Metody zkoumání krajinné ekologie

Krajinná ekologie (též geoekologie nebo ekologie krajiny) je rozsáhlý hraniční obor ekologie a geografie zabývající se studiem komplexní struktury vztahů mezi společenstvy organismů (biocenózami) a podmínkami jejich prostředí v určitém výseku krajiny.

Geografie je věda studující prostorové rozšíření jevů na Zemi (přesněji části Země, nazývané „krajinná sféra“), jejich vzájemnou interakci a vývoj v čase. Geografie se dělí na fyzickou geografii, sociální geografii, regionální geografii a kartografii.

Ekologie je věda, jež se zabývá popisem, analýzou a studiem vztahů mezi organismy a jejich prostředím. Jedná se o interdisciplinární obor, který využívá poznatků mnoha vědních disciplín. Ekologie zahrnuje studium interakcí organismů, které mají jak mezi sebou navzájem, tak těch jež mají mezi jinými organismy i těmi, které mají s abiotickými složkami jejich prostředí.

Mezi nejznámější definice ekologie patří Krebsova definice: „Ekologie je vědecké studium procesů regulujících distribuci a abundanci organismů a jejich vzájemné vztahy, a studium toho, jak tyto organismy naopak zprostředkovávají transport a transformaci energie a hmoty v biosféře (především studium struktury a funkce ekosystémů).“ Nebo také: „Výzkum toho, kde se organismy nacházejí, kolik se jich tam vyskytuje a proč.“

Kvantitativní metody výzkumu

Během konce minulého století se při studiu struktury krajiny začaly používat tzv. kvantitativní metody výzkumu, mezi které patří krajinné metriky. Krajinné metriky se ovšem dají aplikovat i v mnoha jiných vědních disciplínách než pouze v oblasti krajinné ekologie, ve které byly poprvé použity. Některé metriky jsou konkrétně úzce zaměřeny na geometrické vlastnosti zkoumaných objektů, tyto veličiny pak lze s úspěchem využít pro řadu úloh i v ostatních vědeckých disciplínách.

Čtěte také: Zkoumání ekologie

V rámci diplomové práce byla vypočtena řada tvarových metrik pro tvar povodí a tvar říční sítě. Dále byla vypočtena i hodnota fraktální dimenze, která také patří mezi charakteristiky tvaru.

Monitoring krajiny

Monitorování (monitoring) je v přírodních vědách i v ochraně přírody často užívaným metodickým postupem. Monitorování (resp. biomonitoring), je v ochraně přírody již řadu let využíváno při studiu kvantitativních i kvalitativních změn v populacích ohrožených a vzácných druhů rostlin a živočichů na řadě lokalit. Výsledky jsou pak využívány pro management těchto lokalit.

Při monitoringu je kladen důraz na vytvoření projektu systematického a dlouhodobého získávání souborů dat o vybraných skupinách organismů ve zvláště chráněných částech přírody. Účelem je monitorování dlouhodobých změn (vývojových trendů) v populacích a společenstev modelových organismů v chráněných územích, resp. na vybraných monitorovacích plochách.

Pro úspěšnou realizaci monitorování patří mimo jiné i výběr vhodných monitorovacích ploch a zejména vypracování jednotné metodiky sběru dat. Podrobnosti výběru monitorovacích ploch, testovacích ploch a sběru dat upravují dílčí metodiky (např. Metodika sběru dat pro biomonitoring v chráněných územích).

Biologické a ekologické monitorování hraje významnou roli v ochraně druhů, přirozených společenstev a krajiny. Příkladem významné aplikace biologického monitorování v ochraně přírody je monitorování změn ve využívání krajiny a účinků ztráty stanovišť a izolace populací. Na sledováni změn v krajině lze aplikovat mnohé metody monitoringu životního prostředí.

Čtěte také: NOx a metody denitrifikace

Je zaměřen na sledování látkových toků a elektromagnetických bilancí a jejich změn v krajině v důsledku činnosti člověka a narušení ŽP. Je založený na odebírání vzorků, analýze obsahu prvků a látek a měření látkových toků v jednotlivých složkách prostředí - povrchové a podzemní vodě, říčních sedimentech, atmosféře, rostlinách a živočišných organismech. Ideální územní jednotkou pro sledování elektromagnetických toků je povodí.

Je zaměřen na sledování změn prostředí pomocí monitorování výskytu a početnosti rostlinných a živočišných druhů v krajině. Důležitá je volba vhodných bioindikačních druhů. Bioindikace a biodiagnostika mohou být prováděny na úrovni buněčné, tkání, ústrojí, organismů, populací a společenstev. Jejich stav, patologické, fyziologické a etologické změny jsou interpretovány pomocí statistiky - diagnostika odchylek od normálního stavu.

Spočívají zejména ve způsobu užívání krajiny, nejvýhodněji se monitorují pomocí časové řady leteckých, případně družicových snímků, které nejlépe zobrazují narušení, plošné devastace, změny krajinné struktury, proměny krajinné matrice apod. Hodnotu biologického a ekologického monitorování a sledování lze shrnout do těchto bodů: Monitorování krajiny jako základ jejího lepšího využití.

Interpretace krajiny

Interpretace znamená výklad, objasnění, tlumočení. Krajinnoekologická interpretace je zaměřena na tvorbu účelových (funkčních) vlastností krajiny. Interpretačním procesem rozumíme vhodné přetransformování analytických ukazatelů do takových charakteristik, které zahrnují kromě analytického údaje i určitou funkčnost z hlediska budoucího hodnotícího procesu. Tyto charakteristiky nazýváme interpretovanými (funkčními, užitkovými) vlastnostmi krajiny.

Interpretace obsahuje podklady přehodnocené a upravené, na základě poznání komplexu ekologických vlastností, se zřetelem na potřeby společnosti. a to přehodnocením (interpretací) vzájemných vztahů hodnot ekologických vlastností krajiny. Mezi tyto ukazatele můžeme zařadit např. dynamiku biotických a abiotických komplexů, biologickou hodnotu, rovnováhu krajiny, odolnost a stabilitu struktury krajiny, dynamiku ekologických komplexů aj.

Čtěte také: Metody prevence

Ukazatele vlastností krajiny pro posouzení její funkční způsobilosti pro využití člověkem, získáme interpretací ekologických vlastností krajiny. Výsledné ukazatele mohou charakterizovat mechanické, trofické, hydrické, klimatické, biotické (aj.) podmínky krajiny, ale také prostorové a polohové vztahy.

Pro interpretaci lze využít analytické údaje např. o vlastnostech geologického podkladu, půdotvorného substrátu, půdy, vodního režimu aj. Interpretací uvedených vlastností se snažíme získat obraz o dynamice substrátu a reliéfu, příp. mikroklimatu, které v rozhodující míře ovlivňují naše rozhodování o optimálním využití krajiny.

Pro posouzení současného ekologického (resp. zdravotního) stavu krajiny využíváme biotické složky prvotní a prvky druhotné krajinné struktury. Interpretace je zaměřená na zejména na údaje o dynamice vegetace, které by umožnily stanovit současné narušení přirozeného vývoje krajiny a předpovědět jeho budoucí ohrožení. Nejčastější je stanovení ekologické stability, diverzity, zatížitelnosti, vyváženosti, potenciálu, funkcí vegetace v krajině (ochranná, produkční, kulturní).

Interpretací se snažíme získat zejména údaje o množství a kvalitě antropogenních prvků v krajině, stupni přeměny krajiny, současné krajinné struktuře, plošném zastoupení stabilizačních a ostatních prvků. Pro někoho může být horské rašeliniště krásným útvarem panenské přírody, jiný v něm může vidět zisk za vytěženou rašelinu, nebo zbytečnou plochu, která nepřináší žádný užitek.

Ochranu přírody často komplikují "technické" argumenty zdůvodňující, že např. zákruty vodního toku vytváří nátrže břehů, oboustranný stromový doprovod znemožňuje přístup mechanizace k jeho čištění a svým zástinem snižuje samočisticí schopnost vody, aleje stromů ohrožují bezpečnost dopravy.

Nároky národního hospodářství na prostor (nebo ekologické podmínky) v krajině mohou mít hmotný i nehmotný charakter. Díky těmto nárokům a vazbám (např. Realizované nároky - mají hmotný i nehmotný charakter. Hmotný např. Při promítnutí zájmů na území (mapu) se ukáže, že zájmy jsou často protichůdné. Pokud má určitý jev (zájem) nehmotný charakter, může docházet i ke střet...

tags: #metody #zkoumání #krajinné #ekologie

Oblíbené příspěvky:

• Koncepce ochrany krajiny KHK
• Trendy v třídění odpadu
• Správné třídění polystyrenu
• Aktivity SEV Divizna
• Tipy pro ochranu proti hmyzu