Kvantová fyzika jako jazyk přírody: Vysvětlení

Carl Gustav Jung spolu s Wolfgangem Paulim studovali problematiku vztahů mezi jevy na kvantové úrovni a psychickými procesy. Tyto myšlenky se v kontextu současného vývoje v neurovědách, fyzice a psychologii zdají být neopominutelné pro další bádání.

Vztah vědomí a nevědomí

V doslovu ke své práci "Teoretické úvahy o podstatě duševna" C. G. Jung hovoří o komplementaritě a vztahu vědomé a nevědomé úrovně psychické existence člověka. Zdůrazňuje zde skutečnost, že psychické procesy v úrovni již nepřístupné vědomí získávají charakter objektivní reality, která se, ale současně chová jako subjektivní realita tj. v její možnosti uvědomění. Platí to zejména například o nevědomých potlačených traumatech, která bývají často rozhodujícím objektivním faktorem při rozvoji neurotických a psychotických poruch, a které často predeterminují člověka k opakování situací a vztahů, které s potlačeným traumatem významově souvisí. Například když je někdo tyranizován rodičem opačného pohlaví může to v dospělém věku vést k tomu, že daná osoba vyhledává partnerské vztahy podobného typu a to nevědomě. Navenek se tento sklon jeví jako "vkus", to jest schopnost zamilovat se do určitého typu partnera. V případě úspěšného analytického procesu a integrování těchto autonomně působících psychických komplexů do vědomí tj. jejich uvědomění, např. na základě rozpomenutí na určité situace z dětství (které tak mohou být vědomě nahlédnuty jako původní příčina určitého jednání, pocitu atd.) , dojde k nápravě tak, že se změní vkus výběru partnera v souladu s ostatními uplatňujícími se faktory. Nesoulad těchto faktorů měl za následek psychickou disociaci, tj. tam kde si člověk "nedokáže představit" jak realizovat pro něj životně důležité přání a kdy na vědomé úrovni opakovaně selhává, dostává se do vleku objektivně jím hýbajících událostí.

Lze tedy říci, že psychické procesy nabývají objektivní povahy v té úrovni, kde se ztrácí schopnost představivosti a lze zjistit jen působení, která mají pořádající vliv na obsahy vědomí. Pořádající vliv určuje typický směr a průběh nevědomé psychické aktivity, která má zpravidla značně uniformní kolektivní charakter a to jak z hlediska kulturního, rasového či etnického a to jak v současnosti, tak i v minulosti, jak lze soudit z dokumentů uplynulých dob. Zpracováním těchto mytologických, klinických a obecně kulturně historických materiálů lze vytvářet představy určitých typů takovýchto pořádajících vlivů, či faktorů a systematicky je označit jako archetypy. Podobným způsobem se postupuje rovněž v oblasti fyzikálního poznání světa kde je možné obdobné pořádající vlivy vyjádřit matematickými rovnicemi za pomoci pojmů jako např. síla, pole apod.

Kvantová fyzika a role pozorovatele

Podobná, ale poněkud převrácená situace je v moderní kvantové fyzice, která se zabývá matematickým popisem objektů mikrosvěta, který se principielně odlišuje od světa popisovaného v rámci paradigmatu newtonovské fyziky. Kvantová fyzika totiž nutně předpokládá existenci pozorovatele a jeho vliv na průběh fyzikálních procesů, jež jsou součástí kvantově mechanického procesu měření. Podobně jako W. Pauli a C.G. Jung se k úloze subjektu v kvantovém procesu měření vyjadřuje rovněž E.P. Wigner. Poukazuje na principielní inkonzistenci v porozumění měřícímu procesu v kvantové mechanice na objektivním, na pozorovateli nezávislém, základě.

Fyzik Wolfgang Pauli, který s Carlem Gustavem Jungem vedl obsáhlou korespondenci o podobných otázkách, jejich společnou publikaci nevyjímaje, v jednom svém dopise C.G. Jungovi napsal: "Fyzik bude skutečně na tomto místě očekávat obdobu v psychologii, protože se zdá, že gnoseologická situace týkající se pojmů "vědomí" a "nevědomí" je dalekosáhle analogická k níže popisované situaci "komplementárnosti" ve fyzice. Jednak lze nevědomí zpřístupnit zajisté jen nepřímo skrze jeho (pořádající) účinky na obsahy vědomí, jednak má každé "pozorování nevědomí", tzn. každé uvědomování nevědomých obsahů, nejprve nekontrolovatelný zpětný vliv na nevědomé obsahy samy (což jak známo zásadně vylučuje "vyčerpání" nevědomí uvědoměním). Fyzik tedy per analogiam usoudí, že právě toto nekontrolovatelné zpětné působení pozorujícího subjektu na nevědomí omezuje objektivní charakter jeho reality a současně jí dodává subjektivnost. Ačkoli je dále poloha "řezu" mezi vědomím a nevědomím (alespoň do určitého stupně) ponechána na svobodné vůli "psychologického experimentátora", zůstává existence tohoto "řezu" nevyhnutelnou nutností. "Pozorovaný systém" by se pak podle toho z hlediska psychologie skládal nejen z fyzikálních objektů, nýbrž by zahrnoval i nevědomí, zatímco vědomí by připadla role "nástroje pozorování".

Čtěte také: Základy kvantové fyziky

Archetypy a synchronicita

Archetypy se projevují v pozorování a zkušenosti a to tak, že nevědomě pořádají představy. Asimilují data smyslových vjemů a stávají se tím psychickými představami. C.G. Jung vztahuje nepsychičnost a objektivitu archetypů rovněž k takzvaným fenoménům synchronicity. Synchronicita vymezuje akauzální vztah dvou událostí a představuje tak přirozený protějšek k principu kauzality.

Jung se rovněž zmiňuje o experimentech amerického psychologa J.B. Rhinea, který realizoval řadu experimentů v oblasti extrasensorického vnímání a vytvořil tak rozsáhlý experimentální materiál. Jung uvádí, že výsledky pokusů ukazují se statistickou průkazností, že psyche dovede prostorový faktor v určité míře vyřadit. Jung uvádí možnost vysvětlení těchto fenoménů zavedením předpokladu psychicky relativního časoprostorového kontinua podobně jako je tomu v teorii relativity v závislosti na určitých parametrech fyzikálních veličin.

Jung ve svých pracích poukazuje na celou řadu zkušeností a kazuistik podobného typu, a to i zkušeností vlastních. Pro ilustraci uvedeme jednu z nich. C.G. Jung ve svých pamětech v kapitole "Psychiatrická činnost" uvádí případ jednoho svého pacienta trpícího psychoidní depresí, který v době jeho nepřítomnosti, důvodem byla přednáška v jiném městě, spáchal sebevraždu. "V tu dobu jsem musel mít přednášku v B. Asi kolem půlnoci jsem přišel do hotelu - poseděl jsem po přednášce ještě s několika přáteli - a pak jsem šel rovnou spát. Ležel jsem však ještě dlouho a nespal. Asi kolem druhé hodiny - musel jsem právě usnout - jsem se s leknutím probudil a byl jsem přesvědčen, že do mého pokoje někdo přišel, připadalo mi, jako by se dveře prudce otevřely. Ihned jsem rozsvítil, ale nic tam nebylo. Pomyslel jsem si, že si někdo spletl dveře, a podíval jsem se do chodby, ale tam bylo ticho jako v hrobě. "Pozoruhodné", pomyslel jsem si, "někdo do místnosti přece jen přišel." Pak jsem se pokoušel rozpomenout a napadlo mne, že jsem byl probuzen tupou bolestí, jako kdyby něco narazilo na mé čelo a pak na zadní stranu lebky.- Druhého dne jsem dostal telegram, že onen pacient spáchal suicidium. Zastřelil se. Při tomto zážitku šlo o opravdový synchronistický fenomén, jak nezřídka pozorujeme v souvislosti s archetypickou situací - zde v souvislosti se smrtí. Relativizace času a prostoru v nevědomí umožnila, že jsem vnímal něco, co se ve skutečnosti odehrávalo někde úplně jinde. Kolektivní nevědomí je všem společné, je základem toho, co se ve starověku označovalo jako "sympatie všech věcí". v tomto případě vědělo mé nevědomí o stavu pacienta.

"Zdá se totiž, že naší nevědomé psyche náleží vlastnosti, které vrhají docela pozoruhodné světlo na její vztah k prostoru a času. Mám tím na mysli prostorové a časové telepatické fenomény, které lze, jak známo, mnohem snáze ignorovat než vysvětlovat. Věda si to však dosud v tomto ohledu zjednodušovala až na několik chvalitebných výjimek. Musím se však přiznat, že jsem si nad takzvanými telepatickými schopnostmi velmi lámal hlavu, neboť označení "telepatie" ještě zdaleka nic nevysvětluje. Podmínkou zrušení by byla psyche, ke které by tedy časoprostorovost patřila nejvýše jako relativní, podmíněná vlastnost. Někdy by však také mohla psyche hranice časoprostorovosti prolomit, a to nutně pomocí jedné z vlastností, které jsou pro ni podstatné, totiž relativní bezprostorovosti a bezčasovosti. Tato - jak se mi zdá - velmi pochopitelná možnost má tak nedozírný dosah, že by měla zvídavého ducha vyburcovat k maximálnímu úsilí.

V práci se rovněž uvádí, že pokud překročí psychický obsah práh vědomí, jeho synchronistické fenomény vymizí. Prostor a čas nabyde svůj obvyklý absolutní charakter a vědomí je opět izolováno ve své subjektivitě. Jedná se opět o jeden z případů, které lze vystihnout pojmem komplementarity známým ve fyzice. Obdobným případem je vymizení klinických příznaků po té co jsou jim odpovídající nevědomé obsahy uvědoměny. Pauli formuluje vztah komplementarity z hlediska fyziky takto: "Je přenecháno svobodné volbě experimentátora (respektive pozorovatele)..., které znalosti chce získat a které ztratit, nebo lidově řečeno, zda chce měřit a a B zničit, nebo zničit a a měřit B. Zmíněné skutečnosti ukazují na hlubokou souvislost psychického a fyzikálního na úrovni nevědomí.

Čtěte také: Fyzika v přírodě

Kvantová fyzika a naše realita

Kvantová fyzika je věda, která se věnuje nejmenším částečkám v subatomární oblasti. Náš každodenní život s počítači, televizí a CD by bez kvantové fyziky nebyl možný. Přesto je toto vědní odvětví tajemnou, „okultní“, nepochopitelnou vědou téměř pro všechny lidi. Mnoho vědců se věnuje tomuto výzkumu. Jsou těmito tajemstvími přitahováni jako magnetem. Svět toho nejmenšího se při pokusech chová tak neobvykle, že lidský rozum naráží na své hranice. To platí i v případě vysoce inteligentních lidí, jako byl Albert Einstein. Pozdější vysvětlování dalších kvantových fyziků mu připadala podezřelá a snažil se dokázat jejich omyl, ale neúspěšně.

Kromě svého známého výroku „Myslím, tedy jsem“, předal světu myšlenku, že existují dvě nezávislé substance: jednak běžná materiální substance věcí umístěných v prostoru a jednak neviditelná duchovní substance nezávislá na prostoru. Od té doby se přírodní věda zabývá „materiálním aspektem“ a duchovní a náboženské vědy duchovním aspektem. Podíváme-li se na uvažování různých významných kvantových fyziků, uvidíme, že Bůh a duchovní aspekty znovu nacházejí přístup do fyziky.

Takzvaná „matérie“ nebo „materiální substance“ totiž podle nejnovějších poznatků kvantových fyziků vůbec neexistuje. Existuje pouze energie. Jestliže přijmeme tento úhel pohledu, vyvstává otázka: Co to znamená pro náš život? Jaké to přináší důsledky? Kvantoví fyzikové se snaží popsat vztah mezi těmito nejmenšími částicemi a naším životem. Poukazují na to, že kvantové fenomény jsou paradoxní, jinými slovy pro naše myšlení nepochopitelné. Zajímavé je, že v některých ohledech jsou vhodné pro popis duchovního, neviditelného aspektu existence. Pokud hmota neexistuje, pak svět, který vnímáme našimi smyslovými orgány, je iluze. Nevědoucí člověk je svými smysly v této iluzi zajat.

Mnoho výzkumníků v oblasti kvantové fyziky je přesvědčených, že jejich vědomí ovlivňuje naplánovaná měření, aniž by byli schopni definovat, co vědomí přesně je (Heisenbergův „princip neurčitosti“). V kvantové fyzice platí tzv. vztah neurčitosti: zjistíme-li exaktně pozici subatomární částice, její rychlost je nezjistitelná. Částice může během měření jejího výskytu (v prostoru) vykazovat mnoho různých rychlostí. To znamená mnoho stavů zároveň. Těžko si to dokážeme představit. Proto můžeme mluvit jen o pravděpodobnosti určitého stavu (částice se pravděpodobně nachází tamhle, ale v okamžiku pozorování mohla být také jinde, zatímco se vyskytuje také zde).

Použitím své metody pozorování a svým záměrem vyvolává výzkumník sám mnoho možností stavu částice. Jinými slovy, vědomí pozorovatele ovlivňuje měření. V kvantové fyzice se nám tedy svět vyjevuje v souladu se stavem našeho vědomí, našeho pozorování! Vzpomeňme si například na hrací kostku: Dokud není vržena, všech šest čísel, všech šest stavů je možných. Když je vržena a zůstane ležet, existuje jen v jednom stavu.

Čtěte také: Vybavení škol pro výuku fyziky

Lze si tedy představit, že existuje ještě mnohem dalekosáhlejší realita kvantového světa. A výzkum pokročil ještě dále: kvantové částice, ty nejmenší částice nejsou pravděpodobně tak stabilní, jak si myslíme. Tak například kvantová částice může zmizet a bezprostředně se objevit znovu na jiném místě. Při těchto kvantových efektech můžou částice procházet skrze zdi, které jsou neprostupné.

Energie, síla, matérie, hmota

Od časů řeckého starověku se věřilo, že nejmenší nedělitelnou částí matérie je atom. Podle této představy existují skutečné objekty a prázdný prostor, ve kterém je nalézáme. Ale ke konci 19. století byla nedělitelnost atomu zpochybněna. Pokusy s elektrickými náboji ve zředěných plynech vyústily v objev velmi lehkých, elektric­ky nabitých částic, elektronů. Jaká síla poutá elektron k jádru? Elektron je přitahovaný k jádru atomu elektrickou silou podobně, jako je padající jablko přitahované gravitací k zemi. Gravitace a elektrická síla jsou dvě velmi důležité síly ve fyzice.

Během posledních sta let byly objeveny další elementární částice s různými vlastnostmi a novými silami - jadernými silami. To je třetí síla ve fyzice. Energie a síla, obzvlášť jaderná síla, jsou ve fyzice čím dál důležitější, protože matérie je nyní v ještě daleko menší míře než dříve považována za základní stavební kámen. Dosavadní měření elementárních částic nedokázala zjistit nějaký průměr elektronu, podle našich současných pojmů ho nelze označit jako matérii, ale spíše jako určitou bodovou formu energie.

Teorie relativity ukazuje, že hmota nemá nic společného s jakoukoliv substancí, ale je energií. Hmota a energie jsou vzájemně spojeny známou formulí E = mc2. Energie E je rovna hmotnosti m, vynásobené konstantou, druhou mocninou rychlosti světla.

V principu je elektron vázán na atomové jádro. Samotný elektron má příliš málo energie na to, aby se od jádra odpoutal. Můžeme v tom spatřovat metaforu? Jsme stejně jako elektron uvězněni na povrchu země. Strádáme zásadním nedostatkem svobody, nebo jak říká Buddha, trpíme narozením, nemocí, stářím a smrtí. Ale světlem o dostatečně vysoké energii můžeme být osvobozeni od připoutání k tomuto světu. Světlem poznání se mohou stíny rozplynout a my se můžeme stát svobodnější. Vazba k pozemskému může být zrušena stejně jako vazba elektronu k atomu.

Podle kvantové fyziky jsou fáze vzniku Univerza současně a všude přítomné v paralelních vesmírech.

Vše je spojeno se vším

Kvantová fyzika vede k závěru, že vše je propojeno se vším, že všechno ovlivňuje všechno a že všechno závisí na všem. Podle experimentů to skutečně vypadá, že částice se zdá být přímo a bezprostředně informována o stavu jiné velmi vzdálené částice. Experimentálně mohou být například vytvořeny dvě světelné částice jako dvojčata. Ty pak letí pryč opačnými směry. I když jsou od sebe na míle daleko, musí se při překážkách „rozhodnout“ mezi dvěma cestami. Opakovaně se ukazuje, že tyto dvě částice-dvojčata vždy dělají shodná rozhodnutí. Chovají se, jako kdyby byly stále spojeny neviditelným poutem.

Klasická fyzika není schopna takové dění vysvětlit, protože mezi částicemi neexistuje žádné zjistitelné spojení ani žádná působící síla. Subatomární realita je podle toho tvořena „kvantovými objekty“ rozprostřenými ve vesmíru a může být popsána jen jako celek na jiné straně prostoru a času. Vše je spojeno se vším.

Hranice smyslového vnímání a myšlení

Vše, co víme o kvantové fyzice, je založeno na lidském pozorování a experimentech. Výzkum kvantové fyziky překonává hranice smyslového vnímání. A konec konců ani přístroje, které jsou prodloužením našeho smyslového vnímání, rovněž nejsou schopné pozorovat pohyby a jevy takové, jaké objektivně, respektive skutečně jsou. Z toho vyplývá, že každá naše představa oplývá množstvím chyb. V tomto smyslu lze říct, že nikdo nerozumí kvantové fyzice. Z tohoto důvodu musíme připus­tit, že hmota, tak jak ji vnímáme našimi smysly, neodpovídá skutečnosti.

Tudíž bychom se měli zeptat: Lze opustit svět smyslových iluzí? Je pro nás důležitý? Zvídavost kvantových fyziků vede ke stále gigantičtějším projektům. V myšlenkových experimentech došli k poznatku, že pro zodpovězení a pochopení určitých otázek by byla potřeba hmota celého Univerza. To samozřejmě překračuje hranice našich možností.

Stejně jako ryba žijící ve vodě nemůže vědět, jaký je život mimo vodu, nemůže lidská bytost objasnit iracionální nebo metafyzické otázky svým rozumem. Za povšimnutí stojí, že v přírodě existují zvířata, která se dokážou transformovat, jako například žába. Žába může opustit vodu a k přežití potřebuje vzduch, kdežto s pulcem je tomu naopak. Ten k přežití potřebuje vodu, protože na vzduchu se udusí podobně jako ryba. Ale v jistém okamžiku, když dozraje čas, se pulec promění v žábu!

Snad v této chvíli můžeme učinit závěr, že teprve až ztroskotáme na nejhlubších životních otázkách, uvědomíme si skutečný význam cesty vedoucí ven z iluze. Faust dochází k pravdě, teprve když zažívá neúspěch. V úvodním monologu (Východ slunce) 2. dílu se skrývá možnost řešení: „Dostane se jim věčného světla, které nám poskytne radost až později“ nebo „Již brzy budou potěšeni věčností, která se později stejně tak snese na nás.“ Tyto výroky naznačují rozpoznání božského aspektu. Předpokladem a podmínkou pro to je, že existuje prostor pro toto poznání.

Avšak buďme opatrní s takovými prohlášeními, protože vnímání a myšlení na základě zkušenosti je, jak bylo řečeno dříve, nedokonalé a neúplné, a proto v podstatě nesprávné. Následkem toho je, že nemůžeme v ničem věřit ani sami sobě, ani expertům. Teorie vymyšlené lidmi jsou v zásadě nejisté. To platí jak pro kvantovou fyziku, tak pro spiritualitu. Každý člověk musí dosáhnout svého vlastního poznání.

tags: #kvantová #fyzika #jako #jazyk #přírody #pagels

Oblíbené příspěvky:

• Dopad chlazení na životní prostředí
• Co zabalit dětem do lesní školky: Sladkosti a potřeby
• Recenze koše Barba s senzorem
• Studie o změně klimatu
• Adaptace Prahy na klima