Luděk Janouch: Ekologický aktivismus v Československu a po něm

Ochrana životního prostředí představovala jedno z nosných témat „sametové revoluce“. Protestu 17. listopadu 1989 předcházely demonstrace za čisté ovzduší v Teplicích, Mostě, Litvínově a Děčíně, které donutily místní komunisty, aby přistoupili na společenský dialog o stavu životního prostředí. Dialog se nekonal, události v Praze jej předběhly. Někteří ekologové mají za to, že kdyby nedošlo 17. listopadu k revoluci, ekologické problémy by se řešily cestou dohod s komunistickým režimem.

Rychlé zlepšení stavu životního prostředí bylo proto jedním z hlavních očekávání v první etapě přechodu země od komunismu k demokracii. Tehdejší ekologická komunita byla připravena, neboť řada koncepčních materiálů vznikla ještě v době tzv. normalizace. Například ekologická sekce Biologické společnosti ČSAV připravila základ tzv. Modré knihy, která se stala svého druhu inventurou stavu tehdejšího životního prostředí.

V oblasti ekologie nastupoval Petr Pithart do vlaku, který rozjel Bedřich Moldan. Bedřich byl totiž několik dní po 17. listopadu pozván jako reprezentant Občanského fóra do ještě dosluhující české vlády z komunistických časů, s klíčovým zadáním založit Ministerstvo životního prostředí.

Moldan odvedl ohromnou práci. Doslova ze země vydupal Ministerstvo životního prostředí, takže již v prosinci 1989 bylo oficiálně zřízeno. Stáhl pod sebe řadu kompetencí a začal připravovat základní kameny environmentální legislativy demokratického státu.

Petra Pitharta i Bedřicha Moldana jsem znal od konce 70. let. Ve svých devíti letech, to bylo v roce 1968, jsem stál jako mladé vlče 13. skautského oddílu stráž u stromu republiky na Staroměstském náměstí. Oddíl byl záhy, spolu s celým skautingem, zrušen a jako všechny ostatní skautské oddíly přežíval v ilegalitě nebo pod krycími institucemi, včetně oficiální pionýrské organizace.

Čtěte také: Práce ekologa v Karlovarském kraji

V reakci na tyto restrikce a ve snaze čelit celkové izolaci se začaly v původním skautském prostředí organizovat uzavřené akce, bytové přednášky a besedy s významnými osobnostmi. Vznikl seriál takzvaných „kultur“, setkání se zajímavými a výraznými osobnostmi z rozličných oblastí. Petr Pithart tak měl koncem 70. let na krkonošských Bönischových boudách, v chalupě Primavera, která patřila našemu skautskému oddílu, přednášku o politice v souvislostech osmašedesátého roku.

Bedřich Moldan tady referoval o Meadowsových Mezích růstu, varujících před planetárním vyčerpáním přírodních zdrojů, jak toto epochální dílo thing tangu Římského klubu z roku 1972 sám přeložil. Ovlivnilo mne to všechno natolik, že jsem se rozhodl vystudovat tehdy nový obor „ochrana životního prostředí“ na Přírodovědecké fakultě UK.

S Bedřichem Moldanem jsme se po roce 1984 potkávali v Krušných horách, kde jsem pro jeho akademický projekt výzkumu geochemie a ovlivnění krušnohorských lesů emisemi, zejména oxidu siřičitého, sbíral už jako hydrolog národního podniku Stavební geologie data o průtocích horských bystřin.

Experimentální povodí bylo bezprostředně nad Dolem Československé lidové armády, takže jsem měl možnost pochopit problém povrchové těžby hnědého uhlí v celé jeho šíři už tehdy v 80. letech. Někdy v osmdesátých letech vstoupil do našeho oddílu (PP zpětně zdůrazňuje jeho wood-craftový, nikoli ortodoxně skautský charakter) Petrův syn David, zaujatý přírodou natolik, že jej to také povede k vysokoškolským studiím biologie. Měl jsem ho ve své družině a absolvoval s ním nespočet táborů i výprav do slovenských hor. Do oddílu chodil nejen David, ale i Petrova dcera Klára.

V roce 1995 jsme s Petrem společně vyjeli do Temelína na demonstraci „proti Temelínu“. Na zpáteční cestě jsme promluvili i o našem někdejším oddílu a Petr se mi svěřil, že měl tenkrát, v normalizačních osmdesátých letech obavy, zda oddíl nevychovává mládež v jakési „bublině“ (tehdy ovšem to slovo nebylo ještě v oběhu), totálně nepřipravené pro život v reálném socialismu.

Čtěte také: Důležitost ekologa v odpadovém hospodářství

Komunistický režim mezitím padl, Petrovy obavy se nenaplnily, vliv oddílu na „výchovu“ svého syna Davida a jeho další cestu životem vnímal jako nesporný. Dodatečně mě jednou - bylo to už „po devětaosmdesátém“ - Petr požádal, zda bych nedoručil jednu z jeho tehdy už vydávaných knížek mému bratrovi, který oddíl vedl, než emigroval. Pamatuji si na autorské věnování: „Rysovi, který měl kdysi na mého syna větší vliv než jeho otec“.

Pravděpodobně nejzásadnějším ekologickým rozhodnutím Pithartovy vlády bylo usnesení vlády z 30. října 1991, které stanovilo územně ekologické limity těžby uhlí. Tomuto rozhodnutí předcházelo schválení Programu ozdravění životního prostředí Severočeského kraje v roce 1990.

Šlo o společný materiál Ministerstva životního prostředí České republiky, tehdejší administrativy Severočeského kraje a Ekofóra pánevní oblasti (natolik silné místní ekologické organizaci, že se mohla podílet na formulování vládního programu). Petr měl tehdy ve věcech životního prostředí v české vládě opozici v Karlu Dybovi (ministrovi pro hospodářskou politiku a rozvoj), Miroslavu Grégrovi (strojírenství a elektrotechnika) i několika dalších ministryních a ministrech.

Přesto, nejenže usnesení o těžebních limitech v české vládě prosadil, ale ještě je za pomoci tehdejšího federálního ministra životního prostředí Josefa Vavrouška protáhl i vládou federální. Petr byl v oblasti ochrany životního prostředí neobyčejně aktivní. Účastnil se několika protestů nevládních organizací, ale i na první pohled marginální akce, jakou byla konference o renovaci kostela Nanebevzetí Panny Marie v Horním Jiřetíně.

Za Pithartovy vlády vznikl klíčový zákon o ochraně přírody a krajiny 114/1992 Sb., který jsem jako čerstvý poslanec výboru pro životní prostředí České národní rady spolu se dvěma kolegy provázel od jeho vzniku. Byl to tehdy vůbec první zákon, který navrhoval zakotvit právo občanů na rozhodování v záležitostech ochrany přírody.

Čtěte také: Životní prostředí za vlády Karla Velikého

Princip, který byl na západ od nás už dávno běžný (jak se má ohrožená rostlina, živočich či ekosystém bránit, když nemá svého právního zástupce?). Vláda tehdy váhala a Legislativní rada vlády navrhovala tento princip vypustit. Pithartova vláda přijala i zákon 244/1992 Sb. o posuzování vlivů na životní prostředí EIA a vyhlásila dva nové národní parky (NP Šumava a NP Podyjí) a také několik rezervací.

Nic ale není černobílé a existuje jedno téma, nad kterým pro mne leží stín. Jde o odvolání Bedřicha Moldana z pozice ministra životního prostředí. Bedřich byl obviněn z údajné spolupráce s StB, a to i přesto, že tehdejší lustrační komise konstatovala, že vědomě s StB nespolupracoval, a později, po schválení lustračního zákona, to bylo také potvrzeno negativním lustračním osvědčením.

Pravda, Bedřicha odvolalo v lednu 1991 předsednictvo tehdejší České národní rady, ale podle mne se jej měl Petr zastat přinejmenším jako svého ministra a takový přešlap a nespravedlnost nedopustit. Domnívám se, že tehdy nepřečetl správně situaci. Vzpomínám na jeho rozhovor, tuším že v Lidových novinách, který vyzněl tak, že každý, kdo se objevil v seznamech StB, musel nějak o své „spolupráci“ vědět, a tedy si zahrával s ohněm.

Nebyla to v případě Bedřicha Moldana pravda, jak se později ukázalo, a neplatilo to ani paušálně. Po Moldanově odvolání mne Petr požádal, zda bych mu doporučil vhodné kandidáty na nového ministra, který by navázal na Bedřichovu práci a byl dostatečně silný, aby dokázal čelit formující se opozici, kterou už tehdy zezadu řídil Václav Klaus.

Pithart byl nicméně rozhodnut, že vládní politiku nesmí určovat těžařská lobby, že tu jde o bojovou frontu, na které nelze dělat kompromisy. Spolu s kolegou poslancem, biologem a skautem Hony Květem jsme doporučili disidenta, signatáře Charty 77 a ochránce přírody Ivana Dejmala. Petr ho znal z Charty 77, já zase z Hnutí za občanskou svobodu.

Ivan nebyl v Občanském fóru, byl členem Křesťansko-demokratické strany, ale to tehdy bylo úplně jedno… Petrovi se Ivan osvědčil, jeho nejvýraznějším úspěchem za půldruhého roku práce na Ministerstvu životního prostředí bylo vyhlášení územně ekologických limitů těžby uhlí, hranice, která chránila obce před pokračováním těžby.

Neporozuměli jsme si s Petrem později ještě v jednom tématu: názoru na Národní park Šumava. Při samotném ustavení Národního parku Šumava na jaře 1991 se Petr přiklonil k návrhu Ministerstva životního prostředí a navzdory síle Československých státních lesů, ministrů zemědělství, hospodářství a obchodu pomohl prosadit tzv. velkou variantu parku. To bylo skvělé.

Pak ale v lednu 2007 zasáhl Šumavu orkán Kyrill a já rozhodl z pozice ministra životního prostředí, že lesní ekosystémy původních horských smrčin v nejcennějších částech Národního parku ponecháme přirozenému vývoji a Správa parku nebude kůrovcem napadené stromy kácet a odstraňovat. Větší část kalamity Správa NP Šumava odtěžila, aby zabránila šíření kůrovce mimo Národní park.

Okolní porosty chránila desítkami tisíc feromonových lapačů. Rozhodnutí doporučila a podpořila vědecká rada Správy parku. Měli jsme k dispozici letecké snímky, ze kterých bylo patrné, že Kyrill porážel stromy především tam, kde se proti kůrovci už dříve zasahovalo.

Les se tak otevřel ničivému větru, a oslabené a rozvolněné porosty pak popadaly jako sirky. Ukázalo se, že bylo zásadní chybou předchozího vedení parku chovat se v národním parku jako v hospodářském lese. Zrušil jsem proto rozhodnutí, že Správa parku je podle lesního zákona povinna při výskytu kalamity zasahovat.

Petr, tehdy senátor, se postavil na stranu odpůrců mého rozhodnutí, byl dokonce jednou z nejvýraznějších postav skupiny senátorů, která požadovala kácet napadené stromy, jinak prý Šumava uschne. Čelil jsem senátorům, žalobám obcí podporovaných krajem i Spolku přátel Miloše Zemana.

Na otázku, zda bylo správné či chybné ponechat lesy v nejcennějších částech Národního parku přirozenému vývoji, dává - alespoň podle mého názoru - odpověď výsledek biomonitoringu tisícovky ploch v bezzásahovém území, které kůrovec po orkánu Kyrill zasáhl.

Paralelně s obnovou Šumavy žel ale konstatujeme „kolaps současného českého lesnictví“, jak to popsal můj učitel a vzor v oboru lesnické ekologie, profesor Josef Fanta. Takže příběh Šumavy se dnes na pozadí gradace kůrovce jeví jako téměř bezvýznamná epizoda.

Co nám to vlastně příroda vzkazuje? Čtu ten vzkaz tak, že by měla skončit doba sázení smrkových monokultur a pěstování hospodářských lesů jako kukuřice na poli. Klimatické změně a škůdcům odolají jen druhově a věkově pestré lesy. Dost témat na to, abychom o poslední fázi vývoje šumavského lesa i o kolapsu našeho lesnictví dali s Petrem brzy seriózní řeč.

tags: #ludek #janouch #ekologický #aktivismus

Oblíbené příspěvky:

• Moderní řešení pro rozvaděče
• Ochrana biotopů v Česku
• O recyklaci obalových materiálů
• Ohrožení hmyzu světlem
• Podrobnosti o provozním řádu