výzkumu přes kombinované až po výhradně aplikovaný výzkum či směry s inovačním potenciálem. Obor vychází současně z biologických (ekologických) i technických (inženýrských) základů.

Monografie se zabývá obecnými ekologickými principy a jejich promítnutím do oboru krajinné ekologie (základní témata - krajina, krajinná ekologie jako věda, krajinná struktura a principy ekologického fungování a změny ekologických systémů). Text je doprovázen mnoha obrázky, fotografiemi a grafy. V závěrečné kapitole autorka představuje a popisuje přesah obecných krajinně ekologických principů do aplikovaných vědních oborů (ochrana přírody, krajinné plánování, vodohospodářské a lesní plánování, ekologie obnovy aj.). Publikace přispívá k pochopení komplexního managementu činností člověka v krajině. Součástí publikace je multimediální příloha na CD, která obsahuje 200 fotografií odkazujících na text.

Pozemkové úpravy a krajinná ekologie

Pozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, pozemky se scelují nebo dělí a zabezpečuje se přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování.

Dle SKLENIČKY (2003, s. 220-221) jsou pozemkové úpravy jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření...) byly řešeny příslušnými odborníky.

Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod.

Čtěte také: Učebnice krajinné ekologie

Zejména rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní zaměření, vybavení účelovou technikou). Některé požadavky na území (např. blokace pozemků, rozšiřování orné půdy) se mohou dostat do střetu s dalšími funkcemi krajiny. Nástrojem vhodného kompromisu se stává územní plánování.

Každý nově vytvářený pozemek by měl být přiměřeně homogenní po stránce půdního pokryvu, sklonitosti terénu a expozice vůči světovým stranám. Velikost pozemků je rovněž limitována nutností zabezpečit potřebnou míru ekologické stability.

Správné rozmístění kultur v územním reliéfu je v zásadě určováno stanovištními poměry a požadavkem, aby půda nebyla poškozována zejména erozní činností vody a větru. Polohové rozmístění kultur v krajině nesmí být proto náhodné a libovolné, ale musí se přizpůsobit daným poměrům stanovištním (určovaným hlavně polohou, podnebím a půdou).

Organizace cestní sítě. Polní cesty jsou účelové pozemní komunikace. Dle SKLENIČKY (2003, s. 221) jsou především opatřením k zajištění přístupu k vlastnickým pozemkům. DUMBROVSKÝ a kol. (2004, s. 143) podotýká, že návrh cestní sítě musí respektovat kritéria dopravní, ekologická, půdoochranná, vodohospodářská, estetická a ekonomická.

Rozptýlená zeleň

Rozptýlená zeleň (TRNKA, 2001) byla v krajině likvidována jako překážka pohybu těžké mechanizace anebo redukována a poškozována, případně zatlačována na extrémní stanoviště. Za 35 let (1950 -1985) bylo v zemědělské krajině odstraněno 3 600 ha rozptýlené zeleně, 4 000 km liniové zeleně na ploše 1 400 ha a nejméně o 2 000 ha se zmenšila plocha zeleně kolem venkovských sídel.

Čtěte také: Definice krajinné a aplikované ekologie

Na základě podrobných průzkumů bylo konstatováno, že nejmenší podíl RZ, který je účinně schopen plnit své polyfunkční poslání, musí být vyšší než 1,5 % zemědělského půdního fondu. Tato výměra však platí především pro rovinatý terén, v němž by byla RZ optimálně rozmístěna tak, aby plnila především protideflační funkci při respektování funkcí dalších. V členitějším terénu podhorských a vrchovinných oblastí, zvláště tam, kde hrozí či probíhá vodní eroze, by měl být podíl RZ podstatně vyšší - cca 6 % zemědělského půdního fondu.

Ty jsou často přirovnávané k ostrovům v moři kulturních porostů. Pro řadu druhů se stávají přirozenými refugii, neboť zajišťují podmínky pro přežívání i některých dnes již vzácných druhů. Obvykle se jedná o bioregulátory (predátoři, parazité a parazitoidi), kteří nacházejí vhodnou potravu v okolních agrocenózách a vyhledávají si kořist či hostitele právě mezi škůdci polních monokultur. Drobné zvěři poskytuje maloplošná zeleň příznivější podmínky ve srovnání s okolní otevřenou krajinou a chrání ji před extrémními povětrnostními vlivy, ptactvu nabízí četné možnosti k hnízdění.

Unifikace krajiny a její dopady

Během totalitního režimu byla změněna krajinná mozaika. Totalitní režim se snaží vymazat paměť (lze pozorovat v naší krajině na rozorávání mezí, devastaci "božích muk" v polích, ale i ve vývoji pozemkových evidencí).

TRNKA (2006, s. 196, upraveno) konstatuje, že z historických map, dobových fotografií a leteckých snímků, charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk, pastvin, doplněná menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly v okolí komunikací a vodních toků. Tento stav krajiny trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století.

Pro moderní agrární technologie mnohé ekologicky zajímavé biotopy jako rybníčky, živé ploty, kamenice, remízky a selské (zatravněné) sady ztratily svůj hospodářský význam, mnohdy byly překážkou a byly opuštěny, nebo zcela odstraněny. Venkovská krajina ČR tak byla unifikována. Tato unifikace má environmentálně nepříznivý dopad.

Čtěte také: Archeologie a krajina

TRNKA (2006, s. 195-198) ji definuje jako heterogenní množinu maloplošných prvků, zejména forem rozptýlené zeleně (např. ekotonové lemy lesního pláště, dále pak kamenice, polní cesty, pěšiny, historické hraniční znaky, drobné sakrální stavby, ale i negativně působící krajinné prvky jako malé lomy, deponie, polní hnojiště apod.). V důsledku scelování orné půdy do obrovských lánů, rozorávání mezí, luk, hnojení, využívání chemických ochranných prostředků a neuvážených celoplošných meliorací prováděných zejména v 50. a 70. letech se ztrácí bohatost a různorodost plošek v krajině. Původně mozaikovitě uspořádaná krajina se stala jednotvárným, chemikáliemi prosyceným útvarem.

Zrušením cest (rozorání) se krajina stává neprůchodnou. Mizí tradiční místní názvy z map i podvědomí. Krajina neslouží rekreaci, dá se v ní jen vyrábět (JELÍNEK, 1999, s. Od 50 let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny (LIPSKÝ, 2000, s. 10).

LÖW, MÍCHAL (2003, s. 452; s. 453- 454, volně upraveno) v této souvislosti hovoří o komunismu v krajině. se projevovalo uplatňováním jednotných systémů hospodaření bez ohledu na místní podmínky. V důsledku těchto opatření se zvýšila eroze půdy, odvodňovalo se i tam, kde to nebylo třeba. Tvar a velikost pozemků se přizpůsoboval zemědělské technice (vyráběné na míru stepním oblastem SSSR). Celé hospodářství se řídilo výnosem za jakoukoli cenu a ne efektivitou. S intenzifikací výroby přichází do krajiny většinou zbytečně vysoké hnojení minerálními hnojivy (tzv. hnojení na jistotu - nižší výnos byl trestán více než mrhání hnojivem a ničení půdy). S nekvalitními hnojivy se do půdy dostaly i cizorodé látky ničící edafon a biotu. Ustájení dobytka bylo bezstelivové, problémem byly i vysoké koncentrace zvířat na jednom místě.

Krajina se stala prostorem pro velkovýrobu. Negativem bylo i slučování podniků do velkých celků zahrnující více katastrů a chemizace rostlinné výroby. Schopnost efektivně chemicky eliminovat plevely a libovolně hnojit vedla k zanedbávání osevních postupů.

Zemědělský půdní fond

Zemědělský půdní fond (ZPF) je dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny (dále jen "zemědělská půda") a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (dále jen "půda dočasně neobdělávaná"). Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.

tags: #krajinná #ekologie #czu #učebnice

Oblíbené příspěvky:

• Jak obchodní banky vytvářejí peníze
• Emise skleníkových plynů v ČR
• Chemické procesy a obnovitelné zdroje
• Škoda Octavia II a emise
• Využití listí v zahradě