Love Canal: Tragédie odpadu v New Yorku a její historické souvislosti

Před padesáti lety, v neděli 14. prosince 1975, explodovala před americkým chemickým závodem u Niagarských vodopádů železniční cisterna naložená jedovatým plynným chlorem. Výbuch zabil čtyři dělníky a zranil 69 dalších, z toho čtyři kriticky. Železniční cisterna stála na vedlejší koleji uprostřed více než tři kilometry dlouhého průmyslovo-chemického komplexu společnosti Hooker Chemical Corporation, nacházejícího se u Niagarských vodopádů nedaleko oblasti Love Canal na jejich východním okraji. Výbuch nádrž roztrhl v čase kolem 19:45. Výbuch zabil přímo na místě čtyři dělníky, ale tím ohrožení neskončilo. V cisterně byl totiž skladován jedovatý plynný chlor, který po výbuchu vytvořil velký žlutý toxický oblak.

Hasiči uhasili požár, ale tichý zabiják v ovzduší stále hrozil. A znovu upozornil na fakt, že oblast Love Canal, která kdysi vznikla jako vysněná čtvrť na překrásném místě, není bezpečná. Největší nebezpečí však nečíhalo v ovzduší, ale pod zemí.

V té době už přerostla situace kolem Love Canal dávno v otevřenou krizi, provázenou evakuací většiny obyvatel i soudními spory. Podle Becka je krutou ironií, že Love Canal původně vznikal jako vysněný komunitní domov. Tak jej alespoň zamýšlel jeho tvůrce William T. Love, který v 80. letech 19. století plánoval vybudovat ideální město s využitím vodní energie z Niagarských vodopádů.

S pracemi na stavbě kanálu se začalo v roce 1894, ale už po prokopání pouhé jedné míle, tedy asi 1,6 kilometru, byl projekt opuštěn, protože ani přes značnou státní podporu nemohl ekonomicky konkurovat objevu střídavého proudu, s nímž přišel Nikola Tesla a který představoval perfektní způsob, jak úsporně přenášet elektřinu na velké vzdálenosti. Když se k tomu přidaly tehdejší prudké výkyvy amerického hospodářství, bylo jasné, že je s Loveovým záměrem konec.

V noční můru se tento sen proměnil po první světové válce, ve 20. letech 20. století. V té době se kanál stal skládkou komunálního odpadu pro město Niagara Falls, na což ve 40. letech navázala společnost Hooker Chemical Company, která místo odkoupila a začala ho využívat k ukládání chemických vedlejších produktů z výroby barviv, parfémů a rozpouštědel pro kaučuk a syntetické pryskyřice.

Čtěte také: Problém odpadků v moři v New Yorku

„V roce 1953 zasypala společnost Hooker Chemical Company kanál zeminou a prodala ho městu za jeden dolar. Byla to špatná koupě. Koncem 50. let bylo na tomto místě postaveno asi 100 domů a škola. Možná to nebylo vzorové město Williama T. Lovea, ale na chvíli to byl solidní komunitní domov dělnické třídy,“ píše Beck.

Společnost Hooker Chemical Company se po druhé světové válce rozrostla a vybudovala v oblasti také rozsáhlou chemickou průmyslovou továrnu, rozkládající se na sto akrech po obou stranách niagarské Buffalo Avenue. Tento závod vyráběl mimo jiné chlorové přípravky na úpravu vody, halogenované organické látky pro pesticidy a zpomalovače hoření a širokou škálu dalších chemikálií.

Následky na zdraví obyvatel a zaměstnanců chemičky na sebe nedaly dlouho čekat. Lidé, kteří v továrně pracovali s benzenem, umírali ve vysokých počtech předčasně na leukémii, mezi bývalými pracovníky z oddělení pesticidů byly rozšířeny různé druhy rakovin, a u lidí, kteří pracovali s fenolem, se objevovaly červené puchýřky na kůži tak často, až jim začali říkat „Hookerovy puchýřky“.

Interní zprávu vypracovali pro chemičku její inženýři a lékaři. Před veřejností měla zůstat původně utajena, ale nakonec ji vynesl jeden dohlížející inženýr jménem Michael J. Ten také uvedl, že firma vynaložila dva miliony dolarů na zjištění, kde který zaměstnanec pracoval a jakým chemikáliím byl vystaven, a že velké části závodu, včetně těch, které se používaly k výrobě pesticidů a herbicidů, byly uzavřeny a další byly znovu postaveny.

V té době v Love Canal už rok zuřila otevřená krize. Prvního srpna roku 1978 přinesl deník The New York Times na titulní straně zprávu, jejíž úvodní odstavec zněl: „Dvacet pět let poté, co společnost Hooker Chemical Company přestala využívat Love Canal jako průmyslovou skládku, prosakuje půdou vzhůru 82 různých sloučenin, z nichž 11 je podezřelých karcinogenů. O den později byl na skládce vyhlášen bezprecedentní stav nouze.

Čtěte také: Vlastnosti malých pytlů na odpad

Eckardt C. Beck v té době tuto oblast navštívil a popsal, co viděl. „Stromy v zahradách černaly a umíraly. Jeden celý bazén vyzdvihly splašky ze základů. Teď plaval v malém moři chemikálií. Obyvatelé mi ukazovali kaluže škodlivých látek. Některé byly na jejich dvorcích, některé ve sklepech a další zase na školním pozemku. Všude byl dusivý vzduch.

Velké procento lidí v Love Canal také vykazovalo nadměrně vysoký počet bílých krvinek, což je možný předstupeň leukémie. „Věděli jsme, že do kanálu navozili chemikálie a zasypali ho. Ale neměli jsme tušení, že ty chemikálie zasáhnou naše domovy,“ řekla tehdy Beckovi jedna z dlouholetých obyvatelek oblasti. Dvě ze čtyř jejích vnoučat byly poznamenány vrozenými vadami.

Do konce srpna 1978 bylo z oblasti evakuováno 98 rodin, dalších 46 si samo našlo dočasné ubytování. Sanační práce byly dokončeny koncem 90. let minulého století, ale i poté zůstala oblast Love Canal kvůli své klasifikaci jako nebezpečné místo pod neustálým monitoringem.

„Jednoduše řečeno, Love Canal je jednou z nejstrašnějších ekologických tragédií v americké historii. Ale to není ta nejznepokojivější skutečnost. Horší je, že to nelze považovat za ojedinělý případ. Může se to stát znovu - kdekoli v této zemi - pokud urychleně nezačneme jednat, abychom tomu zabránili,“ napsal v roce 1979 Eckardt C. Beck.

Emigrace do Ameriky na počátku 20. století

Spojené státy americké se na počátku 20. století jevily jako země plná příležitostí, otevřená všem pracovitým rukám a podnikavým hlavám. Václav Králíček v knize Titanic, nikdo nechtěl věřit o emigraci do Ameriky píše jako o neutuchajícím proudu evropských emigrantů, kteří doufali, že v Americe najdou nový život. „Zemědělské půdy je prý v Americe tolik, kolik jen člověk bude schopný obdělat, a většinou opravdu za babku. Daně nízké nebo takřka žádné. Tehdy se v Americe z majetku platilo na daních 5-75 centů ze 100 dolarů.“ Amerika se zkrátka jevila jako bájné Eldorádo, kde země skutečně skrývala zlato a pole přísliby plné obilí. Jen zlato vykopat, pole zúrodnit. USA vítá imigranty...

Čtěte také: Jak dlouho trvá rozklad?

V roce 1909 se cesta severním Atlantikem stala po zavedení parního stroje do lodní dopravy rychlou dopravní tepnou, po níž se obousměrně valilo životně důležité zboží mezi USA a Evropou. Pro lodní dopravce to byla příležitost, rukavice, která čekala na zvednutí, a bylo jasné, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Lépe řečeno, kdo dříve vypluje, ten shrábne nejen větší slávu, ale i zisky, neboť první může být jen jeden.

Jak Cunard Line, tak White Star Line se totiž staly hráči podílejícími se na masové migraci z Evropy do Ameriky. „Koncem září 1903 přijel do Rijeky zástupce uherské vlády a komisař pro emigrační otázky Bele Gonde, aby dokončil připravovanou dohodu s Cunard Line. Konečná verze byla podepsána v roce 1904, čímž byl učiněn zásadní krok k tomu, aby uherská vláda ve spolupráci s britskou společností vytvořily linku pro emigranty a aby změnou emigračních zákonů nasměrovaly velkou část migrace z monarchie přes domácí přístav,“ píše Martin Boček ve své disertační práci zaměřené na soupeření lodních společností o zákazníky z Předlitavska na přelomu 19. a 20. století.

A každý z nich dle svých možností zaplatil za palubní lístek, což pro mnohé z emigrantů znamenalo dát lodní společnosti peníze za celý svůj majetek. Ceny jízdenek se na Titanicu se pohybovaly pro 3. třídu mezi 3-8 librami, pro 2. třídu to bylo 12 liber a 1. třídu desítky liber.

Titanic a jeho technické aspekty

Jakkoliv byla hlavním úkolem Titanicu přeprava cestujících, byl zároveň i poštovní lodí. Důkazem budiž nejen více než 3000 pytlů přepravované pošty, ale i zkratka před jménem. „Prakticky nepotopitelné“ - taková měla být trojice sesterských lodí Olympic, Titanic, Gigantic. Poslední z nich byla po katastrofě Titanicu přejmenována na Britannic.

Se stavbou Olympicu se začalo nejdříve, 16. prosince 1908, Titanic ho následoval 31. března 1909. Pro irské loděnice Harland & Wolff šlo o extrémně důležitou zakázku, která by v případě úspěchu posunula společnost výše v žebříčku prestiže. Dělníci, kteří měli možnost loď dokončovat, bezesporu žasli nejen nad jídelnou či tělocvičnou, ale i čítárnami, soukromými salonky či promenádami.

Inženýři se museli vypořádat se vzájemně protichůdnými požadavky. Na jedné straně to byla rychlost až 45 km za hodinu, na druhé hladký a tichý chod motorů, který neměl rušit zejména zámožné cestující první třídy. Podle filmového dokumentu Titanic - odhalená tajemství pracovalo na stavbě lodi 14 000 dělníků, přičemž se vystřídala pestrá škála profesí. A nejde jen o ty inženýrsko-technické, kdy bylo potřeba dělníky na sváření a nýtování, ale i na „jemnější“ práce.

Samostatným problémem byla váha lodě. Titanic spalováním desítek tun uhlí měnil svou váhu, čímž ohrožoval vlastní stabilitu. Je potřeba vzít v úvahu, že na svou první a zároveň poslední plavbu vezl 5800 tun uhlí. Váha ubývajícího paliva se dala vyrovnat přidáním množství vody do dvojitého dna. Ani samotné rozpálení kotlů nebylo jednoduché. Díky jejich rozměrům trvalo až 12 hodin, než se od zapálení dostaly na provozní teplotu a dosáhly potřebného tlaku.

A co s popelem, který zůstal v popelnících? Sice by se mohl skladovat jako mrtvá váha, ale Titanic měl zařízení, které pod vysokým tlakem vychrlilo popel coby odpad mimo loď. Toto zařízení se samozřejmě nemohlo používat v přístavu, takže během pobytu v přístavních vodách se popel odkládal v tzv. popelárně. Z hlediska ekonomiky provozu je mrtvá váha ztrátou peněz.

To, že se jednalo o loď z oceli, je všeobecně známé. Méně známé je, že šlo o certifikovanou ocel objednávanou po 10 000 až 20 000 plátech, přičemž dodavateli byly skotské firmy David Colville & Sons, Dalzell Steel a Iron Works. Dodávaný materiál musel splňovat přísné parametry nejen na pevnost, ale i tepelnou roztažnost. Ocelové kotle se nemohly roztáhnout tak, aby poškodily nýty, jimiž držely jednotlivé části pohromadě.

Nýty byly, co se týče velikosti malou, ale co se týče významnosti extrémně důležitou částí lodi. Laik si jen těžko umí představit tlaky, jimž byly vystaveny například v boku lodi při vlnobití. Navíc se při výrobě do některých míst nedostaly stroje, které zajišťovaly nýtování, takže se muselo nýtovat ručně, což se mimo jiné projevilo na mzdě dělníků. Rozbor nýtů vyzvednutých z Titanicu a podrobné studium jejich mikrostruktur ukázalo, že bohužel neměly jednotnou kvalitu.

Zatímco se na palubě první třídy podávala vybraná jídla, v podpalubí se přihazovalo uhlí do 29 parních kotlů o průměru 4,79 m. Energie poháněla dva třílisté lodní šrouby o váze 38 tun, ty byly umístěny po stranách, a jeden čtyřlistý, umístěný v ose lodi, který vážil 22 tun. Pára samozřejmě nepoháněla jen lodní šrouby, ale sloužila i k chladírenským aparátům, vyráběla elektřinu a pohybovala 100 tun těžkým kormidlem.

V den D, v den spuštění Titanicu na vodu, se na tuto událost přišlo podívat neuvěřitelných 100 000 lidí, což znamená, že se loď stala symbolem dříve, než se dotkla vodní hladiny.

Karel Ort: Český vědec v Americe

Rod Ortů pochází z východních Čech. V roce 1882 koupil Jan Ort pro svého syna Josefa a jeho ženu Antonii od Josefa Johna mlýn v Košticích nad Ohří. Josef Ort se pustil do přestavby mlýna. Nahradil pohon šesti vodními koly turbínami, instaloval parní stroj, na světové výstavě v Paříži nakoupil moderní mlecí stroje, provozoval elektrárnu i pekárnu, jež sloužily i potřebám obce Koštice. Finanční krizi, zaviněnou překotným investováním, řešil odjezdem za výdělkem do Ameriky. Po svém návratu přestavbu mlýna dokončil a ten se stal Prvním českým automatickým mlýnem. Josef Ort byl podporovatelem mnoha spolků a kulturních organizací, v letech 1896-1902 byl i starostou obce Koštice. Byl významným nositelem pokroku - prosadil zřízení pošty v obci, byl hlavním akcionářem výstavby trati Libochovice - Louny, měl první telefonní spojení, zakládal hospodářské družstvo v Libochovicích atd…

Z manželství Josefa a Antonie se narodily dvě děti - syn Karel a dcera Marie. Karel Ort se narodil 1. února 1889 v Košticích. Vystudoval reálku v Lounech a v Praze a poté vstoupil na českou techniku v Praze, studium ale dokončil na vysoké škole v Karlsruhe. Od mládí se zajímal o technické a přírodní vědy a zvláště o nový obor, jiskrovou telegrafii a její využití.

Po ukončení studií pracoval ve firmě Kolben, v Lorenzových závodech v Berlíně; zde také studoval obory bezdrátová telegrafie a vysoké frekvence. Doma v Košticích trávil veškerý volný čas studiem a pokusy, které prováděl s ing. Riegerem. Otec Josef mu na ostrově postavil laboratoř, jejíž součástí byl i 36 m vysoký stožár. V roce 1914 žádá ve Vídni povolení k provozování vysílací stanice, které bylo zamítnuto, neb v čase jednání došlo k sarajevskému atentátu.

V roce 1915 odjíždí studovat do Švédska a odtud se vydává lodí na inspekční cestu na Island. Loď je však z důvodů války nucena přistát v New Yorku. Tak se Karel nechtěně dostává do Ameriky. S pomocí otcových přátel se uchytil u Western Electric, kde dosahuje vynikajících výsledků. V roce 1916 vstupují USA do 1.světové války, firma se stává součástí válečného výzkumu a Karel Ort je jako cizinec propuštěn, dále ale koná pokusy pro Research Corporation ve vlastním bytě. Předmětem jeho zájmu jsou především elektronové lampy. Pro nedostatek financí se nechává zaměstnat u Westinghouse Lamp, kde se zanedlouho stává produkčním inženýrem celé továrny. Později přechází do výzkumného týmu Itala Marconiho.

Po skončení války se Karel chystal k návratu domů. Ve spolupráci s otcem a přáteli se připravoval podnikat v oboru radiofonie. Otec Josef mu již zakoupil v Praze pozemky na výstavbu nového podniku (později Tesly Holešovice). Na podzim 1919 přijel krátce domů do Koštic, aby zjistil stav výstavby závodu, seznámil se s politickou i hospodářskou situací v nové Československé republice a hlavně zajistil patentovou ochranu svých vynálezů. Po měsíci se vrátil do Ameriky dokončit své závazky u Marconiho, aby se do Koštic mohl vrátit s čistým štítem. Osud ale rozhodl jinak. Nadaný odborník podlehl epidemii španělské chřipky a zemřel v New Yorku 1. února 1920. Za pomoci amerických přátel bylo jeho tělo přepraveno do vlasti a v květnu 1920 pochováno do rodinné hrobky v Košticích.

Archeologie a odpad

Jeden z pohledů na odpad je z archeologického hlediska. Jediným zdrojem informací o dávných společnostech bez písma jsou jejich věci. Porozumět však správně funkci, kterou v zaniklé kultuře zastávaly, není vůbec banální. V první řadě tomu překvapivě nebrání rozdílnost jejich kultury od té naší, ale problém jménem formativní procesy. Fatálně jsme znevýhodněni tím, že můžeme popsat a následně analyzovat jen ty věci a jejich vlastnosti, které se dochovaly v čase. A nejen to! Pouze v mizivém počtu případů se objekty minulých dob naleznou ve stavu, v jakém byly používány a současně i na místě, kde k tomu docházelo.

Doklad laterální cyklace specifického druhu: obchodní loď uzpůsobená pro plavbu v Arktidě jménem Glacier Enterprise z domovským přístavem v Seattlu byla prodána ruskému majiteli z Murmansku. Namísto toho archeologové běžné narážejí na věci, které sice byly původní součástí živé kultury, ale ještě v době její existenci ji opustily. Movité věci se coby už nepotřebné a opotřebované ocitly v odpadu a nemovité objekty byly opuštěny a ponechány osudu. V této situaci spousta vlastností artefaktů nenávratně zmizela i se vztahy, které věci navzájem spojovaly v rámci jedné významové kategorie. Zkratkovitým, ale dobrým příkladem jsou pasta na zuby a kartáček, které se ve funkčním kontextu nacházejí pravidelně spolu, ale na smetišti je dohromady pravděpodobně nenajdeme.

Mezi fázemi výroby artefaktu a jeho skartací existuje několik dalších procesů jako reutilizace (po konci své primární funkce může být předmět použit pro jiný účel, např. tričko používané jako hadr), recyklace (známe i dnes; v pravěku např. keramické střepy přidávané jako ostřivo do hlíny) či laterální cyklace (předmět začne používat někdo jiný někde jinde). Vliv na dešifrování původního kontextu živé kultury má i způsob konečné skartace předmětu.

Existuje odpad primární, tj. ponechaný tam, kde přestal sloužit, většinou ale problém se svým odpadem musí nějak řešit každá lidská společnost. Nejběžnějším druhem odpadu je odpad sekundární - místo uložení je odlišné od místa, kde lidé věci používali. Je to typický produkt usazených společností, vyžadujících vyšší míru organizace prostoru. Pro kumulování odpadu jsou prostorově vymezena území (smetiště), důležitá pro udržení určitého komfortu na sídlišti. Všechny dřívější vazby mezi věcmi a životem lidí jsou tak ale zpřetrhány. I přes to se archeologové pokoušejí najít způsob, jak původní význam vyhozených věcí dešifrovat.

Pro svou práci začali archeologové využívat svět recentních předindustriálních společností. Tato spolupráce se vyvíjela od 60. let především v anglofonním zaoceánském prostoru. Etnografické analogie nabízejí pomoc nejen v rovině jednotlivých artefaktových domén, ale také v celkovém pohledu na způsob myšlení a konání archaického člověka. Dochází tak k propojení několika oborů. Etnografie se zabývá detailním výzkumem jednotlivých případů a osvětluje první časovou rovinu zasvěcenou lidskému životu a událostem, jež ho provázejí. Etnologie, která dokáže systémově srovnávat etnografické kauzy do podoby kulturních a sociálních vzorů se velmi dobře srovná s poznáním střední roviny času společností.

tags: #lod #s #odpadky #new #york #historie

Oblíbené příspěvky:

• Třídění odpadu v ČR (iDNES.cz)
• Milešovka – klima
• Vše o dubu bahenním
• Udržitelnější produkce čokolády
• Akční Programy EU a Životní Prostředí