Mechanistický přístup k přírodě: Kritický pohled

Je otázkou, zda knihu známého fyzika a myslitele Fritjofa Capry Bod obratu, vydanou již roku 1982, číst jako aktuální text či jako dobový dokument. Capra se v Bodu obratu kriticky zabývá celým současným myšlením a jeho přístupem ke světu, který má velmi negativní dopad na naše životy i životní prostředí. Snaží se čelit především mechanistickému, karteziánsko-newtonovskému přístupu k přírodě i společnosti a pokouší se nabídnout alternativní, spíše holistický pohled.

Mechanistický přístup jako základní evropský model

Právě mechanistický přístup, původně pouze vědecký model, se stal podle Capry základním evropským přístupem ke světu vůbec a promítl se negativně do našich životů na všech rovinách. Nemůžu než s Caprou souhlasit, že mechanistický přístup k přírodě a člověku je v zásadě chybný a zavádějící. Jeho výsledky, přes veškerou úspěšnost moderních technologií, mohou být fatální a nebezpečné.

Konkrétní projevy mechanistického modelu

Podnětná je i celá řada konkrétních případů, kdy a jak se mechanistický model negativně projevuje. Například v situaci, kdy se současná medicína zaměřuje pouze na nemocný orgán a zcela zapomíná na to, že pacient tvoří celek, a to nejen v rovině fyzické, ale především psychosomatické.

Kritika Caprova přístupu

Capra budí zdání širokých znalostí a pečlivé argumentace, to ale platí asi jen o fyzice. Při bližším pohledu se tento dojem rychle rozplývá. Nejvíce ale udivuje neznalost historie vlastního evropského myšlení a vědy. Capra si jako protiklad mechanicismu bere čínský taoismus i různé minoritní nauky 20. století.

Vůbec ale nenalezneme v knize jakékoli zmínky o odpůrcích descartovského mechanicismu uvnitř tradičního evropského myšlení, jako jsou vitalismus či celé období vědy, jakým je naturfilozofie (Humboldt, Goethe atd.). Ty přece byly v určitých obdobích dokonce silnější než mechanicismus samotný. Ostatně právě naturfilozofie by Caprovi mohla být i lepším příkladem holismu, než jaké sám uvádí. Tato naprostá "slepota" vůči vlastní historii zaráží už proto, že je vlastně právě produktem oné mechaničnosti osvícenské vědy, která s představou pokroku zavrhuje vše zašlé a překonané.

Čtěte také: Příroda a Environmentální Přístup

Poněkud problematický je také Caprův vysloveně účelový styl argumentace a kritiky. Capra také s oblibou fakta deformuje zamlčováním. Schizofrenii probírá v souvislosti s jejím léčením psychoterapií, ignoruje však velké procento její dědičnosti. Jak potom Caprovi důvěřovat například v analýze ekonomiky, když budí pochybnosti ve zbytku textu?

Stejné rozpaky se dostaví, když Capra nabízí východisko z krize, onen holistický přístup. Hovoří-li o potřebě změny paradigmatu, je to jistě třeba vítat. Používá při tom však slovník, při kterém řadě českých čtenářů, odkojených světlými zítřky komunismu a socialismu, spíše začínají vstávat vlasy. Capra svou knihou vysloveně aspiruje na sjednotitele různých hnutí, které mají splynout, a pak "vytvoří mocnou sílu k uskutečnění změny" nebo přímo "kulturní revoluci". Ostatně v nové budoucnosti bude konečně krásně, vždyť poslední kapitola se jmenuje "Přechod ke slunečnímu věku".

Capra je pochopitelně příliš inteligentní i pacifistický, aby vyzýval k sebemenšímu násilí. Chce-li však někdo s takovým nadšením budovat nové zítřky, ba dokonce měnit lidské vnímání, je na místě určitá nedůvěra. Cesta do pekel je dlážděna vždy těmi nejlepšími úmysly. To ovšem neznamená, že by Capra neměl se svou kritikou mechanicismu a vůbec přístupem současného člověka k životnímu prostředí pravdu.

Proměna vztahu k přírodě

Proměna vztahu k přírodě, k níž došlo na konci 18. století, se zřetelně projevuje v díle Kantově, kde se střetávají dva protichůdné přístupy. V Kritice čistého rozumu (1781) je to přístup mechanistický, jurisdikční a násilný: Kant tu podobně jako Francis Bacon soudí, že rozum by měl k přírodě přistupovat „nikoliv v roli žáka, který si nechá namluvit vše, co učitel chce, nýbrž v roli povolaného soudce, který nutí svědky, aby odpovídali na otázky, které jim předkládá“.

Naopak v Kritice soudnosti (1790) se objevuje přístup estetický, plný úcty, obdivu a bázně, vyjádřený v Kantově komentáři k vinětě (obr. Osobně se domnívám, že Kant považoval za možné oba přístupy smířit, a možná to platí i o Segnerovi. Už v souvislosti s rozborem ikonografického ztvárnění Isidy-Přírody jsme uvedli, že na vinětě Segnerovy knihy měří jedno z dítek stopy, jež za sebou Isis-Příroda zanechává. To patrně znamená, že člověk pomocí mechanistického a matematického přístupu postihne nanejvýš šlépěje Přírody, tedy veskrze vnější důsledky jejího působení, nikoliv však Přírodu samotnou.

Čtěte také: Environmentální etika

Heslo Qua licet dává na srozuměnou, že takovéto zkoumání se musí držet přípustných hranic. Druhý hošík na tomto obrázku si přikládá prst k ústům, čímž se naznačuje, že před nevýslovným nám nezbývá než mlčet, neboť Příroda sama je na rozdíl od svých šlépějí nepoznatelným mystériem. Strašlivá, závojem zakrytá socha Isidy se znovu objevuje v Schillerově básni „Zahalený obraz v Saisu“ z roku 1795.

Vystupuje v ní mladík dychtící po poznání Pravdy, který vstupuje do chrámu v Sais a dozvídá se, že právě pod závojem bohyně se ukrývá Pravda. Hierofant jej varuje, že žádnému smrtelníkovi není dovoleno onen závoj sejmout: „Jest rouška ta, ač lehká ruce tvojí, však nad centýře tvému svědomí.“ Pošetilý mladík se však v noci vkrade opět do chrámu. Zmocní se ho hrůza a vnitřní hlas se ho snaží zadržet. On však závoj pozvedne a rázem klesne do mdlob: „Navždy mu prchla stará žití veselost, a záhy hoře v hrob jej uvrhlo.

Tuto báseň můžeme především interpretovat z perspektivy určitého, dalo by se říci idealistického pesimismu, který se ozývá i v dalších Schillerových dílech. Isis tu představuje, jak Schiller výslovně říká, samotnou Pravdu, podobně jako na některých alegorických vyobrazeních 18. století. Může se jednat o pravdu týkající se přírody, ale také o pravdu o konkrétní situaci člověka. Podobně i báseň „Slova šalby“ z roku 1799 hovoří o právu, štěstí a pravdě.

Jako bychom tu už zaslechli Nietzscheho, o kterém bude řeč v následující kapitole. Život - to je hýření, radost, zdání, klam. Smrt - to je pravda, spočívající v poznání Kassandřině, že všechna radost vezme za své. Jen iluze, umění, poezie nám umožňují žít. Na zemi nedosáhneme ani pravdy, ani štěstí, jež jsou pro člověka v jistém smyslu zakázaným ovocem, neboť pravda je pro člověka děsivá a nebezpečná.

Je však možné, že v básni „Zahalený obraz v Saisu“ představuje zahalená socha samotnou Přírodu, onu Isidu zednářů, již Schiller znal z Reinholdova spisu. Sám byl autorem eseje s názvem Mojžíšovo poslání, v němž přijímá Reinholdovo ztotožnění Isidy s Jahvem. Když Schiller říká: „Běda tomu, kdo šel k pravdě s vinou“, můžeme se domýšlet, že onou „vinou“ míní nedostatečnou úctu před bohyní, nedostatek trpělivosti při čekání na zasvěcení, absenci „posvátné hrůzy“, o které mluvil Kant, touhu překročit hranice dovoleného, násilím strhnout závoj.

Čtěte také: Instalace vany svépomocí

V tom případě by duch této básně nebyl příliš vzdálen poselství básně „Řečtí bohové“, o níž jsme hovořili dříve. Nejspíše v reakci na tuto Schillerovu báseň vybízí Schlegel své současníky, aby překonali strach a odvážně čelili nebezpečí: „Je na čase strhnout Isidě její závoj a odhalit, co se pod ním skrývá. Kdo nevydrží pohled na bohyni, ať uteče, nebo zahyne.“ Jako ozvěnou mu odpovídá Novalis ve své eseji Učedníci sajští: „Pakli žádný smrtelník, dle onoho nápisu, neodhalí závoje, tu jest nám se snažiti, bychom se stali nesmrtelnými; kdo ho nechce odhalit, není pravým učedníkem sajským.“

Odkaz na nesmrtelnost, tedy v konečném důsledku na moc ducha, naznačuje, že motiv Isidina závoje byl v romantismu interpretován z hlediska idealistické filosofie. Odkrýt Isidin závoje znamená poznat, že Příroda není nic než Duch, který dosud nedospěl k sebeuvědomění, k vědomí, že „Ne-Já“ Přírody je vposledku totožné s „Já“, že Příroda je zrozením Ducha.

Novalisova esej Učedníci sajští zůstala nedokončená. V poznámkách, které k ní Novalis shromáždil, se objevuje i následující výstižné vyjádření smyslu, jaký němečtí romantikové přikládali odhalení Isidina závoje: „Jeden z nich toho dosáhl, pozdvihl závoj bohyni v Sais. Co však nespatřil? Spatřil zde - ach, jaký div! - sebe sama.“

Podle Novalise tedy sestoupí ke zřídlům přírody ten, kdo probádá vlastní nitro. Abychom porozuměli přírodě, musíme se navrátit k sobě samým; příroda je jakýmsi zrcadlem ducha. S touto myšlenkou se opakovaně setkáváme v celé romantické filosofii. Tento motiv si oblíbil zvláště Schelling. Ve své definici přírody se vrací k antickému významu slova fysis, který chápe jako spontánní vznikání a rozvíjení, přičemž člověka pojímá „jako vznikání, jež si je vědomo přírodní produktivity“.

Co nazýváme přírodou, je báseň, která je uzavřena do tajného zázračného písma. Rovněž u Hegela znamená odhalení Isidina závoje návrat Ducha k sobě samému. Tento proces je však situován do historie. Nápis ze Sais „Můj závoj neodkryl žádný smrtelník“ znamená, že Příroda je realitou v sobě samé odlišnou, že je něčím jiným, než čím se bezprostředně jeví, tedy že má skryté nitro.

Ostatně Hegel kritizoval Goetha za to, že odmítal rozlišovat vnitřek a vnějšek Přírody. Podle Hegela ovšem skrytost přírody odpovídá pouze egyptskému dějinnému momentu. Příroda se odhaluje - a sama sebe ničí - v řeckém myšlení, které skoncovalo s její „hádankou“. Ne náhodou zabil egyptskou Sfingu Řek Oidipús. Sfinga umírá, když je v řeckém myšlení definován člověk, a člověk definuje sebe sama poznáním, že nitro přírody není nic jiného než on sám.

K těmto romantickým variacím na téma Isidy můžeme doplnit ještě jeden námět Novalisův. Objevuje se v bajce o Hyacintovi a Růžičce, kterou vypráví jeden ze sajských učedníků. Hyacint opouští svou milou Růžičku, aby se vypravil na dalekou cestu za pannou zastřenou závojem, Matkou Věcí. Po dlouhém putování dospěje k chrámu, kde bohyně prodlévá. Jakmile však odhrne závoj „nebeské panny“, nalezne pod ním Růžičku, která mu klesne v objetí. Obraz Sofie, mladé Novalisovy snoubenky, která předčasně zemřela a již básník po celý svůj život nábožně uctíval, tu splývá s obrazem Isidy, nekonečné Přírody, vnímané jako Bůh v ženském aspektu.

V tomto příběhu vystupuje jako nejlepší možná iniciace do mystéria Isidy-Přírody láska. Tato nová perspektiva nám pomáhá osvětlit jinou pasáž z Učedníků sajských. Přírodě neporozumí nikdo, kdo „ve vroucné různé spřízněnosti se všemi tělesy, prostřednictvím citu nesmísí se se všemi přírodními bytostmi, nevcítí se takořka do nich“. Kdo má však správný a vycvičený smysl pro přírodu, ten raduje se z přírody, mezitím co ji studuje. […] Cítí se u ní [= přírody] jako na ňadrech své cudné nevěsty a rovněž jen jí svěřuje ve sladkých důvěrných hodinách výsledky svého bádání. Blahoslavím tohoto syna, tohoto miláčka přírody, jemuž ona dovoluje, by ji pozoroval v její dvojitosti jako plodící a rodící moc a v její jednotě jako nekonečné, věčně trvající manželství.

Jestliže se Novalis a Schlegel postavili proti Schillerovi, pak básník Clemens Brentano si bere na mušku filosofy jim podobné. Romantikové se podle Brentana spokojují s emocemi, místo aby se soustředili na racionální úvahy a výzkum. Chvění a bázeň jim nahrazují myšlení. A ztotožnění Přírody s „Já“ je pro ně jen záminkou, aby mohli odhalovat vlastní duševní rozpoložení či se rozplývat v citových výlevech a vyznáních.

Zcela odlišnou interpretaci Isidina závoje vyslovil v roce 1830 Ballanche. Podle něj zůstává Isis zahalena závojem napořád. Egyptští kněží, říká Ballanche, nikdy nesejmuli závoj halící sochu a nikdy ji nespatřili odhalenou.

Pierre Hadot, českému čtenáři již nikoli neznámý francouzský filosof, historik a klasický filolog, vydal v roce 2004 knihu Le voile d’Isis, kterou dle vlastních slov promýšlel více než čtyřicet let. V překladu Magdaleny Křížové nyní vychází péčí nakladatelství Vyšehrad v prestižní edici Dějiny idejí pod názvem Závoj Isidin.

Hadotova kniha je především historickou prací, která v období od antiky k počátkům 20. století sleduje tři navzájem propletená témata. Dost možná právě takovéto shrnutí stačí k tomu, aby většinu potenciálních čtenářů a čtenářek, kteří nejsou milovníky některého z uvedených témat, odradilo od čtení recenzované knihy. To by ovšem byla velká chyba. Hadotovi se totiž povedlo něco jen zřídka vídaného: napsal odborné pojednání s potenciálem kvalitní detektivky! Jeho kniha se čte „sama“, doslova jedním dechem.

Zajisté se na tom podílela dlouhá léta její přípravy i neobyčejná erudice autora, který se cítí jako doma v myšlení mnoha často velmi rozdílných autorů; například antických novoplatoniků, Wittgensteina či Goetha. Jeho hluboký vhled do filosofických úvah od antiky po novověk mu umožnil zprostředkovat čtenáři i složité problémy velmi přístupnou formou.

Prvním ze třech hlavních témat knihy je - jak jsem již naznačil výše - Hérakleitův výrok, který v originále zní: fysis kryptesthai filei. Hérakleitos (patrně 540 - 480 př. n. l.) byl již v antice označován za poněkud „temného“ autora a o smysl většiny jeho dochovaných výroků se dodnes vedou spory, a proto nelze ani nabídnout nějaký konečný výklad tohoto jeho aforismu. Fysis u Hérakleita však nejspíše označuje „přirozenost“ a celý výrok patrně odkazuje na fakt, že vše, co se rodí, vzniká jako zanikající a tíhne ke smrti.

Trvalo to celých pět století, než byl tento aforismus opět citován, a jelikož se v této době již význam slova fysis proměnil, znamenal výrok nově: „Příroda se ráda skrývá.“ Pro stoiky se totiž výraz fysis stal označením neviditelné síly, již proces vznikání, růstu a zanikání uvádí do pohybu. Jsme zde svědky „přechodu od zkušenosti s určitým jevem k představě mocnosti či síly, která je s tímto jevem spojena“.

Příroda je nově považována za bohyni a stává se předmětem uctívání. Personifikovaná Příroda je nově tím, kdo ukrývá svá tajemství a klade člověku překážky na cestě poznání. Motiv tajemství přírody se tedy objevuje poměrně pozdě, až v 1. století př. n. l. Tato metafora následně ovládla zkoumání přírody, fyziku i přírodní vědy a určovala dominantní přístup k přírodě až do 19.

S představou, že před námi příroda něco skrývá, se myslitelé vyrovnávali v zásadě dvěma způsoby. Jako první možnost se nabízí rezignace na samotné zkoumání přírody. Tento postoj si zvolil již Sókratés a jemu podobní filosofové, kteří se odmítali zabývat jevy vnějšího světa. Druhá cesta je založena na předpokladu, že člověk dokáže tajemství odhalit, pak ovšem velmi záleží na přístupu, který k přírodě zaujme.

Poznání si může vynutit nátlakem nebo lstí; tento přístup označuje Hadot jako prométheovský, neboť Prométheus podle Hésioda ukradl bohům oheň a daroval ho lidem. Prométheovský člověk si osobuje právo vládnout přírodě; v křesťanské době je navíc tento motiv posílen odkazy na knihu Genesis (Bůh stvořil člověka a řekl mu, aby si podmanil zemi - Gn 1,28).

Druhou alternativou je orfický přístup; zde autor odkazuje na Orfea, který vládl hrou na lyru a zpěvem. Orfický přístup se vyznačuje úctou k tajemství přírody a nezaujatým pozorováním. Hadot odmítá, že by jeden z přístupů byl správnější než druhý. Oba směry jsou podle něj potřebné a navzájem se nevylučují, ba dokonce mohou u jednoho autora existovat vedle sebe.

Nedozírného vlivu dosáhl prométheovský přístup, z něhož se zrodila naše moderní průmyslová revoluce. Hadot však ukazuje, že jeho počátky lze vystopovat již v antice, konkrétně v její tehdejší mechanice, magii a prvních experimentálních metodách. Zajímavě v této souvislosti upozorňuje, že méchané je řecký výraz pro lest. Mechanika totiž původně představovala způsob, jak přírodu obelstít, jak ji donutit, aby dělala to, co sama nechce, a to s pomocí uměle vyrobených nástrojů.

Klíčový zlom však nastává v novověku, neboť ještě antika i středověk se zpravidla spokojily se shromažďováním různých pozorování přírodních jevů. Francis Bacon a jeho následovníci (Descartes, Galileo, Newton a jiní) ovšem za skutečně významné začali považovat jen takové poznání, jež je získáno vlastním přičiněním vědce při pokusech učiněných pomocí „mechanického umění“, tedy analýzou měřitelných a počitatelných, smyslově daných fenoménů.

Prací učence přestává být čtení a interpretace textů starověkých autorit, nýbrž se od něj vyžaduje samostatný výklad pozorování a provedených experimentů. Právě zde se rodí představa Boha jako velkého konstruktéra, hodináře, a lidské úsilí je nově směřováno k odhalování božích, tedy ne již magických tajemství. Kepler byl přesvědčen, že se člověk jednou stane „pánem Božího díla“.

Vědci však nejdou tak daleko, aby zkoumali příčiny naměřených jevů, a to především kvůli možnému konfliktu s církevní doktrínou. Dokud tvrdí, že nabízejí racionální výklad jevů, ale netrvají na tom, že věci se mají skutečně tak, jak je popsali, je vše v pořádku. Problém nastává, když například Koperník nebo Galilei prohlásí, že jejich modely jsou doslovným popisem reálného oběhu planet. Tehdy se stávají objektem inkvizičního řízení.

Paralelně s tímto prométheovským proudem se rozvíjí i jeho kritika. Již v antice se objevují úvahy, že Příroda má jistě dobré důvody, proč se skrývá. Možná nás chce uchránit před nebezpečím, které na nás číhá po jejím ovládnutí. K těmto řekněme „protoekologickým“ úvahám patřila například varování před těžbou v dolech, která podle Plinia Staršího vyvolává „nevoli matky roditelky“, tedy země, a vede k zemětřesení.

V nové době se mezi významné kritiky prométheovského přístupu k Přírodě zařadili též Rousseau a Goethe, Heidegger nebo Heisenberg. Orfická metoda poznávání přírody je na rozdíl od prométheovského přístupu založena ve zkušenosti a užívá prostředků filosofie, poezie či výtvarného umění. Ukázkovým příkladem orfického přístupu je Platónův dialog Timaios.

Autor v něm všechny přírodní procesy chápe jako božská tajemství a člověk nemá žádný technický nástroj, kterým by je mohl odkrýt, neboť sám dokáže porozumět jen tomu, co vytvořil svým uměním. Nejpovolanějším vykladačem přírody je podle něho básník, protože jen on vládne řečí (básnickým jazykem). Vesmír je totiž jakousi básní, již složil bůh.

Od 17. století tato představa Přírody jako básně splývá s představou Přírody jako symbolického jazyka. Příroda tedy nejenže skládá báseň, ale dokonce je to báseň zašifrovaná. Básníci tak ve svých dílech mohou odhalit část tajemství Přírody, oné „velké“ básně vesmíru. Přístup k přírodě cestou výtvarného umění se prosazoval od 18. století, a to především jako reakce na stále sílící mechanizaci světa.

Umělci se sami začínají chápat jako součást přírody. Někteří z nich v této souvislos začnou usilovat o ztotožnění se s fysis v původním slova smyslu.

Isis a tajemství přírody

Přecházíme ke třetímu tématu knihy, k obrazu tajemné Přírody jako bohyně Isis, jež byla v pozdní antice ztotožněna s Artemidou, nebo v latinské kultuře s Dianou Efeskou, a jejím motivům ve výtvarném umění a literatuře. Isis byla egyptská bohyně, jejíž kult s výraznými mysterijními rysy byl rozšířen po celém antickém světě; její socha nesla podle Plútarcha nápis: „Žádný smrtelník neodhalil můj závoj.“

Zde se dostáváme k vysvětlení samotného názvu knihy, neboť v 18. století byl ikonografický model Isidina závoje již výslovně spojován s tajemstvím Přírody a mnohé grafiky představují odhalení tohoto závoje jako triumf osvícenské filosofie nad tmářstvím.

Smyslem tohoto krátkého shrnutí bylo naznačit hlavní témata, jimž se Pierre Hadot ve své knize věnuje. V žádném případě však nemůže zprostředkovat ono intelektuální dobrodružství, které je s četbou knihy spojeno. Závoj Isidin lze jen doporučit všem, kteří se chtějí něco dozvědět o základech, na nichž stojí naše dnešní uvažování o přírodě. Pierre Hadot touto knihou plně prokázal, že dějiny metafor (například příroda jako tajemství) nám mohou napříč staletími pomoci odhalit vývoj představ o světě.

tags: #mechanisticky #pristup #prirody

Oblíbené příspěvky:

• Jak třídit odpad ve Starém Sedlišti
• Venkovní odpadkové koše kovové
• Spojení tradice a ochrany přírody
• Rozdíly kámen vs. živá příroda
• Udržitelné nakládání s odpady v Kyjově