Klimatické oblasti světa a jejich charakteristika

Vlastní projev klimatu je založen na režimu základních fyzikálních a meteorologických procesů, které představují výměna tepla, oběh vody a všeobecná cirkulace atmosféry. Parametry oběžné dráhy Země kolem Slunce, tvar Země, sklon zemské osy, aspekty vyplývající z oběhů planety Země aj. představují primární faktory, které přímo ovlivňují hodnotu insolace, délku ročních období atd. Jejími důsledky jsou pak zejména: šířková pásmovitost.

Faktory ovlivňující klima

Geografické faktory popisují přímý vliv polohy, složek a prvků fyzickogeografické části krajinné sféry na utváření dílčích charakteristik klimatu. Do cirkulačních procesů, které mají na celkový charakter klimatu největší vliv, patří zejména všeobecná cirkulace atmosféry a systém mořského proudění. V důsledku existence základních typů vzdušného proudění můžeme usuzovat, jaké vlastnosti proudící vzduch do popisované destinace přináší (např. pasáty vanoucí z moře přinášejí mírné ochlazení a vlhkost). Zahrnují výsledek plynoucí z dopadajícího sluneční záření na horní hranici atmosféry.

Orografie - průběh a charakter horských systémů způsobuje jak změny v převládajícím směru proudění a tím i změnu charakteristik meteorologických prvků (např. charakter povrchu (př. Člověk sám o sobě není geografický činitel klimatu, jeho vliv se projevuje prostřednictvím socioekonomických aktivit, které by však ve vazbě na krajinnou sféru již geograficky hodnocené být mohly. Výsledkem lidských aktivit je postupná změna hodnot některých meteorologických prvků, které je možno považovat za faktor utváření klimatu.

Klimatická klasifikace

Klimatické klasifikace umožnují identifikaci (klasifikaci) jednotlivých typů podnebí na základě zjištěných hodnot klimatických prvků. Taková regionalizace klimatu podává přehled o generalizovaných a zákonitě vymezených oblastech. Základní klasifikační jednotkou je klimatické pásmo, ačkoli se ve školské geografii tradičně používá označení klimatický (podnebný) pás. Klimatická pásma můžeme v důsledku vnitřní heterogenity klimatických podmínek rozdělit na dílčí klimatické oblasti.

Klimatická pásma Země

• Klimatická solární pásma Země - se rozlišují na základě různého úhlu dopadu slunečních paprsků s ohledem na uvažovaný homogenní povrch Země a tedy odlišnou, ale v dané zeměpisné šířce stejnou insolaci. Lze tak rozlišit pět pásem: jedno tropické pásmo mezi obratníky, dvě mírná pásma mezi obratníky a polárními kruhy a dvě polární pásma mezi polárními kruhy a póly.
• Teplotní pásma Země - odrážejí skutečné rozložení teplot na heterogenním zemském povrchu. Zohledňují nejen hodnotu insolace, ale také rozložení pevnin a oceánů, všeobecnou cirkulaci atmosféry, cirkulaci mořských proudů atd. Na základě těchto aspektů je vymezeno jedno tropické pásmo ohraničené roční izotermou 20 °C, dvě mírná pásma vymezená roční izotermou 20 °C a izotermou 10 °C nejteplejšího měsíce, dvě pásma chladná rozkládající se mezi izotermami 10 °C a 0 °C nejteplejšího měsíce a dvě pásma věčného mrazu sahající za izotermu 0 °C nejteplejšího měsíce.
• Klimatická fyzická pásma Země - představují skutečná klimatická pásma Země, která jsou vymezena nejen na základě teplotních poměrů, ale zohledňují také rozložení srážkových úhrnů, charakter vegetačních formací, odlišnosti v cirkulaci vzduchu apod. Ve školské geografii se setkáváme s označením podnebné pásy.

Podle použitých přístupů můžeme klimatické klasifikace rozdělit do dvou skupin. Konvenční klimatické klasifikace vymezují typy klimatu podle předem konvenčně (pevně) stanovených mezních hodnot jednoho nebo více klimatických prvků. Mezi nejčastěji využívané klimatické charakteristiky patří teplota vzduchu a srážkové úhrny, jejichž vzájemná závislost bývá dána do souvislosti s vegetačním krytem, pěstováním zemědělských plodin, geomorfologickými procesy, vývojem půd apod.

Čtěte také: Klimatické podmínky

Z nejznámější konvenčních klimatických klasifikací lze zmínit Köppen - Geigerovu klasifikaci či Bergovu klasifikaci, která vychází z krajinnogeografických oblastí (př. podnebí tundry, podnebí tajgy, podnebí stepí atd.). Köppen-Geigerova klasifikace představuje ve světě nejpoužívanější klasifikaci klimatu. Její základ pochází od německého klimatologa Wladimira Köppena, který její první verzi publikoval již na sklonku 19. století. Následně představil několik dalších modifikací včetně té, na které spolupracoval s německým klimatologem Rudolfem Geigerem. Dnes se můžeme také setkat s jejími úpravami provedenými současnými klimatology.

Konceptem Köppenovy klasifikace je předpoklad, že přirozená vegetace je nejlepším odrazem klimatu daného území. Proto zohledňuje Köppenovo vymezení klimatických zón/pásů výskyt konkrétního vegetačního pokryvu. V zásadě je však založena na hodnocení průměrné roční a měsíční teploty a srážkových úhrnů a sezónnosti srážek. Köppen tak vymezil 5 hlavních skupin klimatu, které dále rozdělil na typy a podtypy.

Hlavní klimatické skupiny podle Köppenovy klasifikace

• Vlhké tropické klima (A): Zabírá asi 19 % plochy Země. Chybí zde chladná roční období a je charakteristický konstantní teplotou vzduchu. Průměrné roční teploty vzduchu zde neklesají pod 18 °C a roční amplituda teploty nepřesahuje 6 °C. Tento typ klimatu se vyskytuje podél rovníku a jeho hranice se pohybuje mezi 5-10° zeměpisné šířky. V některých oblastech východního pobřeží však může zasahovat až k obratníkům (např.
  • Po celých 12 měsíců neklesají průměrné měsíční srážky pod 60 mm a je charakteristický výskyt rovníkových tišin a celoročního pásma nízkého tlaku vzduchu. V některých oblastech je celoroční klima jednotné a monotónní (severozápadní pobřeží Tichého oceánu Jižní a Střední Ameriky od Ekvádoru po Kostariku), ale vyskytují se i takové oblasti, které mají v důsledku většího přísunu sluneční energie vyšší srážkové úhrny (např. Palembang v Indonésii).
  • Vlhké tropické monzunové klima je příznačné jak pro oblasti s výskytem monzunů (např. Guinea, Bangladéš, Floridský poloostrov aj.), tak pro pobřežní oblasti, do kterých pasáty přinášejí celoročně dostatek srážek, čímž znemožňují jejich zařazení do klimatu savan (př.
  • Klima savan (vlhké a suché tropické klima) je příznačné pro oblasti s charakteristickými obdobími sucha, kdy je množství srážek nejsuššího měsíce menší než 60 mm a zároveň vyhovuje podmínce uvedené v tab. 5.1. Většina těchto oblastí se nachází vně tropické zóny (např. Jakarta, Bombaj, Rio de Janeiro, Lagos, Darwin aj.), ačkoliv i oblasti v intertropické zóně (př. Kolumbia) podmínky klimatu savan splňují. Příkladem může být pás karibského pobřeží východně od hranic mezi Kolumbií a Panamou až k deltě řeky Orinoko, charakteristický nízkými a nepravidelnými srážkami se srážkovým úhrnem menším než 300 mm za rok, který pokračuje přes souostroví Malé Antily k Velkým Antilám. Bývá označován jako cirkumkaribský pás sucha a v místech severní Venezuly dokonce nabývá charakteru horkého klimatu stepí a suchých savan (Bsh). Aridita se zmenšuje směrem do vnitrozemí Amazonie, kde se opět objevuje klima vlhkých tropických deštných lesů. Východně od And právě mezi suchým karibským pásem a vlhkou Amazonií se v povodí přítoků Orinoka (Llanos a Savannas) zformovaly oblasti savan. Z názvů přítoků také pochází označení klimatu savan.
• Suché klima (B): Zabírá asi 30,2 % povrchu Země. Je pro něj charakteristický stav, kdy je množství srážek menší než potenciální evapotranspirace. Hranice sucha lze vymezit podle vztahu uvedeného ve vysvětlivkách k tab. 5.1. Průměrná teplota 18 °C je překročena po dobu několika měsíců.
  • Klima pouští mají ty oblasti, jejichž roční srážkový úhrn je menší než polovina ročního srážkového úhrnu pásu suchého klimatu zohledněná hranicí sucha. Zahrnuje rozsáhlé oblasti jak horkých pouští (BWh) dominujících severní Africe.
  • Klima stepí a suchých savan indikuje oblasti, jejichž roční srážkový úhrn je menší než hodnota ročního srážkového úhrnu vymezující pás suchého klimatu, ale zároveň větší nebo rovna její poloviční hodnotě. Konkrétně klima suchých savan (BSh) lze nalézt v Africe. Klima stepí (BSk) se v Asii vyskytuje jako pás přiléhající ke klimatu chladných pouští (BWk), poledníkovým směrem kopíruje v USA území východně od Skalnatých hor a ostrůvkovitě ho můžeme nalézt také na Pyrenejském poloostrově (Španělsko), v jižní Africe, jižní Austrálii či Argentině.
• Mírně teplé klima (C): Rozprostírá se na 13,4 % ploše Země a vyznačuje se značnou proměnlivostí počasí a silně vyvinutou cyklonální činností, střídáním čtyř ročních období a chladnou zimou bez pravidelné sněhové pokrývky. Pás je omezen izotermou 18 °C nejteplejšího −3 °C nejchladnějšího měsíce a podle srážkových úhrnů.
  • Mírně teplé klima se suchým létem, neboli Středozemní klima (výrazné aridita v letním období vyjádřená tečkováním) je příznačné pro západní části kontinentů mezi 30-45° zeměpisné šířky, ostrůvkovitě pak v okolí Kapského města v jižní Africe, v Kalifornii v USA a dále na severozápad, či v jihozápadní Austrálii. Klima je charakteristické přítomností polární fronty během zimního období, což způsobuje teplotní proměnlivost počasí s častějším výskytem srážek.
  • Mírně teplé klima se suchou zimou je charakteristické zejména pro vnitrozemí kontinentů, nebo jejich východní pobřeží (pás směřující z východní Asie na západ v podhůří Himalájí, střední Mexiko, Konžská pánev). Léta jsou na rozdíl od Středozemního klimatu v důsledku nestálé polohy tropické vzduchové hmoty či pasátovému nebo monzunovému proudění vlhčí. Ve východní Asi lze však očekávat srážkově chudé období, které je způsobeno zimními monzuny. Některé charakteristiky klimatu s teplým a chladným létem (Cwb, Cwc) odpovídají klimatu výše položených míst, zejména v Peru, Bolívii, Mexiku, Zambii a jinde.
  • Jedná se o typ klimatu vyskytujících se např. na východním pobřeží Asie, USA či jihovýchodním pobřeží Jižní Ameriky (Cfa) s určitou progresí do vnitrozemí, nebo na západních pobřežích kontinentů (např. západní Evropa) mezi 45-55° zeměpisné šířky taktéž zasahující do vnitrozemí (Cfb, Cfc). Obecně je pro ně specifické rovnoměrné rozložení srážek během roku s teplotně odlišným průběhem letního období.
• Mírně studené klima (D): Zabírá 24,6 % povrchu Země a je vymezen izotermou −3 °C nejchladnějšího a 10 °C nejteplejšího měsíce. Obvykle se nachází ve vnitrozemí kontinentů, nebo na jejich východních pobřeží, a to severně od 40° severní zeměpisné šířky. Na jižní polokouli se v důsledku menšího zastoupení pevniny v této zeměpisné šířce objevuje jen zřídka, a to ve vazbě na vyšší nadmořskou výšku. Příznačným rysem klimatu je také krátké léto a pravidelná sněhová pokrývka.
  • Mírně studené klima se studeným létem je výlučně vázáno na polohy s vyšší nadmořskou výškou poblíž oblastí se Středomořským typem klimatu.
  • Dw mírně studené klima se suchou zimou - tzv. Tento typ klimatu je rozšířen převážně v oblasti Dálného východu a je pro něj v zimním období určující dominance Sibiřské tlakové výše. Podtyp s horkým a teplým létem (Dwa, Dwb) se vyskytuje v oblasti severovýchodní Číny a na Korejském poloostrově, chladnější modifikace tohoto typu (Dwc, Dwd) sahají více na sever.
  • Nejteplejší z variant tohoto typu klimatu (Dfa) je charakteristická průměrnou minimální teplotou nejteplejšího měsíce alespoň 22 °C, přičemž v zimním období lze očekávat teploty pod bodem mrazu. V Evropě je tento podtyp rozšířen v okolí Černého a Kaspického moře, přičemž největšího rozsahu nabývá v rovnoběžkovém pásu v severních částech USA. Ve shlucích se vyskytuje také v západních státech USA, zde je však obklopen klimatem stepí (BSk) a je výrazněji sušší. Chladnější podtyp, stále však ještě s teplým létem (Dfb) dominuje v pásu ve střední a východní Evropě (zasahuje i do jižní Skandinávie), střední Asii a po 100° západní délky v Severní Americe zhruba mezi 45-55° zeměpisné šířky Na jižní polokouli (Nový Zéland, Chile a Argentina) je spíše vázán na vyšší nadmořské výšky.
  • Specificky chladné boreální klima s krátkým a chladným létem a zimními teplotami hluboko pod bodem mrazu (Dfc, Dfd) je rozšířeno v severní Kanadě a na Aljašce, v severní a východní Evropě a severní Asii. Zřetelné jsou zde také vysoké roční teplotní amplitudy pohybující se kolem 40 až 50 °C, někdy i více.
• Polární klima (E): Rozkládá se na 12,8 % povrchu Země a je charakteristický nižší průměrnou teplotou nejteplejšího měsíce než 10 °C. Teplota vzduchu je tak většinou pod bodem mrazu a srážky většinou sněhové.
  • Určujícím znakem pro klima tundry je průměrná teplota nejteplejšího měsíce v rozmezí 0 až 10 °C. Tento typ klimatu se vyskytuje v nejsevernějších oblastech Severní Ameriky a Eurasie a jim přiléhajících ostrovů. Mimo to se nachází také v oblastech nad hranicí lesa s vyšší nadmořskou výškou mimo vymezenou oblast, která splňuje dané podmínky (př. Mt.
  • Mrazové klima představuje celoročně teplotně nejchladnější oblasti, kdy teplota nejteplejšího měsíce je nižší než 0 °C.

Příklad zařazení stanice do typu klimatu

Na příkladu průměrných měsíčních a ročních teplot srážek stanice Herberton Post Office (tab. 5.2) v Queeslandu v Austrálii bude ukázán způsob, kterým lze data vyhodnotit a stanici tak zařadit do příslušného typu klimatu. Na základě kritérií pro zařazení do typu klimatu (tab. 5.1) je právě letní období (pozor na jižní polokouli trvá letní období od října do března) tím, kdy spadne více jak 70 % ročních srážek (923 mm = 80,5 %). A protože hodnota indikující hranici sucha 10 * (2 * 19,9 + 28) = 678 mm je vyšší, než indikuje kritérium (tab. 5.1) pro zařazení do pásma suchého klimatu (skupina B), můžeme stanici z tohoto pásma vyloučit. Průměrná měsíční teplota nejchladnějšího měsíce je 15,5 °C, a to nevyhovuje podmínce pro zařazení do pásma vlhkého tropického klimatu (skupina A), avšak požadovanými teplotními charakteristikami (TMAX > 10 °C & 0 °C < TMIN < 18 °C → 23,3 °C > 10 °C & 0 °C < 15,5 °C < 18 °C) splňuje zařazení do pásma mírně teplého klimatu (skupina C). Při vyhodnocení kritérií dvou zbylých pásem (skupina D a E) můžeme tyto pásma vyloučit.

Dalším krokem je zařazení do požadovaného typu podnebného pásma. Při detailním vyhodnocení požadovaných charakteristik zjistíme, že daná stanice vyhovuje jak typu Cs (SLMIN < 40 & SLMIN < SZMAX /3 → 25,3 mm < 40 & 25,3 mm < 28,6 mm, tak typu Cw (SZMIN < SLMAX /10 → 16,5 mm < 23,8 mm).

Kritika a úpravy Köppenovy klasifikace

Ačkoliv je Köppenova klasifikace používána ve výuce i pro vědecké účely, objevuje se celá řada návrhů, jak celou metodiku vymezování kategorií klimatu revidovat a upravit tak, aby co nejpřesněji odpovídala reálným podmínkám (např. Peel, M., Finlayson, B. L., McMahon, T.

Čtěte také: Změny v jet streamu v důsledku klimatu

Klimadiagramy

K co nejnázornějšímu posouzení sledovaných klimatologických charakteristik se pro hodnocení teplotní a vláhové bilance sestrojují klimadiagramy. stupnice teploty a srážek jsou poměru 1:2 (ev. Mimo výše uvedené teplotní a srážkové křivky, název stanice a zeměpisné souřadnice, nadmořskou výšku a období zobrazovaných dat může být klimadiagram doplněný o níže uvedené charakteristiky.

Alisovova genetická klasifikace

Autorem této uznávané genetická klasifikace je ruský klimatolog Boris Pavlovič Alisov, který první verzi své klimatické klasifikace zveřejnil v roce 1940. Svého posledního zpřesnění doznala v roce 1964. Alisov vymezil...

Vliv podzemní vody na jezera

Na zdroji vody záleží. Jezera napájená převážně podzemní vodou odolávají suchu a extrémním teplotám lépe než ta, která závisejí pouze na srážkách. Ukázal to výzkum vědců z Biologického centra Akademie věd ČR, kteří mezi lety 2022 a 2024 analyzovali složení vody v 350 jezerech napříč 18 evropskými zeměmi.

U sledovaných jezer výzkumníci z Hydrobiologického ústavu Biologického centra AV ČR analyzovali zastoupení stabilních izotopů vodíku a kyslíku (²H a ¹⁸O) ve vodě. Výsledky ukazují, že jezera propojená s podzemními vodami si udržují stabilnější hladinu a lépe odolávají dopadům klimatických změn.

„Původně jsme očekávali, že pro všechna jezera budou platit stejné klíčové faktory, ale nebylo tomu tak. Ačkoliv můžeme z analýzy vyvodit některé obecné trendy, zjistili jsme, že v každé oblasti funguje jiná dynamika, která vyplývá z kombinace různých proměnných. Model rovněž ukázal, že jezera v nížinách do roku 2050 pravděpodobně dosáhnou kritického poměru odparu vůči přítoku, což může vést k nedostatku vody a zhoršení její kvality. Vůbec nejohroženější jsou umělá jezera, jako jsou přehrady. Nížinná jezera totiž bývají mělká (poměrem plochy hladiny vůči hloubce) a méně napojená na zdroje podzemní vody, což narušuje rovnováhu mezi odparem a přítokem. Odolnější jsou naopak jezera ve vyšších nadmořských výškách nebo v alpských oblastech. Je to díky nižším teplotám, menšímu odparu a často lepšímu napojení na podzemní vodu. Tato jezera jsou také zatím méně ohrožena okolní zemědělskou činností, a tedy i živinovým zatížením. Hydrobiologové dále rozšiřují svou databázi, která nyní zahrnuje již více než 400 jezer, a chtějí z ní vytvořit globální zdroj dat. Kromě environmentálních údajů z veřejných zdrojů odebírají vědci každoročně vzorky z několika stovek jezer, spolupracují s odborníky z dalších institucí a také zapojují veřejnost prostřednictvím občanské vědy.

Čtěte také: Luboše Motla o klimatické změně

tags: #klimatické #oblasti #světa #charakteristika

Oblíbené příspěvky:

• Inspirace pro focení v přírodě
• O klimatické změně
• Nákup cenných papírů v ČR
• Zkušenosti s pobytem v Pasíčkách
• Klíčové události a dopady na Evropu