Kůň Převalského: Návrat divokého druhu do přírody

Je zataženo, několik stupňů pod nulou. Malí úporní hřebci se prohánějí po zasněžené louce, až se jim práší od kopyt. V chovné stanici v Dolním Dobřejově pečují o potomky posledních divokých koní, nazvaných po svém objeviteli koně Převalského. Několik se jich dokonce vrátilo do původní domoviny v mongolské Gobi. Vzácná zvířata dlouho balancovala na hraně existence a jen se štěstím neskončila v kolonce vyhynulých druhů.

Historie a výskyt

V prehistorii běhali divocí koně po celé Euroasii, ale lidská expanze je vytlačila do dalekých východních stepí. Poslední klisna východoevropského divokého koně zvaného Tarpan uhynula v 19. století. Dochovalo se jen pár lebek a dnes nikdo ani pořádně neví, jak tento kůň vypadal.

Kůň Převalského odolával civilizačnímu tlaku déle. V drsných a izolovaných pustinách mongolských džungarských stepí a polopouští přežíval prokazatelně do jara 1969, kdy byl naposled spatřen v údolí Gum Tanga (Hluboká pečeť). Naštěstí už jeho objev v roce 1881 vyvolal senzaci a několik loveckých výprav dovezlo do roku 1902 celkem 54 koní do evropských zoologických zahrad.

Kritická situace a záchrana

Situace byla nejkritičtější po druhé světové válce. Přežilo pouhých 56 koní ve dvou stádech v Praze a Mnichově. Hřebec Robert byl dokonce jako válečná kořist převezen z lipské zoo do ruské rezervace Askania Nova. Jeho stylizovaná hlava dnes zdobí logo pražské zoo.

„Hodně genů vypadlo. Přišli jsme o třicet procent genetické variability,“ vysvětluje rizika malého chovu zoolog Evžen Kůs, který vede mezinárodní plemennou knihu koní Převalského. Původní třináctku můžeme nakonec považovat za šťastnou, po světě dnes běhá přes 2500 jejích potomků.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Genetická čistota a spory mezi zoology

Mezi zoology docházelo opakovaně ke sporům ohledně genetické čistoty. V rodokmenu pražské linie se v roce 1905 objevil kříženec mongolské domácí klisny. Mnichovský rod zase „obohatila“ sporná klisna Bijsk 8. Našla se její stará fotografie, na které má dlouhou hřívu, a to je problém. Typickým znakem divokých kopytníků je krátká a stojatá hříva, odchylka je považována za hybrida.

Jiným sporným momentem je takzvaný fox gen. Jeho rostoucí výskyt v příbuzenské populaci způsobuje defekt tvorby tmavého pigmentu s následkem rezavého zabarvení.

Další degenerativní jevy, jako jsou neplodnost, malá životaschopnost mláďat nebo bílé skvrny na hlavě, se překonaly vyřazením problematických koní z chovu a vhodným křížením. Genetické výbavě pražského chovu hodně pomohl mladý hřebec Bars ze Sovětského svazu, který byl jako syn poslední klisny odchycené ve volné přírodě velmi cenný.

Zoolog Kůs se dívá na spory o genetickou čistotu pragmaticky: „Ve stepi se tyhle věci neřeší.“ Koně Převalského se ve své minulosti nepochybně křížili s domestikovanými koňmi, a po jejich návratu do volné přírody se tak nejspíš stane zas. Fundamentalisté by mongolské pastevce nejraději posadili na motorku místo koně a jejich chovy izolovali v ohradách.

Návrat do volné přírody

„Stav koně Převalského v přírodě je podle posledních zpráv katastrofální. Je proto nutné organizovat okamžitou pomoc...“ píše se v memorandu pražského sympozia na jeho záchranu v roce 1959, které pověřilo Prahu vedením mezinárodní plemenné knihy.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Za čtvrt století zvedla mezinárodní spolupráce počty koní nad kritickou hranici 500 kusů. V pražské zoo odchovali za osmdesát let existence chovu přes 200 koní a zásadně přispěli k jeho záchraně.

V další fázi se převaláci přestěhovali z těsných výběhů zoologických zahrad na otevřené pláně a stepi přírodních rezervací ve Francii, Maďarsku a Ukrajině. Vznikají první stáda, která se po patnácti generacích života v zajetí znovu organizují přirozeně.

„Pořád fungují přírodní instinkty a stádo spolu neuvěřitelně spolupracuje. Hierarchie funguje dokonale,“ vysvětluje chovatelka Lenka Kardová z aklimatizační stanice v Dolním Dobřejově. Osobně preferuje syrovou krásu přírodních koní a přešlechtěné anglické plnokrevníky podle svých slov nemusí. Divocí koně jsou malí, bytelní a přirozeně agresivní. V harému s klisnami žije vždy jen jeden dominantní hřebec.

Fotograf Václav Vašků jezdí do Černobylu dokumentovat následky jaderné havárie. V roce 2005 mu na výjezdu z jaderné elektrárny zkřížilo cestu stádo divokých koní, kteří v „mrtvé“ zóně u atomové elektrárny žijí.

Do Černobylu přišli první koně Převalského v roce 1998. Na dvou stech tisících hektarech volné plochy se jim daří a rychle se rozmnožují. Větším nebezpečím než zbytková radioaktivita jsou pytláci.

Čtěte také: Inspirace pro svatbu v přírodě

Reintrodukce v Mongolsku a Kazachstánu

Koně mají v mongolské kultuře ústřední postavení. Slovo tachi má dva významy - „divoký kůň“ a „posvátný“. Když se na jaře 1992 vrátili první koně Převalského do Gobi, byl to svátek pro všechny. „Barva převaláka je stejná jako barva džungarských stepí. Kůň tam naprosto zapadá,“ vzpomíná zoolog Kůs na dojmy z vypouštění koní do jejich domoviny.

První vlna reintrodukce se nepovedla a polovina koní návrat do volné přírody nepřežila. Sedmiletí koně se ukázali být příliš staří, aby se dokázali adaptovat na nové prostředí. Krevní paraziti a tvrdé klimatické podmínky je zahubily. Další projekty byly úspěšnější a v roce 2006 žilo volně v Gobi už přes sto koní. „Všichni mají šanci žít a reprodukovat se. My už o tom nerozhodujeme,“ dodává Evžen Kůs.

Od úplně prvního transportu „převaláků“ do Zlaté stepi ve středním Kazachstánu již uběhl celý rok a poslední divoký kůň planety se tak díky Zoo Praha a jejím partnerům postupně vrací po stovkách let kromě Mongolska i do další země svých předků.

Úspěšnému transportu prvních koní do Zlaté stepi předcházely více než roční důkladné přípravy, jež se však rozhodně neobešly bez komplikací. Zoo Praha i pracovníci Asociace na ochranu biodiverzity Kazachstánu (ACBK) se museli vypořádat například s nečekanými záplavami, které na jaře 2024 poškodily nejen ohrady a další objekty reintrodukčního centra Alibi, ale rovněž poničily řadu úseků jediné přístupové cesty.

Projekt na obnovu populace divokých koní ve volné přírodě kazašské Zlaté stepi pokračuje i v letošním roce, tentokrát však primárně ve spolupráci s maďarským Národním parkem Hortobágy, jenž letos přebral pomyslnou štafetu od Berlínské Zoo a připravoval druhou skupinu koní Převalského, určenou k převozu do Kazachstánu.

Do Zlaté stepi v Kazachstánu plánuje Zoo Praha uskutečnit transporty i v příštích letech, tak aby byla zajištěna životaschopná a stabilní populace. Koně budou také v rozlehlých kazachstánských stepích nadále monitorováni odborníky.

Zoo Praha souběžně už od roku 2019 intenzivně pracuje na přípravě návratu koní Převalského i do východního Mongolska. Projekt dostal podporu mongolského prezidenta, Uchnágína Chürelsücha, který nad ním letos v květnu převzal oficiální záštitu. Jako nejperspektivnější lokalita bylo určeno na základě podrobných analýz Údolí klášterů a v současnosti zde probíhá plánování výstavby reintrodukčního centra, které by mělo vyrůst už v blízké budoucnosti.

Loni převezení „převaláci“ vyrazili ve středu večer vstříc svobodě a po stovkách let se tak divocí koně oficiálně vrátili do země svých předků. O den později se ve Zlaté stepi ve středním Kazachstánu naskytl jedinečný pohled, kdy se u aklimatizační ohrady potkaly dvě skupiny „převaláků“, tvořené koňmi dovezenými v letošním roce, a za plotem, již ve volné přírodě, koně tvořené jedinci dovezenými před rokem.

Cílem je, aby v oblasti Zlaté stepi byla zajištěna životaschopná a stabilní populace, tak jako například v Přísně chráněné oblasti Velká Gobi na západě Mongolska.

tags: #kun #s #hřibetem #v #přírodě #výskyt

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní nakládání s odpady: případová studie Marius Pedersen
• Ochrana přírody v Evropském parlamentu
• Báseň "Příroda a Princip"
• Novela stavebního zákona a její dopady na přírodu
• Výskyt mědi