Doc. Ing. Jan Lacina: Život a dílo krajinného ekologa

27.03.2026

V sobotu 21. března 2020 zemřel doc. Ing. Jan Lacina, CSc., zakladatel časopisu Veronica, dlouholetý člen redakční rady a Rady Ekologického institutu Veronica.

Jan Lacina (9. ledna 1944 Tišnov - 21. března 2020) byl lesník, učitel, vědec a umělec. Osobnost košatá jako koruna staletého dubu. Na jedné straně vědec, badatel věrně oddaný lesnické geobiocenologii, oboru založeného jeho učitelem prof. Zlatníkem.

Vystudoval lesnickou fakultu VŠZ v Brně, kde jej zásadně ovlivnil profesor Alois Zlatník. V letech 1966-1974 pracoval ve Vojenských lesích a statcích jako lesnický specialista ekologického výzkumu, pak přešel do Geografického ústavu tehdejší ČSAV, transformovaného v roce 1993 na Ústav geoniky AV ČR, kde pracoval do konce svého života.

Na jedné straně byl Jan Lacina vynikající znalec a pozorovatel všech součástí lesa, trusem všech lesních živočichů počínaje (sám se někdy nazýval koprofilem), rostlinami a stromy konče. V Geografickém ústavu Akademie věd se zabýval biogeografickým mapováním, problematikou životního prostředí a krajinou ekologií.

Jan Lacina se zapojil do dalších výzkumů s významnými disturbančními událostmi v krajině, jako byly povodně a následné sesuvy v roce 1997. Studoval změny koryta řeky Bečvy, podrobně popisoval sukcesi vegetace po povodních, věnoval se též významu mrtvého dřeva ve vodních tocích, zkoumal význam sesuvů pro tvorbu nových biotopů a zvýšení biodiverzity v krajině. Nevyhýbal se ani krajinám silně ovlivněným člověkem, zabýval se dlouhodobým vývojem vegetace na haldách Ostravska nebo v odkalištích uranových dolů v okolí Dolní Rožínky.

Čtěte také: Podrobnosti o studiu ekologie

Zapojil se do výzkumu starobylých výmladkových lesů, jejichž podrobnou inventarizaci provedl ve svém milovaném rodném okrese Tišnov. Byl členem týmu zabývajícího se výzkumem historie vybraných českých a slovenských obcí.

Vášnivě miloval opakované výzkumy dynamiky vývoje (pra)lesů, aby se mohl vracet na místa, která navštívil před mnoha lety jako typolog a která si oblíbil. Zejména ho to táhlo do slovenských Karpat, a ještě dále do Východních Karpat na Podkarpatskou Rus, kde dlouhá léta bádal s řadou kolegů na plochách založených v 30. letech 20. století prof. Aloisem Zlatníkem a pedologem Zvorykinem.

Na závěr své vědecké kariéry propojil vědu se svým koníčkem, tedy se zálibou ve výtvarném umění. Obdivoval a popisoval pro publikum krajinomalby Antonína Slavíčka, Josefa Jambora a dalších, se kterými na sklonku svého života tzv. vcházel do krajiny, tj. Jan Lacina byl nesmírně citlivý a vnímavý pozorovatel přírody s duší umělce.

Básník přírody srovnatelný ve schopnosti přesného poutavého popisu detailu a v současném navození poetické, lyrické atmosféry s takovými autory jako byli Jaromír Tomeček nebo Michail Prišvin. Jan Lacina napsal řadu populárně naučných knih a textů plných poznání, z nichž však vždy ale čiší i bezmezná láska k přírodě. Byl rozhlasový popularizátor přírody.

Milovník a znalec krajinomalby. Na uměleckou stránku jeho osobnosti měl nepochybně významný vliv, kromě rodičů i jeho strýc malíř Bohdan Lacina. Již jako středoškolák publikoval své ornitologické pozorování v časopise Živa, a následně při studiu na lesnické fakultě v Brně s Antonínem Bučkem a dalšími přáteli založili studentský časopis LEF. Tuto zkušenost nepochybně zúročil o téměř dvacet let později, když v roce 1986 spoluzakládal časopis pro ochranu přírody a krajiny Veronica, jak jinak, opět společně s Antonínem Bučkem.

Čtěte také: Náplň práce krajinného ekologa

Od roku 1994 byl na částečný úvazek zaměstnán jako odborný asistent na Ústavu lesnické botaniky, dendrologie a geobiocenologie Lesnické a dřevařské fakulty Mendelovy univerzity v Brně. V roce 2003 se habilitoval s prací Sozologická aplikace geobiocenologie v oboru Ekologie lesa. V tomto oboru působil jako školitel postgraduálních studentů a byl též členem oborové rady stejnojmenného doktorského studijního programu. Je spoluautorem dvou učebních textů Geobiocenologie II a III.

Jako pedagog nejraději chodil se studenty do největší učebny světa, přímo do lesů. Jeho exkurze byly vždy oblíbeny, nejenom pro působivý, nevtíravý, informačně hodnotný, a přitom laskavý výklad, ale též proto, že většinou končil v nějaké hospůdce či vinárně. Když v roce 2011 proběhla v časopise LEF anketa studentů o nejlepšího a nejoblíbenějšího učitele, tak není divu, že Jan Lacina obsadil 2.

Tišnovský rodák (1944) maturoval na zdejším gymnáziu (tehdy jedenáctileté střední škole) roku 1961 ve třídě PhDr. Vlasty Šanderové. Roku 1966 absolvoval brněnskou lesnickou fakultu a několik let se věnoval stanovištnímu průzkumu lesů v různých částech bývalého Československa. Od roku 1974 působil v krajinovědném Geografickém ústavu ČSAV v Brně a od roku 1993 v Ústavu geoniky AV ČR. Na těchto akademických pracovištích se zaměřil na hodnocení vlivů rozmanitých antropických aktivit na krajinu jakožto životní prostředí, zejména na vegetační složku.

Byl například členem kolektivu, který vyvinul koncepci a metodiku územních systémů ekologické stability krajiny, jednoho z hlavních nástrojů ochrany přírody. Jejich navrhování se věnoval i na Kubě. Zaměřil se i na krajinněekologickou interpretaci klasické krajinomalby. Inicioval vyhlášení řady zvláště chráněných území zejména na rodném Tišnovsku.

Na Mendelově univerzitě přednášel geobiocenologii a ochranu přírody, několik let učil i na Masarykově univerzitě. Kromě autorství a spoluautorství stovek odborných statí se věnoval i popularizaci v rozhlase a televizi, roku 1986 spoluzakládal brněnský časopis ochránců přírody a krajiny Veronica. K jeho spíše beletristickým publikacím patří knihy Květnice a příroda Tišnovska (1999), Kousíček modré (2015) a Klucanina (2017).

Čtěte také: Souhlas ochrany přírody pro nezbytnou cestu

Byl nominován na prestižní cenu Josefa Vavrouška za rok 2018 v kategorii „dlouhodobý přínos v oblasti životního prostředí a udržitelného rozvoje“.

tags: #krajinný #ekolog #Jan #Lačina