Publikace je ústřední částí čtyřdílného kompletu, který je zaměřen na systém pěti spotřebních daní a tří ekologických daní vybíraných v České republice. Svým rozsahem a výkladovým způsobem zpracování je v době svého vydání prvním odborným textem na tuzemském trhu, který se komplexně zabývá selektivním zdaněním.
Kniha je rozdělena do dvou částí: první vás seznámí se spotřebními daněmi, druhá s daněmi ekologickými.
Ekologická daň, označována také jako energetická daň, environmentální daň či eko-daň je jedním z pěti ekonomických nástrojů politiky životního prostředí. K ekologickým účelům je možné daně využít dvojím způsobem - za prvé jako zvýhodnění (daňové úlevy), za druhé jako znevýhodnění (ekologické daně).
I když existuje více definic ekologické daně, každý tento pojem se vymezuje rozdílně. Mezi nejvyužívanější patří společná definice Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj a Evropské agentury pro životní prostředí), která zní „jakékoli povinné neopětované platby státu uvalené ve formě daní, kterým je připisován určitý vztah k životnímu prostředí“.[3] Pod slovem neopětované je myšleno, že užitek poskytovaný daňovému poplatníkovi státem běžně neodpovídá jeho odvodům. Opětované platby, jako jsou různé typy poplatků uvalené v poměru k poskytované službě (např. objem svozu a zpracování odpadů).
Výnos z těchto daní je využíván k odstranění negativních dopadů na životní prostředí, které zaviňuje chování určitého daňového subjektu. Tato daň získala své jméno dle anglického ekonoma Arthura C. Pigoua a vychází z teorie externalit. Tato teorie je založena na myšlence, že daň by se platila za každou jednotku znečištění v takové výši, aby vyrovnala mezní náklady výroby. Účelem daně je tedy zdaňování přímých příčin, které způsobují zhoršování životního prostředí.
Čtěte také: Mgr. Kubátová a její ekologický seminář
Nepřímé ekologické daně jsou uvalovány za účelem příznivého ovlivnění životního prostředí, avšak i zde je problém se stanovením výše daně. U těchto daní se nezdaňuje emisní jednotka (jako i čisté Pigouvské daně), ale výrobky způsobující ekologickou škodu. Jak již napovídá sám název, jedná se o daně, jejichž vytvoření nebylo za účelem ochrany životního prostředí, ale nakonec na něj vliv mají. Do této kategorie spadají všechny daně, jejichž výnos či alespoň jeho část je vázána na financování ochrany životního prostředí. Jedná se o fiskálně nejdůležitější ekologickou daň.
Uživatelské poplatky slouží k pokrytí nákladů vynaložených na poskytování určitých veřejných služeb, například za sběr a likvidaci odpadů. Ekologickým daním přisuzujeme dvě hlavní funkce - fiskální a stimulační.
Ekonomické snahy o ochranu životního prostředí se na území České republiky objevují už v 60. letech. Patřily mezi ně například poplatky za znečišťování ovzduší a takzvané náhrady nebo úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových. Ekologické daně měly být zavedeny od roku 1992, kdy vstoupil v platnost zákon č. 212/1992 Sb. Tento zákon obsahoval takzvané daně k ochraně prostředí, které ale po dobu jeho účinnosti nebyly nikdy implementovány.[10]
K zavedení ekologických daní v České republice zásadně přispěla směrnice č. 2003/96/ES, která zavazuje členské státy Evropské unie k zavedení minimální sazby spotřebních daní pro energetické produkty (elektřina, uhlí a zemní plyn). Ekologické daně byly v České republice zavedeny k 1.1. 2008, kdy vstoupil v účinnost zákon č. 261/2007 Sb.
Spotřební daně byly do zavedení tří nových ekologických daní zákonem č. 261/2007 Sb. poplatek na podporu sběru, zpracování, využití a odstranění vybraných autovraků - registrační a evidenční poplatek dle zákona o obalech.[17] Tento poplatek je jednorázový a platí se při první přeregistraci použitého auta kategorie M1 a N1 v ČR. Vozidla, která splňují emisní normy Euro 3, 4 a 5 jsou od ekologického poplatku osvobozena. Pokud vozidla splňují emisní normu Euro 2 platí se při převodu vozidla 3 000 Kč. Za vozidla, která splňují pouze Euro 1 se platí 5 000 Kč.
Čtěte také: Aktivity v Toulcově Dvoře
Evropská unie má přísné ekologické normy a s nimi souvisí i příslušné ekologické daně. V souladu se snahou sjednotit ekologické zdanění v EU byla přijata Směrnice Rady 2003/96/ES, která určuje spodní hranici zdanění elektřiny a energetických produktů, mezi které patří například uhlí, zemní plyn a minerální oleje. Ke zdanění těchto produktů však dochází pouze v případě, že jsou použity jako paliva nebo pohonné hmoty. Na způsobu využití (palivo/pohonná hmota) závisí i směrnicí určené minimální sazby.
Jelikož daňové systémy některých zemí při vstupu do EU tyto požadavky nesplňovaly, byly nuceny si vyjednat lhůtu pro jejich implementaci.[20] Státy, o kterých je řeč, byly poté nuceny provést tzv. Ekologickou daňovou reformu (EDR). EDR má snížit daňové zatížení práce a kapitálu a přesunout jej na statky, které negativně ovlivňují životní prostředí.
Roku 2011 byla ve státě Gudžarát zavedena daň z elektřiny pocházející z neobnovitelných zdrojů. Daň se vztahuje pouze na společnosti, jejichž výrobní kapacita je více než 1000kW. Od roku 2013 platí ve státě Góa daň z prodeje znečišťujících látek. Ve státě Sikkim platí od roku 2005 unikátní daň zaměřená na v přírodě nerozložitelné látky. Daň se vztahuje jak na látky vyrobená lokálně, tak na látky, které byly dovezeny.
Daň na stará vozidla je v platnosti v 6 z 28 celkových států Indie. Poplatky za vjezd motorovým vozidlem se platí na následujících místech: Manálí, Rohtang, Solang, Šimla a Mussoorie. Daň pro rozvoj lesů je daň z přidané hodnoty, která se vztahuje na produkty z lesů v 5 indických státech ve výši od 1 do 12 %. Každý stát si určuje výši daně podle svého uvážení. Daň pro čistou energii byl první počin indické vlády, který zavedl ekologickou daň na celonárodní úrovni.
Čtěte také: Dopad Ekologické Daně
tags: #kubatova #spotrebni #a #ekologicke #dane