Ekologie živočichů v díle RNDr. Romana Linharta

Včelky mají problém. Je jich stále méně. A proto máme problém také my, lidé.

Tyto a mnohé další informace jsme se dozvěděli v předchozí části rozhovoru od doktora Romana Linharta, absolventa Přírodovědecké fakulty Univerzity Palackého, vědce, ekologa, autora knih o včelách a inovativních metod práce se včelami, který pracoval na Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky v pozici zoologa.

RNDr. Roman Linhart se vyučil v oboru Ovocnář-Včelař na SOUZ Nasavrky (1990). Poté pracoval jako profesionální včelař pro podnik Sempra Heřmanův Městec v oblasti opylovací služby při šlechtění brukvovitých zelenin a okrasných cibulovin. Po maturitě (1993) a pomaturitním studiu zaměřeném na sadovnictví, nastoupil na Přírodovědeckou fakultu UP Olomouc, obor Ochrana a tvorba životního prostředí.

Po získání bakalářského a magisterského vzdělání (1999) pracoval jako zoolog (entomolog) na AOPK ČR Olomouc. Od té doby pracuje jako učitel na SŠZ a VOŠ Chrudim, kde vyučuje odborné ekologické předměty. Vyučuje také na SOU VVC Nasavrky Včelařství, Biologii včely medonosné, Chov matek a jiné odborné předměty. V roce 2008 publikoval Teorii přirozené dynamiky včelího díla, a její využití při potlačování chorob včel a včelího plodu.

Odborným zaměřením RNDr. Romana Linharta je problematika evoluční biologie včely medonosné, její sociobiologie, etoekologie, a také epizootologie závažných chorob včel a včelího plodu. Úzce spolupracuje s prof. RNDr. Vítězslavem Bičíkem CSc. a doc. RNDr.

Čtěte také: Chrudim a životní prostředí

Včely a lidský přístup

Martina: Pane doktore, vážně by mě zajímala jedna věc: vědci se včelám soustředěně věnují desítky, stovky let, jako chovatelé tisíce. Máme dokonce i úžasné dílčí výsledky, na Youtube třeba můžeme sledovat, jak se včely mezi sebou domlouvají - a dokonce existují vědci, kteří to dokáží přeložit. Takže bychom měli včelám rozumět.

Roman Linhart: Toto téma jsem otevřel ve své první knize „Myslet jako včela“, kde poukazuji na skutečnost, že řadu včelařských technologií nevyvíjíme primárně ani tak pro včely, ale pro včelaře. Vždyť, upřímně řečeno, kdo nakupuje? Se vším hýbe obchod a není to včela, kdo nakupuje. Nakupuje včelař - a včelař chce, aby měl málo práce, měl dostatek včelích produktů, především medu.

Tento váš pořad se jmenuje „Kupředu do minulosti“, a myslím, že toto téma se sem docela hodí, protože my včelaři se nejdříve potřebujeme podívat, jak to v minulosti včela dělala, že miliony let přežila bez člověka, a přenést to do současnosti, abychom měli lepší budoucnost.

Martina: Zmátl mě jeden váš výrok, právě šustím v knize, protože ho hledám. Jde o vaši knihu „Myslet jako včela“, kde říkáte: „Největším problémem je smutný fakt, že včelu medonosnou celá tisíciletí vnímáme zcela špatně.“ Tomu tak úplně nerozumím, protože myslím, že symbióza možná, byť zcela zdánlivá, zde byla. Někdy se lidé na včelách přiživovali, jindy je zase přikrmovali, ale jistá symbióza zde byla.

Roman Linhart: Vidíte, a já bych si dovolil na tomto názoru úplně drze trvat, protože každý z nás to vnímá trošku jinak. Vy mluvíte o vztahu mezi včelou a člověkem, což je naprosto v pořádku. Ale já jsem to myslel maličko jinak, totiž tak, že včelu medonosnou až dodnes chápeme špatně.

Čtěte také: Životní prostředí Petrohradu

Začali jsme asi tím, že jsme včelu začali antropomorfizovat a připisovat jí různé lidské vlastnosti, takže včela v historii byla například vnímána jako symbol pracovitosti nebo cudnosti, protože nikdo strašně dlouhou dobu neviděl, jak se včely páří, protože se páří skrytě, za letu, ve výšce desítek metrů, a podobně.

Toto potom pominulo a začali jsme se soustředit na včelu jako na produkční objekt - a řešit, jako to udělat, abychom se moc nenadřeli a měli dost medu a podobně. Pořád v tom však není biologie. Ale je potřeba si uvědomit, že teprve biologický pohled dokáže otevírat dveře poznání, a když ho začneme aplikovat, tak se dostaneme k úplně novým poznatkům.

Toto je dost odborné téma, takže nevím, do jaké míry mohu zacházet do detailů, ale v podstatě podle biologicko-evolučních koncepcí platí, že organismy jsou jakési biologické stroje naprogramované na to, aby šířily své vlastní geny. A včela medonosná je až jakousi anomálií, fungují u ní naprosto specifické příbuzenské jevy, takže se snaží zefektivnit šíření svých genů v závislosti na příbuznosti mezi jednici v jejich societách. Když tyto věci pochopíme a začneme je využívat, tak včelařina začne být jednodušší a budeme moct celou řadu věcí vyřešit.

Martina: Já se pokouším něco z toho aplikovat. Ale přesto všechno bych se vrátila do praktické části: před časem jsem vám položila otázku: „Jak to, že z našeho poznání včely stále nemají žádný prospěch?“ Přitom si uvědomuji, že včely jsou skutečně ve stále horší kondici a že za to asi nemůže vždy ten který jednotlivý včelař, ale prostředí. Řekněte mi, v případě, kdy jsou včely oslabené, zmatené, náchylné na nejrůznější onemocnění a parazity, můžeme toto vše připsat, aby se nám ulevilo, na vrub chemii?

Roman Linhart: Neudělal bych to. Samozřejmě chemie má svůj vliv, to nebudu popírat, ale bohužel smutné je, že negativní vliv nemá jenom chemie, kterou aplikujeme na zemědělské porosty, ale bohužel i chemie, kterou hubíme parazity v úlech. A to jsou také neurotoxické látky, některé jsou dokonce podezírány z karcinogenních účinků a podobně.

Čtěte také: Ekologické aspekty vody v podniku

Ale to, jak dneska vypadá včelařství, je rozhodně souborem vlivů a nemyslím, že by vše dáno pouze chemií. Myslím, že základním problémem nás včelařů je nepochopení včely a chov včely v podmínkách, které nejsou optimální. Platí pravidlo, že v době květu by na určité plodiny neměly být aplikovány nebezpečné látky.

Martina: Včelařům české včelařské školy se rozhodně budeme věnovat. Ale přece jen bych ještě zůstala na polích, která jsou ošetřena pesticidy a podobně.

Roman Linhart: Možné to určitě je. Platí pravidlo, že v době květu by na určité plodiny neměly být aplikovány nebezpečné látky. Ale všichni víme, že kde není žalobce, není soudce, takže mnozí zemědělci to prostě nedodržují a chemii aplikují, což potom může skončit špatně.

Jsou zde i další smutné věci, například, že včelu může otrávit nejen postřik, který je proveden na kulturní plodinu, ale i postřik, který je proveden do porostu kvetoucích plevelů, protože je potřeba si uvědomit, že včela na polích nejde jenom na kulturní plodinu, ale třeba i na drobné violky a chrpy. Další možností je otrava z vody, ať už se jedná o vodu, která odtéká z pole ošetřeného pesticidy, kterou včely mohou pít, a tak se otrávit. Anebo jde o takzvanou otravu gutační vodou. To budou posluchači znát: Když jdete v létě do přírody, tak třeba v lístcích kontryhele najdete krůpěje vody, což není rosa, která by se tam vysrážela, ale takzvaná gutační voda, kterou rostlina vytlačila z drobných žlázek, kterým se říká hydatody, a tato voda u kulturních rostlin může obsahovat pesticidy. Když se dnes podíváte na pole a na osivo, které se seje, tak zjistíte, že třeba pšenice je růžová, což je tím, že se pšenice moří.

Martina: Dokonce jsem se dočetla, že britští vědci objevili znaky návykového chování u čmeláků, protože hmyz začíná být na pesticidech závislý.

Roman Linhart: Asi jste nemyslela hnojit, ale používat chemii, pesticidy. Návykovost je určitý fígl, který používají i rostliny ve vztahu k hmyzu, takže včela se může stát třeba závislačkou na kofeinu. Toho využívá celá řada rostlin, takže když třeba kvetou pomerančovníky, tak do svých květů vylučují kofein, aby právě včela byla motivována k návštěvě těchto květů.

Martina: To všichni víme, ale v tomto případě není přání otcem činu. Když se ale ještě podíváme na kondici včel, tak v průběhu staletí, kdy člověk se včelami žije, jsme vyselektovali téměř neagresivní plemena včel. Když to takto řeknu, tak se mi zdá, že je to dobré.

Roman Linhart: Myslím, že to dobře je, protože v naší krajině je tak hustá lidská populace, že pokud bychom zde měli vysloveně agresivní včelstva, tak by byl asi skoro problém je chovat. V Americe, kde je většina obyvatelstva koncentrována ve městech, je to trošku jiné. Jsou tam velké plochy divočiny, kde se dá včelařit třeba i se zlými včelami, když to řeknu lidově. Nemyslím, že by snížení míry bodavosti muselo nutně vést k tomu, že by včely byly méně výkonné nebo méně zdravé.

Roman Linhart: Ano, jako u lidí. V genofondu se objevují formy genů, říká se jim, alely, z nichž některé mohou souviset třeba s některými chorobami. A pokud se následně v potomstvu tyto alely objeví ze stran obou rodičů, jak matky, tak trubce, tak může docházet ke snížené životaschopnosti. Včely jsou na toto velmi citlivé, a pokud by matku nakryli příbuzní trubci, tak by docházelo k takzvané mezerovitosti plodu - matka chodí po plástu, do každé buňky klade vajíčko, a když se potom na plást podíváte, tak zjistíte, že každá pátá, šestá buňka je prázdná, protože se vylíhne defektní larvička.

Martina: Vy si pochvalujte, že se podařilo vyšlechtit mírná, nebodavá plemena včel. Ale já jsem se dočetla, teď jsem taková přechytřelá, že agresivita u včel je spojená s takzvaným čistícím chováním, což znamená, že pokud byly včely útočnější, tak se stejnou vervou, jako se vrhaly na přirozené nepřátele, medojedy, medvědy, člověka, stejný fortel uplatnily i vůči patogenům. Takže jsme v určitém okamžiku vypěstovali včely mírnější, ale tím pádem také apatičtější, odevzdanější a bezmocnější.

Roman Linhart: Abych vám na toto mohl odpovědět, tak bych musel vědět, kde vznikla studie, kterou citujete, protože si zde musím položit základní otázku, jestli náhodou nebyla prováděna na afrických včelách. Vy jste zmiňovala medojeda, což je africké zvíře, a obecně platí, že včely v Africe jsou velmi výrazně bodavější. Jejich bodavost je až tak extrémní, že jsem například slyšel o zajímavém příkladu: učitelka učila v nějaké venkovské africké škole a do třídy přiletěla jedna jediná včela a sedla si na katedru. Tato paní se pokusila včelu zabít nebo odehnat, a včela ji bodla. A jak ji bodala, tak se na ni vrhly všechny včely z kvetoucích porostů v okolí a ubodaly ji uprostřed dětí, přičemž žádnému dítěti se nic nestalo.

Takže k tomu řeknu asi tolik: africké včely jsou velmi výrazně bodavější a je známo, že mají i vyvinutější hygienické chování. Přivézt je ale sem, a chtít je zde chovat, by narazilo na celou řadu problémů. Jednak bychom si formou bastardizace, tedy nežádoucí formou křížení, zlikvidovali naše původní populace včel, což by byl první průšvih. Druhou špatnou záležitostí by byla bodavost, protože tyto včely by se asi nedaly chovat tam, kde se vyskytují lidé. A nesmíme zapomínat na jednu věc, totiž že u nás v zimě mrzne, a včely, aby přežily období mrazu, musí vytvořit zimní hrozen, ve kterém musí být schopny se semknout a ohřívat se. Ale africká včely, v Africe je celá řada geografických ras, tuto vlastnost nemají vyvinutou, nebo ji sice vyvinutou mají, ale v nedostatečné míře.

Martina: Pokusy zkřížit africkou včelu s kraňkou tady byly - a dopadly velmi špatně. Ptala jsem se na to spíše proto, že když jste říkal, že včelař si musí dát pozor na to, aby nekřížil blízké příbuzné, tak mi to přišlo velmi souznící s člověkem.

Roman Linhart: To je zajímavá otázka, do jaké míry kulturní vzorce u člověka potlačují mužné chování. Ale já bych se u člověka bál něčeho jiného, a to, že v životním prostředí máme celou řadu látek, které se v metabolismu dokáží chovat jako samičí hormony, což může skutečně vést k problémům toto typu, že samec ztrácí nejen agresivitu, ale i plodnost. Velmi typická je tato situace dnes třeba u ryb, kdy hormony z antikoncepce pod velkými městy a podobně činí samce ryb sterilními.

Martina: Pane doktore Linharte, často je teď slyšet obrat, že je potřeba se vrátit k tradičnímu způsobu péče o krajinu, že to je nejlepší pomoc nejen včelám.

Roman Linhart: Nejde o to, aby hospodaření bylo tradiční, ale aby bylo správné. Dnes už stěží můžeme dosáhnout tradičního hospodaření, protože to je vázáno na vztah lidí a půdy, kterou obhospodařují. A dnes je upřímně řečeno situace taková, že celá řada majitelů ani neví, kde svou půdu mají.

Potřebovali bychom začít dělat zemědělství správně. Ale když budu zemědělec, tak nade mnou žádný zemědělský zákon nevisí, protože ho vůbec nemáme. Máme samozřejmě celou řadu pravidel, která zemědělec musí dodržet, ať už jsou to zákony veterinární, rostlinolékařské a podobně, to ano, ale zemědělský zákon, který by definoval, jak maximálně může být velké pole, že na něm musí být zachován nějaký systém přístupových cest, že tam musí být nějaká zeleň, jaké dávky hnojiv používat, že se vůbec musí dodržovat nějaké osevní postupy, tak to definováno nemáme. U vody i u atmosféry máme legislativu propracovanou lépe než u půdy, což není jenom můj názor, běžně vám to řeknou pedologové. Jakožto civilizace velmi dobře víme, co bychom mohli udělat pro obnovu přírody. Kdybychom chtěli, tak bychom dnes vzácné druhy opět rozhojnili.

Martina: Když se budeme bavit o tom, abychom to dělali správně, tak myslím, že když vezmeme do ruky, nebo spíše do hrsti, zdravý rozum, tak nějak víme, jak by to mělo vypadat. Jednak jsou to zkušenosti z minulosti, jednak je tu určitá tradice. A když ji obohatíme nejmodernějšími technologiemi ve službách zdravého rozumu, tak to víme. Ale přesto k tomu není vůle.

Když opět použiji chemii, i když nechci vypadat jako zacyklená: občas v novinách čteme výkřiky údivu nad tím, kolikrát za sezónu se stříkají třeba jablka. A výsledem je, že se stříkají dál. Hroutíme se z toho, že se obilí těsně před sklizní postříká nějakým pesticidem, aby zaschlo a byly minimální ztráty na zrno. Jak k tomu tedy dojít?

Roman Linhart: V první řadě bych si dovolil úvahu, že problémem dnešního světa není to, že bychom nevěděli, jak ho udělat lepším, protože jakožto civilizace velmi dobře víme, co by to chtělo. A upřímně řečeno, kdybychom chtěli, aby se dnes vzácné druhy staly opět hojnými, tak bychom to snadno dokázali, to není problém. Ale problém je vůle. Takže otázka zní: Proč nemáme vůli ke změně, k tomu to zlepšit?

Představte si, že by se u nás objevil nějaký uvědomělý zemědělec, který by si řekl, že začne hospodařit tak, jak myslí, že je to nejlepší, nejenom pro jeho peněženku, ale i pro krajinu, budoucnost a jeho potomky. V první řadě by jeho produkce začala být dražší, protože by do toho začal dávat svou ruční práci, a zjistil by, že ruční prací toho může obhospodařit méně. To znamená, že by měl méně výnosů, a musel by zdražit - a už jenom to by mu zlomilo vaz. A pokud by se k tomuto odhodlal stát v rámci Evropské unie, tak by ho zase s odpuštěním sežraly okolní státy a konkurenčně by to neustál.

Musíme se naučit přikládat hodnotu věcem, kterým my dnes hodnotu nepřikládáme. Uvedu jednoduchý příklad: Představte si, že nějaké marsovské vozítko, které Američani pošlou na Mars, zaměří na marsovskou půdu kameru a najde tam růst sedmikrásku.

Roman Linhart: Zázrak. Bude mít neuvěřitelnou hodnotu a budou se dávat miliardy dolarů na to, aby tam byly poslány další rovery, které by jezdily a zjišťovaly, co tam ještě žije, jaké jsou tam další formy života a tak dále. A nyní vyjděme z toho, že půjdeme na svou vlastní zahrádku a tam máme tisíce sedmikrásek.

Roman Linhart: Tak.

Roman Linhart: Řeknu to velice jednoduše: My často přikládáme hodnotu věcem, které ji vůbec nemají, a neuvědomujeme si, že naše zeměkoule je jediným živým místem ve vesmíru a že když ji srovnáme s čímkoliv jiným, tak je to zázrak. A nejhorší katastrofa je systém hospodaření v krajině, který je orientován jen a pouze na zisk - a to ještě navíc na krátkodobý zisk. To je to vůbec nejhorší, když si ten, kdo hospodaří na půdě, ...

tags: #linhart #ekologie #zivocichu

Oblíbené příspěvky:

• Efektivní řešení pro zakrytí kanalizace
• Adaptace na klimatickou krizi
• Ekologická káva Dolce Gusto
• Cíle EV
• Vliv hudby a přírody na psychiku