Krajinná ekologie a její význam

27.03.2026

Krajina je definována mnoha způsoby. Obecně se jedná o část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořenou souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky. Krajina je konkrétní část zemského povrchu, jejíž vzhled a charakter je podmíněn jednotnou strukturou a shodnou dynamikou. Značí část území vnímanou obyvateli, jejíž charakter je výsledkem působení přírodních a nebo lidských činitelů a jejich vzájemných vztahů. Některými kulturami je krajina chápána jako posvátný prostor.

Samotný termín krajinná ekologie byl poprvé použitý v práci Carla Trolla z roku 1939 (Luftbildplan und ökologische Bodenforschung). Počátky krajinné ekologie lze spatřovat v přechodu od geografie vegetace k ekologickému zkoumání krajiny. Průkopník krajinné ekologie C. Troll definoval krajinnou ekologii jako studium fyzikálně-biologických vztahů, které řídí různé prostorové jednotky regionu.

Základní krajinné pojmy

Krajina: Část zemského povrchu s charakteristickým reliéfem, tvořená souborem funkčně propojených ekosystémů a civilizačními prvky.

Krajinná složka: Základní dynamický a materiálový systém, který vytváří prvotní krajinnou strukturu krajiny, která je podkladem pro druhotnou strukturu.

Primární krajinná struktura: Původní, člověkem neovlivněná struktura krajiny, zahrnující abiotické prvky geosystému, jako geologický podklad, půdy, reliéf, vodstvo a ovzduší.

Čtěte také: Co je obsahem studia krajinné ekologie?

Druhotná krajinná struktura: Struktura, která v současné době vyplňuje zemský povrch a je tvořena soubory člověkem ovlivněných přirozených a člověkem částečně anebo úplně pozměněných dynamických systémů, stejně jako nově vytvořené umělé prvky.

Krajinnou složku považují FORMAN a GODRON za základní, relativně homogenní ekologické prvky či jednotky na zemi, nezávisle na tom, jsou-li původu přírodního či lidského. Obvykle je možné je rozeznat na leteckých fotografiích. Dimenzí krajinných složek je řádově od 10tek metrů až po kilometry. Typy složek mohou být např. les, pole, statek. Dále FORMAN a GODRON uvádí, že krajina je složena z několika typů krajinných složek. Matrice je z nich nejrozsáhlejší a nejvíce spojitá, proto hraje v krajině dominantní roli. Plošnou část povrchu, která se vzhledem liší od svého okolí, nazývají autoři ploška (vypálené místo, zbylá vegetace po rozsáhlém ohni, bažinka vzniklá zamokřením). Plošky se různí co do své velikosti, tvaru, typu, heterogenity i vlastních hranic. Plošky v krajině zastupují rostlinná a živočišná společenstva, tzn. soubory druhů. Termínu koridory používají autoři úzké pruhy země, které se liší od krajinné matrice na obou stranách. Mohou tvořit jen izolované pásy, ale obvykle navazují na plošku s podobnou vegetací. Koridory se mohou lišit svým vznikem, šířkou, stupněm propojenosti, křivolakosti, tím, zda-li je v nich vodní tok a zda-li jsou propojeny tak, že vytvářejí síť. Mohou negativně působit na migraci organismů (dálnice, železnice), nebo ji podporovat (biokoridory v rámci koncepce ekologických sítí).

Krajinotvorné procesy

Jednotlivé krajinné (ekologické) faktory vyvolávají krajinotvorné procesy. Působí-li tento faktor v krajině, stává se spouští pro tyto krajinotvorné procesy. Krajinotvorné procesy jsou přírodní zákonitosti řízené planetárními a meziplanetárními jevy. V kultivované krajině k nim přistupují i faktory, které mají sociální, ekonomický a technický charakter. Ovlivňují základní uspořádání prvotní struktury krajinné sféry a podmiňují její druhotnou strukturu. Krajinotvorný proces je ovlivněn spolupůsobením několika faktorů.

Mezi vnitřní (endogenní) síly patří zemětřesení a vulkanismus. Vliv těchto pochodů se zpravidla následně odrazí ve změnách georeliéfu a bioty, a také ve změnách klimatických a hydrologických. Zemětřesení jako krajinotvorný činitel má zpravidla rychlý průběh a ve svých důsledcích může také negativně působit na socioekonomické složky krajiny. Pohyb v této kůře a plášti vede k horizontálním a vertikálním deformacím georeliéfu, resp. také ke změnám vnitřní struktury hornin. Důsledky zemětřesení mohou být katastrofální. Tsunami (jap. přístavní vlna), které vznikají v důsledku otřesů zemské kůry dna oceánů a následným přenesením energie zemětřesných vln na vodu, má tsunami malou výšku, avšak u pobřeží její výška roste (především na šelfových pobřežích), což se následně projeví katastrofální devastací v pobřežním pásmu. Vulkanismus jsou důsledkem přemisťování magmatu a uvolňování plynů z hlubších částí zemské kůry a pláště na zemský povrch. Magma, se jako láva dostává na povrch. Tektonické pochody vedou k mechanickému posunu zemské kůry v horizontálním nebo vertikálním směru.

Mezi vnější (exogenní) síly počítáme pochody klimatické, geomorfologické, půdní a biotické. Zvětrávání probíhá na styku georeliéfu s atmosférou, hydrosférou, kryosférou a biosférou. Mechanické zvětrávání je rozpad horniny vlivem teplotních změn (střídavé zahřívání a ochlazování vede k objemovým změnám a jejímu rozpadu), střídavé mrznutí a tání vody v puklinách hornin (mrazové zvětrávání - vzniká tlakem mrznoucí vody v puklinách). Mechanické působení organismů (tlaku zvětšujícího se kořenového systému stromů a keřů). Zvláštní pozornost si zaslouží kryogenních (periglaciálních) procesů. Kryosféra je zvláštní způsob fyzikálního zvětrávání. Probíhají v ní pochody, ze kterých je nejzákladnější mrazové zvětrávání (kongelifrakce), podmíněné střídavým mrznutím a táním vody v puklinách hornin a v zeminách. V trhlinách horniny vznikají ledové klíny a žíly, které ji tříští. Permafrost je hornina, která je trvale zmrzlá (např. z 80-90% celkové hmoty led. V létě povrchová vrstva permafrostu roztává (činná vrstva) do různé hloubky dle charakteru podloží. Objemové změny v činné vrstvě podmiňují pohyby sedimentů - kryoturbance a vznik zvířených půd, tzv. soliflukce.

Čtěte také: Úvod do krajinné ekologie

Při chemickém zvětrávání se mění chemické složení hornin a minerálů; v tomto procesu je zprostředkujícím mediem voda v kapalném stavu jako přírodní rozpouštědlo. Chemické zvětrávání probíhá intenzivněji při vyšších teplotách. Biogenní zvětrávání je v podstatě zvláštním případem zpravidla souběžně probíhajícího fyzikálního a chemického zvětrávání. Produktem fyzikálního a chemického zvětrávání je zvětralinová pokrývka, jejíž charakter závisí na typu zvětrávání. Zvětralina vzniklá mechanickým zvětráváním je ostrohranná, vzniklá chemickým zvětráváním má hlinitojílovitý charakter. Mocnost zvětraliny závisí na typu horniny, klimatu a délce zvětrávacího procesu. Zvětralina na svazích má menší mocnost než v rovinatém terénu.

Zvětralina podléhá pedogenetickým procesům. Půdotvorný proces je souhrn vzájemných reakcí a vztahů mezi matečnou horninou a ostatními složkami krajiny a pochody přeměny hmoty a energie ve vlastním půdním tělese. Půdotvorné procesy jsou ovlivněny komplexem klimatických a geomorfologických, přičemž hlavní úlohu sehrává vztah mezi teplem a vláhou, litologickým charakterem matečné horniny, charakterem zvětraliny a rázem bioty; dalším závažným faktorem je sklon a expozice svahů, jež podmiňuje rychlost migrace a akumulace produktů zvětrávání.

Krasovění je proces korozívního rozpouštění hornin na rozpustných a propustných horninách. Základním činitelem jeho vzniku je litologický faktor. V krasovém reliéfu získávají půdy a vegetace specifické znaky, které jsou typické jen pro krasovou krajinu. Na vzniku krasu se podílí mnoho přírodních činitelů, základní je přítomnost vody na propustném a rozpustném podloží. V užším slova smyslu rozumíme krasový reliéf - reliéf na karbonátech. ale za spoluúčasti CO2 a vody se zprvu mění na kyselý uhličitan vápenatý, který je ve vodě rozpustný. Tato reakce je zvratná a výparem, oteplením nebo poklesem tlaku vzduchu popř. se znovu vysráží. Celkový charakter krasu je dán geomorfologickými procesy, modifikovanými geologickou strukturou, tektonikou, podnebím a dalšími přírodními faktory. Kras jako geomorfologický útvar je klasifikován z hlediska základních morfologických znaků (krasové typy musí mít shodné základní hrubé formy reliéfu i detailní utváření drobnějších forem). Kras je soubor jevů, které vznikají při přímém působení a podzemní vody (erozí a zejména korozí) v krajině, jejíž podklad tvoří rozpustné horniny (vápenec či dolomit, sádrovec, halit). Krasové jevy se dělí na povrchové - jsou jevy, které vznikají při přímém působení erozní činnosti vody, a podzemní - jsou jevy, které vznikají opětovným vysrážením rozpuštěného vápence z vodního prostředí a jejich opětovným návratem do pevného skupenství - sintr.

Voda se na zemském povrchu vyskytuje ve třech skupenstvích - kapalném, pevném a plynném. Je v neustálém pohybu - koloběh vody. Je hlavním exogenním činitelem, který se nejvíce podílí na tvorbě reliéfu krajiny. Erozní činnost vody můžeme rozdělit na rušivou (zvětrávání a vodní eroze) a tvořivou (vznik sedimentů). Dešťová voda dopadající na zemský povrch mechanicky uvolňuje částečky půdy nebo horniny a na svazích pochází při povrchovém odtoku k plošnému splachování půd a zvětralin (ronový splach). Ronový, či dešťový splach je plošný. V místech, kde se voda soustřeďuje, jsou půdy hlubší a mají větší mocnost. Řeka vymílá koryto (říční eroze) a transportuje erodovaný materiál. Hloubková eroze prohlubuje říční koryto. Vznikají tak hluboce zaříznutá údolí zejména v oblastech horního toku. Boční eroze znamená, že voda a jí unášený materiál naráží a podemílá vnější (konkávní) břeh, až dojde k jeho zřícení. Na vnitřní straně (konvexní narůstá nanášení a usazování sedimentů. Při pokračující boční erozi dojde k zvětšení říčního zákrutu a ke vzniku meandru. Ve středním a dolním toku se tak rozšiřuje údolí. Meandrové zákruty se často dostanou blízko k sobě, při zvýšeném vodním stavu může dojít k protržení a vyrovnání vodního toku a ze zbytku řečiště vzniknou slepá ramena, která mohou být od vodního toku odříznuta nánosy, mění se v tůně, které se postupně zazemňují. Evorzní činnost (evorze) vzniká při kruhovém pohybu unášeného materiálu ve vírech. Nastává např. pod vodopády na horních tocích řek. Erozní činností řek vznikají údolí. Akumulační činnost se zdvíhá v důsledku sedimentace unášených částic. Takto se vyrovnává spádová křivka. Říční sedimenty, vyplňující údolní dna, byly uloženy hlavně při postupu meandrových zákrutů. Činností řek vznikají nivy. Jezera se rušivě projevují ve formě abraze (plošná eroze pobřežní), která je u jezer slabší než u moří, tvořivě pak sedimentací.

Glaciální procesy. Voda se vyskytuje v pevné fázi ve formě sněhu a ledu. Sníh je hlavním materiálem při vzniku lavin, která strhne porost, půdní a zvětralinový povrch. Rychlé tání může způsobit povodně. Ledovce, tvořící se nad sněžnou čárou, modelují reliéf ve vyšších zeměpisných šířkách a vysokohorských oblastech. V pleistocénu však ledovce pokrývaly rozsáhlé oblasti severní a střední Evropy a Severní Ameriky a jejich erozní a akumulační činnost zanechala v reliéfu typické tvary dodnes. Růstem ledovcové hmoty je ledovec z místa svého vzniku vytlačován a gravitačně přesouván až pod sněžnou čáru. Rozlišujeme ledovce pevninské (mocnost až 4000 m -Antarktida, Grónsko), ledovce plošné (tzv. norský typ), vyskytující se ve vrcholových oblastech plochých pahorkatin (mocnost 100-1000m) a ledovce horské vyplňující deprese a údolí horských masívů (mocnost řádově v 10-100m výjimečně 1000m). Voda s povrchu ledovce vniká trhlinami do ledu a vytváří v něm ledovcové jeskyně. Na povrchu může voda vytvářet ledovcová jezera. Základním erozním tvarem horského zalednění je ledovcové údolí (trog), vzniklé přemodelováním preglaciálního říčního údolí. Horské ledovce rozšiřují původní říční údolí tvaru V v údolí vanovitá tvaru U. Zvláštním případem ledovcového údolí jsou fjordy, dlouhé, hluboké zálivy vzniklé přemodelováním říčních údolí okrajovými splazy pevninských ledovců a ponořením pod mořskou hladinu (Skandinávie, Island, Grónsko). Základním tvarem ledovcových sedimentů jsou morény. Morény jsou horninové úlomky, které se dostanou na povrch, okraj nebo nitra ledovce a které jsou posunovány pod ledovcem. Rozlišujeme morény boční, čelní, střední a uložené morény - zůstávající v terénu po ústupu ledovce. Zachycené bloky hornin odvlečené i na velké vzdálenosti se nazývají bludné kameny (Opavsko, Hlučínsko).

Čtěte také: Krajinná ekologie: úvod

Eolické procesy. Činnost větru se v krajině projevuje jako modelační činitel především tam, kde chybí se svou ochrannou funkcí vegetace, např. v semiaridních, aridních a kryogenních oblastech. Kromě transportu a sedimentace (při poklesu transportní rychlosti vznik eolických sedimentů spraší a vátých písků) je vítr významným činitelem přenosu atmosférické vláhy a působí také na biotu a půdu. V suchém podnebí se suchými a sypkými zvětralinami se vítr uplatňuje více než v krajinách s vlhčím klimatem. Vítr působí na reliéf krajiny nepřímo a přímo. Nepřímo působí rozvlněním hladiny moří, která pak jako mořský příboj způsobuje plošnou erozi (abrazi) pobřežních skal a útesů, ale i tím že přináší mraky a tím i srážky, které jsou pak původcem veškeré geologické činnosti vody. Přímo působí rušivě (již výše zmíněný odnos = deflace, větrný obrus = koraze) a tvořivě (větrná sedimentace v místech slábnoucí rychlosti větru tj.

Svahové procesy jsou velmi různorodé. Svah je složitý tvar vznikající interakcí litosféry, atmosféry, hydrosféry, biosféry, popř. kryosféry. Zvětráváním se na svahu uvolňuje materiál, který za specifických podmínek erozně denudačních čini...

Přístupy ke studiu krajiny

Geosystémový přístup: Díváme se na studovaný komplex jako na geosystém, tj. soustřeďujeme pozornost přibližně stejně na všechny složky a vztahy v geosystému.

Ekosystémový přístup: Díváme se na studovaný komplex jako na ekosystém, tj. studujeme jej biocentricky.