Vlastnosti stanoviště podle počtu

Při prostorové a funkční optimalizaci trvalých druhů pozemků v krajině jde především o stanovení optimální funkce ekosystému, jak uvádí DUMBROVSKÝ a kol. (2004, s. 118). Návrh druhů pozemků a jejich případné změny při komplexních pozemkových úpravách vychází z hodnocení z hlediska optimalizace, prostorové a funkční skladby druhů pozemků v daném území a z návrhu společných zařízení.

Při hodnocení lokality se přihlíží k možnému využití z hlediska:

• Půdních vlastností (obsah humusu, hloubka půdního profilu, struktura, skeletovitost, geologické vlastnosti aj.)
• Vodních poměrů (výška hladiny podzemní vody, lokalita trpící suchem, výsušná poloha)
• Konfigurace terénu (sklon, členitost)
• Poloha k světovým stranám
• Vhodnosti pěstování speciálních plodin (sady, vinice, chmelnice)

Změny druhů pozemků vyžaduje i návrh společných zařízení (nádrže, suché poldry, cestní síť aj.).

BPEJ (bonitovaná půdně ekologická jednotka) je pro účely bonitace zemědělských půd základní mapovací a oceňovací jednotkou (DUMBROVSKÝ a kol., 2004, s. 37). Databázi BPEJ pro celé území ČR udržuje a aktualizuje VÚMOP (SKLENIČKA, 2003, s. svažitost pozemků nad 25°(47%), příp.

Pozemkovými úpravami se prostorově a funkčně uspořádávají pozemky, pozemky se scelují nebo dělí a zabezpečuje se přístupnost a využití pozemků a vyrovnání jejich hranic tak, aby se vytvořily podmínky pro racionální hospodaření vlastníků půdy. V těchto souvislostech se k nim uspořádávají vlastnická práva a s nimi související věcná břemena. Současně se jimi zajišťují podmínky pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny. Výsledky pozemkových úprav slouží pro obnovu katastrálního operátu a jako závazný podklad pro územní plánování.

Čtěte také: Chemie a globální oteplování

Pokud je nutné vyřešit pouze některé hospodářské potřeby (například urychlené scelení pozemků, zpřístupnění pozemků) nebo ekologické potřeby v krajině (například lokální protierozní nebo protipovodňové opatření) nebo když se pozemkové úpravy mají týkat jen části katastrálního území, provádějí se formou jednoduchých pozemkových úprav. Dle SKLENIČKY (2003, s. 220-221) jsou pozemkové úpravy jedním z nejúčinnějších prostředků postupného zvyšování rozmanitosti struktury krajiny, čímž mimo jiné přispívají i k zvyšování její ekologické stability. Je nutné, aby projektant měl k dispozici kvalitní podklady a aby dílčí problematiky (ÚSES, protierozní opatření, vodohospodářská opatření...) byly řešeny příslušnými odborníky.

Mezi krajinotvorná opatření, která lze v rámci PÚ navrhovat jsou změny kultur, revitalizace vodních toků, zakládání prvků rozptýlené zeleně, výstavba polních cest, vodních nádrží apod. Zejména rozmístění druhů pozemků, jejich velikost a tvar souvisí s podnikatelským záměrem hospodařícího subjektu (například výrobní zaměření, vybavení účelovou technikou). Některé požadavky na území (např. blokace pozemků, rozšiřování orné půdy) se mohou dostat do střetu s dalšími funkcemi krajiny. Nástrojem vhodného kompromisu se stává územní plánování.

Přírodních faktorů, působících ve směru vytváření menších půdních celků a ekonomických faktor, které naopak upřednostňuje tvorbu pozemků dostatečně velkých. Každý nově vytvářený pozemek by měl být přiměřeně homogenní po stránce půdního pokryvu, sklonitosti terénu a expozice vůči světovým stranám. Velikost pozemků je rovněž limitována nutností zabezpečit potřebnou míru ekologické stability. Lokalizace protierozních opatření musí být řešena již v rámci vytváření jednotlivých bloků zemědělské půdy. Při vlastní parcelaci na jednotlivé pozemky je pak nutno zvažovat půdní homogennost, sklonitost a příp. expozici a přirozeně hledisko ekonomické.

Delimitace kultur se chápe jako prostorová a funkční optimalizace pozemku sloužící k pěstování jednotlivých kultur. Představuje členění kultur v rámci organizace půdního fondu na ornou půdu, zahrady, louky, pastviny, vinice, sady a chmelnice. V procesu KPÚ pojem delimitace kultur představuje především optimální rozmístění trvalých travních porostů. V rámci této optimalizace je nutno především vymezit funkční zaměření, které je v lokalitách ohrožených erozí protierozní a vodoochranné.

Účelné přerozdělení a nové uspořádání pozemků zemědělské půdy je tedy podstatou každých pozemkových úprav. Dříve než dojde k vymezování jednotlivých vlastnických zemědělských pozemků, musí být rozhodnuto o opatřeních, která ohraničují bloky zemědělské půdy určené k parcelaci (cestní síť, systém protierozní ochrany, ekologické prvky apod.). Musí se tedy v prvé řadě navrhnout plán společných zařízení.

Čtěte také: Odpadové hospodářství a nebezpečné vlastnosti

Při umísťování nových pozemků v jednotlivých blocích přijde na pořad rozhodování o jejich velikosti a tvaru. Správné rozmístění kultur v územním reliéfu je v zásadě určováno stanovištními poměry a požadavkem, aby půda nebyla poškozována zejména erozní činností vody a větru. Polohové rozmístění kultur v krajině nesmí být proto náhodné a libovolné, ale musí se přizpůsobit daným poměrům stanovištním (určovaným hlavně polohou, podnebím a půdou).

Poloha se totiž uplatňuje s nadmořskou výškou, členitostí terénu a sluneční i větrnou expozicí. Podnebí se různí teplotou, množstvím a výskytem srážek vzdušných srážek, silou a směrem větrů aj.

Zemědělský půdní fond (ZPF) je dle zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně ZPF základním přírodním bohatstvím naší země, nenahraditelným výrobním prostředkem umožňujícím zemědělskou výrobu a je jednou z hlavních složek životního prostředí. Zemědělský půdní fond tvoří pozemky zemědělsky obhospodařované, to je orná půda, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, louky, pastviny (dále jen "zemědělská půda") a půda, která byla a má být nadále zemědělsky obhospodařována, ale dočasně obdělávána není (dále jen "půda dočasně neobdělávaná").

Do zemědělského půdního fondu náležejí též rybníky s chovem ryb nebo vodní drůbeže a nezemědělská půda potřebná k zajišťování zemědělské výroby, jako polní cesty, pozemky se zařízením důležitým pro polní závlahy, závlahové vodní nádrže, odvodňovací příkopy, hráze sloužící k ochraně před zamokřením nebo zátopou, ochranné terasy proti erozi apod.

Organizace cestní sítě

Polní cesty jsou účelové pozemní komunikace. Dle SKLENIČKY (2003, s. 221) jsou především opatřením k zajištění přístupu k vlastnickým pozemkům. DUMBROVSKÝ a kol. (2004, s. 143) podotýká, že návrh cestní sítě musí respektovat kritéria dopravní, ekologická, půdoochranná, vodohospodářská, estetická a ekonomická. Podkladem pro řešení cestní sítě v PÚ je posouzení systému a stavu cest, které se přejímají.

Čtěte také: Chemické látky v odpadu

Rozptýlená zeleň

Rozptýlená zeleň (TRNKA, 2001) byla v krajině likvidována jako překážka pohybu těžké mechanizace anebo redukována a poškozována, případně zatlačována na extrémní stanoviště. Za 35 let (1950 -1985) bylo v zemědělské krajině odstraněno 3 600 ha rozptýlené zeleně, 4 000 km liniové zeleně na ploše 1 400 ha a nejméně o 2 000 ha se zmenšila plocha zeleně kolem venkovských sídel. Centrální ani regionální evidence RZ u nás neexistuje. Kvalifikovaný odhad z poloviny 80. let uvádí úhrnnou plochu RZ na území dnešní České republiky v rozmezí 0,3 - 0,5 %.

Dle TRNKY (2007) se rozptýlená zeleň různého původu a vzhledu nachází ve všech typech krajin, přičemž v každém krajinném typu existují rozdílné požadavky na její optimální zastoupení. Na základě podrobných průzkumů bylo konstatováno, že nejmenší podíl RZ, který je účinně schopen plnit své polyfunkční poslání, musí být vyšší než 1,5 % zemědělského půdního fondu. Tato výměra však platí především pro rovinatý terén, v němž by byla RZ optimálně rozmístěna tak, aby plnila především protideflační funkci při respektování funkcí dalších.

V členitějším terénu podhorských a vrchovinných oblastí, zvláště tam, kde hrozí či probíhá vodní eroze, by měl být podíl RZ podstatně vyšší - cca 6 % zemědělského půdního fondu. Význam forem RZ byl z pohledu ekologické stability agrocenóz podceněn v domnění, že ve zjednodušených agroekosystémech lze nahradit přirozené autoregulační mechanismy chemizací, především v oblasti ochrany rostlin.

Dnešní intenzívně využívané plochy polí a speciálních kultur poskytují životní prostor jen málokterým organismům, obvykle těm přizpůsobivým, které posléze převládnou. Stanou-li se nebezpečnými pro kulturní plodiny, jsou pak jejich stále se opakující gradace tlumeny takřka výhradně pomocí chemických prostředků a začarovaný kruh se uzavírá. Jinak tomu může být, vyskytují-li se v sousedství polí zbytky RZ s vyšším stupněm přírodnosti (remízky, polní lesíky, křoviny, skupiny stromů i solitéry).

Ty jsou často přirovnávané k ostrovům v moři kulturních porostů. Pro řadu druhů se stávají přirozenými refugii, neboť zajišťují podmínky pro přežívání i některých dnes již vzácných druhů. Obvykle se jedná o bioregulátory (predátoři, parazité a parazitoidi), kteří nacházejí vhodnou potravu v okolních agrocenózách a vyhledávají si kořist či hostitele právě mezi škůdci polních monokultur. Drobné zvěři poskytuje maloplošná zeleň příznivější podmínky ve srovnání s okolní otevřenou krajinou a chrání ji před extrémními povětrnostními vlivy, ptactvu nabízí četné možnosti k hnízdění.

Návrat hodnotné RZ do krajiny je nutným předpokladem pro zastavení procesu destabilizace agrární krajiny, ochuzování přirozené biodiverzity na straně jedné a obnovy rozmanitosti krajiny a života v ní na straně druhé. Aby došlo ke stabilizaci ekologických vazeb v širším krajinném kontextu, je nutné plošné útvary RZ vzájemně propojit. K tomu má posloužit vytvoření sítě záchovných center (biocenter), propojených migračními drahami (biokoridory), což je podstatou koncepce územních systémů ekologické stability (ÚSES). I nejmenší fragmenty hodnotné zeleně pak mohou být do lokálních ÚSES zapojeny jako tzv.

Změny krajiny v průběhu času

Během totalitního režimu byla změněna krajinná mozaika. je tvořena přírodními podmínkami a využíváním krajiny člověkem (v 19. stol byly v centru pozornosti středověké hrady, v posledních letech je pozornost přesunuta na památné stromy, kapličky). Lze tedy pozorovat posun v chápání krajiny ve smyslu nacionálním - hrad symbol rytířské slávy, až ke krajině chápané ve smyslu ekologickém, harmonizujícím, mytickém. Totalitní režim se snaží vymazat paměť (lze pozorovat v naší krajině na rozorávání mezí, devastaci "božích muk" v polích, ale i ve vývoji pozemkových evidencí).

TRNKA (2006, s. 196, upraveno) konstatuje, že z historických map, dobových fotografií a leteckých snímků, charakterizovala venkovskou krajinu drobnozrnná mozaika plošek polí, luk, pastvin, doplněná menšími ostrovy lesů a vesnickými sídly v okolí komunikací a vodních toků. Tento stav krajiny trval až do nástupu socialistické kolektivizace počátkem 50. let 20. století. zejména orné půdy, pro nasazení mechanizace se stal politický cíl. Dobytek se přesunul do velkokapacitních stájí, druhově bohaté louky byly odvodňovány či rozorávány.

Pro moderní agrární technologie mnohé ekologicky zajímavé biotopy jako rybníčky, živé ploty, kamenice, remízky a selské (zatravněné) sady ztratily svůj hospodářský význam, mnohdy byly překážkou a byly opuštěny, nebo zcela odstraněny. Venkovská krajina ČR tak byla unifikována. Tato unifikace má environmentálně nepříznivý dopad. Zjednodušování krajinné mozaiky nemělo všude stejně intenzivní charakter. Ve vrchovinných a podhorských oblastech byly postiženy především plošiny, široce rozevřená údolí a říční nivy.

Svažité pozemky si alespoň místy zachovaly tradiční vzhled drobnozrnné struktury využívaných a nevyužívaných ploch (drobné vodoteče, kamenice, doprovodné porosty, druhově bohaté louky). Tento ráz krajiny považujeme za žádoucí z hlediska ekologického i estetického TRNKA (2006, s. 197, upraveno). TRNKA (2006, s. 195-198) ji definuje jako heterogenní množinu maloplošných prvků, zejména forem rozptýlené zeleně (např. ekotonové lemy lesního pláště, dále pak kamenice, polní cesty, pěšiny, historické hraniční znaky, drobné sakrální stavby, ale i negativně působící krajinné prvky jako malé lomy, deponie, polní hnojiště apod.).

Lze říci, že procesem unifikace krajiny je mnoho škod způsobeno na těchto krajinných mikrostrukturách. V důsledku scelování orné půdy do obrovských lánů, rozorávání mezí, luk, hnojení, využívání chemických ochranných prostředků a neuvážených celoplošných meliorací prováděných zejména v 50. a 70. letech se ztrácí bohatost a různorodost plošek v krajině. Původně mozaikovitě uspořádaná krajina se stala jednotvárným, chemikáliemi prosyceným útvarem. Zmizely z ní křepelky, koroptve a motýly. Vymizely druhy citlivé na dusík. Snížil se počet ptačích druhů závislých na formačně pestré krajině (např. strnad zelený, zvonek zelený, konopka obecná). Budoucnost není jistá ani u kdysi zcela běžného zajíce polního. Narušené zbytky přírodních krajinných prvků neplní ekostabilizační funkci. Trpí estetika krajiny.

Velkoplošná industrializace završená účelovou výstavbou stírá rozdíly mezi jednotlivými typy krajiny. Toky jsou napřimovány, mizí meandry. je všudypřítomná. Zrušením cest (rozorání) se krajina stává neprůchodnou. Mizí tradiční místní názvy z map i podvědomí. Krajina neslouží rekreaci, dá se v ní jen vyrábět (JELÍNEK, 1999, s. Od 50 let 20. století prodělala struktura zemědělské krajiny zásadní změny (LIPSKÝ, 2000, s. 10). LÖW, MÍCHAL (2003, s. 452; s. 453- 454, volně upraveno) v této souvislosti hovoří o komunismu v krajině.

kolektivizaci jako boji se soukromým vlastnictvím. se projevovalo uplatňováním jednotných systémů hospodaření bez ohledu na místní podmínky. V důsledku těchto opatření se zvýšila eroze půdy, odvodňovalo se i tam, kde to nebylo třeba. Tvar a velikost pozemků se přizpůsoboval zemědělské technice (vyráběné na míru stepním oblastem SSSR). Celé hospodářství se řídilo výnosem za jakoukoli cenu a ne efektivitou. S intenzifikací výroby přichází do krajiny většinou zbytečně vysoké hnojení minerálními hnojivy (tzv. hnojení na jistotu - nižší výnos byl trestán více než mrhání hnojivem a ničení půdy). S nekvalitními hnojivy se do půdy dostaly i cizorodé látky ničící edafon a biotu. Ustájení dobytka bylo bezstelivové, problémem byly i vysoké koncentrace zvířat na jednom místě.

vedla k zničení osobního vlastnictví, proslavila se oráním mezí v padesátých letech (rozorání mezí mimo jiné znemožnilo identifikovat pozemky původních majitelů), odstartovala intenzivní erozní procesy v krajině, zhoršila vodohospodářské poměry v krajině a zpřetrhala citové vazby populace k venkovské krajině. Krajina se stala prostorem pro velkovýrobu. Negativem bylo i slučování podniků do velkých celků zahrnující více katastrů a chemizace rostlinné výroby. Schopnost efektivně chemicky eliminovat plevely a libovolně hnojit vedla k zanedbávání osevních postupů.

tags: #vlastnosti #stanoviště #podle #počtu

Oblíbené příspěvky:

• Univerzitní ekologické spolky: Průvodce
• Rozdíly a Propojení Ekologie a Sociologie
• Doporučení pro šetrné osvětlení
• Postupy recyklace kovového odpadu
• Ekologická opatření