Lov žab v přírodě: Úbytek, predace a ochrana

Žáby, ač nepatří k nejoblíbenějším živočichům, hrají klíčovou roli v ekosystémech. Přesto se populace mnoha druhů dramaticky snižují.

Příčiny úbytku žab

Sucho a nedostatek vláhy

Pravděpodobně tou největší příčinou drastického úbytku žab jsou sucha z poslední dekády, kdy zimy beze sněhu znamenají jarní nedostatek vláhy nejen pro strádající lesy, ale také pro organismy životně závislé na vodě, mezi něž obojživelníci patří. A pokud už nějakou kaluž či tůňku najdou, často se stává, že dřív, než se z vajíček vylíhnou pulci či vývojově vyspějí v žabku, voda z tůně vlivem horka a nedostatku srážek zmizí. Přidáme-li k silnému predačnímu tlaku ještě sucha z posledních let, vyvstává oprávněná obava o budoucnost kdysi všudypřítomných stvoření.

Zprůmyslněné zemědělství

Také zprůmyslněné velkoplošné zemědělství se fatálně podepisuje na absenci žab v otevřené krajině. Pojezdy těžké mechanizace, tj. práce pluhů, podmítačů, válců či postřikovačů likvidují vše živé, od nežádoucích hrabošů, přes ptačí hnízda, mláďata zajíců, srn, až po nenápadné žáby. A pokud některá přežije sečení vojtěšky, ve které lovila slimáky, žížaly či nějaký hmyz, silné letní slunce ji během chvíle vysuší, protože ukrýt se nemá kde. Kromě jiného také proto je důležitá fragmentace krajiny, kde jsou meze a větrolamy, kam se přeživší živočichové mohou uchýlit.

Predační tlak

Dalším, nikoliv však nepodstatným činitelem na úbytek žab, je predační tlak. Sovy, podobně jako dravci, loví často hraboše, myšice, rejsky, krtky či ptáky, ale žábou nepohrdnou. Pro hojné brodivé, tj. volavky a čápy, to platí násobně více. A to i jiní hojní predátoři mají také žáby na svém jídelníčku. Specialistou na žáby je fotogenický mýval severní, původní obyvatel severní Ameriky, dnes člen i naší fauny.

Za pozornost také stojí nesmyslná ochrana a podpora druhů, které zapříčiňují svou vysokou početností, a tudíž i silným predačním tlakem, úbytek až vymizení dříve hojných zástupců naší fauny.

Čtěte také: Hledání pokladů na skládce

Žáby: neoblíbení, ale užiteční tvorové

Žáby nepatří ke všeobecně oblíbeným živočichům. Pro většinu lidí je přijatelná snad jen úhledná rosnička, ale k ostatním druhům žab se chovají značně odtažitě, v případě ropuch či kuněk pociťují mnozí dokonce odpor - štítí se jich, hnusí se jim. Do jisté míry je to pochopitelné. Lidé milují huňatá, měkká a teplá zvířátka, a žáby představují pravý opak tohoto ideálu: jsou na dotek studené a slizké - alespoň některé z nich. Paradoxní ovšem je, že právě nejméně oblíbené ropuchy mají pokožku s výjimkou období rozmnožování relativně suchou, zatímco ona oblíbená rosnička je vždy lehce vlhká, jakoby "oslizlá".

Nicméně, opovrhování ropuchami je jednou z největších nespravedlivostí, jaké se lidé vůči zvířatům dopouštějí. V první řadě nelze pominout užitečnost těchto lovců nejrůznějšího škodlivého a obtížného hmyzu. Obě naše běžně rozšířené ropuchy jsou neuvěřitelně přizpůsobivé žáby, pokud najdou jen trochu vlhké prostředí, jsou ochotny snášet i blízkost lidí: přežívají v různých odpadky zanesených lomech či slepých ramenech řek, žijí v blízkosti nevábných požárních nádrží, v okolí skládek, silážních jam či hromad hnoje vyváženého ze zemědělských podniků, a nevyhýbají se podobným lokalitám ani ve velkých městech. Dokonce se zdá, že tato nepřitažlivá místa vyhledávají záměrně. A nejspíš tomu tak skutečně je. Ropuchy tam pravděpodobně vábí množství hmyzu, který se na různé skládky odpadů stahuje a rozmnožuje se tam.

O tom, že ropuchy dovedou využívat nabídky, kterou jim nepřímo připravuje člověk, svědčí i to, že se na mnoha místech za soumraku hromadně slézají jako k prostřenému stolu ke sloupům veřejného osvětlení: dobře pochopily, že světlo přitahuje hmyz, který naráží do lamp a omráčený padá na zem.

Jarní čas žab

Většina lidí považuje za posly jara ptáky, sleduje přílet prvních skřivanů, čápů, vlaštovek... Ale ve stojatých vodách - tůních, větších kalužích, zatopených pískovnách, slepých ramenech řek ap. -začíná jaro mnohem dříve, než přiletí první vlaštovka. Hladinu ještě místy svírá ledový krunýř, ale tam, kde nad ním slunce zvítězilo, je voda plná života, pomalu se v ní pohybují velké hnědé žáby spojené do dvojic - jedna sedí na zádech druhé a předníma nohama ji pevně objímá kolem těla. Po několika dnech se ve vodě objevují shluky rosolovitých průzračných korálků s černým bodem uprostřed. To hnědí skokani prožívají svůj jarní čas lásky.

Jsou to naše nejčasnější žáby - stačí, aby na konci února či začátku března svítilo sluníčko několik dní po sobě, a skokani se začnou probouzet ve svých zimních úkrytech. Ty jsou mnohdy přímo na dně vod, v nichž se páří, jindy musejí žáby k vodě putovat z větší vzdálenosti. Brzy po hnědých skokanech se probouzejí ropuchy obecné. Na rozdíl od skokanů zimují mnohdy i daleko od vody, ale dospělí jedinci, bez ohledu na vzdálenost a obtížnost "pochodu", se k vodě dostat musejí - jen tam mohou dát život nové generaci ropuch.

Čtěte také: Dobrodružství s albatrosy v knihách

Vypadá to, jako by jim nějaký neviditelný ropuší vládce dal povel - na pochod k vodě, teď! Desítky, stovky ropuch se ze všech stran a vzdáleností v jednom jediném krátkém období (přibližně čtrnáctidenním) hromadně slézají k určité vodní nádrži. Pravidelně to bývá ta, v níž se samy před třemi či čtyřmi lety vylíhly a prožily v podobě pulců své "dětství".

Migrace žab a ochrana

Žáby, které se hromadně páří brzy na jaře, to se týká především ropuch obecných a hnědých skokanů (hnědého, ostronosého a štíhlého), žijí mimo období rozmnožování často i dost daleko od vody. Aby bylo jejich páření úspěšné, tj. aby se rozmnožování zúčastnila pokud možno celá populace dospělých jedinců, putují žáby k příhodné vodní nádrži prakticky všechny naráz. Jdou cestami svých předků tam, kde se vyvíjely již celé generace žab.

Bohužel pud, který je žene, není schopen žáby varovat, že se v krajině za dlouhé roky něco změnilo. Žáby proto hromadně táhnou i k místům, kde již voda není, nebo putují cestami, které přetínají silnice dnes plné rychle jedoucích aut... Jediná přejetá samice skokana přitom znamená zánik více než tisíce pulců - právě tolik vajíček může v jedné snůšce naklást (v extrémním případě dokonce až 4000!). Lze si tedy snadno spočítat, jak obrovské ohrožení populace žab znamenají místa, kde na silnicích hynou migrující žáby po stovkách nebo i tisících.

Ochránci přírody mají dnes tato kritická místa poměrně dobře zmapovaná (ono takové místo nelze dost dobře přehlédnout - průjezd silnicí plnou rozježděných žab je nepříjemným zážitkem i pro mnohé řidiče). Na kritických místech se proto můžete setkat s dopravní značkou, kterou byste ve vyhlášce jen obtížně hledali - s výstražným trojúhelníkem se siluetou žáby nebo s varováním Pozor žáby! To ale nestačí - i velmi ohleduplný řidič se bude jen obtížně vyhýbat většímu počtu pomalu lezoucích ropuch. A tak mají ochránci žab na jaře plné ruce práce - stavějí podél kritických úseků zábrany, které žabám znemožní vstup na vozovku.

Životní cyklus žab

Žáby, jak jistě ví každý, kdo jen trochu dával pozor v hodinách přírodopisu, patří mezi obojživelníky. To však neznamená, že by si mohly vybírat, zda chtějí žít ve vodě, nebo na souši. Obě tato prostředí současně obývat nemohou, žijí vždy jen v jednom, ale obě v průběhu svého života vystřídají. Z vajíček, která kladou do vody, se vylíhnou jejich larvální stadia - pulci. Ti mají žábry a dýchají kyslík obsažený ve vodě. Kdyby se dostali na souš, zahynuli by.

Čtěte také: Více o rizicích v přírodě

Jak rostou, mění se pozvolna jejich tvar - začínají jim růst končetiny, později se zkracuje ocásek. Stále však nemohou na vzduch. Ale nakonec přijde okamžik, kdy jsou jejich končetiny funkční, ocásek zcela zanikl a v jejich těle se vyvinuly plíce schopné přijímat vzdušný kyslík. Tímto okamžikem se z pulce stává malá žabka - ztrácí žábry a musí honem na vzduch - ve vodě by se brzy utopila. Žáby a obojživelníci vůbec jsou tedy jakýmsi zkráceným opakováním pradávného vývoje, kdy před stamiliony let vyšli první tvorové z vody na souš a začali dýchat vzdušný kyslík. A proč se vůbec do vody vracejí? Život ve vodě vznikl a nikdy na ní nepřestal být závislý.

Druhy žab v České republice

Pod obecným pojmem žába si většina lidí představí skokana. Štíhlé dlouhonohé stvoření, které se po světě pohybuje dlouhými skoky, hlasitě skřehotá v rákosí a nadouvá přitom dva rezonanční měchýřky po stranách hlavy. Skokanů (r. Rana) však u nás žije šest druhů - tři tzv. hnědí (tj. již zmínění hnědý, štíhlý a ostronosý), kteří se mimo období páření zdržují i dost daleko od vody a setkáte se s nimi třeba i v lese, když vyrazíte na houby. A tři druhy skokanů zelených (skřehotavý, krátkonohý a zelený, přičemž ten poslední je vlastně křížencem prvních dvou). Právě toto jsou ony známé žáby, které hlasitě skřehotají v rákosí. Skokan skřehotavý (Rana ridibunda).

Kromě ropuch, skokanů a rosničky u nás žije ještě několik dalších druhů žab. Velice známé jsou obyvatelky kaluží na lesních cestách, malých mělkých tůněk, zaplavených příkopů podél cest a podobných míst, kuňky. Nevzhledná, blátivě zbarvená žabka s plochým tělíčkem se promění v neuvěřitelně pestrého tvora, jakmile ji převrátíte na zádíčka (cítí-li se ohrožena, převrátí se někdy sama). Na stříbřitě šedém bříšku září oranžové nebo žluté skvrny. To nápadné zbarvení má svůj význam - je to tzv. výstražné zbarvení, které signalizuje, že tvor není k jídlu! Kuňky (ohnivá i žlutobřichá) jsou totiž prudce jedovaté - mnohem jedovatější než obávaná ropucha.

Naší poslední žábou je tajemná noční hrabalka - blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus). Na první pohled připomíná zmenšenou ropuchu s hladkou pokožkou. Ale pohled do očí ji okamžitě prozradí. Zatímco ropuchy mají vodorovnou zorničku, blatnice ji má svislou jako kočka. Setkat se s blatnicí je však ještě mnohem obtížnější než v případě rosničky - tato žába je výlučně nočním tvorem a den přečkává zahrabaná hluboko v zemi.

I velký nepřítel studeného žabího bratrstva musí připustit, že rosnička je půvabná žabka, které se není nutné štítit. Najít ovšem v přírodě rosničku je i na místech, kde žije ve velkých počtech, náročnou zkouškou zraku. Rosničky totiž žijí na křovinách v okolí vod a jsou v jejich zeleni dokonale maskované - sedí na spodní straně listu či na větvičce a samy vypadají jako zelený list. Přes své maskování se však rosničky v přírodě neutají - vidět je sice není, zato jsou hodně slyšet. Sotva tří- až čtyřcentimetrový sameček dovede skřehotat tak, že je ho v rovinaté rybničnaté krajině slyšet na více než kilometr daleko! A ještě něčím jsou tyto žabky zajímavé - jsou to zdatní "chameleoni" - dovedou měnit barvu.

Ropuchy nejsou jen užitečné tím, že nás zbavují much, komárů a dalšího obtížného hmyzu, ve skutečnosti jsou i krásné. Je ovšem nutné se k nim sklonit a zadívat se jim zblízka do očí. Ten noční tvor má obrovské oči přizpůsobené k vidění ve tmě (při lovu se řídí zrakem, nerozlišuje ovšem tvar kořisti, ale reaguje na její pohyb). Za tmy zaujímá celé oko široce roztažená zornička, která se ovšem na světle stahuje do úzké vodorovné štěrbiny uprostřed zlatě až měděně zářící duhovky.

Vedle ropuchy obecné (Bufo bufo) u nás žijí ještě další dva druhy. První z nich je poměrně vzácný, žije vlastně jen na západě republiky, naší zemí totiž prochází západní hranice jeho rozšíření. S ropuchou krátkonohou (Bufo calamita) se tedy často nesetkáte. Ale další druh je možná ještě přizpůsobivější než odolná ropucha obecná. Ropucha zelená (Bufo viridis) je skutečně obyvatelkou každého jen trochu vhodného území. Je sice menší než ropucha obecná, ale o to krásnější. Není totiž jednotvárně hnědá, ale světlounce béžová s nepravidelnými zelenými skvrnami po celém těle.

Potrava žab

Žáby se živí převážně živou potravou a to hmyzem a jinými bezobratlými, některé větší druhy ale i malými obratlovci a loví i myši a ještěrky. Občas se projeví i jako kanibalové a uloví pulce nebo žabky vlastního druhu. Při lovu si pomáhají dlouhým lepkavým jazykem, který vymrští po oběti. Výjimkou je čeleď vodních žab pipovitých, které potravu přijímají jen ústy. Při konzumování potravy žáby mrkají, protože dochází během polykání k zatahování očních bulv, což napomáhá posunování potravy do žaludku. Žáby nemají žádné zuby na spodní čelisti, a proto přijímají potravu v celku.

Žáby jsou velice užitečné, a pokud je máte na zahradě, nemusíte se bát slimáků ani přemnožení hmyzu. Někteří zahrádkáři si úmyslně na svých zahradách hlavně ropuchy chovají. Žáby milují vlhko a stín, proto jsou pro ně vhodné lesní či stinné partie zahrady s potokem nebo jezírkem, ve kterém však nežijí ryby, protože ty se živí pulci. Ideální jsou mělké zatopené břehy jezírka, kde se žáby rozmnožují a později se tam budou moci vyvíjet pulci v mladé žabky.

Jestliže ale chcete mít žabí zahrádku, nebude to tak úplně jednoduché, musíte jim vytvořit vhodné podmínky. Musíte se hlavně vyvarovat používání chemie a nechat zahradu podléhat svému přirozenému cyklu v průběhu celého roku. Například spadané listí musí zůstat ležet na zemi jako přírodní a zdravý mulč nebo jako zimní úkryt pro žáby.

Žáby už někteří nadšenci chovají i v teráriích. Skokani, ropuchy, kuňky, mloci, čolci i rosničky jsou v přírodě nepostradatelní. Náhradní útočiště mohou kupodivu najít i na zahraděLíbí se jim tam, zvláště, pokud je přírodě přívětivá, s pěkným jezírkem. Ideální je nádrž s různými stupni hloubky, osázená bahenními, ponořenými i na hladině vzplývavými vodními rostlinami, které však stíní jen část hladiny. V době, kdy jsou pulci ještě malí, je nutné vypnout případné filtrovací zařízení. Jezírko také nedoplňujeme chlorovanou vodou z vodovodu!

Ohrožení obojživelníků v globálním měřítku

Obojživelníci (Amphibia) obývají Zemi již od svrchního devonu, tedy několik stovek milionů let, ale jejich současná situace naznačuje, že je nečeká šťastná budoucnost. Co se děje?Přestože dochází každoročně k objevu a popisu až několika desítek nových druhů obojživelníků, zůstává jejich současná situa­ce kritická. Během posledních desetiletí se výrazně snížila početnost u 2 500 druhů z 5 915 popsaných (40 %) a vyhynulo jich nebo bylo vyhubeno až 168, přičemž u 34 druhů je to jisté. V celosvětovém měřítku je ohrožených navíc dalších asi 1 900 druhů (Stuart et al.2008).

Červený seznam IUCN

Počet druhů zařazených do jednotlivých kategorií Červeného seznamu IUCN - Mezinárodní unie na ochranu přírody přehledně shrnuje tabulka 1, která přibližuje, jak jsou na tom jednotlivé řády obojživelníků a jaká je situace v jednotlivých zoogeografických oblastech. Zřejmě nejhorší situace je z tohoto pohledu ve Střední Americe a v karibské oblasti. Nejvíce ohrožených druhů, přibližně 200, žije v Kolumbii, Mexiku a Ekvádoru, ale ještě hůře jsou na tom karibské ostrovy Hispaniola, Kuba a Jamajka, kde je ohroženo více než 80 % tamější batrachofauny. Problematické jsou však také jihovýchodní Čína a Austrálie (Amphibiaweb 2009).

Trochu jiná je situace z pohledu vyhynulých druhů, kde výrazně převažují žáby (32) nad ocasatými obojživelníky (2) a červory. Z posledně jmenované skupiny nevymizel žádný druh, ale o ní máme k dispozici nejméně informací. V Jižní a Střední Americe vymizelo sedm druhů: v Kostarice žila svítivě žlutě zbarvená ropucha zlatá (Bufo periglenes), v Ekvádoru a ve Venezuele několik velmi pestrých ropuch rodu Atelopusa v Hondurasu bezblanky rodu Eleutherodactylus. Nejvíce druhů však vyhynulo na Srí Lance - celých 19. Většina z nich, konkrétně 17 druhů, přitom patřila k jedinému rodu létavkovitých žab Philautus.

Tabulka 1: Přehled počtu druhů zařazených do jednotlivých kategorií Červeného seznamu IUCN (Stuart et al. 2008)

EX - vyhynulý, CR - kriticky ohrožený, EN - ohrožený, VU - zranitelný, NT - téměř ohrožený, LC - málo dotčený, DD - nedostatek údajů

Faktory ohrožující obojživelníky

Celosvětový úbytek obojživelníků není přirozeným jevem ani dílem náhody, ale má hned celou řadu konkrétních příčin. Jednotliví ohrožující činitelé se navíc vzájemně doplňují a umocňují, takže výsledný účinek bývá velmi výrazný.

Vnějšími faktory, které obojživelníky ohrožují, se nedávno zevrubně zabývali Stuart et al. (l.c.). Zjistili, že skutečně dominantním faktorem, ovlivňujícím negativně obojživelníky, je ztráta vhodného prostředí. Poté následuje znečištění prostředí cizorodými látkami, požáry, nemoci, invazní nepůvodní druhy, přírodní katastrofy, lov pro konzumaci lidmi a pro další využití a nakonec náhodná mortalita.

Úbytek biotopů

Úbytek vhodného prostředí je problémem, který ohrožuje dvě třetiny všech druhů obojživelníků (Stuart et al. l.c.) Začíná narušováním původního biotopu a přes rozpad na menší celky (fragmentaci) vede až k úplnému zániku daného biotopu. Narušování, kterým může být například rozdupání tůní sloužících k rozmnožování skotem, zpravidla nebývá trvalé a jeho negativní dopad je možné do jisté míry zvrátit. Pokud je však intenzita narušování příliš vysoká nebo pokud trvá delší dobu, stávají se změny nevratnými.

Častější a horší je však přímé ničení biotopů např. zástavbou volné krajiny, vysušováním mokřadů nebo holosečnými těžbami lesů, ale i necitlivým odbahňováním rybníků nebo zaváděním intenzivního chovu ryb. Situaci ještě zhoršuje moderní technika, která všechny uvedené procesy značně urychlila, takže jedinci ze zasažených oblastí nemají čas na ně reagovat např. migrací na vhodnější stanoviště, a často hromadně hynou.

Nešťastné vysazování nebo zavlékání nových druhů

O negativním dopadu záměrně vysazených nebo neúmyslně zavlečených organismů na původní společenstva se není nutné příliš rozepisovat. Tohoto osudu nejsou ušetřeni ani obojživelníci. Bezprostřední vliv na jejich populace mají zejména predátoři dospělců a jejich vývojových stadií, konkurenti, ale také druhy, které šíří nemoci a parazity.

Vhodný příkladem zůstává záměrné vysazování rybích druhů do míst, kde předtím nežily. Různé druhy pstruhů tak byly vysazeny na mnoha místech Severní Ameriky nebo Austrálie. Další druhy ryb se na tato místa dostaly náhodou, např. slunečnice (Nepomis spp.), okounek černý (Micropterus dolomieui) nebo v ČR rozšířený karas stříbřitý (Carassius auratus). Ten je přitom schopen přežívat i v nádržích velmi chudých na kyslík, kde se jiné druhy ryb vyskytovat nemohou.

Skákající večeře

Třetím významným obecným faktorem, který přispívá k úbytku obojživelníků, je nadměrný lov a odchyt, nezřídka vyvolaný jejich oblibou mezi strávníky v různých koutech světa, zvláště v jihozápadní Evropě, Severní Americe a v jihovýchodní Asii. Tento faktor sice nepůsobí úplně plošně a nepostihuje všechny druhy, ale i jeho spíše lokální dopady mají na populace některých druhů výrazně negativní vliv.

Žabí jazyk jako dokonalý lovecký nástroj

Žabí jazyk fascinoval přírodovědce odedávna. Když v roce 1849 publikoval přírodovědec Augustus Waller pojednání o nervech žabího jazyka, přiznal se, že orgán strčil pod objektiv mikroskopu poté, co ho zaskočila jeho úžasná pružnost. Pozastavil se také nad tím, jak pevně se jazyk lepí k povrchu cizích předmětů.

Záběry kamery odhalily, že jazyk se po nárazu na tělo hmyzu chová podobně jako airbag v automobilu. Jeho neuvěřitelně měkká tkáň kořist „obalí“, což významně sníží riziko, že náraz jazyka odmrští hmyz pryč. Vzápětí vstupují do hry husté sliny, kterými je jazyk žab pokrytý. Ty mají sice viskozitu medu, ale při nárazu jazyka na hmyz vzniklým tlakem „zřídnou“. Najednou mají viskozitu obyčejné vody a tělo hmyzu se do nich bleskově ponoří. Tlak jazyka následně poleví a slinám se vrátí jejich původní medovitá konzistence. V té chvíli je hmyz k jazyku pevně přilepený a nemá šanci se z této živé mucholapky vymanit. Žába poté hbitě zatáhne jazyk s úlovkem do tlamy.

tags: #lov #zab #v #prirode

Oblíbené příspěvky:

• Správné třídění skla
• Definice emise akcií
• Bejbypank pro děti: recenze
• Tipy pro školu v přírodě
• Využití růžových větví v kompostu