Závazné mezinárodní smlouvy k ochraně klimatu existují již více než 30 let. Celosvětové emise skleníkových plynů přesto stoupají a dopady změny klimatu se zhoršují. Je tedy otázka, jak přimět státy jednat v souladu s jejich závazky. Změna klimatu je celosvětový problém: vypouštění emisí skleníkových plynů v jedné části světa ovlivňuje klima i v jeho dalších částech. Její řešení proto vyžaduje dlouhodobou spolupráci na regionální i globální úrovni.
Mezinárodní klimatické summity a další jednání slouží jako klíčová platforma pro sdílení perspektiv a know-how a také formulaci závazků jednotlivých zemí. Dohody, které na těchto jednáních vzniknou, mají velkou symbolickou hodnotu a současně představují důležitý rámec pro politické a legislativní kroky, k nimž následně dochází na unijní, potažmo národní úrovni.
Vývoj Mezinárodních Klimatických Dohod
Nejvýznamnějším pramenem mezinárodního klimatického práva jsou mezinárodní smlouvy, konkrétně multilaterální úmluvy Organizace spojených národů (OSN). Úvahy o formování klimatického režimu (souboru právních norem a institucí) byly inspirovány existující právní úpravou ochrany ozónové vrstvy Země, konkrétně rámcovou Vídeňskou úmluvou na ochranu ozónové vrstvy a navazujícím Montrealským protokolem.
Dle jejich vzoru tak byla uzavřena rámcová úmluva (obsahující zejména definice, principy apod.) s tím, že v budoucnu k ní bude dojednán navazující protokol, který stanoví již konkrétní a závazné povinnosti. Těmi jsou zaprvé Rámcová úmluva OSN o změně klimatu uzavřená v roce 1992 na tzv. Summitu Země v Riu de Janeiru, která již dosáhla ratifikace téměř všemi státy světa.
Kjótský Protokol (1997)
Tímto protokolem se stal Kjótský protokol uzavřený v roce 1997 v Japonsku - tedy druhá závazná mezinárodní smlouva v oblasti klimatu. Ačkoliv se kolektivní cíl Kjótského protokolu, tedy snížení emisí o 5 % do období let 2008-2012, podařilo naplnit, Kjótský protokol nakonec pokryl jen asi 24 % celosvětových emisí. Spojené státy americké totiž Kjótský protokol neratifikovaly a Kanada od něj odstoupila, když bylo zřejmé, že nesplní svůj cíl.
Čtěte také: O Quittově klasifikaci podnebí
Kjótský protokol neobsahoval povinnosti ani pro státy s (v současnosti) nejvyššími emisemi skleníkových plynů per capita, jako jsou Bahrajn, Omán, Kuvajt, Katar a Spojené arabské emiráty. Ačkoliv tedy tento režim stál na myšlence odpovědnosti za historické emise a myšlence, že emise mají snižovat zejména rozvinuté státy (princip společné, ale rozdílné odpovědnosti), ukázalo se, že do budoucna bude třeba vyjednat režim, jenž bude ke snižování emisí zavazovat širší spektrum států. Vyjednání takové závazné dohody se však ukázalo jako oříšek.
Pařížská Dohoda (2015)
Kompromisu se podařilo dosáhnout až v prosinci 2015 v Paříži, kdy byla uzavřena Pařížská dohoda - třetí a momentálně stěžejní závazná mezinárodní úmluva v oblasti klimatu. Pařížská dohoda má zcela jinou architekturu než Kjótský protokol. Poprvé v historii dohoda uvádí teplotní cíle, které nemají státy překročit. Konkrétně se jedná o cíl nepřekročení nárůstu průměrné globální teploty o 2 °C, resp. 1,5 °C oproti hodnotám před průmyslovou revolucí.
Pařížská dohoda explicitně uznává, že emise skleníkových plynů stále stoupají. Jejich vrcholu ale má být dosaženo co nejdříve a následně mají být urychleně snižovány. Za účelem dosažení těchto cílů musí všechny státy sdělit svoje samostatně stanovené příspěvky ke snižování emisí odrážející jejich nejvyšší možné ambice, jež budou každých pět let aktualizovat.
Kjótský protokol obsahoval závazné individuální cíle pro snižování emisí skleníkových plynů a v případě jejich nedodržení následoval sankční postup. Pařížská dohoda naproti tomu obsahuje závazné povinnosti spíše procesního charakteru, např. Dodržování těchto povinností se lze právně domáhat. O to, zda jsou dostatečné, se vedou spory. Odborná literatura, ale i české soudy již poukázaly na čl. 4 odst. 2 Pařížské dohody, podle kterého „strany provádějí vnitrostátní mitigační opatření tak, aby dosáhly cílů svých příspěvků“.
Ani toto ustanovení však nestanoví požadavek, aby příspěvky států poměrně přispívaly k dosažení cílů Pařížské dohody. K zhodnocení individuálních i kolektivních snah Pařížské dohody bude sloužit tzv. globální hodnocení (global stocktake), které bude probíhat každých pět let, první již v roce 2023. Globální hodnocení má být spíše nerepresivním komplexním a nápomocným hodnocením stojícím na principu transparentnosti a směřujícím k identifikování mezer a posílení ambicí. Výbor pro provádění a podpoření dodržování Pařížské dohody zřízený podle čl. 15 Pařížské dohody ale v květnu 2023 poprvé oznámil dvěma smluvním stranám Pařížské dohody, že zahájil projednávání ohledně dodržování této dohody z jejich strany. Toto projednávání má být rovněž transparentní, nekonfliktní a nerepresivní.
Čtěte také: Kvalita hroznů a klima
Aktuální Trendy v Klimatickém Právu
Aktuálním trendem v klimatickém právu jsou tzv. klimatické litigace, tedy soudní případy týkající se změny klimatu. Ať už je důvodem tohoto trendu nedostatečná klimatická legislativa, nebo její nedodržování, právě po roce 2015, tedy po uzavření Pařížské dohody, počet žalob skokově narostl. Důvodem pro tento nárůst může být jak vyjednání Pařížské dohody, tak i to, že právě v roce 2015 padlo první významné rozhodnutí soudu příznivé pro ochranu klimatu v Evropě - v nizozemském případě Urgenda.
Tímto případem se inspirovali (zejména mladí) lidé po celém světě a začali podávat obdobné žaloby i v jiných evropských zemích, včetně České republiky. Například v Německu nebo Francii žalobci slavili (částečný) úspěch. U toho je nyní podáno okolo desítky klimatických stížností, včetně stížnosti portugalských mladistvých proti ČR a dalším státům. Soud se aktivně zabývá třemi stížnostmi - ostatní odložil do té doby, než rozhodne o těchto prvních třech. Podobný trend lze sledovat po celém světě. Od národních soudů se klimatické spory dostávají k regionálním a snaha je zapojit i soudy mezinárodní.
Mezinárodní Soudní Dvůr a Klimatická Krize
Úvahy malých (rozvojových) ostrovních států o přivolání MSD k řešení klimatické krize se začaly objevovat po roce 2000. Situace malých ostrovních států je specifická v tom, že ačkoliv jejich podíl na celosvětově vypuštěných emisích je zanedbatelný, změna klimatu na ně již citelně dopadá a v budoucnu ještě dopadne. Prvotní myšlenky o zahájení sporného řízení byly nakonec nahrazeny myšlenkou o žádost o poradní posudek.
Tato myšlenka byla zrealizována ostrovním státem Vanuatu, když na jeho žádost Valné shromáždění OSN 29. 3. 2023 rezolucí požádalo MSD o poradní posudek ve věci povinností států s ohledem na změnu klimatu. Pokud jde o řízení před MSD, to může být ilustrováno např. na žádosti o poradní posudek ve věci legality použití jaderných zbraní z poloviny devadesátých let. Dvůr dal tehdy státům čtyři měsíce na vyjádření k žádosti a další tři měsíce na okomentování těchto vyjádření. Několik států se snažilo dvůr přesvědčit, aby odmítl posudek vydat.
Mezinárodní soudní dvůr v něm zejména vyzval k pokračování mezinárodních vyjednávání vedoucích k jadernému odzbrojení; definitivní odpověď, zda je použití jaderných zbraní za všech okolností zakázáno, ale nedal. Mezinárodní soudní dvůr se může ve své odpovědi odchýlit od podaných otázek a nemusí se omezit na povinnosti vyplývající pro státy z klimatických smluv; povinnosti může vyvodit i z jiných pramenů mezinárodního práva, např. Mezinárodní klimatický režim OSN totiž neupravuje zdaleka vše. Kromě toho, že se Pařížská dohoda nevztahuje přímo např. na emise z mezinárodní námořní a letecké dopravy, neupravuje např. ani klimatickou migraci.
Čtěte také: Zásobování vodou v kontextu klimatické změny
Lidská práva, ačkoliv byla vytvořena v době, kdy výzvy klimatické krize ještě nebyly lidstvu známy, mohou sloužit jako opora pro klimatickou akci podle Pařížské dohody a také jako opora v oblastech, které klimatické právo explicitně neupravuje. Například Výbor OSN pro lidská práva již v roce 2020 konstatoval, že povinnost států nevydat, nedeportovat nebo jinak nevyhostit osobu v případě ohrožení jejího života se může vztahovat právě i na tzv. Dá se očekávat, že MSD, pokud se rozhodne poradní posudek vydat, bude apelovat na mezinárodní vyjednávání, kooperaci a dobrou víru států a zmíní právě i povinnosti vyplývající z ochrany lidských práv. Pokud bude MSD sledovat podobný harmonogram jako ve věci legality použití jaderných zbraní, mohli bychom se posudku ve věci klimatu dočkat někdy na přelomu let 2024 a 2025.
Klíčoví Aktéři Mezinárodních Klimatických Jednání
Státy světa se pravidelně setkávají v rámci mezinárodních jednání o ochraně klimatu. Zatím poslední velké setkání se konalo v listopadu roku 2023 v Dubaji. Důležitou roli při těchto jednáních hrají nejen velké či bohaté státy, ale také skupiny afrických států nebo aliance malých ostrovních států. Na základě Pařížské dohody státy řeší svoje závazky na snižování emisí (tzv. NDCs), mechanismy pro snižování emisí v mezinárodním obchodu (trh s emisními povolenkami, uhlíkové clo apod.), spolupráci při mitigaci a adaptaci (např. možnosti sdílení technologií) a tzv. klimatické finance, tedy finanční podporu rozvojovým zemím.
Tato témata jsou úzce provázána s otázkami mezinárodního obchodu či potravinové bezpečnosti, které jsou často předmětem jednání G7, G20 nebo světové obchodní organizace (WTO).
Evropská Unie
Česká republika rámci světových klimatických konferencí nejedná samostatně, ale jako součást Evropské unie. Evropská unie je společně s Velkou Británií světovým lídrem v úsilí o transformaci hospodářství a přechod na nízkoemisní technologie a ovlivňuje směřování dalších částí světa. Životní úroveň Evropanů je přibližně srovnatelná s obyvateli Japonska a Jižní Koreje a zároveň vyšší než například v Rusku, přesto máme v Evropě nižší emise skleníkových plynů na osobu i nižší energetickou spotřebu.
Evropský systém pro obchodování s emisními povolenkami byl inspirací pro mnoho dalších zemí, které postupně zavedly podobná opatření (Čína, některé státy USA či Jižní Korea). Transformace hospodářství však přináší i řadu výzev - je například nutné zaváděná opatření dobře vysvětlit veřejnosti a poskytnout dostatečnou podporu nejvíce zasaženým regionům. Evropská unie nedávno posílila své klimatické ambice a zavázala se ke snížení emisí o 55 % do roku 2030 (oproti roku 1990) a k dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.
Spojené Státy Americké
USA se v roce 2021 znovu přihlásily k Pařížské dohodě a ohlásily záměr dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. USA je největší a nejbohatší světová ekonomika a snaží se být leaderem v oblasti výzkumu a nových technologií, zároveň je jedním z největších producentů fosilních paliv a má velmi vysoké emise na obyvatele. Lze tedy čekat velké investice do obnovitelných zdrojů a dalších technologií (mohou si to dovolit), ale zároveň velké překážky související se závislostí byznysu a stylu života na fosilních palivech.
Čína
V Číně se klimatická změna dostala na vládní agendu relativně nedávno (okolo roku 20087) a zejména v posledních letech začíná být země ve své klimatické politice celkem aktivní - v roce 2021 vyhlásila cíl dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060 (to je o 10 let později než u EU či USA, nicméně jde o zemi s téměř pětinou světové populace). Čína jakožto největší světový emitent se zavázala dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2060.
Indie
Indie se přihlásila k závazku dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2070 v rámci COP26 v Glasgow. Klíčovými indickými požadavky jsou klimatické finance a technologický transfer od rozvinutých zemí k rozvojovým. Indie odhaduje, že realizace jejích klimatických cílů bude stát 2,5 bilionů dolarů.
Rusko
V roce 2019 se Rusko připojilo k Pařížské dohodě. Zavázalo se dosáhnout 30% snížení emisí do roku 2030 oproti roku 1990 - k tomuto poklesu ale již došlo v devadesátých letech v důsledku důsledek deindustrializace po pádu Sovětského svazu.
Malé Ostrovní Státy
Pro malé ostrovní státy, u nichž se velká část území často nachází jen metr či dva nad hladinou moře, představuje klimatická změna obrovskou výzvu:21 budoucí vzestup hladin oceánů je pro ně hrozbou, na kterou prakticky nemají možnost se adaptovat. Hlavní problémem pro tyto státy bude adaptace na klimatickou změnu, a to zejména v zemědělství a rybolovu. Příležitostí ke snižování svých emisí ostrovní státy nemají mnoho - přitom z hlediska změny klimatu patří mezi nejvíce ohrožené země.
Afrika
Všechny africké země již představily své národní závazky ke snižování emisí (NDCs), nicméně pro Afriku bude mnohem důležitější adaptace a zvládání škod. Africké státy se potýkají s nízkou životní úrovní a nedostatečným přístupem k energii, který je pro zvýšení životní úrovně zásadní. Navíc se očekává, že do roku 2040 bude poptávka po energii s ohledem na rychle rostoucí populaci dvojnásobná.
Státy Středního Východu
Klimatické závazky tohoto regionu jsou zcela nedostatečné. Zdejší země patří mezi státy s nejvyššími emisemi na osobu z celého světa a v budoucnu jejich emise pravděpodobně dále porostou. Současná opatření se zpravidla omezují na adaptaci (např. zajištění dostatku pitné vody) a na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny.
Japonsko a Jižní Korea
V roce 2020 se obě země zavázaly dosáhnout uhlíkové neutrality do roku 2050. Zavedly již také opatření na zpoplatnění emisí skleníkových plynů. Obě země spatřují příležitost v tzv. zeleném růstu, zajištěném investicemi do emisně čistých technologií, které zahrnují např. infrastrukturu pro obnovitelné zdroje energie a efektivní využívání energií obecně, výrobu elektrických aut či produkci zeleného vodíku.
Role České Republiky
Legislativa Česka v oblasti změny klimatu je ve velké míře utvářena mezinárodními dohodami a úmluvami a legislativou EU. V roce 2024 v Česku probíhá aktualizace klíčových strategických dokumentů v oblasti energetiky a klimatu, aby reflektovaly současné vědecké poznání, cíle Zelené dohody pro Evropu nebo geopolitické změny po invazi Ruska na Ukrajině.
tags: #mezinarodni #klimaticka #jednani #co #to #je
Oblíbené příspěvky:
Kontakt
Zelaná Hrebová, z.s.
[email protected]
IČ: 06244655
Paskovská 664/33
Ostrava-Hrabová
72000
Bc. Jana Veclavaková, DiS.
tel. 774 454 466
[email protected]
Jaena Batelk, MBA
tel. 733 595 725
[email protected]