Současné ohrožení biotopů a jejich ochrana v České republice

Biodiverzita celosvětově klesá, přičemž vedle znečištění životního prostředí, invazivních druhů, ztráty a fragmentace biotopů zde hrají významnou roli také klimatické změny. Jsme přímými svědky procesu, kdy život na Zemi s nebývalou rychlostí ztrácí svoji pestrost - navždy mizí různé druhy rostlin, živočichů i hub a kvapem ubývá mnoha dalších.

Všechny živé organismy jsou závislé na prostředí, kde žijí, a zároveň jej spoluutvářejí - proto když uvažujeme o biodiverzitě, je třeba dívat se na celek, ne pouze izolovaně na jednotlivé druhy. Ty totiž nemohou přežít bez vhodných podmínek neživé přírody a jemného přediva vztahů s jinými druhy. Biotop označuje prostředí, které k životu potřebuje určitý konkrétní druh (například biotopem konipasa horského jsou rychle plynoucí vodní toky).

Jestliže zanikne biotop, velká část druhů přijde o místo, které potřebuje ke svému životu. Ztráta jednoho či několika druhů ještě nemusí být pro biotop katastrofou, nicméně často znamená jeho významnou proměnu či ohrožení, a to zejména pokud jde o druh z hlediska biotopu klíčový, jakou jsou třeba mangrovníky v mangrovových pobřežních lesích. V našich podmínkách může být příkladem buk lesní, který je zásadním druhem pro biotop bučin (velká část těchto biotopů byla u nás v 19. a 20.

Ochrana přírody 2/2018 - 21. Druhová ochrana v České republice je tradičně založena převážně na ochraně jedinců a na ochraně omezených výskytů v chráněných územích. Dlouhodobou existenci většiny ohrožených druhů nelze pouze s využitím soustavy chráněných území zajistit a ochrana jedinců těchto druhů na ostatním území není efektivním nástrojem k zajištění dlouhodobé existence druhů v naší krajině.

Mnoho let trvají snahy o legislativní změny a posun směrem k biotopové ochraně, opakovaně se tento úkol objevuje v různých koncepcích a strategiích, naposledy v aktualizované Strategii ochrany biodiverzity (2016). Potřebná legislativní změna v druhové ochraně však bude ještě dlouhá cesta. Proto je potřebné účinně využívat i nástroje obecné ochrany přírody, nastavení pozitivně stimulujících ekonomických nástrojů (především v rámci společné zemědělské politiky) a nástroje určující využití krajiny.

Čtěte také: Právní aspekty obecného ohrožení

Ochrana přírody a územní plánování v České republice

Ochrana přírody a krajiny se podle zákona o ochraně přírody a krajiny (dále jen ZOPK) zajišťuje mj. spoluúčastí v procesu územního plánování. Návazně zákon o územním plánování a stavebním řádu (dál jen SZ) definuje mezi úkoly územního plánování také zjišťování a posuzování přírodních hodnot území a stanovování koncepce rozvoje území s ohledem na tyto rozpoznané hodnoty.

Mezi důležité nástroje územního plánování patří územně analytické podklady (dále jen ÚAP)1. SZ stanoví, že ÚAP obsahují zjištění a vyhodnocení stavu a vývoje území, jeho hodnot, omezení změn v území z důvodu ochrany veřejných zájmů vyplývajících z právních předpisů nebo stanovených na základě zvláštních právních předpisů nebo vyplývajících z vlastností území, tedy tzv. limity využití území.

Limity jsou vlastně hranicí (překážkou) pro využití území, a to hranicí relativně nepřekročitelnou, resp. K nejčastějším příčinám pro omezení využití území patří právě potřeba ochrany přírody a krajiny (Rohrerová 2018). překročitelnou postupem stanoveným příslušnou legislativou.

SZ určuje, kdo je poskytovatelem ÚAP, v jakém rozsahu a v jaké formě je povinen pořizovateli tyto údaje o území poskytnout. Z hlediska ochrany biotopů ohrožených druhů má význam skupina jevů ÚAP2 obsahující limity vyplývající z územní ochrany přírody, dále limity dané potřebami obecné ochrany přírody (zejména územní systém ekologické stability a významné krajinné prvky).

Chráněná území

Chráněná území patří mezi sledované jevy ÚAP ve všech kategoriích: CHKO a NP (jev ÚAP č. 25a2), maloplošná zvláště chráněná území (č. 27a), smluvně chráněná území (č. 35a), evropsky významné lokality (č. 34), ptačí oblasti (č. 35). Jejich poskytovatelem je AOPK ČR pro celé území České republiky.

Čtěte také: Ohrožení na závodech

Ochrana biotopů v chráněných územích je v územním plánování většinou dostatečně zajištěná, protože se jedná o tzv. limity typu „B“ či „C“ vyjadřující příkazy či zákazy nebo předběžné správní podmínky pro návrh využití v územně plánovací dokumentaci (Rohrerová 2018). EVL, jsou v územním plánování samy významným limitem (obr. Samozřejmě vždy záleží na příslušném orgánu ochrany přírody (dále jen OOP), jak fundovaně se zhostí posouzení jednotlivých situací a potřebu druhové ochrany ve vymezeném území zohlední.

Podobně je tomu i v případě, kdy jsou ohrožené druhy svým výskytem vázány na památný strom (č. Mezi druhy vázané na plošně omezený biotop patří například chroustek opýřený (Anoxia pilosa). Mezi jeho lokality patří písčiny na jihovýchodní Moravě. 32).

Limity vyplývající z obecné ochrany přírody

Pro ochranu biotopů ohrožených druhů je podstatný především územní systém ekologické stability (jev ÚAP č. 21)2, významné krajinné prvky (č. 23a) a přechodně chráněné plochy (č. 24), s menším významem i některé ostatní, např. přírodní parky (č. 30).

Podle ZOPK vymezení systému ekologické stability, zajišťujícího mj. uchování a reprodukci přírodního bohatství, stanoví a jeho hodnocení provádějí orgány územního plánování a OOP. Prováděcí vyhláška ZOPK zároveň dává povinnost OOP průběžně vyhodnocovat úroveň biodiverzity systému ekologické stability a navrhovat případné úpravy vymezení při zjištěných nedostatcích jeho funkčnosti.

Územní systém ekologické stability (dále jen ÚSES) by měl být při ochraně druhů mnohem cíleněji využíván, než je tomu v současnosti. Jestliže má zajišťovat uchování a reprodukci přírodního bohatství, vzájemné propojení přírodních i pozměněných ekosystémů, pak by měl sloužit nejen jako jedinečný nástroj k podpoře zdravé přírody a krajiny, ale také pro řešení problému fragmentace populací a společenstev. Koncepce ÚSES byla před téměř půlstoletím postavena na tehdy uplatňovaném principu zvyšování ekologické stability zaváděním ekologicky stabilních prvků do člověkem ovlivněné a výrazně pozměněné krajiny.

Čtěte také: Zajišťování ochrany přírody

Dalším nástrojem podstatným pro ochranu ohrožených druhů jsou významné krajinné prvky (dále jen VKP). Připomeňme, že podle ZOPK jsou jimi všechny lesy, toky a jejich nivy, jezera, rybníky a rašeliniště. VKP jsou chráněny před poškozováním a ničením, souhlasu OOP podléhají veškeré činnosti, při kterých by mohlo dojít k ohrožení či oslabení jejich ekologicko-stabilizační funkce.

I když pro uplatňování ochrany VKP i po více než čtvrtstoletí jejich legislativního ukotvení chybí zákonem předpokládaný prováděcí předpis, patří k nejdůležitějším nástrojům ochrany přírody (Petříček 2007, Petříček, Plesník 2013). VKP totiž tvoří plošně nejvýznamnější část ekologické sítě v ČR, VKP prohlášené zákonem zaujímají v České republice plochu přes 30 000 km2 (Pešout, Hošek 2013).

I když k hodnocení funkcí VKP je třeba znalosti ekosystémové ekologie, populační biologie, biologie ochrany přírody a příbuzných teoretických oborů, je nutné pro správní praxi některé principy zjednodušit. Ve vztahu k tématu tohoto článku je možné kupříkladu konstatovat, že jedním z indikátorů možného poškození VKP je vymizení typického druhu.

Cíleně pro ochranu biotopů ohrožených druhů mohou OOP registrovat jako VKP i další části krajiny: stepní trávníky, mokřady, skalní výchozy apod. Ještě adresnější ochranu lze zajistit formou přechodně chráněné plochy, a to i periodickou (např. na období hnízdění ptáků).

Biotopy zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů

Mezi sledované jevy v rámci poskytovaných ÚAP patří i lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem (jev č. 36)2. Poskytovatel tohoto ÚAP je též AOPK ČR. Dosud nebyla zpracována metodika výběru těchto druhů, a proto byly poskytovány pouze lokality druhů, pro něž jsou schváleny záchranné programy.

V roce 2017 AOPK ČR metodiku výběru druhů dokončila a tato byla schválena Ministerstvem životního prostředí (dále jen MŽP). Sledovat a poskytovat tento ÚAP také umožňuje rozsah NDOP, ve které je nyní (březen 2018) obsaženo 22,2 mil. Sledovaný jev bude poskytován od poloviny r. 2018, a to v podobě dvou vrstev, což je vyvoláno potřebou definovat odlišně vyjádření limitu a též z technických důvodů.

Zvlášť bude poskytován biotop vybraných zvláště chráněných druhů velkých savců (jev UAP č. 36b) a zvlášť ostatní lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem (č. Lokality výskytu zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů s národním významem (jev UAP č. 36) jsou tvořeny biotopy předmětných druhů.

Pojetí biotopu, a tedy i typ zákresu, je u každého druhu individuální. V případě pohyblivějších druhů jsou součástí biotopu koridory umožňující migraci mezi subpopulacemi (obr. V případě sedentárních druhů (typicky hmyz či rostliny) jsou prvkem jevu zákresy lokalit se známým výskytem. 2). Jejich hranice jsou určeny přítomností vhodných stanovišť (obr. 3).

Limit pro využití území (pro potřeby územního plánování) v těchto lokalitách lze vyjádřit takto: Je zakázáno poškozovat (měnit) biotop zvláště chráněných druhů a jinak škodlivě zasahovat do jejich přirozeného vývoje (obr.

Legislativní a praktické aspekty ochrany biotopů

Vybraným vzácným a ohroženým druhům rostlin, živočichů a hub poskytuje zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, zvláštní, přísnější ochranu. Zákon zajišťuje také ochranu tzv. evropsky významných druhů vyplývající ze Směrnice Rady č. 92/43/EHS, o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin a Směrnice Rady č. 2009/147/ES, o ochraně volně žijících ptáků.

Podle míry ohrožení jednotlivých druhů jsou stanoveny tři kategorie ochrany - druhy kriticky ohrožené, silně ohrožené a ohrožené. Ochrana zvláště chráněných druhů se vztahuje na jednotlivé jedince, jejich vývojová stádia a části i sídla a deklarována je rovněž ochrana jejich biotopu, zakotvena také ochrana mrtvých jedinců, jejich částí nebo výrobků z nich.

Ze zákonných zákazů lze udělit výjimku, a to za podmínek a z důvodů stanovených v zákoně. Podmínkou pro udělení výjimky je doložení jiného veřejného zájmu převažující nad zájmem ochrany přírody (daného druhu), nebo zájem ochrany přírody. U evropsky významných druhů pak další podmínky neexistence jiného uspokojivého řešení, neovlivnění dosahování či udržení příznivého stavu druhu z hlediska ochrany a současně musí být dán některý ze zákonem jmenovaných důvodů.

V roce 2024 byl Parlamentu ČR předložen návrh komplexní novely zvláštní druhové ochrany se záměrem je zajištění účinnější ochrany druhů postavené především na ochraně jejich prostředí, jejich biotopů, a současně změny umožňující větší uplatnění nástrojů aktivní péče o vzácné a ohrožené druhy.

Za účelem ochrany vybraných zvláště chráněných druhů je přiznána náhrada za jimi způsobenou škodu. Podmínky a vybrané druhy jsou definovány v zákoně č. 115/2000 Sb., o náhradě škod způsobeným zvláště chráněnými druhy, konkrétně vlkem obecným, medvědem hnědým, rysem ostrovidem, vydrou říční, bobrem evropským a losem evropským, a také kormoránem velkým.

Stav zvláště chráněných druhů chráněných na úrovni EU, evropsky významných druhů, z hlediska je ochrany pravidelně hodnocen v šestiletých cyklech. Výsledky jsou dostupné na webových stránkách AOPK ČR. Statistické zpracování udělovaných výjimkách z ochrany evropsky významných druhů je pro všechny státy EU dostupné na stránkách Evropské agentury pro životního prostředí.

Příklady ohrožených druhů a biotopů

Ohroženo je 21 % všech savců, 30 % obojživelníků, 12 % ptáků, 28 % plazů, 37 % sladkovodních ryb, 35 % bezobratlých a 70 % rostlin. Poslední aktualizace Červeného seznamu ohrožených druhů dle IUCN ukazuje, že 17 291 druhů ze 47 677 posuzovaných druhů, je ohroženo vyhynutím. Další miliony druhů zůstávají zatím neposouzeny, situace může být tedy ještě horší.

Naši obojživelníci jsou v současné české krajině významně ohroženi. Téměř všechny naše druhy jsou nějakým způsobem ohroženy, což je dobře vidět v následující tabulce.

Ohrožení se týká jak vodních, tak suchozemských biotopů a také dochází k narušení možností migrací v krajině. Mezi nejvýznamnější ohrožující faktory patří nevhodné hospodaření na vodních plochách, nevhodné zemědělské hospodaření v blízkosti vod a mokřadů, nevhodné lesnické hospodaření, zanedbání péče o mokřadní pozemky, absence drobných narušení krajiny, zánik a poškození mokřadů a špatně prováděné rekultivace.

V České republice je mnoho typů ohrožených biotopů rostlinných druhů. Důvody ohrožení obvykle souvisí s lidskou činností, a spíše, než přímá likvidace je ohrožuje vysychání (zejména v oblastech mokřadů, ale dokonce i na suchých stepích už je v posledních letech pro některé rostliny moc sucho) nebo zvýšené vstupy živin, takže se zhoršuje konkurence a citlivější druhy mizí na úkor kopřiv, merlíků nebo ovsíku či třtiny křovištní.

Jedny z nejohroženějších biotopů jsou písčiny. Leckdy opravdu i přímo likvidované, ale právě pro ně platí, že největší potíží je zarůstání vlivem zvýšených vstupů živin. V ČR jsou písčiny dosud zejména v Polabí, na jižní Moravě a na Třeboňsku a Dokesku. Právě polabské biotopy s více vápnitými písky jsou již takřka zaniklé a náš významný hvozdík písečný český od obce Kleneč u Roudnice je chráněn pomocí rozsáhlého záchranného programu. V Praze už jsou z písčin jen naprostá torza, vše se podařilo během rozvoje města zastavět.

Z mokřadních biotopů si zaslouží zvláštní zmínku slaniska. Jde o velmi zvláštní biotop, kdy na obvykle jílovité půdě v teplých oblastech při převažujícím výparu nad srážkami dochází ke vzlínání minerálů k povrchu půdy a jejímu zasolení. Takové podmínky vydrží jen některé rostliny, které se dovedou se solí nějak vypořádat. V Čechách jsou poslední zbytky slanisek v oblasti Žatecka a Chomutovska, na Chebsku je slavný Soos.

Červený seznam ohrožených ekosystémů

Červené seznamy globálně ohrožených druhů pravidelně vydávané Mezinárodní unií ochrany přírody (IUCN) se od začátku 60. let 20. století, kdy se objevily vůbec poprvé, staly významným a všeobecně uznávaným informačním zdrojem, snažícím se co nejobjektivněji zhodnotit, jakému riziku vymření, tedy vyhubení nebo vyhynutí, čelí příslušný druh či nižší taxon.

Jako ekosystém, tedy strukturní a funkční celek složený ze všech živých organismů (bioty) a neživého (abiotického) prostředí v určitém čase a prostoru, můžeme vymezit jakoukoli část prostředí osídlenou organismy, a to včetně zcela umělého, vytvořeného člověkem. Ekosystémy jsou koncepčními entitami, které v přírodě většinou neexistují jako přesně vymezené jednotky.

Určení konkrétního ekosystému proto bývá mnohdy vysloveně účelové a nemusíme při něm zachytit v přírodě skutečně existující celky. Vymezení určitého ekosystému tak zůstává především otázkou měřítka. Je ekosystémem studánka, nebo celý les, v němž se nachází, či rovnou horský hřeben, jehož je zmiňovaný les součástí? Samozřejmě všechny tři případy představují různě velký a také rozdílně fungující ekosystém.

Ekosystémová diverzita se určuje obtížněji než druhová nebo genetická rozmanitost právě proto, že skutečně funkční hranice společenstev a ekosystémů jsou obvykle jen těžko rozpoznatelné. Svědčí o tom mj. přítomnost četných ekotonů, přechodových zón mezi dvěma dobře vymezenými ekosystémy. Výjimku z uvedeného pravidla představují jasně izolované ekosystémy (ostrovy, horské hřebeny) nebo ekosystémy vymezené příslušnými procesy: v druhém případě máme na mysli kupř. povodí vodních toků nebo mangrovové porosty rostoucí v prostoru mezi přílivem a odlivem nebo těsně u něj.

Dlouhou dobu byl za nejúspěšnější pokus o klasifikaci ekosystémů považován návrh na třídění půdního krytu (DiGregorio & Jansen 2000). Nicméně po několikaletém intenzivním úsilí předložila IUCN, konkrétně CEM, propracovaný návrh na klasifikaci ekosystémů (Keith et al. 2020, 2022).

Zatímní zkušenosti potvrzují, že čím dokonalejší a vědecky jednoznačnější jsou kritéria pro hodnocení druhů z hlediska jejich ohrožení vyhynutím nebo vyhubením, tím méně bude existovat druhů a nižších taxonů, o nichž máme k dispozici nezbytné aktuální a věrohodné údaje. Totéž se vztahuje také na ekosystémy.

Zatímco druhy fauny, flóry a dalších organismů ohrožuje nebezpečí extinkce, u ekosystémů představuje obdobné riziko jejich zhroucení. Na rozdíl od prokazatelně vyhubených nebo vyhynulých druhů jsou zhroucené ekosystémy nahrazeny jinými. Ochránce přírody ale zajímá nejen to, zda určitý ekosystém plošně ubývá, nebo se naopak rozšiřuje, ale i to, jak úspěšně funguje.

Kolektiv expertů, zabývajících se přípravou červeného seznamu celosvětově ohrožených ekosystémů, neměl před sebou právě jednoduchý úkol. Stejně jako u kritérií pro zařazování druhů do červených seznamů museli odborníci obecně použitelné přístupy přeměnit v jednoznačné kvantitativní hodnoty. První návrh kritérií byl uveřejněn po třech letech intenzivních diskusí (Rodríguez et al. 2011). Později byl doplněn o nepřekrývající se kategorie a návodné příklady jejich použití (Keith et al. 2013).

Aby se v co největší míře omezily potíže související s vymezením ekosystémů, byly následně zpracovány obsáhlé pokyny pro aplikaci kritérií a kategorií v různém prostorovém měřítku (Bland et al. Hodnocení určitého ekosystému začíná syntézou dostupných znalostí a informací o něm.

Ekologická integrita označuje stav, kdy je v ekosystému udržováno složení a funkční vztahy odpovídající přírodní biologické rozmanitosti. Postihuje proto kapacitu ekosystému podporovat a udržet vyrovnaný, celistvý a adaptivní celek s druhovým složením, prostorovou strukturou a probíhajícími procesy srovnatelnými s přírodním ekosystémem příslušné oblasti (Noss 1990, Pimentel et al. 2000, Plesník 2010a, 2010b, 2023a, WCS 2019, Karr et al.

Kritéria se tak zaměřují jak na prostorové rozšíření hodnoceného ekosystému (A-B), tak na dva prvky ekosystémové integrity (C-D), a to jak v minulosti (nejméně padesátiletá historie), přítomnosti a budoucnosti (výhled 50 let). Protože se různé typy ekosystémů mohou měnit rozdílnými cestami a mechanismy, poškození ekosystému (i.e. snížení integrity podle kritérií C a D) se hodnotí pomocí veličin specifických pro určitý ekosystém a vztažených k jeho zhroucení.

Červený seznam ohrožených ekosystémů využívá většinu kategorií ohrožení uplatňovaných v druhových seznamech, a to od nejméně ohroženého: Málo dotčený (LC), Téměř ohrožený (NT), Zranitelný (VU), Ohrožený (EN) a Kriticky ohrožený (CR). Stejně jako v případě druhů spadají také ekosystémy klasifikované v kategoriích VU, EN a CR mezi obecně ohrožené.

Kategorie Vyhynulý nebo vyhubený (EX) a Vyhynulý nebo vyhubený ve volné přírodě (EW) musely být, jak jsme již uvedli, v případě ekosystémů nahrazeny kategorií Zaniklý (CO), označující jejich zhroucení. Analogicky s druhy zavádí IUCN také kategorie Ekosystém, o němž jsou nedostatečné údaje (DD) a Nevyhodnocený (NE).

Přestože se klasifikace ohrožení ekosystémů zánikem netěší takové pozornosti, jako je tomu v případě druhů, do roku 2024 vyhodnotilo z tohoto hlediska všechny suchozemské ekosystémy 63 států. V případě mořských ekosystémů šlo o 32 zemí, kdežto soupisy ohrožených sladkovodních ekosystémů včetně mokřadů uveřejnilo 42 států. V řadě dalších zemí proběhlo hodnocení určitých dílčích souborů ekosystémů, kupř. lesů mírného a tropického podnebného pásu v Severní a Jižní Americe.

Je zřejmé, že sestavení červeného seznamu ohrožených ekosystémů na jakékoli úrovni bude vyžadovat velké množství důvěryhodných údajů. V některých případech bude možné při sběru dat pro hodnocení ohrožení ekosystémů s úspěchem uplatnit výstupy dálkového průzkumu Země, a to včetně použití umělé inteligence (Plesník & Plesníková 2023) nebo terénního mapování biotopů.

tags: #současné #ohrožení #biotopů

Oblíbené příspěvky:

• Nákup cenných papírů v ČR
• Odpadové hospodářství Zruč nad Sázavou
• Informace o skládce Zdechovice
• Mezinárodní srovnání znečištění
• Udržitelná ekonomika v Bohumíně