Kurt Gebauer a environmentální hřiště

Sochař Kurt Gebauer (1941) sám sebe označuje za „obecního sochaře“ a jeho úsilí se už téměř šest desetiletí obrací k veřejnému prostoru. Vstupuje do něj a obohacuje jej na základě naslouchání a citlivosti vůči jeho charakteru.

Dětská hřiště druhé poloviny 20. století charakterizovaly především typizované houpačky, kolotoče a prolézačky ze svařovaných ocelových trubek, z nichž má každý jistě v paměti především všudypřítomnou více či méně oprýskanou „zeměkouli“. Přestože existovalo několik katalogů nabízejících úctyhodnou šíři nabídky tohoto prefabrikovaného „nářadí“, realita dětských hřišť byla většinou poměrně fádní. Typické hřiště, především na nově vznikajících sídlištích, představovala vyhrazená obdélná plocha s pískovištěm a dvěma či třemi nepříliš udržovanými trubkovými konstrukcemi.

Za nevelkou nápaditostí stál většinou fakt, že na vybavení veřejného prostoru v rámci sídlištní výstavby nezbývalo příliš času ani dost financí. Někdy se hřiště realizace dočkalo až dlouho po dokončení obytných domů, přičemž v mezidobí si děti musely vystačit s tím, co jim poskytlo staveniště - místem pro hru se stávaly skládky dovezeného i nepotřebného stavebního materiálu, panelů, kabelových cívek, rour a lešení. Takové hřiště zřejmě nebylo nejbezpečnější, nutno ale dodat, že oproti fádním trubkovým prolézačkám skýtalo jistou dávku poetiky: „Nejrůznější prkna, větve, kamení a bláto přímo vybízejí ke stavbě přístřešků, bunkrů, úkrytů a hradů. Na voru stlučeném z několika prken je možno plavit se přes louži, jezero, moře za dobrodružstvím.

Ze zmíněné situace ovšem vyčnívá několik výjimečných realizací, kterým se podařilo vytvořit nestandardní herní prvky nebo dokonce celá koncepčně a výtvarně promyšlená hřiště, jež nezapomínala na nutnost nabídnout dětem k objevování něco nového a neobvyklého, otevřeného dětské představivosti a interpretaci. Jednou z možností, jak tyto realizace vznikaly, bylo posunutí herního prvku z kategorie funkčního objektu do pozice výtvarného díla. Pak bylo možné na objekt aplikovat principy pro umění ve veřejném prostoru, které dovolovaly na projekt získat nějaké finance a zároveň dávaly tvůrcům o něco volnější ruce. I přesto ale nebyla cesta k realizaci takovýchto „uměleckých hřišť“ nebo tzv. „funkčních plastik“ vždy jednoduchá - a velmi často vyžadovala velké nadšení a nasazení iniciátorů a autorů, nezřídka i vlastnoruční realizaci v rámci tzv.

Jedním z nejpozoruhodnějších autorských dětských hřišť bylo hřiště na Slovanském ostrově v Praze, za jehož koncepcí stál Tomáš Ruller. Výtvarník navrhl sérii betonových útvarů, které rozmístil po obvodu kruhu, čímž vytvořil jakýsi herní amfiteátr skýtající jak herní prvky, tak i dostatek skrýší a únikových cest. Součástí půlkruhu byl i val s posezením pro rodiče. Záměrem bylo vytvořit něco mezi divadelními kulisami a hřištěm. Amfiteátr, kde rodiče koukají na hemžení dětí jako na představení. Realizaci hřiště prováděl do velké míry sám jeho autor, dle vzpomínek prý ve spolupráci s kolegy a přáteli, mezi nimiž nechyběli Jasan Zoubek, Michal Gabriel, Vladimír Merta nebo Jáchym Topol. Hřiště z roku 1983 bohužel zaniklo na začátku 90. let.

Čtěte také: Příležitosti environmentální výchovy

Dalším příkladem je hřiště v pražských Vršovicích, jehož autory jsou architekt Jaroslav Mach a sochař Josef Fořtl. Hřiště vzniklo jako součást projektu bytových domů za Kubánským náměstím a realizace proběhla od února do května 1983. Půdorysně mělo hřiště tvar čtyřlístku - a každý lístek byl určen pro jiný typ hry a jinou věkovou skupinu. Nejmenším bylo věnováno pískoviště, starším houpačky a autorská prolézačka „housenka“ ze svařovaných trubek, školáci si vyhráli na průlezkách ve tvaru pyramid. Nejstarší a nejodvážnější mohli svou zdatnost trénovat na šplhacích lanech. I zde hrály úlohu terénní nerovnosti. Tvůrci vzpomínají, že při realizaci zužitkovali „vše, co bylo - například materiál ze stavby nebo péra od automobilů na hopsadla.“ „Prostředí hřiště na sídlišti nám připadalo ponuré, chtěli jsme na místo přinést emoce. Celé hřiště jsme tedy natřeli načerveno. Byl to jediný barevný prvek na tomto místě.“ Také hřiště ve Vršovicích postavili autoři víceméně vlastníma rukama a z vlastní iniciativy a nadšení - chtěli vytvořit krajinu i pro své děti, s nimiž v sousedství žili.

Za někdejším úspěchem hřiště Na Groši v Hostivaři stála jak odhodlanost tvůrců, tak tehdy poměrně ojedinělá spolupráce architektů se sociology. Na jejím základě se roku 1986 podařilo vystavět nápadité prostředí jednoho z mála robinsoniádních hřišť u nás. Součást hřiště tvořily kromě standardních pískovišť a laviček také betonové „kreslicí“ válce inspirované průmyslovou krajinou Hostivaře přístupné v několika výškových úrovních po visutých schodištích. Dále byly instalovány zavěšené dřevěné žebříky, visuté chodníky, mostky a různé palisády.

Příkladem dochovaného a citlivě zrestaurovaného hřiště je Kaštánek na pražské Letné. Koncept i jednotlivé herní prvky vytvořili Eva Kmentová a Olbram Zoubek. Celou sérii herních plastik osazenou roku 1961 tvoří věž, tyče na lezení a několik organicky tvarovaných betonových prolézaček. Důmyslná skladba tvarů měla opět dětem poskytnout prostor pro hru dle vlastní fantazie. Po rekonstrukci, která proběhla před několika lety, dostalo hřiště svou původní podobu i barevnost.

Minikrajina Kurta Gebauera v Ostravě-Fifejdách

Minikrajina v Ostravě - Fifejdách se dochovala dodnes. Vzešla ze soutěže na „dětskou atrakci“ z roku 1976, kterou vyhrál Kurt Gebauer. Do městského sídlištního prostoru navrhl zvlněnou krajinu s kopci, proláklinami a zákoutími, jíž chtěl dětem zprostředkovat dobrodružství a vrátit trochu venkovského prostředí, kde se staví bunkry a leze po plotech. Gebauer se na stavbě sám podílel a vzpomíná, že realizace probíhala za přispění přátel a místních obyvatel - včetně dětí, které si samy pomohly své hřiště vystavět.

Gebauerova Minikrajina vznikla jako dětské hřiště na ostravském sídlišti Fifejdy v letech 1977 až 1985. Dobrodružná krajina určená k dětským hrám a ukrytá mezi panelovými domy, to je tzv. Hřiště na Fifejdách "Minikrajina" lidově nazývaná "Indiánské městečko" je jako místo z jiného světa. Mezi paneláky se najednou může člověk proběhnout po kopcích s amfiteátrem, malými domky, mosty, tunelem a fotbalovým hřištěm.

Čtěte také: Starbucks a udržitelnost

Vznikala v několika etapách od roku 1977. Mezi náspy, které oddělily hřiště od domů a ulic, vzniklo rozlehlé údolí, které poskytuje atrakce pro vyžití dětí různého věku. Hřiště má hodně daleko do unifikovaných umělohmotných atrakcí. Na stavbu, která byla dokončena v roce 1985, Kurt Gebauer použil kámen, cihly a dřevo, jakož i beton, cihlu, kov a hlínu, neboť tvaroval i samotný terén. Sehnal dokonce i staré pražce a telegrafní sloupy a s pomocí místních tu navíc zasadil do herního prostoru stromy. Najdete tu pískoviště, přístřešky, bunkry, jeskyně, mosty, pilíře pro natažení šplhacího lana, kolotoč, prostor k posezení (včetně bizarních hlav rozličných skřetů) i malý amfiteátr. Po věžích se dá šplhat, jinde rozdělávat oheň, v zimě bruslit na kluzišti. Vznikl jakýsi „Hobitín“ s travnatými i betonovými kopečky, který má ve zvlněném prostoru secesní až „gaudíovský šmrnc“.

V Minikrajině děti narazí na totemy, mostky, věže i lanová cesta. Prozkoumejte Indiánské městečko na Fifejdách, originálně navržené Kurtem Gebauerem. V roce 1985 bylo dokončené hřiště označeno v časopise Mladý svět za stavbu roku. Kurt Gebauer pojal Minikrajinu jako umělecké dílo v krajině (land art), kde se prolínají herní prvky s výtvarnými objekty. Areál má rozlohu zhruba 1,5 hektaru a je členěn do výškových úrovní, které nabízejí rozmanité herní možnosti pro děti různého věku.

Základem areálu je údolí pro dobrodružné hry, kde se nachází prvky ze stavebního odpadu - úkryty, bunkry, jámy. Děti si tak mohly vyhrabávat jámy, hrát si s vodou, zakládat ohníčky. Jiná část údolí má sportovní charakter s prolézačkami z betonových rour a dalšími prvky. Na okraji areálu je míčové hřiště, kousek od něj pouťové hřiště a amfiteátr, který pojme 300 sedících a 300 stojících diváků. Betonová plocha byla určena jako tabule pro kreslení, brouzdání, v zimě i ke klouzání. Velkou část tvoří obří pískoviště zasazené dost hluboko, aby nejmenší děti nemohly snadno vylézt, což umožňuje matkám chvíli odpočinku. Některým betonovým zídkám dal autor lidskou podobu, děti se ho totiž často ptaly, jestli na hřišti postaví nějakou sochu, když je sochař.

Vzhled Minikrajiny ovlivnily i dětské hry na staveništi, jejich pozorováním si autor uvědomil, co má a co nemá pro děti nějakou cenu a tomuto zjištění se přizpůsobil. V době výstavby minikrajiny neexistovaly žádné normy pro takto specifické dílo. Gebauer zdůrazňoval důležitost přirozeného prostředí pro děti a nesouhlasil s přílišným zaměřením na bezpečnostní normy, které považoval za omezující.

Přes všechny překážky se Kurt Gebauer nevzdal. Jeho motivací bylo především vytvořit místo, kde by si děti mohly hrát a rozvíjet svou fantazii. Inspirací mu byly jeho vlastní děti a vzpomínky na dětství strávené v přírodě.

Čtěte také: Ochrana životního prostředí

Minikrajina Kurta Gebauera je unikátním příkladem toho, že bylo možné vytvořit podnětné a kreativní prostředí pro děti i dospělé v prostředí panelového sídliště. Její význam spočívá nejen v tom, že poskytuje dětem prostor pro hru a rozvoj, ale také v tom, že představuje originální umělecké dílo, které obohacuje veřejný prostor. Minikrajina je důkazem toho, že i zdánlivě fádní a uniformní prostředí lze proměnit v místo plné fantazie a dobrodružství.

Další díla Kurta Gebauera ve veřejném prostoru

Kromě Minikrajiny se Kurt Gebauer realizoval i v dalších veřejných zakázkách. Před Domem umění v Opavě stojí Utíkající dívka (1976). Před školou v Ostravě-Hrabůvce je od začátku 80. let k vidění Dívka na židli, další studie dynamického pohybu vlastního mládí, které se nenechává spoutat ani strnulou pozicí vsedě.

Podobná krajina vznikla pod taktovkou Kurta Gebauera rovněž v Praze - v roce 1989 bylo v Ruzyni dokončeno hřiště přezdívané Obludy. I to pracuje se zvlněným terénem. Obludy mezi sebou ukrývají intimní závětří pro dětské hry, zároveň jsou ale také součástí kopečku sloužícího v zimních měsících jako sáňkovací dráha. Ruzyňské obludky nicméně dle slov svého autora promlouvaly i symbolicky - měly totiž představovat funkcionáře, kteří hledí na svůj socialistický sen, panelové sídliště.

tags: #kurt #gebauer #environmentalni #hriste

Oblíbené příspěvky:

• Recenze ekologických nátěrů na bazény
• Historie tunelů Posázavského pacifiku
• SF Game Ekologická Odměna
• Kovový odpad Praha-Ruzyně
• Energie přírody: Seydlerova perspektiva