Vztah člověka a přírody: Hledání harmonie a řešení problémů

Můžeme se bavit o vztahu mezi lidmi a přírodou, o jeho hledání a vzniku. Ovšem málokdo se už baví o problémech v tomto vztahu. A že jich je.

Toxický vztah: Omezování a devastace

V toxických vztazích se setkáváme s omezováním jednoho z partnerů. Dochází například k podkopávání životního stylu, což může být za účelem změnit svého partnera podle své představy, ať už vědomě, nebo nevědomě. Jako tzv. red flag (tj. varovný signál či odpudivá vlastnost) ve vztahu můžeme označit i úmyslné a soustavné zabraňování a znemožňování vlastního růstu. Aplikujeme-li tuto stručnou definici na vzájemný vztah mezi námi - lidmi - a přírodou, můžeme z toho vyvodit jasný výsledek.

Uvědomme si, že příroda do vztahu vkládá doslova všechno. Dává na odiv veškeré své krásy v domnění, že bude-li pro nás dostatečně atraktivní, bude v naší vůli ji zachovat a neubližovat jí. Nabízí neprobádaná místa s řadou neznámých druhů zvířat i rostlin, aby ukojila naši bezmeznou zvědavost. Bohužel jediné, co do tohoto vztahu vnášíme my, je nepořádek. Skutečně, krásy, které nám naše partnerka nabízí, zanášíme odpadky. Chováme se tak úplně opačně, než jak od nás příroda očekává.

Uvědomění a snaha o nápravu

Nejdůležitější v nefunkčním vztahu je si uvědomit, že se v něm člověk nachází. Poté už můžou oba partneři přistoupit ke krokům směřujících k urovnání poměrů a vztah, v našem případě životně důležitý, zachránit. Nyní se tedy nacházíme v situaci, kdy si více méně všichni uvědomujeme, že je něco špatně, ale zatím jsme se neodhodlali cokoliv udělat. Pomalu tak přihlížíme vlastní zkáze zoufale odhodlaní věřit tomu, že se to samo dřív či později spraví. Pravdou ovšem je, že zanedbaný vztah může oba zúčastněné jen zničit.

Malé kroky k velké změně

Pokud se snažíme zachránit vztah, přátelé a známí by nám jistě poradili začít pomalu s jednoduchými malými kroky. Mnoho lidí si klimatickou změnu uvědomuje a rádo by se aktivně angažovalo v jejím zvrácení, ovšem nevědomost a neznalost oboru je pouze uvrhá do klimatické úzkosti. Je vlastně úplně jedno, s čím začneme, hlavně že nebudeme jen pasivně přihlížet pomalému vymírání druhů, tání ledovců a vůbec všem následkům lidské bezohledné činnosti. Stavím se zásadně proti ideologii „ale já sám nic nezmůžu“.

Čtěte také: Jak řešit nedostatek vody?

Pravdou je, že svými činy, pokud je zavedeme do své denní rutiny a budeme se podle nich chovat dlouhodobě, nejen pomůžeme přírodě, ale co je důležité, můžeme jimi ovlivnit své okolí. Chceme-li totiž napravovat vztah přírody s lidstvem jako celkem, skutečně nestačí jeden aktivista, ať je sebevíc zapálený. Asi těžko nás budou vlastní přátelé pomlouvat za to, že jsme přestali používat plastové sáčky. Spíš jim na druhou stranu tímto ukážeme životní styl, který je předtím nemusel ani napadnout. A nejde jen o prvoplánové používání igelitových sáčků v supermarketech, takovým vlastním kelímkem na kávu v batohu dokážeme teprve dosáhnout změn.

Stravování a udržitelnost

Především v oblasti stravování můžeme dosáhnout značné efektivity. K nejdůležitějším aspektům se řadí snaha o snížení množství vyhozených potravin. Není to nic, co by nás mělo v životě omezovat, naopak to prospívá našim peněženkám. Není nutné se v rámci snahy o zachování harmonického vztahu s přírodou pouštět rovnou do vegetariánství, či dokonce veganství. Naopak, pokud člověk nemá dostatek informací o možnostech takového stravování, může mu to akorát uškodit.

Nejproduktivnější způsob, jak si udržet a vybudovat nějaký návyk, je sdílet ho se skupinou. Proto není nic lepšího než si s kmeny dohodnout společnou výzvu. Nejen že se můžeme vzájemně obohatit nápady týkajících se udržitelnosti a napravování rozbitého vztahu k přírodě, budeme se moct také vzájemně podporovat. Při vědomí, že v tom nejsme sami, můžeme být mnohem úspěšnější. Nezapomínejme ovšem na obrovský potenciál, který jako družina nebo oddíl držíme v rukou.

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí

Pokud chceme porozumět vztahům lidí k přírodě a životnímu prostředí, pomůže nám k tomu pět základních charakteristik:

1. Potřeba kontaktu s přírodou
2. Adaptace na přírodní podmínky
3. Estetický postoj k přírodě
4. Etický postoj k přírodě
5. Environmentální vědomí

Potřeba kontaktu s přírodou

Člověk s vyšší potřebou kontaktu s přírodou hledá způsoby, jak být co nejvíce v přírodě a jak být co nejvíce s přírodou. Přírodní svět ho přitahuje a láká, a pokud v jeho blízkosti nemůže žít, vyráží do něj, kdy může. Pokud se takovému člověku nedostává potřebného kontaktu s přírodou, bývá neklidný a nesoustředěný, a ve svých fantaziích utíká do chvil, kdy v přírodě byl nebo kdy do ní opět vyrazí. Člověk s nižší potřebou kontaktu je vůči pobývání v přírodě lhostejný.

Čtěte také: Více o znečištění ovzduší

Adaptace na přírodní podmínky

Člověk s vyšší úrovní adaptace na přírodní podmínky si v přírodě (a s přírodou) umí poradit. Umí se dobře pohybovat přírodním terénem (což dnes není u mnoha lidí zdaleka samozřejmostí), umí v přírodě pobývat několik dní, rozdělá oheň, ví, co jíst a co ne, co dělat za bouřky a kde si nachystat nocleh. Je zvyklý na různé druhy počasí a různé venkovní teploty. Pro kontakt s přírodou je vybavený tělesně (pohybově, smyslově, fyziologicky), emočně i intelektově - svými schopnostmi, dovednostmi i poznatky. Umí si v ní odpočinout a ví, na co si dát pozor.

Estetický postoj k přírodě

Zatímco adaptace na přírodní podmínky je výkonově zaměřená a spojená se schopnostmi a dovednostmi, estetický postoj k přírodě vystihuje rozdíl mezi lidmi v hloubce jejich estetického prožívání kontaktu s přírodou. Jako charakteristika vyjadřuje různou míru estetické vnímavosti a všímavosti k okolní přírodě. Pozornost člověka s rozvinutým estetickým postojem k přírodě přitahuje okolní příroda, zajímá ho, někdy až pohlcuje. Spatří a uslyší to, co mnozí míjejí, ucítí a pocítí to, o čem druzí nemají ponětí. Člověk s nízkou úrovní estetického postoje k přírodě si ze svého okolí vybaví jen málo přírodních detailů.

Etický postoj k přírodě

Všímejme si, jak se lidé chovají k přírodě kolem sebe, kde začíná a končí jejich soucit s živou přírodou. Poslouchejme, jak by řešili situace, kde se střetávají zájmy člověka se zájmy přírody. Na rozdíl od ostatních čtyř charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí potřebujeme pro vystižení etického postoje k přírodě dvě škály: škálu submise a dominance vůči přírodě a škálu afiliace (přátelství) a hostility (nepřátelství) k přírodě. Ne každý, kdo je ohleduplný k přírodě ve svém bezprostředním okolí („mouše by neublížil“), se jako občan a spotřebitel chová odpovědně k životnímu prostředí.

Environmentální vědomí

Člověk s vyšším environmentálním vědomím má vnitřní motivaci chránit životní prostředí. Neuslyšíte ho zlehčovat environmentální problémy - znečištění, vymírání druhů a ohrožení přírodních cyklů planety vnímá jako vážné hrozby. Sám si uvědomuje environmentální souvislosti svého života a hledá způsoby, jak se chovat k přírodě ohleduplněji. Osvojuje si celou řadu proenvironmentálních návyků - například třídí odpad, omezuje svoji spotřebu vody a energie, a ve svých potřebách se umí se zřetelem k ochraně životního prostředí uskromnit. Člověk s nízkým environmentálním vědomím je k ochraně přírody lhostejný.

Pět charakteristik vztahu k přírodě a životnímu prostředí ukazuje, že skutečnost není černobílá ani jednorozměrná. Nemá smysl potřebu kontaktu s přírodou, adaptaci na přírodní podmínky, estetický postoj k přírodě, etický postoj k přírodě a environmentální vědomí vtěsnávat do jednoho slova, jednoho termínu, jedné škály. Nejen, že vztahy k přírodě a životnímu prostředí nelze smysluplně zredukovat do jedné charakteristiky, ale příznačná je pro ně naopak vnitřní nevyváženost a rozpornost. Podobná nevyváženost charakteristik vztahu k přírodě je mezi lidmi častá.

Čtěte také: Knihy a životní prostředí

Historický pohled na vztah člověka a přírody

Představa, že v minulosti měli lidé bližší vztah k přírodě a chovali se k ní lépe, zatímco moderní člověk svým průmyslem přírodu akorát ničí, je celkem častá. Naši předci žili zdánlivě ve větším souladu s přírodou proto, že hustota zalidnění byla menší a jednoduchá technika neumožňovala intenzifikaci. „Dnešní vztahování se například ekologických zemědělců k minulosti, že dříve lidé žili s přírodou v harmonii, souvisí s vytvářením imaginárního zlatého věku, ale tak to nikdy nebylo,“ říká úvodem Jiří Woitsch.

Zatímco rousseauovské osvícenské myšlení se už v 18. století obracelo k přírodním národům jako k neposkvrněnému ideálu člověka, díváme se my dnes podobně na moudrost našich babiček a selského stavu. Iluminace těžby stříbra v Kutné Hoře. „Celé je to jeden velký mýtus. Už vzhledem k tomu, že neměli k dispozici chemický průmysl, byli k přírodě nepochybně šetrnější, ale určitě nechránili přírodu vědomě. S oblibou říkám, že kdyby měl člověk motorovou pilu nebo harvestor už v pravěku, tak tu dnes nemáme ani stromeček,“ nemá iluze o předcích Woitsch.

Důkazem jsou některé environmentální katastrofy lokálního charakteru, jako vykácení skoro dvou třetin Krkonoš kvůli těžbě stříbra v Kutné Hoře během pouhých čtyřiceti let v 16. století nebo celoevropské zmizení lesa koncem 18. století během takzvané energetické krize.

Vzdalování se přírodě v moderní době

Lidé se za poslední staletí vzdálili od přírody více než kdykoliv předtím v dějinách, tvrdí nový výzkum. Stačilo 220 let a propojení s přírodou se podle této studie snížilo o celých 60 procent. A pokud lze věřit počítačovým modelům, jež vědci využili, tak toto propojení bude klesat i nadále.

Studie Milese Richardsona z univerzity v britském Derby našla důkazů rovnou několik: v datech o urbanizaci, v údajích o úbytku zvířat v okolí lidí, ale také přímo v naší komunikaci. Richardson se mimo jiné snažil pomocí modelů strojového učení najít v knihách publikovaných v letech 1800 až 2020 slova věnovaná přírodě, a pak sledovat, jak se jejich výskyt mění. Veškerá data se věnovala situaci ve Velké Británii.

Výzkumníci tam viděli dramatický pokles, který vyvrcholil v devadesátých letech minulého století, kdy pokles dosáhl 60,6 procenta. Když se pokoušeli pomocí stejných metod podívat na očekávaný vývoj, což sami autoři připouštějí, že není úplně spolehlivé, viděli pokračování tohoto trendu i v dalších letech.

Autoři na základě těchto dat předpovídají, že bude pokračovat fenomén, který označují jako „vymírání zkušenosti“ - tedy to, že rodiče už toho budou vědět o přírodě tak málo, že budou schopní svým potomkům předat jen minimum příslušných informací nebo vztahu k přírodě. A děti pak budou tento „dluh“ přenášet zase na své potomky. Vědci přitom vycházejí z jiných výzkumů, které opakovaně potvrdily, že právě vliv rodiče a výchovy je klíčový pro to, jaký vztah bude mladý člověk k přírodě mít.

Možnosti nápravy a budoucí výzvy

„Spojení s přírodou se dnes považuje za klíčovou příčinu environmentální krize,“ uvedl pro deník The Guardian Richardson. „Je to ale také velmi důležité pro naše duševní zdraví. V něm se spojuje blahobyt přírody a ten náš. Pokud chceme změnit vztah společnosti k přírodě, je nutná transformační změna,“ doporučuje expert.

Autoři se také snažili hledat způsoby, jak lidem blízkost k přírodě alespoň částečně vrátit. Ale vzhledem k tomu, jak moderní civilizace vytlačila přírodu na okraj zájmu a daleko od běžných životů, to podle nich nebude snadné.

Richardson popsal, že když v modelu testoval různé politické a městské environmentální změny, byl překvapen tím, jak velký by musel být rozsah opatření, aby to stačilo ke zvrácení ztráty spojení s přírodou. Nabízí se možnost „zazelenit města“, ale podle modelů by v tomto případě bylo nutné, aby se města stala více než desetkrát zelenějšími, než jsou v současnosti.

Zdaleka nejsilnější efekt měla v této studii opatření, která cílila na malé děti, například takzvané lesní školky. Ale jejich pozitivní vliv hatí další predikce: aby tato opatření zabrala, musela by být opravdu masivně rozšířená a musela by proběhnout během dalších 25 let.

tags: #lide #a #priroda #vztah

Oblíbené příspěvky:

• Sociálně ekologické systémy
• Třídění odpadu v Pucově
• Jak na připojení vany
• Klimatické změny a MUNI
• Polystyren a polyuretan: Možnosti recyklace