Lagrangeovský, Eulerovský a Gaussovský Model Atmosféry

Tento článek se zabývá komplexním pohledem na modely atmosféry, makroklima, magnetosféru a další související meteorologické pojmy.

Makroklima a Makroklimatologie

Makroklima je klima utvářené převážně vlivy atmosférických vírů s vertikální osou v oblastech o horizontálním rozměru alespoň stovek km. Určujícím faktorem makroklimatu je všeobecná cirkulace atmosféry a energetická bilance závisející na zeměpisné šířce a na rozložení pevnin a oceánů.

Horní hranicí makroklimatu je tropopauza, dolní hranicí je výška, nad níž aktivní povrch již nepodmiňuje utváření mezoklimatu, která tedy závisí na vertikálním rozsahu jednotlivých druhů mezoklimatu. Met. měření na stanicích konaná ve výšce 2 m nad zemí je možno považovat za makroklimatologicky reprezentativní jen v případě, že výstižně charakterizují klimatické poměry dostatečně širokého okolí nebo je zpracován jejich dostatečný soubor.

V názorech na horizontální i vertikální rozměr makroklimatu existuje mezi autory značná nejednotnost způsobená i tím, že k definování makroklimatu lze přistupovat z různých hledisek. Pod pojem makroklima můžeme zahrnout mnohé jiné kategorie klimatu, jako např. klima velkoprostorové, zonální (zón), geografických oblastí, rozsáhlých krajin, klima světové aj.

Český pojem velkopodnebí se pro makroklima neujal. Viz též kategorizace klimatu, makroklimatologie. Termín zavedl indický meteorolog L. A. Ramdas v r. 1934 jako protiklad termínu mikroklima. Skládá se z řeckého kmene makro- (μακρός) znamenající velký.

Čtěte také: Vývoj a bioekologický model

Makroklimatologie je část klimatologie zabývající se makroklimatem. Studuje vlastnosti klimatických pásem Země, klima pevnin a oceánů a jejich částí většího plošného rozsahu. Lze však hovořit např. nejen o makroklimatologii stř. zeměpisných šířek, nýbrž i o makroklimatologii Čech, Moravy apod. Viz též mezoklimatologie, mikroklimatologie.

Meteorologie a jevy velkého měřítka

Makrometeorologie je část meteorologie pojednávající o meteorologických dějích velkého měřítka. Jedná se o děje charakterizované přítomností atmosférických vírů s vertikální osou rotace a s poloměry řádu nejméně stovek km. Viz též mezometeorologie, mikrometeorologie.

Mezi meteorologické jevy velkého měřítka patří například i macroburst. [makrobé(r)st] - downburst velkého měřítka s horizontálním průměrem přesahujícím cca 4 km. Ničivé větry trvají zpravidla 5 až 30 minut a dosahují rychlosti až 60 m.s-1. Macroburst je nebezpečný meteorologický jev, který může ovlivnit rozsáhlé území a způsobit podobné škody jako tornádo. Termín vznikl z termínu downburst dosazením řec.

Magnetosféra

Magnetosféra je oblast atmosféry Země, v níž magnetické pole Země rozhodujícím způsobem ovlivňuje pohyb elektronů a iontů. Magnetosféra vytváří ochranný obal proti působení slunečního větru. Magnetická síla odklání částice slunečního větru, který se převážně skládá z rychlých protonů a elektronů, a brání jejich vniknutí do zemské atmosféry.

Díky neustálému tlaku, který na magnetosféru vyvíjí sluneční vítr, dochází k částečné deformaci této vrstvy tak, že na denní straně je stlačena na tloušťku odpovídající přibližně deseti zemským poloměrům (tj. ca 60 000 km) a siločáry magnetického pole jsou zde uzavřené křivky, zatímco na noční odvrácené straně se vytváří dlouhý ohon, který zasahuje hluboko do meziplanetárního prostoru (až 600 000 km).

Čtěte také: O kontinentalitě klimatu

Ve vyšších zeměpisných šířkách se vytvářejí kaspy (cusps), které oddělují uzavřené siločáry magnetického pole Země od otevřených, pocházejících ze Slunce. V místech kaspů může docházet k průniku nabitých částic do magnetosféry. Směrem dolů interaguje zemská magnetosféra s ionosférou.

Vnější hranice magnetosféry, ležící ve výšce řádově 10 zemských poloměrů na denní straně Země, na noční straně tvořící magnetický chvost Země dlouhý několik stovek tisíc km. Poloha magnetoupauzy je dána podmínkou rovnosti tlaku slunečního větru a tlaku magnetického pole Země. Termín zavedli američtí astronomové C. P. Sonett a I. J. Abrams v r. 1963. Sestavili ho ze slov magnet (z řeckého Μαγνῆτις λίθος [magnétis lithos] „magnetický kámen“) a lat.

Meteorologické mapy

Meteorologické mapy jsou důležitým nástrojem pro analýzu a předpověď počasí. Existuje několik typů meteorologických map, které poskytují různé informace o stavu atmosféry. Mezi ně patří:

• Průměrové mapy: Mapy, na nichž je pomocí izolinií znázorněno rozložení průměrných hodnot jednoho nebo více meteorologických prvků vypočtených za delší období, např. mapa průměrného úhrnu srážek za teplý půlrok nebo průměrné trvání sněhové pokrývky za období 1961 až 1990.
• Mapy absolutní (barické) topografie: Výšková synoptická mapa některých standardních izobarických hladin, na níž je zakreslena výška této hladiny nad hladinou moře pomocí absolutních izohyps.
• Mapy cirkumpolární: Synoptická nebo klimatologická mapa severní nebo jižní polokoule, popř. jejich částí se zeměpisným pólem obvykle ve středu mapy.
• Fenologické mapy: Mapa zobrazující pozorované nebo předpovídané plošné rozložení dob nástupu fenofází, popř. zemědělských prací.
• Mapy izalobar: Mapa, do níž jsou pomocí izalobar zakresleny změny tlaku vzduchu za určitý časový interval.
• Mapy izaloterm: Mapa rozdílů teploty vzduchu za určitý časový úsek, znázorněných pomocí izaloterm.
• Mapy izanomál (anomálií): Mapa znázorňující rozložení odchylek hodnot meteorologických prvků od jejich průměrných (normálních) hodnoty pomocí izanomál.
• Mapy izobront: Mapa, na níž jsou izobrontami spojena místa zemského povrchu s prvním slyšitelným zahřměním.
• Klimatologické mapy: Mapa podávající klimatologické informace.
• Námrazové mapy: Mapa námrazových oblastí vymezených podle výskytu maximální velikosti námrazků, vyjádřené buď maximální hmotností, nebo tloušťkou vrstvy v n-letém pozorování na definovaném povrchu vzorku.
• Přízemní mapy: V meteorologii synoptická mapa sestavená z údajů sítě přízemních meteorologických stanic v hlavních a vedlejších synoptických termínech.
• Mapy termobarického pole: Výšková synoptická mapa na níž jsou vedle absolutních izohyps dané izobarické hladiny zakresleny buď izotermy v této hladině, nebo relativní izohypsy zvolené vrstvy omezené dvěma izobarickými hladinami.
• Mapy význačného počasí: Letecká povětrnostní mapa obsahující grafický popis význačného počasí pro letový provoz.

Extrémní hodnoty meteorologických prvků

• Absolutní maximum: Nejvyšší hodnota meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření.
• Absolutní denní maximum: Nejvyšší hodnota z denních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním dnu za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření.
• Absolutní měsíční maximum: Nejvyšší hodnota z měsíčních maxim meteorologického prvku zaznamenaná na met. stanici nebo v určité oblasti v daném kalendářním měsíci za dlouholeté období, zpravidla však od počátku měření.
• Denní maximum: Nejvyšší hodnota meteorologického prvku zjištěná v konkrétním dnu na met. stanici za 24 h, a to buď v intervalu od 00 do 24 h, nebo mezi dvěma jinak stanovenými termíny pozorování.

Čtěte také: Český pohled na recyklaci oděvů

tags: #Lagrangeovský #Eulerovský #Gaussovský #model #ovzduší #princip

Oblíbené příspěvky:

• Zelenější podnikání
• Význam a dopady profesionálního přístupu k přírodě
• Spánek v přírodě bez hmyzu
• Charakteristika a ohrožení afrického deštného pralesa
• Ekologické upomínkové předměty