Který druh agapornise je ohrožený?

Výběr vhodného papouška je třeba si dostatečně rozmyslet. V obchodech se zvířaty nabízejí většinou jen nejběžnější druhy. Pokud chcete nějakého netypického papouška, musíte již trochu zapátrat a najít si ověřeného chovatele. Nenechte se ovšem zlákat nabídkou nějakého vzácného druhu. S některými ohroženými papoušky se totiž nelegálně obchoduje a s jejich chovem to není tak jednoduché. Navíc, velké druhy papoušků nejsou vhodné pro začínající chovatele.

Ochrana ohrožených druhů

Možná vás to překvapí, ale k ohroženým se v současné době řadí již téměř všechny druhy papoušků, kromě těch nejobvyklejších - andulky vlnkované, korely chocholaté, alexandra malého či agapornise růžohrdlého. Ti ostatní patří mezi ohrožené a pro jejich chov platí určitá pravidla.

Ohrožené druhy volně žijících živočichů a rostlin jsou chráněné úmluvou CITES. Jejím cílem je regulovat mezinárodní obchod s ohroženými druhy živočichů, aby nedošlo k jejich vyhubení ve volné přírodě kvůli jejich nadměrnému odchytu. Živočichy a rostliny rozděluje do několika kategorií podle stupně ohrožení.

• CITES I: Druhy bezprostředně ohrožené vyhubením neboli kriticky ohrožené. Mezinárodní obchod s těmito druhy je zakázán a povolen je jen výjimečně.
• CITES II: Druhy, jejichž počet se snižuje a které je třeba chránit, aby nedošlo k jejich většímu ohrožení. Obchod s nimi je regulován.
• CITES III: Jen lokálně ohrožené druhy, tj. v určitých zemích.

Většina papoušků patří do druhé skupiny. Je ale i spousta kriticky ohrožených druhů. Mezi nejohroženější papoušky světa patří například některé ary, papoušek žako, neoféma žlutobřichá, papoušek noční, arara žlutouchý a několik druhů amazoňanů.

Chov papoušků v zajetí a registrace

To, že je nějaký papoušek zapsán v některé z příloh CITES neznamená, že by jeho chov byl zakázaný. CITES hlídá hlavně to, aby se neobchodovalo se zvířaty chycenými ve volné přírodě. Pro jejich chov musíte získat povolení od některého z orgánů ochrany přírody (Ministerstvo životního prostředí, příslušný krajský úřad, magistrát hl. m. Prahy). Papouška je pak nutné u tohoto orgánu registrovat. To se týká nejen papoušků z přírody, ale i těch odchovaných v zajetí, pokud zároveň žijí ve volné přírodě.

Čtěte také: Jak recyklace pomáhá životnímu prostředí

Jsou však i určité druhy ohrožených papoušků z různých kategorií, u nichž povinnost registrace není. Musejí však být narození a odchovaní v zajetí a pocházet z legálního chovu. Patří mezi ně třeba oblíbený amazoňan modročelý a další druhy amazoňanů, agapornisové, všechny rozely, některé ary (např. populární ara ararauna), většina papoušků kakadu, papoušek senegalský, kakariki či některé neofémy a papoušíčci.

V praxi to znamená následující. Poté, co si vyberete papouška, zjistěte si, zda je na seznamu CITES, v jaké kategorii a jaké jsou možnosti jeho chovu. Každý budoucí majitel by si pak měl předem ujasnit, zda je ochoten plnit všechny povinnosti spojené s vlastnictvím vzácného papouška.

Pokud je u papouška registrace vyžadována, musíte si ověřit, zda má papoušek doklad o původu. Spolehlivý prodejce by měl mít písemné záznamy o obchodu a chovu. Podle toho zjistíte, zda nejde o zvíře z nelegálním původem, které sem bylo propašováno. Pokud koupíte papouška bez registračního listu, musíte jej co nejdříve registrovat u příslušného orgánu ochrany přírody. V opačném případě vám hrozí pokuta a odebrání opeřeného kamaráda. Koupíte-li papouška s registračním listem od jiného chovatele, musíte jej přeregistrovat. Při této příležitosti na úřadě předložíte původní registrační list, který jste obdrželi při koupi.

Pokud byste neměli doklad u původu papouška, riskujete pokutu a odebrání létajícího mazlíčka.

Příklady ohrožených druhů a jejich specifika

Některé druhy papoušků jsou v přírodě tak ohrožené, že jim v nejbližších letech hrozí úplné vyhubení, a přesto nemusí spadat mezi ptáky, na které se vztahuje například povinná registrace podle CITES. V zajetí je jich prostě mnohonásobně víc než v přírodě a není to způsobeno jejich nelegálním odchytem.

Čtěte také: Nejlepší stromy pro zachycování prachu

Možná takového papouška máte doma a ani netušíte, že je na tom tento druh ve volnosti tak špatně. Nezřídka tito papoušci končí ve výkupu a na pultech ptačích burz, kde se prodávají za směšné částky. Pravděpodobně na tom nic nezmění ani fakt, že v přírodě takřka vyhynou, protože mezi chovateli jich bude stále dost.

Latam vlaštovčí (Lathamus discolor)

Nejrychlejší papoušek světa, který létá rychlostí přes 100 km/h, patří mezi pouhé dva druhy papoušků, které migrují z hnízdišť do zimovišť (druhým je kriticky ohrožená neoféma oranžovobřichá). Ve své domovině na Tasmánii je kriticky ohrožený a do 15 let mu hrozí úplný zánik. Hlavním důvodem je kácení původních eukalyptových lesů, v nichž latamové hnízdí. Ve volné přírodě přežívá poslední tisícovka párů a jejich počet neustále klesá.

Aratinga sluneční (Aratinga solstitialis)

Jeden z nejpopulárnějších aratingů jak mezi mazlíčkáři, tak chovateli, je ve své domovině vážně ohrožený. Málokdo ví, že ve volné přírodě přežívá už jen jeden až dva a půl tisíce pohlavně dospělých aratingů slunečních, a to na poměrně malém území na pomezí Brazílie a Guyany (a částečně Surinamu). To je přibližně tolik, kolik jich je mezi českými chovateli a mazlíčkáři. Proto se zvažuje možnost jeho zařazení do první přílohy CITES.

Kakadu žlutolící (Cacatua sulphurea)

Je jedním ze dvou kriticky ohrožených bílých druhů kakaduů (vedle kakadua filipínského), přesto v zajetí nepatří mezi vzácně chované papoušky. Početně je na tom jeho populace podobně jako aratinga sluneční, odhaduje se, že ve volnosti přežívá asi 1 000 až 2 500 pohlavně dospělých ptáků.

Ara kaninda (Ara glaucogularis)

Poměrně nedávno patřil ara kaninda mezi velmi vzácně chované papoušky a nejdražší dostupné ary. Dnes se už chová i v České republice často jako mazlíček. Situace divoké populace však nadále zůstává kritická, ve volné přírodě přežívá okolo tří stovek pohlavně dospělých jedinců.

Čtěte také: Šetrné praní

Amazoňan ekvádorský (Amazona autumnalis lilacina)

Donedávna byl tento amazoňan považovaný za poddruh amazoňana žlutolícího, i když chovatelé nejen v Česku o něm nemluvili jinak než jako o „ekvádorci“. Jako samostatný druh je uznáván teprve od roku 2014 a od loňska je považovaný za kriticky ohrožený. V přírodě přežívá posledních 1 000 až 2 500 pohlavně dospělých ptáků, které ohrožuje především ničení mangrovových porostů na západním pobřeží Ekvádoru, na nichž jsou zcela závislí.

Agapornis Fischerův (Agapornis fischeri)

Jeden ze tří nejznámějších a nejčastěji chovaných agapornisů vedle agapornise růžohrdlého a agapornise škraboškového. U přírodně zbarvených ptáků převažuje zelená barva na zádech, křídlech a spodní části těla, horní část břicha a krk jsou žluté, hlava černá s charakteristickým nahým bílým okružím okolo očí. Existuje ale i celá řada barevných mutací. Zobák je u všech jasně červený, oko tmavě hnědé až černé, běhák šedý. Jedná se o endemický druh papouška, který se přirozeně vyskytuje pouze v Tanzanii ve střední Africe. Je považován za běžného, nepatří mezi ohrožené druhy. Vzhledem k jeho rozšíření mezi chovateli po celém světě nehrozí, že by se stal terčem organizátorů černého obchodu s ptáky. Patří mezi tři nejčastěji chované agapornise v zajetí, který je oblíben i jako domácí mazlíček. Vyžaduje však velkou pozornost, vykazuje neustálou aktivitu a má velmi pronikavý hlas. Pokud je chován v páru, jsou na sobě oba ptáci velmi závislí. Samostatně chovaný agapornis proto hodně přilne k člověku, který by se mu měl hodně věnovat.

Doufejme, že to je alarm pro chovatele, že nezbývá moc času na to, aby více pozornosti věnovali odchovům čisté přírodní formy agapornise fischeri. Problémem také je, že se nesprávné používají standardní požadavky a někdy je více dáván důraz na jiné ukazatele, než jsou vlastnosti čistých přírodních ptáků. Myslíme si, že tady je na škodu největší úsilí odstranit žluté přechodové oblasti mezi oranžovo-červenou barvou masky a zelenou barvou břicha, což je typickým znakem těchto ptáků v přírodě. Také červená barva v zátylku i méně výrazná olivová barva zátylku, jsou typickými znaky ptáků žijících v přírodních podmínkách.

Agapornis škraboškový (Agapornis personatus)

Agapornis škraboškový je se u nás zcela běžný, po agapornisovi růžohrdlém je to druhý nejčastější druh agapornisů. Kromě přírodního zbarvení existuje mnoho barevných odchylek a mutací. Jeho chov je poměrně snadný, pokud sestavíme úspěšně chovné páry. Mnohé však odrazuje jeho pronikavý křik. Agapornis škraboškový je velmi společensky papoušek. Doporučuje se koupit aspoň dva papoušky tohoto druhu. Pro chov většího počtu agapornisů je třeba mít voliéru větších rozměrů a ptáci mají být na sebe zvyklí od mládí. Spolu vzájemně většinou dobře vycházejí, s jinými druhy je obvykle nechováme.

Nikdy však nedáváme nové jedince bez přípravy k jinému agapornisovi škraboškovému do klece. Ten je pak považován za vetřelce a podle toho s ním obyvatel klece také jedná. Klec nebo voliéra musí být z pevného materiálu, aby odolala silným zobákům. Osázení rostlinami je zbytečné, protože papoušci je během chvilky zničí. Ve venkovních voliérách je můžeme ponechat po celý rok, při přezimování není nutné přitápění. Tito papoušci jsou neustále aktivní, temperamentní a energičtí. Pohybují se ve všech patrech voliéry nebo klece, umí dobře létat, ale také rádi šplhají. Doporučuje se jim v chovatelských potřebách koupit různé hračky, které však musí být dostatečně pevné, aby je ptáci nerozklovali.

Agapornis etiopský (Agapornis taranta)

Agapornis etiopský je největší zástupce rodu agapornis. Od jiných agapornisů se liší především tím, že zelená barva není až tak matná, ale je jakoby kovově zářivá. Zbarvení zelené barvy je zářivé podobně jako u menšího poddruhu papouška konžského (Poicephalus gulielmi fantiensis). Zářivá zelená v kombinaci s rudým čelem samce a černými okraji křídel je pro oko chovatele přímo impozantní. Agapornis etiopský patří k vzácnějším druhům. Dá se získat i v ČR, je však poměrně drahý. Jeho chov je náročnější než chov běžných druhů agapornisů a odchovy se daří většinou jen zkušeným chovatelům. Proto není vhodný pro začínající chovatele. Populace tohoto papouška v přírodě jsou stabilní. Přestože jejich dovoz není zakazán, v poslední době se už nedováží.

Ptáci jsou to velmi hbití a člověk by se i divil, jak rychle dokáží létat. Vše je doprovázeno zakláněním hlavy samce visícího na pletivu a pro mě příjemným lehce kovovějším „zpěvem“, kterým se liší od ostatních agapornisů. Zde můžeme nalézt první velké plus tohoto papouška, a to fakt, že je výrazně méně hlučný než běžnější druhy agapornisů, a v mém chovu se podstatně i méně ozývá. Samozřejmě v době toku dochází k nárůstu hlučnosti mezi sousedícími páry, ale podle mého názoru se to nedá srovnat například s kolonií agapornisů růžohrdlých (Agapornis roseicollis) v době, kdy jsou v toku.

Jelikož jsem popisoval barvu tohoto papouška, bylo by dobré zmínit, že i u těchto ptáků existuje již několik mutací. Je to například tmavý faktor, misty, bronzově plavá či bledě plavá. Chovám a odchovávám pouze jednofaktorové tmavé ptáky. Není však výjimkou, že se v naší zemi odchovávají i „olivoví“ jedinci nebo jedinci v mutaci misty. Osobně se nepokládám za nějakého přeborníka v chovu tohoto nádherného papouška. Rozhodně v České republice existuje několik více zkušených chovatelů, kteří s tímto druhem dosáhli velmi úctyhodných výsledků. Mým cílem je pouze popsat několik informačních oblastí o tomto papouškovi pro ty, kterým se tento papoušek líbí a chtěli by jej do chovu, nebo pro ty, kteří s tímto druhem začínají, popřípadě začnou po přečtení tohoto článku.

Můžeme tyto papoušky chovat i v bytě, jejich hlas není rušivý. Chováme je ve voliéře v samostatných párech, k jiným ptákům jsou dost nesnášenliví. Těmto papouškům nevadí nižší teploty, mrazivému počasí je však nevystavujeme. Klec nebo voliéra musí být z pevného materiálu, aby odolala silným zobákům. Tito papoušci umí dobře létat, ale také rádi šplhají. Doporučuje se jim v chovatelských potřebách koupit různé hračky, které však musí být dostatečně pevné, aby je ptáci nerozklovali.

Povaha

Co se týče povahy, všichni ptáci v mém chovu jsou velmi klidní a stabilní chovanci. Nejsou přehnaně stresoví, a mnohdy se nebojí ani přilétnout velmi blízko ruky při krmení. Letos se mi stalo, že odchovaný tmavě zelený sameček pod rodiči si přišel pro piškot přímo na ruku. Zde bych zdůraznil další velké plus tohoto ptáčka. Při hnízdění jsou to ptáci velmi klidní, spolehliví a nerozhází je ani situace, ve kterých bychom s jinými ptáky neuspěli. Jediný problém vidím pouze ve škubání peří. Osobně se domnívám, že má tento papoušek k tomuto zlozvyku trošičku „blíže“ než mnoho jiných druhů. Jedná se o škubání peří mláďatům v budce nebo oškubávání hlavičky samce od samice.

Pro začátečníky s tímto druhem by bylo dobré zmínit, pokud je zvyklý chytat své ostatní agapornise do holých rukou a není v tom ještě příliš obratný, aby si raději vzal jemnou rukavici, jelikož tarantíci dokážou vyvinout velmi velkou sílu v zobáku a zarytí jejich zobáku do prstů nemusí být příliš příjemné. Mnohdy může téct krev a může dojít k úleku chovatele a ohrožení papouška ve stisknuté dlani.

Hnízdění

K hnízdění používám hnízdní budku, která je rozdělena na dvě komory, vletový otvor se nachází v první komoře budky, kde je další otvor do druhé komory budky, kde samice hnízdí a kde mám i kontrolní dvířka pro kontrolu a kroužkování mláďat. Přípravy na hnízdění jsou zdlouhavější, než u běžnějších agapornisů. Několikrát jsem zaznamenal, že samice měla snahu strkat hnízdní materiál do peří (jako u Agapornise růžohrdlého), ale nikdy do budky nic nedonesla. Dno budky by mělo být z tvárného dřeva, nejlépe s mírně načatým důlkem, který si samice začne upravovat. Zajímavostí tohoto druhu je, že se samice začne škubat na břiše a hnízdo si vystele vlastním peřím. Někdy to vypadá opravdu směšně, kdy samice vypadá z části jako holé kuře. Po hnízdění jí peří samozřejmě doroste.

V době hnízdění by měly být páry rozděleny samostatně, ale i v době odpočinku bych nedoporučil mít dva páry pohromadě. Především samice jsou útočné a silnější pronásleduje slabší. Jednou sem takto zkoušel letnit dva páry pospolu, čtrnáct dnů naprostá pohoda a najednou začalo tak silné napadání jedné samice druhou, že jsem musel okamžitě ptáky rozdělit.

Domnívám se tedy, že soužití mimo hnízdní období s většími a nekonfliktními druhy může být zcela bezproblémové.

Několikrát jsem zaznamenal srovnávání náročnosti odchovu agapornise etiopského a Agapornise šedohlavého (Agapornis canus) na stejnou úroveň. Podle mého názoru je to hloupost a srovnávání nesrovnatelného. Agapornise etiopského bych doporučil i méně zkušenému chovateli, který se zajímá a chová běžnější druhy agapornisů, ale agapornisové šedohlaví jsou alespoň u mě úplně někde jinde a do chovu těchto ptáků by se měli zapojovat již opravdu zkušenější chovatelé.

Krmení

Agapornise etiopské krmím směsí Deli nature 71, kterou upravuji různými zrninami podle toho, zda jsou v menším či větším prostoru, nebo v jaké fázi ročního cyklu se nacházejí. Ve větší voliéře bych se nebál do dietní směsi přidávat i tučnější, ale také na bílkoviny bohatší semena, jelikož více namáhané svalstvo potřebuje mimo energie také nějaké bílkoviny.

Tarantíci u mě dostávají pestrou směs ovoce a zeleniny každý den, kterou připravuji pro ostatní druhy v chovu. Samozřejmě že dávka musí být přímo úměrná velikosti těchto agapornisů. Nemyslím si, že by to agapornisům etiopským nějak uškodilo, ba naopak.

Z ovoce jsem naučil tyto ptáky přijímat hrušky, jablka, hroznové bobule, pomeranče, mandarinky, ryngle, švestky, třešně, mango, granátová jablka, kiwi. Ze zeleniny brokolici, kapustičky, papriku, okurku, mrkev, hrášek. Tarantíci mají také velmi oblíbenou kukuřici, plody hlohu, jeřabin a šípku, který přímo milují.

Přestože patří agapornisové obecně mezi ptáky, kteří nedokážou používat nohu při konzumaci potravy, tarantíci u mě vždy sletí pro plod šípku, v zobáku donesou na větev, poté si ho nožičkou přidržují na větvičce a v poklidu ho konzumují.

Samozřejmostí je přístup k sépiové kosti, kvalitnímu mořskému písku, dřevěnému uhlí a větvím vrby nebo jehličnanů. Z doplňků používám pouze Optimin E, Acidomid E, a v současné době Fertilit. Jinak dělám týdenní kůry s mačkáním česneku do vody, poté několikadenní podávání jablečného octa do vody a poté doplnění minerálů, které může jablečný ocet odbourat.

Občas během období klidu podávám vaječnou míchanici či piškoty. V době odchovu mladých mají ptáci přístup k míchanici každý den.

Závěrem mohu jen říci, že člověk nemůže rozhodně očekávat, že dosáhne v chovu agapornise etiopského stejných výsledků jako u jeho u nás běžněji chovaných příbuzných. Chov agapornise etiopského však není tak náročný, jak by se mohlo zdát, nebo jak se někdy prezentuje.

Agapornis růžohrdlý (Agapornis roseicollis)

Jeden z nejpopulárnějších a nejčastěji chovaných agapornisů je agapornis růžohrdlý. Tento druh agapornise je vhodný jak pro začátečníky, tak pro zkušené chovatele.

V přírodě se vyskytuje převážně v zemích jihozápadní Afriky, jako jsou Namibie a Angola. Jižní část areálu rozšíření zasahuje do Jihoafrické republiky. Ve světě se nachází i populace v několika městech, kde se rozšířil po úniku z chovů. Podle Birdlife International se nejedná o ohrožený druh, nicméně populace v přírodě má klesající trend a areál rozšíření je přibližně 774 000 km2.

V posledních letech se i u nás rozšiřuje výstavní typ (tzv. Rozdíl mezi „klasickým“ a výstavním typem je patrný na první pohled - jasnější barvy, rozsáhlejší maska, hrubší peří, výrazná mohutnost. Rozdíl je nejlépe poznat, když máte agapornise v ruce. Tento typ se nejprve objevil v Nizozemí a posléze se začal rozšiřovat mezi chovatele do dalších států. U nás má největší zásluhu na rozšíření pan Alojz Chmelík ze Slovenska, který se před lety začal agapornisy růžohrdlými ve spolupráci se zahraničím cíleně zabývat a položil tak základy chovu výstavního typu nejen na Slovensku, ale i v naší zemi.

Samotný chov a odchov výstavního typu agapornise růžohrdlého není nikterak problematický. Tak jako u každého druhu je základem úspěšného chovu sestavení kvalitního nepříbuzného páru. Pohlavní dimorfismus zde není, můžeme se orientovat podle pomocných znaků (samice bývají mohutnější, pánevní kůstky dále od sebe), ale 100% to není.

Ptáci staví hnízdo z větviček, které jim předkládáme, samička je naloupe, zandá do kostřece a takto je postupně nanáší do budky, kde si postaví miskovité hnízdo. Už v době, kdy jsem s agapornisy růžohrdlými začínal, tehdy ještě v klasickém typu, jsem se často setkával s neochotou stavění hnízda - samice od několika párů byly schopny snášet vajíčko přímo na prkenná dna budek. Toto se následně řešilo dosypáváním hoblin, aby nedošlo k nechtěnému rozsednutí nebo poničení vajíček. Problém s neochotou stavět hnízda mi zůstává i u několika párů výstavního typu. Nyní to však řeším tak, že před otevřením budek nasypu do každé z nich vrstvu na krátko (asi 5cm) nastříhaných větviček. Když pak samice tráví čas v budce, tak jednotlivé větvičky rozebere na vlákna a budku si vystele. Měl jsem pár, který měl v době hnízdění tendenci škubat mladé, dosypávání větviček to pomáhalo eliminovat. Zkrátka ptáci měli postaráno o jinou zábavu.

Odchov probíhá standardně, samička snáší vždy obden jedno vajíčko, až se dostane k průměrné snůšce 4 - 5 vajíček, výjimkou nejsou ani snůšky početnější. Už na velikosti vajíček je patrný rozdíl proti velikosti vajíček klasického typu. Inkubace trvá kolem 23 dní. Po vylíhnutí začíná rychlý růst, agapornise kroužkuji většinou desátý den v závislosti na jejich vývoji a to kroužkem o průměru 5 mm. Běžně používané kroužky (4,5 mm) jsou v tomto případě nedostatečné a zaškrcovali by v budoucnu nožku. U některých jedinců přestává stačit i 5 mm kroužek a je otázkou času, kdy se bude muset začít používat kroužek s větším průměrem. Vývoj probíhá v první fázi velmi rychle a rozdíl v rychlosti růstu je výrazný. U výstavního typu je nutné upozornit, že první vlna kdy agapornis mohutní je v budce a další přichází s přepeřováním. U některých jedinců nebo mutací se dosahuje definitivní velikosti až ve dvou letech. Zejména to je vidět u mutace opalin.

Agapornise růžohrdlé krmíme stejně jako jiné běžně chované druhy agapornisů, tzn. směsí suchého zrní (proso, nahý oves, lesknice, kardi a další druhy zrnin), v době hnízdění pravidelně překládáme naklíčenou směs a vaječnou míchanici. Krmnou dávku doplňujeme o různé druhy ovoce a zeleniny (např. jablka, brokolici, mrkev, cukety atd.) nebo zeleného krmení (pampeliška, ptačinec žabinec, čerstvé větve ...). Samozřejmostí je přístup k vodě nejen na pití, ale i koupání a sépiová kost jako zdroj vápníku. Růst v hnízdech je proti klasickému typu znatelnější, proto v tomto období nejvíce záleží na předkládané potravě.

V rámci celého rodu jsou agapornisové růžohrdlí evolučně vzdálenější od ostatních druhů agapornisů. U druhů s bílým okružím oka v minulosti často docházelo (a u řady chovatelů bohužel i nadále dochází) k přenosu mutace z jednoho druhu na jiný spářením právě těch dvou odlišných druhů (např. agapornisů fischeri a škraboškového). Ve výsledku máme křížence, mutace je přenesena a ptáci vykazují znaky obou druhů. Ptáci jsou nadále plodní a dochází k neustálému promíchávání druhů. Kříženci s agapornisem růžohrdlým jsou též známy, ale tito ptáci jsou nadále neplodní. Mutace z jiných druhů agapornisů tak na agapornise růžohrdlé přenést nelze. Díky tomu se jedná o čistý druh, jediný čistý druh z nejběžněji chovaných agapornisů. Mutace, které u nich známe, se spontánně vyskytli a je jich celá řada (opalin, pallid, dilute, oranžovolící, a mnoho dalších).

Agapornisové růžohrdlí jsou sice běžní, ale v našich chovech často přehlíženým a opovrhovaným druhem a to přesto, že jejich chov je nenáročný, srovnatelný s běžně chovanými druhy. Při pořizování ptáků do chovu je důležité vybrat co nejkvalitnější jedince, i když cena opravdu kvalitních agapornisů je často několikanásobně vyšší. Pokud ptáky nakupujeme od specializovaného chovatele, dokáže nám říct z jaké chovné linie pták pochází i několik generací nazpět.

tags: #ktery #druh #agapornise #je #ohrozeny

Oblíbené příspěvky:

• Likvidace odpadů v Chrastavě: Průvodce
• Křišťálová popelnice pro Choceň?
• Složení kompostu
• Společnost a příroda: Vývoj vztahu
• Elektrárna Počerady a emisní limity