Křížení druhů v přírodě: Příklady a mechanismy

Křížení druhů v přírodě je fascinující a složitý jev, který vyvolává mnoho otázek ohledně definice druhů a hranic mezi nimi. Mnohé druhy vytvářejí dokonce i v přírodě mezidruhové křížence a ti nejsou v rozporu s obecným povědomím vždycky jen neživotaschopnými a neplodnými chcípáky.

Může se člověk křížit se zvířaty?

Čas od času se objeví zprávy o pololidech, či poloopicích, vzniklých křížením člověka a lidoopa. Je vůbec něco takového možné? Světem kolují „zaručené zprávy“ o tom, že v Číně a v USA proběhly ilegální pokusy o vytvoření kříženců člověka s jeho nejbližším živočišným příbuzným.

V obou případech měla být samice šimpanze oplodněna spermatem muže. Čínská samice údajně zabřezla, ale byla zabita ve třetím měsíci březosti při lidových nepokojích. Ve Spojených státech se měl humanzee dokonce narodit, ale byl prý ihned zabit v obavách, že se jeho existenci nepodaří utajit a vypukne skandál.

Oliver - šimpanz s lidskými rysy?

Nedávno fascinoval i renomované vědce šimpanz Oliver a někteří v jeho schopnostech a chování nacházeli i určité lidské rysy. Oliver pochází odkudsi z Konga a je mu snad něco kolem čtyřicítky. Není to žádný obr. Váží kolem padesáti kilo a měří pouhých 120 centimetrů. Spát chodí jen v kulichu a rád si vypije svůj šálek kávy.

Umí namíchat drink a použít splachovací záchod. Mezi šimpanzi, jimž se nápadně podobá, se cítí nesvůj. Mnohem raději se pohybuje ve společnosti lidí. Především ženy ho neodolatelně přitahují a Oliver se netají tím, že by jim svou přízeň rád projevil nejen platonickým obdivem.

Čtěte také: Dopady krize na vodní zdroje

Ostatně první vlastník se Olivera zbavil právě proto, že se mu pokusil „chodit za ženou“. Šimpanzí samice Olivera nevzrušují. Někteří zoologové vidí v Oliverovi křížence šimpanze učenlivého s šimpanzem bonobo. Podle nich je Oliver „humanzee“ čili mezidruhový kříženec člověka a šimpanze. Vyšetření jeho DNA všechny fantasty notně zklamalo. Oliver je mimo jakoukoli pochybnost čistokrevný lidoop.

Od lidoopů nás dělí silná bariéra

Přesto se o možnostech křížení člověka se šimpanzem nepřestává spekulovat. Oba druhy mají velmi podobnou dědičnou informaci. Od svého nejbližšího zvířecího příbuzného se lišíme zhruba v 1,5% písmen genetického kódu. Detailnější rozbory ale odhalily, že lidé a šimpanzi mají ve svých dědičných informacích napsány velmi podobnou sadou písmen poměrně odlišné genetické „texty“.

Genetici odhadují, že v lidské a šimpanzí DNA je pětina genů změněna tak zásadně, že zřejmě fungují úplně jinak. Dokonce ani úplně totožné geny, kterých sdílíme se šimpanzi také asi jednu pětinu, nemusejí u nás a lidoopů pracovat stejně. Především v mozku máme geny uvedeny do chodu v úplně jiné „sestavě“.

Geny, které má šimpanz „zabržděné“, pracují v lidské DNA „na plný plyn“ a naopak. To všechno vytváří mezi šimpanzem a člověkem bariéru, která by zřejmě při případném mezidruhovém křížení stačila zabránit vzniku životaschopných jedinců.

Člověk rozumný a neandrtálec

A jak by tomu bylo v případě křížení člověka s jinými druhy lidí? Dnes žije na Zemi jediný zástupce rodu Homo. Tato situace je však v historii lidstva výjimečná. Dříve žilo vedle sebe hned několik druhů člověka. Například lidé moderního typu náležející k druhu Homo sapiens se objevili zhruba před 100 tisíci roky a sdíleli svět s neandrtálci (Homo neanderthalensis), kteří zmizeli zřejmě až před 23 000 roky, a snad i člověkem vzpřímeným (Homo erectus), který podle některých badatelů přežíval na Jávě ještě před 35 000 roky.

Čtěte také: Důležité aspekty křížení odpadu sprchy a umyvadla

Zvláště soužití moderních lidí a neandrtálců na evropském kontinentu vyvolává diskuse o tom, zda se tito lidé nemohli navzájem křížit. V roce 1998 objevili vědci pod jednou ze skal v portugalském Lapedu dětský hrob starý 25 tisíc roků. Dítě bylo pohřbeno s četnými dary včetně potravy na poslední cestu. Taková výbava spolu s poprášením hrobu červenou hlinkou je typická pro lidi druhu Homo sapiens.

Objevitelé hrobu ale považují některé rysy kostry za mírně řečeno podivné. Mohutný sudovitý hrudník, krátké končetiny a některé rysy lebky nápadně připomínají neandrtálce. Před 25 tisíci roky už na území dnešního Portugalska neandrtálci nežili a s lidmi Homo sapiens se tedy křížit nemohli. Nelze však vyloučit, že dítě je potomkem takových kříženců z dřívějších dob.

Známky vzájemného křížení posledních neandrtálců a prvních lidí druhu Homo sapiens nesou podle některých badatelů i lidské kostry objevené v chorvatské jeskyni Vindija, v německém Volgelherdu a dokonce i v jeskyni u moravské Mladče. To by znamenalo, že neandrtálci byli přeci jen tak trochu našimi předky a v našich žilách kolují pomyslné kapky neandrtálské krve. Většina odborníků tento názor jednoznačně odmítá.

Kromě jiného se přitom opírají i o výsledky analýz dědičné informace izolované z kostí neandrtálců. Ta se od DNA pravěkých lidí druhu Homo sapiens liší tak významně, že to křížení obou druhů lidí prakticky vylučuje. Na základě těchto poznatků dnes převládá mezi odborníky názor, podle kterého neandrtálci nepatří mezi naše přímé předky, ale představují na vývojovém stromu lidstva „suchou, odumřelou větev“, jež nepokračovala v dalším vývoji.

Tajemství zvířecích mesaliancí

Řada mezidruhových hybridů je jen výplodem lidské fantazie. Stejně tak zůstává mýtickou postavou i koolakamba - hybrid šimpanze a gorily údajně pozorovaný v tropické Africe. Také kříženci psa a lišky nejsou ničím jiným než výplodem myslivecké latiny. Nicméně, mezidruhoví hybridi se vyskytují možná až překvapivě často.

Čtěte také: Doporučení pro křížení kabelu a odpadu

Jako většina definic má i tahle do dokonalosti daleko a výčet výjimek, které toto pravidlo potvrzují, je impozantní. Například tropičtí motýli rodu Heliconius se navzájem úspěšně páří a plodí křížence, kteří se mohou pářit mezi sebou nebo i s příslušníky obou rodičovských druhů. Splynutí těchto motýlů do jednoho jediného druhu brání jen fakt, že výstražné zbarvení rodičovských druhů odrazuje jejich přirozené nepřátele, zatímco „průměrné“ zbarvení kříženců tuto ochranu neskýtá.

Velmi podobný mechanismus zřejmě drží oddělené také dva druhy severoamerických jelenců - jelence virginského a ušatého. Jejich křížencům na první pohled nic nechybí. Zádrhel se projeví ve chvíli, kdy má tento hybrid prchat před šelmami. Jelenci virginští volí úprk, jejich ušatí příbuzní se zachraňují impozantními skoky. Hybrid dědí zcela neúčinnou směs obou obranných strategií a jsou pro šelmy snadnou kořistí.

Plodní a schopní

Hranice mezi druhy mají do ostře narýsované čáry hodně daleko. Dokazují to i příklady velmi úspěšných mezidruhových hybridů. V současné době je Evropa svědkem vítězného tažení kříženců původního jelena lesního s importovaným asijským jelenem sikou. Podobný jev je patrný i na Galapágách, kde velká bouře v roce 1983 přenesla na jeden ostrov dva původně oddělené druhy tzv. Darwinových pěnkav. Vznikající hybridní populace se má čile k světu a je dokonce plodnější než oba výchozí druhy.

Severoamerickými vodami se zase šíří hybrid domácího a importovaného evropského raka, který doslova válcuje původní račí populaci. Mezidruhoví hybridi, kteří jsou v životě mnohem úspěšnější než výchozí druhy, můžou dokonce položit základ nového druhu. Podle některých badatelů tak vznikl například americký vlk rudohnědý, který by mohl být potomkem mezidruhových hybridů kojota s šedými vlky.

Co brání různým druhům ve vzájemném křížení?

Některé organismy se za normálních okolností navzájem nerozmnožují jen proto, že k tomu nemají příležitost. Dvě drobné pralesní opičky obývající protilehlé břehy Amazonky se k sobě nikdy nedostanou, protože je dělí nepřekonatelná vodní bariéra veletoku. Účinnou bariéru staví do cesty mezidruhovému křížení i čas.

Zástupci dvou druhů se mohou lišit nástupem pohlavní sezóny (např. jeden se páří na jaře a druhý na podzim) nebo se liší denní aktivitou (jeden se páří ve dne a druhý v noci). To stačí, aby se jejich vzájemné zkřížení stalo nemožným nebo alespoň krajně nepravděpodobným. Člověk dokáže zvířata přes tuhle bariéru přenést chovem v umělých světelných podmínkách, které „přemluví“ živočicha, aby považoval den za noc nebo jaro za podzim.

A pak tu jsou druhy, které se spolu nerozmnožují navzdory tomu, že se jejich příslušníci setkávají ve správnou dobu na stejném místě. Navzájem by se křížit klidně mohly, ale nechtějí. Například ryby cichlidy z afrického jezera Tanganika vytvářejí pestrou směs druhů, které se mezi sebou nerozmnožují. Poznají, kdo ke komu patří, podle odlišného zbarvení.

Když se ale voda zakalí bahnem spláchnutým ze svahů, kde domorodci vykáceli rozsáhlé lesní porosty, ocitnou se cichlidy ve tmě a nevědí, kdo je kdo. Za těchto okolností se spolu příslušníci původně izolovaných druhů bez potíží rozmnožují.

V cestě stojí biologické bariéry

V podobných případech brání rozmnožování narušená komunikace mezi pohlavími odlišných druhů. Živočich nedostává od cizího potenciálního pohlavního partnera jasný a srozumitelný signál, nebo dostává dokonce signály, které jej od páření odrazují. Někdy lze tuto překážku obejít odchovem mláďat matkou cizího druhu. Například šakal se kříží se psem jen v případě, že štěňata šakala odchová odmalička psí fena. V dospělosti pak vnímají tito šakali psa jako příslušníka vlastního druhu a jsou ochotni se s ním pářit. Vzniklí kříženci jsou plně plodní.

Někdy je křížení nemožné, protože se pohlavní orgány obou druhů výrazně liší velikostí a tvarem. V tomto případě lze dosáhnout vzniku mezidruhového hybrida například umělou inseminací, při které se sperma odebrané samci vpraví do těla samice speciálním katetrem.

Potíže s mezidruhovým křížením narůstají i s odlišnostmi v tvaru a velikosti celého těla. Lvice může být oplodněna samcem levharta jen v případě, že si lehne na bok a svolí s pářením v této pro ni neobvyklé pozici. U některých druhů se staví vzájemnému křížení do cesty už „vzájemné nepochopení“ pohlavních buněk - spermie nejsou s to oplodnit vajíčko a pokud k tomu dojde, vzniklé embryo se nevyvíjí.

Například při křížení bizona s domácím skotem jsou schopny donosit mládě kříženců jen bizoní samice. Imunitní systém domácího skotu je citlivý na přítomnost plodu křížence a kráva proto tohoto mezidruhového hybrida nedonosí.

Obecně lze říci, že vyhlídky na to, že se organismus „spustí“ s příslušníkem cizího druhu, roste úměrně příbuznosti obou druhů, protože s tím ubývá biologických bariér, jež se této mesalianci staví do cesty.

Mezidruhoví hybridi živočichů

Člověk si je životaschopnosti mnoha mezidruhových hybridů dobře vědom a po tisíciletí z ní těží. Už staří Asyřané věděli, že kůň je sice silnější než o poznání drobnější osel, ale ten má nad koněm navrch v odolnosti. Těžko říci, kdo přišel jako první na nápad zkombinovat přednosti obou druhů mezidruhovým křížením. Snad tu sehrála svou roli i náhoda. V každém případě bylo už ve starověku známo, že křížením klisny a osla vzniká mohutná mula a že křížení hřebce s oslicí dává vzniknout menším mezkům.

Oba typy mezidruhových kříženců jsou až na zcela vzácné výjimky neplodní a nelze je tedy získávat jinak než opětovným křížením koně a osla. V poslední době se rejstřík produkce mul rozšířil o klonování.

Kříženci v chlívku

O tom, že vlastnosti mul a mezků jsou k nezaplacení, svědčí fakt, že je začal vytlačovat teprve rozmach mechanizace po druhé světové válce. Muly z jihofrancouzského Poitou byly rollsroycem své doby a na jejich spřežení byli právem hrdí i nejvyšší světští či církevní potentáti. Ostatně v mnoha končinách světa neztratil mezek a mula na významu dodnes. Mezci a muly nejsou zdaleka jedinými mezidruhovými hybridy, které se člověk pokusil využít.

V tropických krajích brání používání koní jejich vysoká vnímavost k mnoha nebezpečným chorobám. Proto probíhaly pokusy o získání mezidruhových kříženců, kteří by zdědili odolnost po zebrách a od koní získali sílu a ovladatelnost. Všechno ale dopadlo úplně obráceně. Kříženci označovaní jako zebroidi zdědili divokou povahu zeber a náchylnost k chorobám po koních. Chovatele nijak nenadchli ani zetlandi - kříženci zebry se shetlandským ponym- nebo zebrasové - hybridi zebry s oslem.

Někdy pomáhá umělé oplodnění

Také chovatelé skotu pošilhávali po mezidruhovém křížení jako po cestičce k novým odolným plemenům. Američané se pokusili vyšlechtit plemeno cattalo křížením domácího skotu s bizonem. V Nepálu má dlouhou tradici křížení domácího skotu s jakem. Jen pokusy zkřížit skot s buvolem jsou odsouzeny k nezdaru, protože vzniklá embrya záhy hynou.

Velmi vzácně se mohou navzájem křížit i ovce a kozy. Ke křížení lamy a velblouda je zapotřebí pomoci člověka. Zvířata obou druhů se nemohou vzájemně pářit, protože dospělý velbloud je šestkrát těžší než lama. Tuto překážku však lze úspěšně obejít umělým oplodněním lamy velbloudím spermatem.

Z křížením lam s jednohrbým velbloudem se rodí cama - živočich bez velbloudího hrbu, ale zato s krátkýma velbloudíma ušima a dlouhým velbloudím ocasem. Vzájemným křížením lze získat také hybridy lam druhů guanako, alpaka a vikuňa. Křížit lze i dvouhrbé a jednohrbé velbloudy. Hybridi označovaní jako bukchtové jsou větší než rodičovské druhy, mají jen jeden hrb a vynikají silou v tahu.

Úspěchem skončily i pokus vylepšit psí čich mezidruhovým křížením psa a šakala. Výsledný hybrid je plně životaschopný a vedle vynikajícího šakalího čichu zdědil i psí inteligenci a ovladatelnost.

Křížení exotik

Křížení exotických druhů zvířat má poměrně dlouhou tradici. Především hybridi velkých druhů kočkovitých šelem, například tygra a lva, se v minulosti těšili značné oblibě návštěvníků.

Příklady neobvyklých kříženců

• Liger: Potomek lva a tygřice, největší známá kočkovitá šelma.
• Cama: Kříženec lamy a velblouda, vzniklý umělým oplodněním.
• Kříženec kosatky černé a delfína skákavého: Občas pozorován ve volné přírodě.
• Kříženec ovce a kozy: Vzácný, obvykle se rodí mrtvá mláďata.
• Zebroid: Kříženec osla a zebry, tělo jako osel a pruhy po zebře.

Kříženci ptáků

V ornitologii se tvrdí, že křížit ptáky lze opravdu omezeně, a to jen v rámci jedné, společné čeledi. Ani tohle pravidlo však není naprosto a beze zbytku pravdivé. Bylo totiž dosaženo kříženců, kteří tomu jaksi odporují. Takoví kříženci jsou pro vědu více než zajímaví, nutí k dalšímu přemýšlení, k dalšímu výzkumu.

Třeba Zdeněk Veger píše, že v době před válkou bylo dosaženo křížence mezi stehlíkem a amadinou páskovanou. Oba druhy byly vždy řazeny do různých čeledí. Podle textu šlo zřejmě o pouhý jeden kus a nebylo jasně zřejmé, jak bylo vlastně mládě odchováno.

Mnohdy se ani věřit nechce, co se všechno podařilo zkřížit. Třeba na světovém šampionátu v Olomouci vystavený kříženec vrabce polního s kanárem, oceněný 86 body. Nebo pěnkava se zvonkem!

Že je mezidruhové křížení vlastně přírodním jevem, s nímž příroda do jisté míry počítá, je skutečnost, že i v přírodě byly takové případy zjištěny, někdy i docela pravidelně. Asi nejběžnějším příkladem mezi našimi ptáky jsou kříženci lejsků černohlavých a lejsků bělokrkých, jejichž křížení bylo pozorováno jaksi pravidelně. Oba druhy jsou si velmi příbuzné.

U evropských ptáků se však ví o dalších přírodních křížencích. Ukázalo se, že v Rusku se kříží strnad obecný se strnadem bělohlavým a rolním.

Kříženci s kanárem

U nás se nakonec nějaký systematický chov kříženců ani neprovozuje. Když tak jen opravdu klasický, dříve hojně provozovaný, totiž křížení našich nejoblíbenějších klecních ptáků stehlíka a čížka s kanárem. Ochránci zvířat argumentovali hlavně tím, že samice, které logicky nezpívají, se vypouštějí volně do přírody, kde se nenaučily žít a bídně hynou.

Sám jsem odchoval hodně kříženců po stehlíkovi a čížkovi, a to v časech, kdy to ještě bez překážek bylo možné. Nevzpomínám si, že bych kdy měl jedinou samici takového křížence. Zdá se, že ze spojení samce stehlíka nebo čížka se samicí kanára se rodí převážná většina samců, pokud to nejsou jen samí samci, obvykle neplodní. Dokonce i po zvonohlíkovi zahradním jsem měl pouze samce, v první generaci většinou plodné, aby jejich míšenci v další generaci byli opět neplodní.

U některých barevných mutací kanárů přenášejí samci na potomstvo tak výrazně jiné zbarvení, že jiným způsobem se takto atraktivní kříženci nedají získat. Jde o kanáry se saténovým melaninem. Před časem bylo však omezeno pro soutěže používání červených kanárů při křížení s ptáky, kteří červený lipochrom ve svém těle nemají. Vylučují se tedy kříženci zvonohlíků s červenými kanáry.

S pomocí křížení zvonohlíka královského s kanárem se nakonec podařilo vyšlechtit červené kanáry, když kanár sám nemá žádnou vlohu ukládat ve svém peří červené barvivo. Zpočátku byli kříženci samozřejmě neplodní. Až pomocí nespočetných, mnohaletých, trpělivých pokusů se podařilo v obranném systému najít skulinu a dostat se k červeným kanárům.

U kříženců divokých evropských ptáků, případně ptáků exotických, s kanárem i bez něho, se posuzuje jejich exteriér. To vyžaduje od posuzovatele hluboké znalosti o široké paletě druhů použitých ke křížení. Vyžaduje se, aby kříženec vykazoval typické znaky druhů obou rodičů. Někteří z kříženců jsou velmi atraktivně zbarvení ptáci příjemné povahy, kteří i velmi dobře zpívají. Jsou proto stále velmi oblíbenými klecními ptáky, zvláště mezi staromilci.

tags: #křížení #druhů #v #přírodě #příklady

Oblíbené příspěvky:

• Národní Plán Snižování Emisí
• Zastavení klimatických změn v ČR
• Zajímavosti Chalkidiki
• Definice a Hodnocení Rizik Prahového Efektu
• Údržba pračky pro delší životnost