Krize, Voda, Odpad, Legislativa v České Republice

Ministerstvo zdravotnictví stanovilo vyhlášku č. 252/2004 Sb., kterou se stanoví hygienické požadavky na pitnou a teplou vodu a četnost a rozsah kontroly pitné vody, ve znění vyhlášky č. 187/2005 Sb., vyhlášky č. 293/2006 Sb., vyhlášky č. 83/2014 Sb. a vyhlášky č.

Česká republika podporuje posilování principů oběhového hospodářství.

Obecně lze říci, že řešení zneškodňování odpadních vod má dvě hlavní varianty: centralizované a decentralizované. To, že ani jeden systém nepřeválcuje ten druhý, je již jasné.

Myšlenky dělení a využívání jednotlivých druhů odpadních vod se objevily již v minulosti. Separace moči (žlutých vod) byla v Evropě zavedena v 70. a 80. letech minulého století ve Švédsku, kde byly v prázdninových domech se suchými toaletami osazovány kompostovací komponenty s oddělováním moči.

Odpadní vody jsou děleny na vody černé (voda z toalet, tedy moč, fekálie, toaletní papír a splachovací voda) a šedé (ostatní voda z domácnosti, tedy voda z kuchyně - dřez, myčka, voda ze sprch, umyvadel a praček).

Čtěte také: Důležité aspekty křížení odpadu sprchy a umyvadla

Žlutá voda, tedy moč, se skládá z vodného roztoku metabolických odpadů, hlavně močoviny, rozpuštěných solí, zejména chloridu sodného, a dalších organických látek. Obsahuje nutrienty, jedná se zejména o dusík (N), fosfor (P) a draslík (K), dále síru, bór a další prvky.

Hnědými vodami se rozumějí fekálie, které obsahují především uhlík, méně dusík, fosfor a draslík, ale také větší množství vápníku, hořčíku a železa.

Klasickým odváděním odpadních vod z toalet - tzn. hnědých a žlutých vod současně - získáváme vody černé. Pokud dokážeme černé vody zadržovat oddělené od ostatních (budou tedy velice málo zředěné), můžeme je přeměnit na přírodní hnojivo, kterým budeme umět nahradit syntetické produkty.

Šedou vodou nazýváme podle normy EN 12056 (Vnitřní kanalizace) splaškové odpadní vody neobsahující fekálie a moč, které odtékají z umyvadel, van, sprch, dřezů apod. Šedou vodu, zejména z koupelen, je možné po úpravě využívat jako vodu provozní (tzv. bílou vodu) pro splachování záchodů, pisoárů a zalévání zahrad.

Koncept separace pomocí separačních zařízení zabezpečuje oddělené nakládání a čištění různých druhů odpadních vod zvlášť. Jako separační zařízení se používají kompostovací toalety nebo separační toalety (no-mix toalety, pisoáry).

Čtěte také: Přírodní křížení

Separační toalety slouží k separaci žlutých a hnědých vod. Jejich používání je stejné jako u klasických toalet. Všechny se skládají ze dvou oddělených mušlí, často se používá separační vložka do toalety.

Podle údajů vodohospodářské společnosti Pražské vodovody a kanalizace byla průměrná denní spotřeba vody v Praze v roce 2014 na osobu 106 litrů, tedy 39 m3 za rok (v ostatních regionech ČR je spotřeba vody na osobu a den nižší). Cena vody v roce 2015 byla pro Pražany 77,65 Kč za 1000 l vody.

Co se týká legislativy, není u nás nakládání s oddělenými odpadními vodami řešeno. Proto je výklad úředníků různý. Někdo považuje moč za odpadní vodu, někdo za hnojivo.

Od října 2015 platí infringementová novela, kterou se mění zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů. Původní zákon o odpadech se nevztahoval na odpadní vody, novela se nevztahuje jen na odpadní vody, které podléhají zákonu o vodách a zákonu o vodovodech a kanalizacích. To dává větší prostor zákonu o odpadech, který se bude týkat i odpadních vod mimo působnost výše zmíněných dvou zákonů. Kromě této změny se ohledně odpadních vod v novele zákona nic němění.

Ať už je vaše obec velká či malá, vždy musí řešit nakládání s odpady od občanů, ochranu ovzduší, půdy, vody a zvířat nebo rostlin. Jak osvícení jste vy, zastupitelé, tak kvalitní je i péče o tuto velmi důležitou součást života lidí. Nejen moderní metody a nástroje, ale i vůle místních obyvatel chovat se ohleduplně k okolí určuje úroveň životního prostředí.

Čtěte také: Doporučení pro křížení kabelu a odpadu

Od 1. ledna 2021 je v platnosti nový zákon o odpadech[1], který je pro tuto oblast základním předpisem. Přizpůsobuje se změnám právní úpravy nastavené Evropskou unií.

Obec nebo město má možnost nakládání s odpady naplánovat, a to formou Plánu odpadového hospodářství (POH). Tento dokument schvalovaný obvykle zastupitelstvem obce má obsahovat analýzu dosavadní situace nakládání s odpady (zejména současné i předpokládané množství produkovaných odpadů, možnosti jeho využití v obci a jeho okolí) a na základě toho formulovat návrhy opatření ke zvýšení využití odpadů jako materiálové nebo energetické suroviny.

Obec je původcem a vlastníkem odpadu od okamžiku, kdy osoba odloží odpad na místo obcí k tomuto účelu určenému.

Evropské předpisy a tím i zákon o odpadech zásadně požadují posilování třídění a materiálového využití komunálních odpadů od občanů, aby tím bylo docíleno co nejvyšší cirkulace již použitých (druhotných) surovin a omezení využívání primárních surovin těžených přímo v přírodě. I proto je nutností, aby obce a města intenzifikovaly způsoby třídění odpadů od občanů a omezovaly směsný komunální odpad.

Všechny vytříděné složky komunálních odpadů končí ve speciálních zařízeních (třídicí linka, kompostárna, bioplynová stanice aj.). Tam se z nich vytváří buď druhotná surovina (materiál do výroby), nebo produkt, popřípadě energie.

Obce od r. 2025 mají povinnost vytřídit recyklovatelné složky (tj. plast, papír, sklo, kovy, textil, rostlinný bioodpad, jedlé oleje a tuky) alespoň v poměru 60 % z celkového množství KO (od r. 2030 alespoň 65 %, od r. 2035 alespoň 70 %).

Obec může nastavit tento systém odpadového hospodářství prostřednictvím obecně závazné vyhlášky, v níž zejména stanoví, na jaké druhy jsou občané a návštěvníci obce povinni třídit komunální odpad, do jakých nádob a na jakých místech ho odevzdávat, případně v jakých termínech.

Informovat občany nejméně 1x ročně o systému nakládání s komunálním odpadem v obci, o celkové hmotnostní produkci odpadů, třídění jednotlivých složek a ekonomických ukazatelích tohoto systému (celkové náklady, příjmy z poplatků, příjmy z odměn od spolupracujících subjektů, např. EKO-KOM, kolektivní systémy na zpětný odběr vysloužilých elektrovýrobků).

Zákon upravuje také školní sběry papíru, plastů nebo kovů z domácností. Škola je vlastníkem odpadů, ale obec je jeho původcem (vzniká od nefyzických podnikajících osob na území obce v organizaci, kterou zřizuje obec).

Tříděný odpad mohou občané standardně odevzdat do barevných kontejnerů s větším objemem (plast - žlutý, papír - modrý, barevné sklo - zelený, čiré sklo - bílý, kovy - šedivý, bioodpad - hnědý), které obce umisťují na veřejná prostranství.

Poměrně rozšířený způsob sběru a třídění odpadů ve městech a obcích představuje sběrný dvůr s obsluhou. Jde o osvědčený a efektivní způsob, který má sice na počátku nároky na vyšší vstupní náklady (zejména je třeba vhodně velká a dopravně přístupná plocha, vybavení sběrnými nádobami, zázemí pro obsluhu), ale z dlouhodobého hlediska se tato investice vyplácí.

První z nich, nejobvyklejší (využívá jej zhruba 2/3 měst a obcí), je poplatek za obecní systém odpadového hospodářství - tzv. paušál za osobu nebo také za obslužnost. Ten lze stanovit buď na jednu fyzickou osobu s trvalým pobytem ve vaší obci, nebo na vlastníka rekreačního objektu (dům, byt), kde není hlášena žádná fyzická osoba k trvalému pobytu, a to pro daný rok, přičemž jeho horní hranice je dána zákonem na 1 200 Kč.

Druhou formou zpoplatnění služeb pro občany za jejich odpady je podle zákona o odpadech poplatek za odkládání komunálního odpadu z nemovité věci. Poplatníkem je opět fyzická osoba, která má v nemovité věci bydliště nebo vlastník nemovitosti, kde nemá bydliště žádná fyzická osoba. Při minimálním základu dílčího poplatku 10 kg/měsíc/občan nebo 60 litrů/měsíc/občan a při nastavení max. sazeb poplatku 6 Kč/kg nebo 1 Kč/litr může být stanoveno 720 Kč/rok.

Odpady, které občané odevzdají na určená místa, do nádob nebo do sběrného dvora, se musí v souladu se zákonem o odpadech zpracovat (využít) nebo odstranit. To v drtivé většině případů obce zabezpečují ve spolupráci s odbornou firmou. Obec si ji vybírá podle svých požadavků a potřeb a za poskytované služby jí platí.

Další možností je zřídit si svou nebo ve spolupráci s jinými obcemi technickou komunální společnost. Jde o řešení, které se už uplatňuje v jiných evropských zemích v oblasti vodohospodářství a v turistickém ruchu. Funguje ale už i v některých regionech České republiky, například na jižní Moravě, na Vysočině a na Plzeňsku.

Jak stanovuje zákon[7], veřejnou správu v odpadovém hospodářství vykonávají zejména Ministerstvo životního prostředí, Česká inspekce životního prostředí, Celní správa, Ministerstvo průmyslu a obchodu, Ministerstvo zdravotnictví, Ministerstvo zemědělství, Policie ČR, Celní správa aj. Základní působnost však mají zejména obecní úřady obcí s rozšířenou působností a krajské úřady, které vedou celou řadu řízení a evidencí.

Při hospodaření s vodou je nutné vycházet především z přírodních podmínek, ve kterých se obec nachází. Výstavba vodovodů a kanalizací se odvíjí od základního koncepčního dokumentu - krajského plánu rozvoje vodovodů a kanalizací. Plánujete-li výstavbu vodovodu nebo kanalizace, podívejte se u příslušného krajského úřadu, zda je takový záměr pro vaši obec v tomto plánu zaznamenán.

Zásobování obyvatelstva pitnou vodou patří mezi priority zejména středních a větších obcí. Naprostá většina obcí a měst v ČR (zhruba 95 % obyvatel ČR v roce 2021) má možnost získávat pitnou vodu z vodovodů, jejíž dodávky se pečlivě hlídají a kontrolují v souladu s hygienickými normami.

Vodní zdroje, zvláště k zásobování obyvatelstva pitnou vodou do vodovodu, jsou velmi cenné. Proto jsou ze zákona o vodách chráněny a jejich okolí vymezují ochranná pásma, kde jsou některé činnosti zakázány.[8]

Za každý odebraný kubík pitné vody z povrchových či podzemních zdrojů pitné vody se hradí úplata, ať již poplatek (podzemní zdroje) nebo cena (z povrchových zdrojů).

Kromě dodávek vody je logické, že by obec měla mít nastavené řešení likvidace odpadních a srážkových vod. Se splaškovými vodami lze naložit pouze tak, že se řízeným a hlídaným odtokem buď odvádějí do čistírny odpadních vod nebo si majitel nemovitosti zvolí samostatné, legální řešení. Tato povinnost čeká majitele v případě, kdy není v obci zbudována splašková kanalizace.

Stavba vodovodní a kanalizační přípojky do délky 25,0 m je podle stavebního zákona č. 283/2021 Sb. drobnou stavbou nevyžadující povolení příslušného stavebního úřadu. Přípojky delší než 25,0 m jsou podle zákona č. 283/2021 Sb. jednoduchou stavbou vyžadující povolení příslušného stavebního úřadu.

Spojuje rozvodnou síť veřejného vodovodu s vnitřním vodovodem budovy. Je to část vodovodního potrubí od rozváděcího potrubí po hlavní uzávěr vnitřního vodovodu, který je umístěn za vodoměrem. Každá připojená nemovitost pod číslem popisným musí mít samostatnou vodovodní přípojku.

Doporučené ochranné pásmo vodovodní přípojky je 1,5 m od osy potrubí na obě strany. Ochranné pásmo nesmí být zastavěné a musí být přístupné pro případné opravy. Při uložení vodovodního potrubí podél stromořadí má být vodorovná vzdálenost od přilehlého okraje trubky po kraj stromořadí nejméně 1,5 m. Minimální krytí potrubí je 1,2 m.

Je samostatná stavba, tvořená úsekem potrubí od vyústění vnitřní kanalizace k zaústění do stokové sítě.

Doporučené ochranné pásmo kanalizační přípojky je 1,5 m od osy potrubí na obě strany. Ochranné pásmo nesmí být zastavěné a musí být přístupné pro případné opravy. Při uložení potrubí podél stromořadí má být vodorovná vzdálenost od přilehlého okraje trubky po kraj stromořadí nejméně 1,5 m.

Základní směrnicí pro zavedení integrovaného systému prevence znečištění v EU je Směrnice Rady ES 96/61/EC ze dne 24. 9. 1996 o integrované prevenci a omezování znečištění (IPPC).

Cílem směrnice je dosáhnout vysoké úrovně ochrany životního prostředí jako celku, tj. neposuzovat odděleně dopad činnosti na jednotlivé složky životního prostředí, ale vycházet ze široké škály možných vlivů činnosti na kvalitu životního prostředí a lidské zdraví. Směrnice stanoví požadavky, které mají členské státy přijmout pro to, aby se zamezilo znečišťování ovzduší, vody a půdy, případně, aby se toto znečištění co nejvíce omezilo.

Nově zaváděný proces integruje pro dotčená zařízení povolení dle složkových zákonů. Výstupem procesu bude integrované povolení, bez kterého po 30. 10. nebude možno zařízení provozovat.

Rozhodnutí mohou být souhlasná pouze v případě, že zařízení, o které se jedná, splní požadavky směrnice a zajistí vysokou úroveň ochrany životního prostředí jako celku, prostřednictvím ochrany ovzduší, vody a půdy. Podmínky povolení musí především obsahovat emisní limity pro látky vyjmenované ve směrnici, pokud budou vypouštěny ve významném množství a vzhledem k jejich schopnosti přenášet znečištění z jednoho média do druhého.

Povolovací proces bude vycházet z kritérií založených na principech dlouhodobě udržitelného rozvoje. Znamená to důslednou koordinaci činností všech orgánů příslušných pro povolovací řízení.

Celá Směrnice IPPC pojednává o sjednocení přístupu a kritérií povolování výrobních činností všech členských a kandidátských zemi EU. Postupně se opouští dosud běžný princip samostatné ochrany jednotlivých složek životního prostředí, kdy často dochází pouze k přenášení znečištění z jedné složky do druhé.

Pro provozovatele výrobních zařízení zavádění principů Směrnice IPPC sice znamená povinnost získat, mimo stavební povolení a kolaudační výměr, ještě samostatné povolení provozu zařízení (a to i pro existující zařízení), ale na druhé straně zavádí velké zjednodušení povolovacího řízení.

Jedním z nejdůležitějších rysů Směrnice IPPC je důraz na aktivní spoluúčast veřejnosti na procesu vyjednávání, stanovování a dodržování podmínek povolení provozu výrobních zařízení a na možnost přístupu všech zájemcům ke všem relevantním dokumentům celého procesu IPPC, samozřejmě při plném dodržování všech ustanovení Zákona č.123/1998 Sb. O právu na informace o životním prostředí, Zákona č.106/1999 Sb. O svobodném přístupu k informacím i Zákona č.89/1995 O státní statistické službě.

Každý výrobní provoz je posuzován na základě emisních limitů a parametrů výroby odpovídající nejlepší dostupné technice (BAT). Rozsah a interval, ve kterém se pohybují přiměřené emise a parametry, odpovídající BAT, jsou k disposici v Referenčních dokumentech nejlepší dostupné techniky (BREF´s) , které se postupně zpracovávají pro všechny typy výrobních zařízení.

Pojem "nejlepší dostupná technika" se v posledních letech zavádí do všech mezinárodních dokumentů (dohod, protokolů aj.), které se zabývají problematikou ochrany životního prostředí. Jedná se prakticky o porovnávání parametrů technologií a postupů pomoci předem stanovených indikátorů (např. naklady na odstraněni jednotky znečištění, spotřeba energie na jednotku produkce apod.).

tags: #krizeni #voda #odpad #legislativa

Oblíbené příspěvky:

• Zdroje, dopady a řešení organického znečištění vod
• Reklamní slogany a třídění odpadu
• Průvodce pro občany: Odvoz odpadu
• Česká republika a kvalita ovzduší
• Informace o skládce Zdounky