Levicový extremismus a ekologie v České republice

22.03.2026

Levicový extremismus je radikální politický proud prosazující myšlenky a ideologie levicové politiky, například radikálních forem marxismu, komunismu, trockismu a anarchismu.

Základním společným cílem levicového extrémismu je nastolení beztřídní společnosti, odstranění kapitalismu a potrestání ideových odpůrců.

Levicový extremismus se vyznačuje odporem k demokratické společnosti a je většinou artikulován skrze politické strany, sociální hnutí nebo subkultury.

Obecně se má za to, že je nejvlivnější v zemích se státní komunistickou ideologií.

Pojmem extremismus jsou označovány vyhraněné ideologické postoje, které vybočují z ústavních, zákonných norem, vyznačují se prvky netolerance, a útočí proti základním demokratickým ústavním principům, jak jsou definovány v českém ústavním pořádku.

Čtěte také: Další informace: Radikální ekologický extremismus

Mezi tyto principy patří:

Úcta k právům a svobodám člověka a občana.
Svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát.
Nezměnitelnost podstatných náležitostí demokratického právního státu.
Svrchovanost lidu.
Volná soutěž politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.
Ochrana menšin při rozhodování většiny.
Svoboda a rovnost lidí v důstojnosti a právech, nezadatelnost, nezcizitelnost, nepromlčitelnost a nezrušitelnost základních práv a svobod bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národního a sociálního původu, příslušnosti k národnosti nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.

Extremistické postoje jsou způsobilé přejít v aktivity, které působí, ať již přímo nebo v dlouhodobém důsledku, destruktivně na stávající demokratický politicko-ekonomický systém, tj. snaží se nahradit demokratický systém systémem nedemokratickým (totalitním nebo autoritářským režimem, diktaturou, anarchií).

Tímto typem aktivit se zabývá Bezpečnostní informační služba na základě zákona č. 153/1994 Sb., dle § 5 písm.

Zpráva tedy vychází z jednotného pojetí extremismu jako podhoubí aktivit zaměřených proti ústavnímu zřízení a jím chráněným hodnotám.

Extremismus obvykle používá tyto instrumenty: historický revizionismus, sociální demagogii, aktivismus, podporu verbálního až fyzického násilí vůči oponentům a vůči apriori definovaným sociálním skupinám a konspirativní teorii.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Ve světové politologické literatuře se obvykle rozlišuje extremismus levicový a pravicový a dále náboženský, ekologický a (v některých případech) národnostní (regionalistický).

Přestože v ideálním pravolevém modelu jsou levicový a pravicový extremismus protipóly, realita je komplikovanější, neboť svoji roli hraje sociálně kulturní a historický kontext, na jehož pozadí se projevy těchto ideálních typů manifestují.

V právu není pojem extremismus nijak definován.

Zejména v souvislosti s rasově motivovanou trestnou činností se můžeme setkat s pojmem extremistická trestná činnost nebo trestná činnost s extremistickým podtextem.

Pod tímto pojmem Ministerstvo vnitra rozumí ty formy trestné činnosti, o nichž je důvod se domnívat, že byly extremistickými postoji motivovány nebo ovlivněny.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Alternativně lze v řadě případů používat i pojmu kriminalita motivovaná rasovou, národnostní nebo jinou sociální nenávistí.

Jde o jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu nebo přestupku a jeho pohnutkou je apriorní nenávist vyplývající z příslušnosti adresáta útoku k rase, národnosti, náboženství, třídě či jiné sociální skupině, přičemž specifickým typem zařaditelným do této kategorie kriminality jsou také útoky proti symbolům či představitelům existujícího společenského systému, jsou-li motivovaná apriorní nenávistí vůči němu.

Vymezení extremismu se věnuje i celá řada dokumentů Rady Evropy.

Na počátku byla tři slova - totalitní komunistická diktatura.

Zapadala do černobílého, manichejského vidění světa, které v této zemi panovalo vždy, už za Rakouska-Uherska a které se po roce 1989 jen prohloubilo.

Aby lépe přesvědčili veřejnost, prosazovali už začátkem devadesátých let politici a policisté výraz „extremismus“, který má tu výhodu, že zákon asi nikde na světě nestanoví, co to je.

Extremisté byli prostě protivníci, které se politická pravice - nejvíce ODS - snažila kriminalizovat.

Bezpečnostní informační služba, kterou antikomunistická pravice hned při jejím založení ovládla, zařadila na seznam levicových extremistů ekologické a lidskoprávní inciativy, ba dokonce předlistopadové Pražské matky.

Od začátku tu byl ovšem dvojí extremismus.

Nikdy jsme tu ale neslyšeli třeba: „Dejme si pozor, není jen levicový extremismus, ale i pravicový!“

Zato opačné heslo - „Není tu jen pravicový extremismus, ale i stejně nebezpečný levicový!“ - masíruje českou společnost už čtvrtstoletí.

Naposledy zaznělo toto varování v předvolební televizní besedě od Miroslavy Němcové, věrné harcovnice ODS.

Víru v existenci a nebezpečnost levicového extremismu stále narušovalo to, že žádné násilné činy, ba ani jejich příprava nebyly v této zemi a vlastně ani nikde jinde jaksi k dispozici.

Poukazy na možné anarchistické, squaterské, ekologické či náboženské násilí nemohly absenci levicového politického násilí nahradit.

Proto tu vznikla akce Fénix, jíž se mělo dokázat, že levicový extremismus v podobě terorismu tu opravdu existuje.

Měl se jako bájný pták vynořit z popela českých dějin, plných „levicového“ násilí.

Tato policejní provokace byla založena na tom, že dva příslušníci Policie ČR - podrobnosti přinesl Alarm v předvečer vynesení rozsudku nad obžalovanými anarchisty - se s podezřelou „skupinou“ dlouhé měsíce stýkali předtím, než soudce vrchního soudu na návrh státního zástupce vrchního státního zastupitelství použití agenta ve věci Fénix povolil.

Anarchisté ale od počátku oba muže podezírali, že jsou policejními agenty, a chystali na ně „léčky“.

Přitom předstírali, že souhlasí s nápady agentů.

Přiznám se, že rozsudek Městského soudu v Praze ve věci Fénix mě nyní překvapil.

Netušil jsem, že policie a její agenti operaci Fénix tak zpackali.

Soudní senát, jemuž předsedala Hana Hrnčířová, zprostil obžaloby všech pět obžalovaných a vážně se zabýval tvrzením obhajoby, že celá příprava „teroristického“ útoku na vlak byla policejní provokací.

Obhajoba to tvrdila od zahájení trestního stíhání.

Přitom tři obvinění byli po dobu tři a půl roku ohroženi až dvacetiletým (a teoreticky i doživotním) trestem pro údajný teroristický útok ve formě přípravy, i když - jak ukázalo hlavní líčení a zatím nepravomocný rozsudek soudu - policie tuto přípravu sama vyprovokovala.

Ke zproštění obžalovaných viny přispěla přitom arogance Policie České republiky, která odmítla předložit soudu, jenž ji o to požádal, důkazy o několikaměsíční činnosti obou agentů před soudním povolením použití agenta.

Soud se chtěl dozvědět nejen od agentů provokatérů, kteří u soudu jako svědci mlžili, ale i z policejních záznamů, kdo, kdy a proč na policii rozhodoval o jednotlivých krocích obou policistů, kteří se vetřeli do „skupiny“, již sami vytvářeli.

Podobně bohorovně jednalo ministerstvo vnitra v roce 2008, když prostřednictvím vlády Mirka Topolánka (ODS) navrhovalo Nejvyššímu správnímu soudu rozpuštění Dělnické strany.

Ministerstvo, které tehdy řídil ministr Ivan Langer (ODS), nepředložilo důkazy, které vyžaduje zákon, a nahradilo je tvrzením, že tato strana je extremistická, tenkrát tedy pravicově extremistická, a porušuje zákony a ústavu.

Mnoho odpůrců Dělnické strany se tenkrát divilo, že NSS návrh zamítl.

Pražský městský soud dnes netvrdí, že celá akce Fénix byla policejní provokace.

Zprošťující rozsudek nad anarchisty není pravomocný, státní zástupce Vladimír Pazourek z pražského městského státního zastupitelství se sice do protokolu po vynesení rozsudku odvolal, ale toto odvolání, zatím podané bez odůvodnění, by mohl výslovně vzít zpět.

Policie České republiky by mohla veřejně uznat své pochybení v době, kdy oba agenti ve skupině působili ještě dříve, než se těmito agenty soudním povolením stali.

Věc se trochu zkomplikovala ještě tím, že se do ní zapletl i ministr vnitra Milan Chovanec (úřadující předseda ČSSD).

Pokud se prokáže, že případ organizace teroristického útoku na vlak byl jen policejní provokací, bude prý „žádat důkladné vyšetření a potrestání viníků“.

V posledních pěti letech je to poprvé, kdy s Chovancem souhlasím, i když kromě nátlaku na policejního prezidenta, aby původcům a vykonavatelům této léta trvající policejní provokace zkrátil finanční odměny, má Chovanec k „vyšetření“ a potrestání viníků tak málo možností jako každý jiný občan.