Téma ochrany ovzduší je často diskutovanou otázkou, přičemž v mnoha situacích se může týkat i problémů každodenního života. Základním kamenem české právní úpravy ochrany ovzduší je zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší.
Klíčovými pojmy tohoto zákona jsou znečišťování (emise) a znečištění (imise). Těm je potřeba předcházet a snižovat jejich stávající úroveň. Preventivním prostředkem k dosažení těchto cílů jsou tzv. Programy zlepšování kvality ovzduší.
Dne 3. 12. 2002 byla vládou vydána nařízení podle § 55 odst. 1 zákona č. Tímto nařízením se v souladu s právem Evropských společenství stanoví imisní limity, meze tolerance, cílové imisní limity a dlouhodobé imisní cíle.
Při posuzování úrovně znečištění ovzduší se hodnotí ty znečišťující látky, pro které se stanoví imisní limity a cílové imisní limity, dále jemné suspendované částice frakce PM2,5 a dále prekurzory ozonu uvedené v příloze č. V případě technické dostupnosti odpovídajících přístrojů je posuzována úroveň znečištění ovzduší jemnými suspendovanými částicemi frakce PM2,5 a prekurzory ozonu. Zjišťování koncentrací prekurzorů ozonu se provádí z důvodů zajištění dalších vědeckých poznatků o způsobu vzniku troposférického ozonu.
Na území celého státu zajišťuje provoz automatizované měřicí sítě pro kontinuální měření koncentrací znečišťujících látek v ovzduší, doplněné měřeními manuálními, Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo") nebo jím zřízená právnická osoba. Měřicí stanice (dále jen "stanice") v bodech vzorkování jsou umístěny podle zásad stanovených v přílohách č. 3 a č.
Čtěte také: Výfukové emise a norma EURO 7
Jsou stanoveny:
V oblastech uvedených v příloze č. 10 k tomuto nařízení a zveřejněných ve Věstníku Ministerstva životního prostředí (dále jen "Věstník ministerstva") musí být dodržovány imisní limity pro ochranu ekosystémů a vegetace uvedené v příloze č.
Požadavky pro posouzení koncentrací znečišťujících látek, klasifikaci a umísťování stanic a kritéria pro jejich počet, referenční a ekvivalentní metody měření a analýzy, referenční a ekvivalentní metody modelování, metody kalibrování a cílová kvalita údajů musí být totožné s požadavky § 4 odst. 5.
Všechny uvedené limitní hodnoty se vztahují na standardní podmínky - objem přepočtený na teplotu 293,15 K a normální tlak 101,325 kPa. U všech uvedených limitních hodnot se jedná o aritmetické průměry. Uvedené imisní limity platí ode dne nabytí účinnosti nařízení vlády č. 1. Koncentrace jemných suspendovaných částic velikostní frakce PM2,5 se hodnotí z hlediska ročního aritmetického průměru, ročního mediánu, ročního 98. percentilu 24hodinových průměrů.
Následující tabulka uvádí příklady imisních limitů pro různé znečišťující látky:
Čtěte také: Omezení emisí dopravních letadel
| Znečišťující látka | Doba průměrování | Hodnota imisního limitu |
|---|---|---|
| Oxid siřičitý | Rok a zimní období (1. října - 31. března) |
Příloha č. 2 k nařízení vlády č. 1 stanovuje horní a dolní meze pro posuzování znečišťujících látek.
Zákon o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami (zákon 309/1991 Sb.) obsahuje ustanovení, které rozděluje stanovené limity pro znečištění ovzduší do několika kategorií.
Imisní limit znečištění ovzduší je nejvýše přípustná hmotnostní koncentrace znečišťující látky obsažená v ovzduší. Depoziční limit je nejvýše přípustné množství znečišťující látky usazené po dopadu na jednotku plochy zemského povrchu za jednotku času.
Limity znečištění ovzduší vyhlášené obecně závazným předpisem ministerstva životního prostředí po dohodě s ministerstvem zdravotnictví lze zpřísnit nejdříve za pět let od jejich účinnosti a zpřísnění musí být vyhlášeno nejpozději tři roky přede dnem stanoveným jako den nabytí účinnosti zpřísněného limitu.
Množství vypouštěných znečišťujících látek ze zdroje se zjišťuje měřením, nebo se stanoví bilančním výpočtem. Měření se provádí v místě, za kterým již nedochází k dalšímu čištění nebo ředění vypouštěných plynů.
Čtěte také: Oxid uhelnatý v ČR
Oblast ochrany ovzduší, kterou upravuje zejména zákon č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší, a která je v gesci Ministerstva životního prostředí, sleduje práva a povinnosti osob v souvislosti se znečišťováním ovzduší lidskou činností.
Průmyslová výroba patří vedle dopravy a zemědělství k nejvýznamnějším znečišťovatelům.
Téma ochrany ovzduší je často diskutovanou otázkou, přičemž v mnoha situacích se může týkat i problémů každodenního života. Základním kamenem české právní úpravy ochrany ovzduší je zákon č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší.
Špatná kvalita ovzduší přitom způsobuje množství zdravotních problémů, jakými jsou onemocnění srdce, cév, dýchacích cest, rakovina plic či astma. Dlouhodobé působení znečištěného ovzduší dle statistik průměrně zkracuje lidský život až o deset měsíců.
Evropská unie již v minulosti přijala řadu opatření ke zlepšení situace. Směrnice o kvalitě ovzduší z roku 2008 stanovila limity pro míru znečištění ovzduší. Česká republika limity dlouhodobě překračuje, za což je kritizována Evropskou unií.
Ministerstvo životního prostředí vypracovalo v roce 2016 programy pro zlepšení kvality ovzduší, reakce na ně však nebyly pozitivní. V několika případech dokonce ekologičtí aktivisté podali žaloby kvůli nekonkrétnosti programů a nejistotě výsledků.
Ministerstvo životního prostředí rozeslalo ostatním vládním resortům k připomínkám návrh nového zákona o ochraně ovzduší, který má přinést v příštích letech zásadní zlepšení kvality ovzduší a především efektivnější ochranu obyvatel České republiky před imisní zátěží.
Nový zákon si vyžádala i evropská směrnice o kvalitě vnějšího ovzduší a čistším ovzduší pro Evropu, jejíž požadavky musí národní legislativy převzít do června 2010. Český právní řád bude také muset zapracovat požadavky připravované novely směrnice o národních emisních stropech.
tags: #limity #koncentrací #ovzduší #legislativa