Kvetoucí příroda: Návody a inspirace pro kresbu

Kresba kvetoucí přírody je skvělý způsob, jak se naučit vnímat detaily a krásu světa kolem nás. Ať už jste začátečník nebo pokročilý umělec, existuje mnoho technik a přístupů, které vám pomohou zachytit květy a rostliny na papír.

Inspirace a motivy

Obrazy květin patří mezi nadčasové dekorace, které nikdy nevyjdou z módy. Abstraktní květ kresba promění váš domov v uměleckou galerii. Nádherný abstraktní obraz zachycuje esenci květu v minimalistickém, ale moderním pojetí. Abstraktní kresba květu na kvalitním plátně přinese do vašeho domova nádech elegance a moderního umění. Každý tah štětce byl pečlivě promyšlen, aby vytvořil dokonalou rovnováhu mezi uměleckým vyjádřením a dekorativním prvkem.

Akvarelová tapeta s motivem jemných rostlin přináší do vašeho interiéru přírodní krásu. Kresba zachycuje detailní květiny v odstínech růžové, fialové a zelené, které vytvářejí harmonickou atmosféru. Měkké barvy a jemné přechody dodávají tapetě lehkost a klid, ideální pro relaxační prostory. Vhodná je do obývacího pokoje, ložnice nebo pracovny, kde podtrhne váš osobní styl. Tapety vyráběné s láskou mohou zkrášlit interiér i u vás doma. Vyberte si z jedinečných motivů, přineste radost a svěží vánek v podobě nové bytové dekorace. Fototapety představují rozličné motivy, kombinaci různorodých barev a tvarů, které společně vytvářejí nepřehlédnutelný a dominantní prvek místnosti.

Prodej abstraktně malovaného obrazu na plátně. Tento obraz zachycuje klidnou a tichou krásu rozkvétajícího života, který se probouzí pod září měsíce. Jemná a tajemná atmosféra obrazu je plná temných odstínů, které se prolínají s jemnými květy, jež symbolizují křehkost a sílu přírody. Měsíční světlo se odráží v květech, které v sobě nesou naději a symboliku nového začátku. Obraz evokuje propojení mezi vesmírem a přírodou, kde každý detail vyzařuje tichý, ale mocný příběh o rovnováze a harmonii. Tmavé pozadí zůstává stabilní a klidné, zatímco květ, osvětlený měsíčním světlem, vyzařuje energii a sílu, která vyvstává i v těch nejtemnějších chvílích. Tento obraz nás vyzývá k zamyšlení nad tím, jak i v temných obdobích může vzejít něco krásného.

Techniky a materiály

Na počátku umělkyně pracovala s tužkou a temperou, akvarelem, pak se suchým pastelem, mastnou křídou a pastelkami. Detaily zaznamenávala nejdřív inkoustem, pak propiskou a mikrofixem. Jednu dobu kresby potírala kuchyňským olejem, aby je zafixovala - neuvědomila si tehdy, že se nasákne a zanechá kolem kontur nevábnou skvrnu. Komponovala koláže s ústřižky papíru. Všívala do nich korálky ci flitry. Na polystyrenovém podkladu propichovala jehlou papír a protlačovala jej za užití slepotisku tupými předměty, tyto výstupky pak fixovala v reliéfu. Škrobila, stříhala a pomalovávala umělý satén.

Čtěte také: Oživte zahradu s kvetoucími keři

Tapety jsou tištěny na kvalitní vlies s hladkou strukturou a gramáží až 170 g/m2. U tapet s výškou 270 cm se motiv na danou velikost přizpůsobuje. Povětšinou z něj ubývá. Po klepnutí na rozměr na webu se vám zobrazí přesný vzhled tapety. Technika tisku je šetrná vůči životnímu prostředí. Nemusíte se proto bát umístit tapetu do jakéhokoli pokoje. Vámi vybraná tapeta je vytištěná, srolovaná a následně pečlivě zabalená do ochranné fólie. Na fólii jsou umístěny papírové pásky, které danou fototapetu stáhnou. Tapeta je balena do hrubé kartonové krabice, která zajistí bezpečnost během přepravy, a sníží tak riziko poškození.

Tipy pro kreslení v perspektivě

V případě, že máte problémy se zobrazením hloubky ve své práci, máte s největší pravděpodobností potíže s vnímáním a zobrazováním perspektivy. Existuje několik jednoduchých tipů, které vám pomohou pochopit základní principy kreslení v perspektivě. Budeme se soustředit na obraz těla ženy ležící ve ukázkové perspektivě. Tipy popsané v tomto článku se však netýkají pouze kresby postav.

První věc, kterou musíte udělat, je nastavit hranice vašeho objektu. Někdy, když umělec čelí nesouladu proporcí, může se uchýlit ke zmenšení objektu. To však dosti zničí realismus vaší práce. Zkuste si lehce nastínit svou postavu uvnitř obdélníku nebo čtverce. Slabé načrtnutí vám umožní vymazat případné nepřesnosti. Dále je třeba nakreslit svislou čáru, která zjednoduší měření a upřesní zbývající části kompozice. Nemusí to být ve středu obrázku, v našem případě je to modrá čára na levé straně obdélníku.

K měření a správnému přenosu rozměrů budete potřebovat olovnici. Zahoďte všechny zaujaté myšlenky, jak by měla lidská postava vypadat. Představte si, že jste ji viděli poprvé. Sledujte a nakreslete to, co vidíte, ne jak si myslíte, že by to mělo vypadat. Zní to jednoduše, ale je to překážka číslo jedna pro každého umělce, který se snaží perspektivu ovládnout. Měřte, měřte a znovu měřte. Důvěřujte pouze svým měřením a tomu, co je před vašima očima.

Začněte kreslením velkých tvarů a ignorujte všechny detaily. Přesné měření je velmi důležité. Nakreslete si vodorovné podpůrné čáry. Dále nakreslete vodorovnou čáru uprostřed těla. Na základě toho načrtněte samotnou figuru a co nejpřesněji zohledněte proporce. Jakmile nastíníte všechny anatomické tvary, je čas začít kreslit tělo. Měli byste vidět a, co je důležité, kreslit, jak je vše anatomicky spojeno. Nohy před lýtky, lýtka před boky, boky před hýžděmi atd. Nechte svou tužku nebo štětec tzv.

Čtěte také: Kvetoucí trvalky do sucha

V následujících odstavcích popisujeme několik metod, které vám pomohou vytvořit objem z podpůrných linií. Experimentujte a osvojte si metodu, která vám nejlépe vyhovuje. Dostatek znalostí a zvládnutí technik vám zaručí úspěch. Bez ohledu na techniku, kterou si vyberete, je rozhodně dobrá znalost lidské anatomie. Způsob, kterým se tělo rozkládá na jednoduché geometrické tvary, může být opravdu užitečný. Obzvláště když se snažíte vytvořit anatomický výkres v perspektivě. Válce jsou ideální pro prezentaci zužujících se končetin a kubické tvary jsou ideální pro tělo. Zkuste si také představit, jak tyto geometrické tvary do sebe zapadají. Technika cívky (nebo spirály) je technika kresby konstrukce trojrozměrného objektu pomocí spirál, které kopírují kontury objektu. Při kopírování svislého nebo vodorovného tvaru budou cívky vypadat téměř rovné nebo jako přímé čáry. Jejich forma závisí zcela na perspektivě.

Anna Zemánková a její nadčasové květiny

Centrum pro současné umění Futura se už bezmála dvě desetiletí cíleně věnuje současnému umění a současným umělcům. Tak je to uvedeno i v definici této galerie. Jméno autorky, s jejíž tvorbou se návštěvník setká hned po vstupu do Centra Futura, zdánlivě do běžného portfolia zde prezentovaných autorů nezapadá. Anna Zemánková… Narodila se v roce 1908 a svou tvorbu opustila již v roce 1986. Tak jaképak současné umění…? Omyl. Tvorba Anny Zemánková je současnější, než mnohá díla umělců, kteří se mezi současné řadí, ale jen podle data narození. Anna Zemánková je totiž jednou z vůbec nejvýznamnějších - světových - tvůrkyň ve stylu art brut. A tak, vzdor času, do programové linie Centra pro současné umění plným právem náleží.

Výstavu děl Anny Zemánkové připravil „domácí“ kurátor Centra pro současné umění Futura, Lukas Hofmann. Těžko říci, zda šlo o počin odvážný nebo naopak sázku na jistotu. Přiznejme si totiž, že většina návštěvníků její jméno nezná (ani my na www.www-kulturaok-eu.cz - přiznáváme bez mučení - jsme ji neznali). Ti zvědavější a zvídavější, si před návštěvou Centra její jméno „vygooglují“ a … zjistí-li letopočty narození a skonu dost možná zaváhají, mají-li za takovým projektem vážit cestu Holečkovou až na smíchovské návrší. My jsme naopak vyrazili především proto, že jsme o autorce nic nevěděli a věřili jsme, že dramaturgie Centra ví, co dělá a proč. Těžko ale odhadnout, kolik nás takových je a bude. Když jsme ale poznali meritum věci, a zhlédli výstavu, bylo nám jasné, že autorka do kontextu galerijního profilu Centra nejen že patří, ale že je víc než záslužné právě na ni a její nadčasovost - tedy vlastně - současnost upozornit. Za což patří dík, odvaze a prozíravosti kurátora.

„Anna Zemánková nám nikdy nezanechala srozumitelný návod, jak číst její dílo. Inspirace přicházela odněkud z hlubin nitra, spíše automatickým než racionálním procesem. Jakmile ruka nakreslila jeden tvar, ten ovlivnil všechny tvary příští. Autorka sama tvrdila, že zdroj vnuknutí nedokáže přesně lokalizovat, ale jistě jí pomohl odpoutat se od hmoty a harmonizovat duši. Přestože tato fakta připomínají spiritistické umění - na mysli vytane například Hilma af Klint - Zemánková se nevyjadřovala o nějaké duchovní síle. Jako autodidaktka musela najít vlastní metodu - důvěra ve vlastní vynalézavost se pak stala jedním z jejích hnacích motorů i zdrojem pýchy.

Nabízí se mnoho důvodů, proč Zemánková konstatovala, že stále tvoří jen květiny. Zřejmě k nim cítila přirozenou afinitu, a obklopovala se jimi i jejich verzemi z plastu. Můžeme se domnívat, že její preferenci ovlivnily i hanácké kroje, herbáře a památníky, nebo třeba dekorativní secesní křivky. Ale již letmé zhlédnutí nás ubezpečuje, že tyto květiny neutvořila zemská matérie. Mnohdy vibrují až zlověstnou tajemností, v kresbách pozorujeme tu a tam tělesa a útvary z vesmíru (pevně prý věřila v mimozemské civilizace). Často není jasné, jestli stojíme tváří v tvář reprezentacím předmětů o několik řádů menších nebo větších - sledujeme-li tkáně a dělící se buňky, mořské řasy a amorfní prvoky, anebo planetární exploze. Mentální vegetace tu vzdoruje zákonům fyziky, a jediné, co ji poutá k zemi, je to, že opravdu velmi často roste zdola nahoru. Jinak ale spíš funguje ve vzduchoprázdnu než ve vlhkém vzduchu.

Čtěte také: Jména květin a bohyně

Zemánková si důsledně zakládala na tom, aby každý námět byl jedinečný a nikdy se neopakoval. Je vskutku udivující, kolika permutací může člověk dosáhnout, když využívá ideu rostliny jako tvůrčí materiál. Přestože mi stále jde hlava kolem, když výstavou procházím, tohle přeplnění vnímám jako specifickou, plodivou kvalitu jejího díla, kterou emanují její kresby, malby a koláže, a která vede k určitému vyvtělení. Různí autoři se ve svých interpretacích přímo zabývali ontologickými procesy, libidinální touhou sebe-oplodňování. Svět rostlin totiž přirozeně takové potenciály skýtá.

Kdybychom Annu potkali na ulici nebo navštívili, asi bychom ji nepovažovali za bůhvíjak sofistikovanou ženu - doma v Nuslích si vytvořila ‚pohádkové království‘, obklopena kýčovitými předměty a záplavou nejen pravých, ale i umělých květin. Ve svém životním prostoru totiž preferovala konvenční krásu. V umělecké praxi tomu je naopak - v kreativním projevu působí odvážněji a imaginativněji. Je podivuhodné, že se tyto dva estetické koncepty mohly tak důkladně rozštěpit, a dát vzniknout umění jako posvátné nádobě, do které ukládala svoje tvůrčí napětí a spirituální exaltovanost. Ke stejnému rozkolu mezi autorkou - ‚běžnou ženou‘ - a jejím výjimečným dílem dochází v takřka nadlidském soustředění mnohdy potřebném k produkci desetitisíců teček a čárek v detailech kreseb, které vždy tvořila bez chyb a šmouh, se zručností a důsledností podobnou její původní práci dentistky.

Snad jen v detailech tu člověk pozná, že je nakreslila ruka staršího, umělecky neškoleného člověka. Anna Zemánková (1908-1986) již v mládí malovala krajiny podle pohlednic a projevovala zájem studovat umění, místo toho se ale na radu rodičů vyučila zubní techničkou a založila si ordinaci v Olomouci. Ve věku asi čtyřiceti let se přestěhovala s mužem a dětmi z Moravy do pražských Dejvic. Roku 1960 její synové našli na půdě kufřík plný maleb, a když zjistili, že je tvořila ona, přiměli ji, aby se ke tvorbě navrátila. Cítili totiž, že jejich matka prochází osobní krizí - zažívala dlouhodobé neuspokojení, děti už dávno vylétly z hnízda a nevyžadovaly její péči, vztah s manželem také nebyl harmonický. Tvorba se pro Zemánkovou záhy stala formou arteterapie, které propadla. Podobně jako u jiných představitelů kategorie jménem art brut, do níž bývá řazena, se naléhavá touha po kreativní realizaci dostavila nečekaně - nikoli v mládí, ale až ve středním věku. Byla prostředkem sebezáchovy i rozkoše - minuciózní práce přinášela spokojenost, a dokonce hlubší potenciál ‚stát se sama sebou‘.

Pravidelně vstávala kolem čtyř hodin ráno a za poslechu klasické hudby počínala kreslit. V tichu, bez hudebního doprovodu, nemohla tvořit. Z těchto ranních seancí někde mezi nocí a dnem, snem a bděním, se stal pravidelný rituál. Ruka nejdřív obsahovala kontury největších objemů, pak se uchýlila k tvarování menších celků, a nakonec ke krajce nejmenších detailů. Umění se stávalo stále výraznějším středobodem jejího života. S dětinskou vervou se hroužila do vynalézání nových technik, a své kreace toužila vystavovat. U sebe doma organizovala Dny otevřených dveří, na něž zvala sousedy, a také přátele svých dětí z uměleckého světa. Obrazy při nich věšela na stěny, na improvizované nástěnky i na skříně. Obrazy Zemánkové se obvykle ocitají ve formálnějším prostředí, v kontextu spíše moderního umění a art brut, než toho současného. Často bývají oděné do paspart, rámů, a vystavené pod sklem. Zde je potkáváme nahé, a tím poněkud odlehčenější a mladistvější. Díky takové nahotě lépe vystupuje pravda o okolnostech jejich vzniku - díky nejrůznějším skvrnám a nečistotám na jejich okrajích - stejně jako fakt, že se některá díla stejných cyklů lehce liší velikostí, apod. Výstava tak mimovolně tematizuje aspekt institučního rámování - a to jak ve filozofickém, tak v doslovném smyslu. Projekt se podobá více antologii než retrospektivě. Spíš než psaním encyklopedického hesla je snahou vyprávět smyslový příběh bez objektifikovatelných kritérií, ilustrovat (a popravdě i umocnit dojem) vývoj od konkrétních tvarů po abstrahovanější znaky, od tempery a akvarelu směrem k pastelu a jiným technikám, který se ukončuje v klenuté místnosti díly, charakteristickými použitím syntetických materiálů a plasticky vystupujícími do prostoru.

První místnost vnímám jako zpředmětnění ontologie - obraz buněčného dělení červa v jablku je předurčen k tomu, aby výstavu uváděl. Dvě čtveřice děl z raných 60. let nabízejí k porovnání konkrétnější a statickou, takřka herbářovou linii, v opozici proti abstraktnější a dynamické linii plné konfliktu, vyplazující na nás ohnivé, jedovaté jazyky. Druhou místnost pod skleněnou střechou uvádějí dva pastely, vytvořené jako podobenství narození dvou synů - Slavomíra a Bohumila. Poprvé mají příležitost viset pospolu a působit jako memento mateřství, které autorka sama vnímala jako své klíčové poslání. Na sloupech místnosti nacházíme čtyři totemické, filigranské kresby s uchvacujícími detaily, kterých se alespoň občas dotkne slunce. Největší místnosti dominují pastely z druhé poloviny 60. let - tato technika svou širokou barevnou škálou dovolovala jednoduché vrstvení, pevnou linku a dobrou kontrolu. Tento poddajný materiál měla Zemánková v mimořádné oblibě. Měla v té době již zelený zákal, při němž se postupně hrany vidění rozpíjejí v temnotě, a podobně tomu i zde prosvětluje střed kreseb.

Malá, hybridní místnost evokuje potemnělou kosmickou kajutu infikovanou mimozemskými prvoky a plody slizu. Kresby se vyznačují postupným zjednodušováním znaku, zaoblováním tvaru. V chodbě visí čtyři obrazy zřejmě inspirované kubismem, a to spíš vizuálně než obsahově. Posléze autorka začala pracovat hlavně s umělým saténem, který barvila a lepila na papír. V klenuté místnosti nalézáme příklady této praxe na šestici rozjařených herbářových novotvarů. Monumentální díla zadní stěny představují vrchol její práce s papírem, který třepí, vrství, ohýbá a zručně modeluje. Tři práce háčkované z umělého lýka dokonce vystupují ze svého formátu, a zdánlivě se odpoutávají od plochy.

Tvorba zápisníku o přírodě

Tvorba zápisníků o přírodě není u nás příliš známá, a to je velká škoda. Tvorba zápisníku o přírodě je podobná scrapbookingu, při kterém se využívá různých výstřižků, fotek, textů a kreseb k zachycení vzpomínek. Při tvorbě zápisníku o přírodě je naší inspirací příroda kolem nás. Při zaznamenávání světa kolem nás se děti naučí mnoho o přírodě a o místě, kde žijí. K tomu, abychom mohli začít pracovat na vlastním přírodním zápisníku, potřebujeme jen velmi málo pomůcek. Pro začátek nám bude stačit deníček, tužka a pár pastelek. Pokud se chceme do tvorby více ponořit, můžeme použít mnoho dalších pomůcek, kreativitě se meze nekladou, záleží zejména na zvolené technice. Okolní přírodu můžeme zachytit kreslením uhlem, malbou akvarelem nebo si udělat radost a koupit si třeba velkou sadu kvalitních pastelek.

Nejdůležitější je, aby nás vytváření zápisníku bavilo, proto se vždy zaměříme na to, co nás v přírodě zaujme. Tuto věc (nebo třeba děj) se pak snažíme různými způsoby zachytit. Do zápisníku určitě patří texty, můžeme vymyslet třeba i báseň. Velmi důležité jsou také kresby a malby. Pokud je to možné, můžeme využít i různých obtisků nebo do deníku vlepovat např. vylisované květiny. A když nemůžeme rostlinu utrhnout a vylisovat, protože je moc velká nebo je vzácná, můžeme do deníku nalepit třeba jej její fotografii nebo si nakreslit třeba jen nějakou její část. Vše je na nás a existuje nekonečné množství témat, na která se můžeme zaměřit. Můžeme si např. vybrat nějaký malý detail na rostlině a ten prozkoumat u několika různých druhů rostlin (třeba květy, listy nebo trny), nebo můžeme zkoumat jeho vývoj v čase (např. poupě, květ, odkvetlý květ). Každý si téma vybírá podle svého, jde opět o to, aby jej dané téma zaujalo. Výběr tématu je závislý také na ročním období. Ideální je, když si do deníčku vždy poznačíme místo a datum pozorování. Také je dobré pokusit se určit všechny zachycené organismy, ať už jde o rostliny nebo třeba o hmyz. To nemusíme udělat hned, ale je dobré se k tomu vždy doma vrátit a alespoň se o to pokusit. Pokud se nám to nedaří, můžeme se např. Pro určování různých organismů můžete využít řadu našich kartiček, které jsou vhodné na výlety do přírody. V neposlední řadě lze využít různé aplikace na telefonu, známý je např.

Nejlepší je jít dětem příkladem. Děti pak mohou od nás odkoukat mnoho zajímavých věcí. A nemusíme jim je nutně vysvětlovat. Děti by měly pracovat na deníku převážně samy, těm, které ještě neumí psát, můžeme pomoci se zaznamenáním písemných poznámek. Určitě bychom se měli vyhnout jakémukoli hodnocení výsledků a výtvorů. I když je kresba a malba důležitou součástí k zachycování přírody, nemusíme být zrovna Picasso, abychom si mohli tvorbu deníku užívat. Pokud si tvorbu deníku užíváme a budeme jej tvořit pravidelně, brzy zjistíme, že se naše schopnost malovat začíná postupně zlepšovat. Protože, umět kreslit je schopnost, kterou se většina z nás může naučit (i když si myslí, že nemá žádný talent).

tags: #kvetouci #priroda #kresba #navody

Oblíbené příspěvky:

• Podrobné informace o urychlovači kompostu
• Obnovitelné zdroje v ČR
• Zábava v přírodě
• Stavební odpady Blovice
• Budoucnost Země